Technická univerzita v Liberci

FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ

Katedra: Geografe

Studijní program: Specializace v pedagogice

Studijní obor: Geografie – Humanitní studia

ALEJE - SYMBOL A VÝZNAM V KRAJINĚ

ALLEY – THE SYMBOL AND MEANING IN THE LANDSCAPE

Bakalářská práce: 12–FP–KGE– 022

Autor: Podpis:

Alice KOLÁŘOVÁ

Vedoucí práce: RNDr. Jaroslav Vávra, Ph.D.

Konzultant:

Počet

stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh

64 0 24 0 54 0

V Liberci dne: 25. 4. 2012

Originál zadání bakalářské práce

Čestné prohlášení

Název práce: Aleje - symbol a význam v krajině

Jméno a příjmení autora: Alice Kolářová

Osobní číslo: P09001186

Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.

Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.

Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložila elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl/a jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.

V Liberci dne: 25. 4. 2012

Alice Kolářová

Poděkování

Touto cestou bych chtěla poděkovat vedoucímu své bakalářské práce panu

RNDr. Jaroslavu Vávrovi, Ph.D. za informace, připomínky a cenné rady důležité

k vypracování bakalářské práce.

V neposlední řadě bych chtěla poděkovat své rodině za trpělivost, zázemí

a vynaložené prostředky po dobu celého studia.

Anotace

V bakalářské práci se autorka věnuje tématu Aleje-symbol a význam v krajině.

Cílem práce je objasnit a přiblížit symbol stromořadí naší krajiny v průběhu dějin a

porovnání alejí v Čechách a na Moravě. Hlavní text je rozčleněn do 4 kapitol: Použitá

terminologie, Historie alejí, Druhová skladba stromů a Srovnání alejí Čech a Moravy.

Autorka vychází především z odborné literatury týkající se problematiky alejí a literatury k

tématu krajiny. V závěru práce se snažila vysledovat souvislost mezi vztahem či péčí o

aleje a procentuelním zastoupením věřících obyvatel v jednotlivých krajích České

republiky.

Klíčové slova: alej, stromořadí, význam, symbol, krajina, krajinný ráz, prostor, historie

vzniku alejí, baroko, víra

Annotation

In the thesis the author deals with the topic Alley - the symbol and the meaning in

the landscape. The aim is to clarify and bring a symbol of alley in our country throughout

the history and to compare alley in Bohemia and Moravia. The main text is divided into 4

chapters: the terminology, history of alleys, tree species composition and comparison

alleys of Bohemia and Moravia.The author is mainly based on literature concerning the

problems of alleys and on literature to the topic landscape. In conclusion, the author tried

to trace the connection between the relationship or care about the alleys and the percentage

representation of the faithful population in different regions of the Czech Republic.

Key words: alley, trees in line, meaning, symbol, landscape, landscape character,

space, history of formation of the alley, Baroque, faith

Seznam zkratek

aj. a jiné

atd. a tak dále

č. číslo

km kilometr

např. například

s. strana

stol. století

tj. to jest

tzv. takzvaně

Obsah

 

1  ÚVOD .............................................................................................................. 9 

2  HYPOTÉZY A CÍLE PRÁCE ...................................................................... 10 

3  METODY A POSTUP PRÁCE .................................................................... 11 

4  TERMINOLOGIE ......................................................................................... 12 

4.1  STROMOŘADÍ, ALEJ .......................................................................... 12 

4.2  KRAJINA ............................................................................................... 16 

4.2.1  Krajinný ráz ....................................................................................... 17 

4.2.2  Paměť krajiny .................................................................................... 18 

4.2.3  Kulturní krajina .................................................................................. 19 

4.2.3.1 Barokní komponovaná krajina ...................................................... 20

5  HISTORIE ALEJÍ ......................................................................................... 21 

5.1  ALEJE V MĚNÍCÍ SE KRAJINĚ STŘEDOVĚKU .............................. 22 

5.2  PRVNÍ ALEJ ......................................................................................... 23 

5.3  STROMY NA HRÁZÍCH A U ŘEK ..................................................... 23 

5.4  ALEJE V BAROKNÍ KRAJINĚ ........................................................... 25 

5.4.1  Komponovaná krajina Albrechta z Valdštejna .................................. 28 

5.4.2  Komponovaná krajina F. J. Šlika ....................................................... 37 

5.4.3  Komponovaná krajina F. A. Šporka .................................................. 39 

5.5  ALEJE PRO VOJENSKÉ ÚČELY ........................................................ 43 

5.6  ZÁKON O VYSAZOVÁNÍ A OCHRANĚ ALEJÍ ............................... 44 

5.7  ALEJE VE 20. STOLETÍ ...................................................................... 45 

6  DRUHOVÁ SKLADBA STROMŮ V ALEJÍCH......................................... 47 

6.1  ALEJE NEOVOCNÝCH LISTNATÝCH DŘEVIN ............................. 48 

6.1.1  Lípa .................................................................................................... 48 

6.1.2  Topol .................................................................................................. 49 

6.2  OVOCNÁ STROMOŘADÍ ................................................................... 50 

7  SROVNÁNÍ ALEJÍ ČECH A MORAVY .................................................... 51 

7.1  PAMÁTNÉ ALEJE ................................................................................ 51 

7.2  TRADICE ALEJÍ V ČECHÁCH A NA MORAVĚ .............................. 52 

7.2.1  Tradice alejí založena na víře obyvatelstva ....................................... 52 

8  ZÁVĚR .......................................................................................................... 56 

9  POUŽITÉ ZDROJE ....................................................................................... 58 

9

1 ÚVOD

Bakalářská práce se věnuje alejím z hlediska jejich významu v krajině. Snaží se

objasnit a přiblížit symbol stromořadí naší krajiny v průběhu dějin. Po všechna minulá

staletí aleje dotvářely náš prostor, lemovaly naše cesty, rozčleňovaly krajinu nebo nás

doprovázely k poutním místům. A až dnes, ve 21. století, si klademe otázky: mají v dnešní

době aleje stále své místo v krajině? Mají pro nás ještě nějaký význam? Nejsou pouze

přežitkem doby minulé? Proto se práce dále zabývá změnou významu a symbolu alejí

v dnešní postmoderní krajině 21. století.

Námět bakalářské práce jsem získala již v prvním ročníku svého studia, kdy se mi

do ruky dostala knížka od Václava Cílka s titulem Dýchat s ptáky (2008). V této knize

jsem se poprvé setkala s tématem alejí jako symbolem krajiny, které mě inspirovalo jako

téma bakalářské práce. Díky této práci jsem začala více vnímat a všímat si stromů kolem

sebe, rozjímat o nich, přemýšlet o jejich významu a symbolu pro místo, kde desítky, někdy

i stovky let rostou.

Téma práce vychází z humánní geografie. Jedná se o jednu z částí geografie, jež

se vyčlenila poměrně nedávno (okolo poloviny 20. století) a od té doby lze zaznamenat její

rychlý vývoj. Jedním z prvních geografu, který se tématem člověka a zeměpisu zabýval,

byl Král. Sám tuto oblast označuje jako zeměpis člověka, Antropogeographii či anglickým

termínem Human Geography.(Král 1945, s. 7). Král říká, zeměpis člověka řeší problémy

rozšíření člověka na zemi a vzájemné vztahy člověka a k přírodě, tj. zeměpisnému

prostředí, a zeměpisného prostředí k člověku, který tu vystupuje jako zeměpisný činitel.

(Král 1945, s. 7). Dnes bychom mohli humánní geografii vymezit jako vědu zabývající se

vztahem člověka a prostředí, které lidé (svou kulturou, aktivitami, potřebami…) ovlivňují.

Nesmíme však opomenout, že vztah člověk-prostředí je oboustranný. Nutně tedy platí:

člověk ovlivňuje prostředí, stejně jako prostředí ovlivňuje člověka.

Celá práce je rozdělena do tří bloků, ve kterých lze vždy vymezit několik částí.

V prvním bloku jsou definovány cíle, vymezeny metody a postupy práce.

Druhý blok je teoretický. Obsahuje charakteristiku alejí a dalších v práci

používaných termínů. Poté následuje kapitola o historii: kdy se aleje v krajině objevily,

kdy se s nimi poprvé setkáváme v Českých zemích… Obsáhlá podkapitola se věnuje

10

významu a symbolu alejí v krajině v období baroka, které je považováno za éru největšího

rozkvětu alejí. Dnes, kdy je význam alejí nejasný, se zamýšlíme nad tím, proč z naší

krajiny tak rychle a snadno mizí. Následná část se zabývá problematikou stromořadí

z pohledu druhu využívaných dřevin, které se do alejí vysazovaly. Z jakého důvodu to byly

zrovna lípy, duby atd.?

Ve třetím bloku, v praktické části práce, se snažím porovnat krajinu alejí

v Čechách a na Moravě.

2 HYPOTÉZY A CÍLE PRÁCE

Na začátku práce je nutné zamyslet se nad hypotézou, se kterou budu po celou

dobu pracovat a snažit se ji potvrdit či vyvrátit. Předpokládám, že význam, a do jisté míry i

funkce alejí, se v krajině od doby barokní změnily, ale domnívám se, že stále do ní patří, i

když s jinými významy a funkcemi. Své významy neztratily a právě proto je důležité o ně

pečovat. Druhý předpoklad se vztahuje k porovnání alejí v Čechách a na Moravě. Usuzuji,

že více zachovalých alejí se bude nacházet na území Moravy a to v návaznosti na větším

procentuelním zastoupení věřících obyvatel v této oblasti.

Hlavním cílem práce je pochopení významu alejí v průběhu dějin, především

v období baroka a úvaha nad jejich udržováním či likvidací v době dnešní. Dále si práce

klade za cíl vysledovat a porovnat tradici alejí na území Čech a Moravy.

11

3 METODY A POSTUP PRÁCE

Pro napsání teoretické části práce bylo nutné nejprve vyhledat a poté nastudovat

odbornou a tematickou literaturu týkající se tohoto tématu. Vhodnou literaturu bylo nutné

analyzovat, reflektovat a následně interpretovat. Nezbytné bylo kritické zhodnocení

získaných informací. Výsledkem práce s odbornými texty je jejich kompilace. Nezbytné

pro mou práci bylo také zhlédnutí dokumentárního filmu o alejích, jehož autoři považují

aleje za součást naší krajiny.

Do druhé části byly aplikovány poznatky z části teoretické. V praktické etapě bylo

podstatné vyhledávat v databázích: Ústředním seznamu ochrany přírody, Databázi

Národního památkového ústavu. Pro doplnění informací bylo nezbytné pracovat s Českým

statistickým úřadem. Český statistický úřad poskytl data využitá v grafu náboženského

vyznání obyvatelstva v jednotlivých krajích České republiky.

Jednotlivé úseky bakalářské práce jsem konzultovala s vedoucí práce Jaroslavem

Vávrou, který vždy poskytl cenné rady.

12

4 TERMINOLOGIE

4.1 STROMOŘADÍ, ALEJ

Dle Ottova slovníku naučného je stromořadí neb aleje řada (obyčejně však dvě

řady) stromů vysázených vedle cesty. Bývají to stromy košaté buď lesní (duby, lípy, kaštany

aj.) aneb ovocné (jabloně, švestky, višně, třešně aj.) (Otto 1906, s. 267). Dnes nevnímáme

velký rozdíl mezi pojmy alej a stromořadí, často je chybně používáme jako synonyma. Že

se jedná o dva různé pojmy, bylo známé již v minulosti, dokladem může být zákon z roku

1884 o vysazování alejí kolem veřejných cest: podél veškerých silnic říšských, zemských,

okresních a obecních musí býti aleje anebo kde by nemohly býti, aspoň jednoduchá

stromořadí (Zákon č. 72 1884).

Optimální definici aleje respektive stromořadí nabízí česká technická norma

s názvem sadovnictví a krajinářství (ČSN 83 9001). Dle této normy je alej dvou nebo

víceřadé stromořadí podél pozemní komunikace a stromořadí je liniová výsadba stromů,

zpravidla jednoho druhu, obvykle v pravidelných rozestupech; často tvoří doprovod

liniového prvku nebo stavby (např. vodoteče, komunikace, oplocení nebo hranice

pozemku). (ČSN 83 9001 1999).

Shrneme-li výše uvedené definice, jsou aleje dvou či víceřadé linie stromů

(jednořadé linie-stromořadí), které se vysazovaly a vysazují i dnes kolem cest. Jedná se

zpravidla o stromy stejného druhu a stáří.

Pojem alej není původem české slovo, ale jak uvádí český krajinářský architekt

Velička (2010, s. 19): název alej pochází z francouzského slova „allée, které sám překládá

jako cesta, chůze, vycházka, někdy i chodba. Ekvivalentem je latinské slovo ambulare-

procházet se. Velička (2010, s. 19) dále vysvětluje, že v přeneseném slova smyslu se tedy

jedná o doprovod komunikace, cesty, pěšiny... Pojem alej se se stromy, jak je dnes vnímán,

pojí až od 18. století. V publikaci Alleen. Ein Gewinn an Vielfalt für Kultur und Natur je

uvedeno, že aleje měly nejdříve funkce prvků, jež rozdělovaly zahradu. Až později byly

prvky kulturní krajiny (Lehmann 2008, s. 6).

Má práce se věnuje pouze alejím v dnešním pojetí (aleje stromů). Někdy bývá za

aleje považována i linie soch, například cyklus barokních soch od Matyáše Bernarda

Brauna před kostelem v Kuksu. Zabývám se tedy alejemi stromů a to převážně podél cest.

13

V naší krajině existují ale také aleje či stromořadí kolem vodních ploch a řek, i o těchto

typech alejí se v práci zmiňuji, ale spíše okrajově. Aleje lemující vodní tok nejsou z mého

pohledu alejemi v pravém slova smyslu, neboť i z Veličkova (2010, s. 19) překladu je

patrná jejich typická funkce a to funkce doprovodná, lemují cesty, pěšiny, silnice, …

Jednoduché dělení alejí nabízí Gaida – Rothe (2000, s. 10), kteří aleje rozdělují na

uzavřené a otevřené. Stromům v uzavřených alejích srůstají koruny nad cestou, tvoří se

přírodní klenba, tunel, který nás vede a nenechá nás z cesty sejít. Spojené větve stromů

nám mohou připomínat spojené ruce milenců, drží se a nepustí. Pro tento typ alejí jsou

nejvhodnějším druhem dřeviny se širokými korunami, např. lípy, duby, … Pěkným

příkladem je lipová alej v Komárně (Zlínský kraj). Na obrázku je dobře patrné, jak

semknuté větve lip vytváří přírodní tunel.

Obrázek 1: Lipová alej v Komárně

Zdroj: AOPK Zlín 2010

Otevřené aleje nalezneme kolem širokých cest či se jedná o aleje z úzkých stromů

(Gaida, aj. 2000, s. 10). Nejtypičtějším příkladem dřeviny, která tento typ alejí vytváří, je

topol. Především topol černý se svým úzkým pyramidálním tvarem koruny. Často se

otevřené aleje z topolů vysazují do ploché krajiny, kde plní funkci větrolamů. Jako příklad

uvedu, bohužel již vykácenou, topolovou alej v Pečkách u Kolína.

14

Obrázek 2: Topolová alej v Pečkách u Kolína

Zdroj: Emílie Puldová 2007

Gaida – Rothe (2000, s. 10) dále rozlišují „allée double“ (čtyřřadé aleje), díky

kterým lze střídat aleje otevřené s uzavřenými. Nejlepším příkladem „allée double“ je

Valdštejnova alej v Jičíně, které se podrobněji věnuji v podkapitole s názvem

Komponovaná krajina Albrechta z Valdštejna. Proto zde pro představu uvedu jinou méně

známou čtyřřadou, rovněž lipovou alej a to alej v Komenského sadech v Ostravě.

Obrázek 3: Čtyřřadá alej v Komenského sadech v Ostravě

Zdroj: Anežka Hrušková 2010

15

Storm (2010, s. 6-8) vypracoval stručný přehled forem stromořadí. Rozlišuje

nepravidelné, pravidelné oboustranné a jednostranné aleje. Nepravidelné aleje se někdy

označují jako anglické, jsou charakteristické rozptýlenou, smíšenou výsadbu a většinou se

za aleje nepovažují. Klasickými alejemi, kterými se i tato práce ve větší míře zabývá, jsou

pravidelné oboustranné aleje. Pravidelné oboustranné aleje mají svůj největší rozkvět v

období baroka. Aleje vzniklé v době baroka byly vždy monokulturní, tj. byly tvořeny

jedním druhem stromů, nejčastěji lipami, duby, javory nebo ovocnými druhy dřevin. Aleje

smíšené (převážně z ovocných druhů stromů) se začaly objevovat až později a to kolem

státních silnic. Storm (2010, s. 6-8) tvrdí: Jednostranné aleje u nás velkou oblibu nenašly,

a proto vznikaly jen zřídka. Účelová výsadba jednořadých větrolamů proběhla v 50. letech

20. století (stalinské větrolamy).

Dále Storm (2010, s. 6-8) vyčleňuje městské aleje a připomíná, že v dnešní době

z měst mizí, i když právě ony dotvářely urbanismus města. Jako příklad zmiňuje aleje

známých bulvárů: avenue de Champs Elysées v Paříži (viz obrázek) či Unter den Linden

v Berlíně a bývalou čtyřřadou alej na Václavském náměstí.

Obrázek 4: Avenue de Champs Elysées v Paříži

Zdroj: pariz.poznej.com: Avenue de Champs Elysées v Paříži 2012

Je velká škoda, že dnes je tato původně čtyřřadá alej na Václavském náměstí jen

dvouřadou, ale i tak se domnívám, že vhodně dotváří a oživuje prostor náměstí. V této

době se jedná o nové koncepci Václavského náměstí, ve které se počítá s výsadbou aleje do

středu náměstí. Musím souhlasit s názorem Dvořáka (Dům & zahrada: Nová podoba

Václavského náměstí 2006), zastupitele městské části Praha 1, který je přesvědčen, že nová

16

alej stromů bude Václaváku slušet. Vegetace totiž vnáší i do hlučícího a pulzujícího města

jisté uklidnění a vlídnost. Mnohdy tvořily aleje ve městech jedinou zelenou složkou. Pro

lepší představu přikládám ilustrace.

Obrázek 5: Nová podoba Václavského náměstí

Zdroj: Cigler Marani Architects 2006

4.2 KRAJINA

Co je to krajina zdařile prezentuje Cílek (2004, s. 10) v knize Vstoupit do krajiny:

Krajina je dlouhodobě stabilizovaný soubor přírodních a antropogenních charakteristik

vázaný na určitý reliéf a mající nějaký společný historický základ. Krajina je však víc-zcela

reálný základ našich životů i po generace dotýkaný a proměňovaný kus země, který pro

nás-její obyvatele-byl vždy předmětem zvláštní péče, úcty a obdivu. Krajina je tedy prostor,

ve kterém na sebe po delší dobu působí přírodní a lidské faktory, z toho vyplývá, že krajina

se rozděluje na dvě složky: kulturní1 a přírodní2

1 Kulturní složkou krajiny se zabývá Simon Schama ve svém díle Krajina a paměť, 1995

. Pro Evropu je vznik mnoha rozmanitých

krajin charakteristický. To dokládají i různé mezinárodní dokumenty na jejich ochranu,

2 Přírodní složkou krajiny se zabývá Vojen Ložek ve svém díle Zrcadlo minulosti. Česká a Slovenská krajina v minulosti, 2007

17

nejvýraznější z nich je Evropská úmluva o krajině3

Definici krajiny uvádí i zákon číslo 114/1992 Sb. (zákon o ochraně přírody a

krajiny), či přední český geograf Demek. Dle zákona (Zákon č. 114/1992 Sb. §3) je krajina

část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně

propojených ekosystémů a civilizačními prvky. Podle Demka (1974) je krajina svérázná

část zemského povrchu naší planety, která tvoří celek kvalitativně se odlišující od ostatních

částí krajinné sféry. Má přirozené hranice, svérázný vzhled, individuální vnitřní strukturu,

určité chování (fungování) a specifický vývoj.

(2000). Právě tento dokument také

definuje krajinu. Pro účely Evropské úmluvy o krajině znamená krajina část území, tak jak

je vnímána obyvatelstvem, a jejíž charakter je výsledkem činnosti a vzájemného působení

přírodních a/nebo lidských faktorů (ETS 176 2000 s. 3).

Definice krajiny Cílka i zákona o ochraně přírody a krajiny v sobě naznačují, že

v krajině nejde jen o přírodní faktory, jenž ji utváří, ale také o faktory lidské. Antropogenní

činitelé se na utváření a přetváření krajiny bezpochyby účastní. Právě lidské vlivy jí

vtiskují její nezaměnitelný charakter. Demkova definice krajiny lidský faktor i veškeré

antropogenní vlivy opomíjí, je více přírodovědecká, ale i ona připouští, že krajina se od

ostatních částí krajinní sféry odlišuje.

4.2.1 Krajinný ráz

Krajinný ráz po právní stránce upravuje zákona o ochraně přírody a krajiny. Dle

něj je krajinný ráz zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či

oblasti, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do

krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s

ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních

dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině (Zákon č. 114/1992 Sb. §12).

Ráz krajiny je podle Löwa a Kučery (1996, s. 35) vytvářen a charakterizován

souborem typických přírodních a člověkem vytvářených znaků, které jsou lidmi vnímány a

určitý prostor pro ně identifikují. Mezi typické znaky řadí přírodní vlastnosti dané krajiny a

3 Česká republika podepsala Evropskou úmluvu o krajině v roce 2002.

18

krajinotvorné způsoby jejího využívání, tím vznikají krajiny s různým, ne snad horším či

lepším, ale odlišným krajinným rázem.

Použijeme-li britský přístup pro definování rázu krajiny, lze zjednodušeně říci, že

krajinný ráz (charakter krajiny)4

Aleje jsou často vnímány jako symbol středoevropské krajiny, dotváří její

charakteristické scenérie a projevují se i v celkových panoramatech krajiny. Je to také

charakter porostů odpovídající přírodním podmínkám toho či onoho místa nebo oblasti..

Aleje dotváří vizuální scénu krajiny.

je to, co dělá hodnocenou oblast jedinečnou (Natural

England: What is Landscape Character Assessment? 2012). Proto bychom neměli krajinný

ráz svými neuváženými kroky znehodnocovat, ale spíše ho máme za povinnost chránit,

poněvadž je významnou hodnotou dochovaného přírodního a kulturního prostředí.

Dle § 12 zákona o ochraně přírody a krajiny (Zákon č. 114/1992 Sb.) se aleje

stávají kulturní dominantou a tím jsou neoddělitelnou součástí hodnot krajiny. Vorel

(2010, s. 5) tvrdí: z hlediska ochrany krajinného rázu tedy aleje v četných případech musí

být považovány za zákonná kritéria ochrany krajinného rázu – mohou se podílet na vzniku

přírodní a estetické hodnoty, mohou být kulturní dominantou, významným krajinným

prvkem, mohou spoluvytvářet harmonické měřítko a harmonické vztahy v krajině.

4.2.2 Paměť krajiny

Na úrovni krajiny je to schopnost návratu k původnímu stavu (na místě smrkového

porostu se opět časem objeví bučina), na úrovni kultury je pak schopnost vyvolávat staré

historie, pohádky, pocity a okouzlení (na Tetíně si automaticky vzpomeneme na svatou

Ludmilu, což nás normálně ani nenapadne). Úzce souvisí s autenticitou a časovým rázem

krajiny, říká Cílek (2008, s. 82), který považuje mapy za základ paměti krajiny5

Paměť krajiny má dvě složky: přírodní a kulturní. Na úrovni přírody závisí paměť

na reliéfu, klimatu, substrátu a půdě a zejména na síti vodních toků a ploch. Na úrovni

.

4 Britský přístup mluví spíše o charakteru krajiny než o krajinném rázu, ovšem tyto dva pojmy lze

vnímat jako totožné. 5 V. Brůnovi se podařilo dostat soubory historických map na internet a tím zpřístupnil historickou

tvář krajiny (http://oldmaps.geolab.cz/).

19

kultury závisí paměť na zachování všech druhů památek a jejich zapojování, třeba ve

změněném významu, do života současné komunity (Cílek 2004, s. 9-10).

Velička (2010, s. 26) tvrdí, že aleje jsou historicky podstatnou součástí paměti

krajiny. Proto si myslím, že bychom měly aleje, byť s jinými významy, do našeho

moderního života opět plně začlenit, aby se nemohlo stát, že o paměť krajiny nenávratně

přijdeme. Mimo jiné právě památné stromy a aleje neodmyslitelně patří k paměti krajiny a

jsou dokladem její existence. Staré, historické aleje jsou němými svědky naší minulosti.

4.2.3 Kulturní krajina

Hájek (2003, s. 9) říká, že kulturní krajinu modelují dva základní činitelé:

přírodní síly a přítomnost člověka. Člověk do krajiny zasahuje svou kulturou,

náboženstvím a dalšími aktivitami, jež se do ní promítaly a ovlivnily ji. Přírodní síly

formulují krajinu od počátku vzniku naší Země. Kdežto my, lidé, začínáme svými

činnostmi krajinu ovlivňovat přibližně od doby před necelými dvěma miliony lety (Hájek

2003, s. 9). Hájek (2003, s. 9) tvrdí, že s největší pravděpodobností se právě v té době

začal utvářet lidský způsob života a spolu s ním i první vazby mezi člověkem a jeho

prostředím.

První velké přetváření krajiny přichází se vznikem zemědělství, kdy lidé začínají

zakládat pole a pastviny, budovat obydlí. Prostor potřebný pro získání potravy se zmenšuje

a rozvíjejí se v něm nové vazby a vtahy. Dle Hájka (2003, s. 9) vzniká krajina, již utvářejí

a určují přírodní živly za významného přispění jedinečných tvůrčích zásahů lidských

společenství, krajina v dnešním slova smyslu kulturní.

Do kulturní krajiny se promítá jak víra, tak i historie lidí, kteří v ní žijí. Použiji-li

slova Hájka (2003, s. 10): kulturní krajina v sobě nese „otisk“ kultury, která ji obývá.

Hájek (2003, s. 10-12) dále vymezuje tři výrazné otisky, které se podílely na utváření

české kulturní krajiny. Prvotní otisk vtiskli krajině první zemědělci před 8 tisíci lety, druhý

středověká kolonizace (2. polovina 12. – 14. stol.), třetí otisk přineslo období baroka v 17.

století. Baroko je pro českou kulturní krajinu výjimečné.

20

Kulturní krajina se tedy vyvíjí za neustálých potkávání, na střetech mezi

přírodními silami, zájmy a aktivitami lidí. Česká kulturní krajina se nejvíce utvářela

v období baroka, kdy lidé poprvé začali s přetvářením venkovské krajiny.

4.2.3.1 Barokní komponovaná krajina

Barokní komponovaná krajina zahrnuje specifický způsob utváření kulturní

krajiny v období baroka. V této době, jak je již zmíněno výše, člověk poprvé zasahuje do

krajiny venkova. Dle Sádla a Hájka (2004a, s. 29-33) tyto zásahy do venkovské krajiny

nutně vycházely z jediného existujícího vzoru, a sice z městské zástavby. A tak stavební

principy města úspěšně expandovaly za jeho hradby. Městské vzory, jimiž míníme

komunikace usnadňující pohyb, geometrizace půdorysů či ostré a přehledné dělení

prostorů, se promítaly do celého pojetí barokní krajinné kompozice.

Nejlepšími příklady komponovaných krajin nesoucích prvky geometrizace jsou

krajinné úpravy hraběte Albrechta z Valdštejna na Jičínsku a komponovaná krajina Kuksu

hraběte Františka Antonína Šporka. Obě kompozice jsou v krajině patrné i dnes.

Komponovaná krajina je tvořena syntézou několika církevních a sakrálních prvků,

jež jsou propojeny sítí cest lemovaných alejemi. Mezi prvky komponované krajiny řadíme

architekturu (světské stavby i objekty církevní), zámecké komplexy se zahradami a

oborami, ale také zemědělská území.

21

5 HISTORIE ALEJÍ

Historický vývoj alejí lze vysledovat již u prvních pěšin a cest, které vznikaly od

nepaměti. Ne vždy se jednalo o aleje stromů, například ze Starověkého Egypta jsou známé

aleje sfing (Cílek 2008, s. 68). První rozvoj alejí a jednoduchých stromořadí souvisel se

změnami krajiny ve středověku (13. století). První pravá alej, alej v pravém slova smyslu

na našem území, se nacházela v Praze, kde ji na konci 16. století nechal vysázet Rudolf II.

Habsburský (1552 – 1612) (Hendrych, aj. 2008, s. 39). Aleje a stromořadí se objevují i na

hrázích rybníků, kde slouží k jejich zpevnění.

Největší rozkvět alejí přineslo období baroka (počátek 17. až do konce 18. století).

V této době podléhaly aleje značné oblibě a to jak u šlechty, tak i poddaných. Popularitu

alejí dokládá i ustanovení z roku 1752 od Marie Terezie (1717 – 1780). Zákon ukládal

povinnost vysazovat (z mnoha důvodů6

Aleje měly svou funkci při vojenských strategiích, vojsko v aleji mohlo nejen

pojíst ovoce, byla-li tedy alej ovocná, ale také se ukrýt a lépe se orientovat. Toho například

při svých taženích využíval Napoleon Bonaparte.

) aleje kolem císařských cest a tak vzniká nová

komponovaná barokní krajina (Kuks, Jičínsko, Lysá nad Labem).

Se symbolem alejí se setkáme na mnohých obrazech, jež zachycující malebnou

barokní krajinu. Aleje lemující cesty, rozčleňují krajinu. Právě polohu dnes zaniklých alejí

a stromořadí dosvědčují historické obrazy, mapy, písemné dokumenty atd.

Na počátku 19. století se do alejí stále častěji vysazuje rychle rostoucí topol.

Zahrady se díky novému krajinářskému stylu z Anglie výrazně oddělují od přírody. Avšak

aleje mají stále v krajině své místo. To dokládá i zákon z roku 1884 o vysazování a

ochraně alejí aneb jednoduchých stromořadí podél veřejných silnic.

Aleje se kolem silnic vysazují i ve 20. století, jejich funkce i druhové složení se

však mění, Vysazují se převážně ovocné dřeviny a to z důvodů ekonomických. Dříve

dělily obhospodařovanou krajinu na malá políčka, s nástupem kolektivizace tuto funkci

ztrácí. 20. století a s ním spojený rozvoj automobilové dopravy sebou přináší nutnost

rozšiřovat cesty, aleje kolem nich musí ustoupit. Na některých místech jsou obnoveny, ale

6 Viz kapitola Aleje v barokní krajině

22

mnohdy nikoli. V této době se s alejemi častěji setkáváme ve městech, používají se

v parcích a lemují městské ulice. Zde plní svou původní estetickou funkci či vytvářejí stín

korzujícím lidem. Aleje ve městech tak prakticky tvoří jedinou cíleně zakládanou zeleň

vedle lesa. O staré aleje v krajině se nikdo nestará, mnoho lidí je povoláno do válek. Noví

lidé k alejím vztah nemají a možná proto je jim jejich osud lhostejný.

5.1 ALEJE V MĚNÍCÍ SE KRAJINĚ STŘEDOVĚKU

Velké změny krajiny u nás probíhají v období vrcholného středověku od 2.

poloviny 12. až do 14. století. Je to doba významného vývoje a zhušťování sítě cest a doba,

kdy se výrazně mění tvář naší krajiny. S růstem počtu obyvatelstva7

Karel IV. (1316 – 1378) nechává stavět tzv. silné cesty (silnice) o šířce 5 metrů.

Z některých pramenů se dozvídáme o vysazování vegetace kolem těchto silnic, ale za jisté

se nejedná o takové aleje, které známe později. Doba Karla IV. byla nebezpečná. Porosty

kolem cest se častěji odstraňovaly, než uměle vysazovaly, aby se za nimi nemohli schovávat

lapkové a lupiči. Udává se, že se stromy odstraňovaly od cest, coby kamenem dohodil nebo

vystřelil z pistole, vysvětluje Vysloužil (2006).

souvisí zvýšený počet

nově založených dvorů a měst. Nová města je nutné propojit sítí cest, kolem nichž se

začínají objevovat první ,,aleje“.

V období vrcholného středověku se mění celkový ráz krajiny. Probíhá intenzivní

proces odlesňování a mnohé plochy jsou zemědělsky využívané - plužiny, pastviny, louky,

zahrady… Vzniká nová rozměřená krajina, kde jsou jasně patrné bloky polí s pevnými

hranicemi. Právě stromořadí se často užívalo pro vymezení hranic. V zemědělství se

uplatňuje nový způsob hospodaření s půdou tzv. trojpolní8

(trojhonný) systém, který

spočívá v rozdělení obdělávané půdy na tři části, první se oseje na jaře (jařina), druhá na

podzim (ozim) a třetí se nechá ladem (úhor), po roce dojde k posunu. (Klápště 2005)

7 Mezi lety 1150 a 1400 se počet obyvatel v průměru ztrojnásobil 8 Vystřídal dříve používaný dvojpolní (úhorový) systém

23

5.2 PRVNÍ ALEJ

Za první opravdovou alej na našem území, jak již bylo zmiňováno výše, je

považována alej v Praze, kterou nechal vysázet Rudolf II. koncem 16. století. Jedná se o

jedno z prvních záměrných plánování krajiny. Dle císařova přání byla cesta mezi Pražským

hradem (Lvím dvorem) skrz ulici Pod Kaštany a Zámečkem ve Stromovce (Královskou

oborou) osázena alejí (Vysloužil 2006).

Jakého druhu byly stromy v aleji, se lze pouze domnívat, jelikož alej se

nezachovala. V polovině 18. století ji zničilo francouzské vojsko. S největší

pravděpodobností se jednalo o lípy, i když název ulice Pod Kaštany napovídá něco jiného.

Alej ve svém díle „Velká veduta Prahy“ zachytil v roce 1635 český barokní rytec a kreslíř

Václav Hollar (1607 – 1677).

Obrázek 6: V. Hollar, výřez z Velké veduty Prahy, 1647

Zdroj: Hollar 1647, s. 39

5.3 STROMY NA HRÁZÍCH A U ŘEK

Šlechtický rod Rožmberků nechal ve druhé polovině 15. a v 16. století zakládat

převážně v jižních Čechách, na Třeboňsku, rybníky a celé rybniční soustavy. Budování

rybníků je v této době úzce spjato se jmény Josef Štěpánek Netolický (1460 – 1538) a

Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan (1535 – 1604). Oba pánové pracovali ve službách

Rožmberků (Liebscher 2010, s. 4 – 17).

Na hrázích rybníků nalezneme různé druhy stromů. Některé se na hrázích samy

v průběhu času uchytily, jiné plánovitě zasadil člověk. Objevují se zde olše, lípy … Však

24

nejčastěji člověk na nově vzniklé hráze vysázel duby. Snad pro jeho lepší hluboký

kořenový systém, mohutnost, dlouhověkost. Hlavním důvodem je jeho voděodolné dřevo.

O této vlastnosti věděli už stavitelé hrází z dob Netolického a Krčína. Dokladem je zpráva

o výstavbě rybníků od biskupa Jana Doubravy ze Skály: nejlepší je používati dubu, protože

vydrží nejdéle bez porušení. (Liebscher 2010, s. 22).

Stromořadí a někdy i celé aleje dubu se vysazovaly na čerstvě navezené hráze,

jejich úkolem bylo prorůst hráz kořeny a tak ji zpevnit. Příkladem je hráz rybníka Starý

vdovec, na kterou nechal Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan vysázet právě duby, do dnešní

doby se zachovaly dva a jsou staré téměř 400 let. Na hrázi bývalého rybníčku Hrádečku

najdeme hrázný dub, který nese jméno po nejznámějším českém rybníkáři Jakubu Krčínovi

(Krčínův dub) (Munzar 2003).

Také kolem řek se z důvodů zpevňování břehů sázely řady stromů. Díky

kořenovému systému dřevin méně často docházelo k sesuvům břehu do koryta řek. Tato

stromořadí lze vnímat jako pravé aleje a mnozí je tak i vnímají, například Vysloužil

(2006), který mezi nejčastější uplatnění alejí a stromořadí, mimo zámecké a parkové

úpravy, řadí mimo jiné linie stromů podél potoků a jiných vodotečí. Já jsem ale toho

názoru, že alej kolem řeky není alejí v pravém slova smyslu. Snad jediným příkladem aleje

kolem řeky lze uvést alej lemující uměle vytvořený Opatovický kanál9

9 Jedná se o vodní dílo pernštejnské rybniční soustavy vybudované mezi lety 1498 – 1521 na přání

Vilémem z Pernštejna. Původní délka kanálu byla 34,42km (Liebscher 2010, s. 43).

. Stromy nebyly

vysázené po celé jeho délce, ale pouze na rizikových místech sesuvů. Dokladem je i

zakreslení aleje podél kanálu na mapě III. vojenského mapování. Zde bych se přikláněla

k názoru, že o alej se jedná a to z toho důvodu, že kanál byl uměle, lidským řičiněním

vybudován, stejně jako je tomu u rybníků.

25

Obrázek 7: Opatovický kanál

Zdroj: Oldmaps - Staré mapy: III. vojenské mapování - Františko-josefské 2001

5.4 ALEJE V BAROKNÍ KRAJINĚ

Baroko do našich zemí přichází v období, které se označuje jako doba

pobělohorská (po bitvě na Bílé hoře10). České stavovské povstání je definitivně potlačeno a

k moci se opět dostávají Habsburkové. Pro náš národ nastává doba, kterou Balbín11

Probíhá politický rozvrat země, proces násilné katolizace a germanizace, to má za

následek odchod mnoha vzdělanců do exilu, například odchod Jana Amose Komenského

vnímá

a označuje jako období úpadku našeho národa a kultury. Dle Forsta a kol. (1985, s. 120 –

122) došel Balbín k názoru, že pobělohorská doba znamená pro Čechy úpadek, ztrátu

kulturního světa, který rekatolizace nemůže nijak vyvážit. Balbínův postoj je patrný v jeho

dílech, například v díle později označovaném jako Dissertatio apologetica pro lingua

Slavonica, proecipue Bohemica, neboli Obrana jazyka slovanského, zvláště českého.

12

10 Bitva na Bílé hoře proběhla 8. listopadu 1620 nedaleko Prahy.

(Forst, aj. 1993, s. 812 – 820). Toto období vnímá podobně jako Balbín i Jirásek, jejž ho

označuje ,,dobou temna“. Těžká doba pro náš národ a vlastenecké cítění je ale pro naši

11 Bohuslav Ludvík Balbín z Vorličné (1621 – 1688) byl český spisovatel, kněz, zeměpisec, pedagog a jezuita. Mimo to byl také vlastenec, který se snažil o zachování českého jazyka a literatury před násilnou germanizací. Bez pochyby je právem řazen mezi nejvýznamnější osobnosti českého baroka (Forst, aj. 1985, s. 120 – 122)

12 Jan Amos Komenský (1592 – 1670), poslední biskup Jednoty bratrské, odchází v roce 1628 do polského Lešna (Forst, aj. 1993, s. 812 – 820)

26

krajinu dobou ,,zlatého věku“. Vzniká nová komponovaná krajina, která je záměrné

rozplánovaná, promýšlená a člověk do ní vnáší řád.

Sádlo a Hájek potvrzují, že období baroka je pro naši krajinu něčím zásadním a

významným. Říkají, nebudeme-li se na období baroka dívat jen jako na dobu úpadku,

můžeme ho vidět jako: velkorysou krajinnou revoluci, během níž se Čechy stále mění od

země devastované třicetiletou válkou až po detailně a plánovitě budovanou kulturní

krajinu.

Hájek (2003, s. 27) ve své knize o české krajině a baroku píše: Barokní krajina je

už svým přirozeným tíhnutím k úplnosti, celistvosti, k jednotě krajinou komponovanou.

První aleje v krajině se dle Hendrycha (2008, s. 4) objevují již v antickém Řecku a

Římě, lemují cesty k venkovským vilám, ale objevují se i kolem starých cest. Aleje

lemovaly i prastarou římskou cestu Via Appia Antica. Nejčastěji vysazované stromy

v alejích byly například pinie, platany, kaštany, ale i lípy či duby. Druhová skladba

častokrát odpovídala geobotanickým podmínkám oblasti či měla svůj základ v mýtech.

Například podle báje o Héráklovi se od pohoří Pontios až k moři u Argu rozprostíral

posvátný platanový háj, kde pod jedním z platanů měla své doupě vodní obluda Hydra

(Hageneder 2006, s. 152).

Dle Hendrycha (2008, s. 4) to byl už římský architekt Vitruvio, který zdůrazňoval

důležitost vysazování stinných alejí při veřejných promenádách a hlavních cestách. Nebýt

renesančních architektů Albertiho a později Palladia a mnohých dalších, možná bychom

aleje kolem cest nevysazovali, právě oni tuto tradici objevili pro současný svět. V této době

k nám byly ze severní Itálie, přesněji z okolí měst Luccy, Janova a Mantovy tyto tradice

doneseny. Proto není divu, že páni Albrecht z Valdštejna či Špork na přetváření krajiny

svých panství spolupracovali s italskými architekty. Libosad ve Valdicích pro Albrechta

projektuje Nicolo Sebregondi a na Kuksu pro hraběte Šporka tvoří architekt Alliprandi.

Právě alej Albrechta z Valdštejna v Jičíně je považována za první alej ve volné krajině13

13 Více o aleji a komponované krajině Jičínska v kapitole Komponovaná krajina Albrechta

z Valdštejna.

.

27

Borský (2010, s. 27) uvádí: barokní aleje jsou přímočaré liniové, uměle vytvořené

útvary a jeden z hlavních nosných prvků komponované barokní krajiny. Aleje tvoří

v barokní krajině výrazné krajinné osy a právě baroko je obdobím, kdy se na aleje začíná

pohlížet jako na symbol české kulturní krajiny.

Ani v minulosti, ba ani dnes, aleje nevznikaly samovolně, vždy za nimi stálo

nemalé úsilí lidí, kteří je vysázeli a následně o ně pečovali. První, kdo aleje do krajiny

zakomponoval, byla šlechta a církev. Přístupové cesty k zámkům nově lemují aleje

vyjadřující důstojnost a velkolepost sídla. Aristokracie nejčastěji vysazuje stromy

majestátné, mohutné, dlouhověké, které mají symbolizovat její moc. Formuluje se nová

mocenská estetika. Nejoblíbenějšími stromy jsou lípy, duby a později topoly. Také církev

vytváří svou církevní estetiku. Církevní aktivity v krajině spočívají ve vysazování alejí

kolem cest vedoucích k poutním místům. Typické jsou alejemi olemované cesty ke

kapličkám, kostelu či aleje kolem křížových cest. (Velička 2010, s. 22 – 23) Dle Cílka

(2007) mají stromy a aleje na spirituálních místech jeden důležitý význam: jsou to jakoby

sloupy, zastávky na cestě člověka, starozákonní proroci nebo sloupy výstražné.

Aleje mnohdy ústí na významné body v okolí, tvoří jakýsi tunel, na jehož konci se

nám otvírá pohled na důležitá architektonická díla (zámek, kapličku, věž, kostel, …). Alej

může také propojovat vesnici a místo, kam její obyvatelé často chodí. Takovým místem

bývala kovárna, bělidlo či mlýn. Vesnice a okolní krajina nejsou odděleny, ale díky alejím

spolu srůstají a tvoří jeden organický celek. Ve snaze vyrovnat se šlechtě a její mocenské

estetice, si také prostí lidé z venkova vysazují své aleje, utváří se tzv. lidové krajinářství.

Venkované sází takové druhy stromů, které jsou hospodářsky využitelné, proto jsou

nejoblíbenějšími druhy ovocné dřeviny (hrušně, jabloně, ořešáky, třešně, …). (Velička

2010, s. 22 – 23).

Cílek (2008, s. 68) odkrývá ještě jeden důvod, proč venkované aleje vysazovali.

Na alej bylo možné dívat se i jako na investici do budoucnosti. Sedlák vysází alej a až

jednou jeho vnuci budou mít svatbu, pokácí alej a zaplatí veselku.

Díky alejím se také lidé v krajině lépe orientovali. V baroku se nevídaně

velkorysým způsobem použilo alejí k rozdělení krajiny, krajina se stává dokonale

průchodnou, že v ní posléze bez mapy vandruje kocour Mikeš, Mácha, nebo Švejk (Sádlo,

aj. 2004b, s. 45-49). Aleje lidem na cestách nesloužily jen pro lepší orientaci v krajině a

28

jako zdroj potravy, ale také poskytovaly jim a koním ve slunných dnech tolik vyhledávaný

stín. Naopak při nepřízni počasí mohly bránit prudkému větru.

K. H. Mácha, který jediný z předešlé trojice skutečně vandroval, se na své

krkonošské putování vydal koncem srpna. (Padevět 2010, s. 169 – 263). Tato cesta mu

dodala podklad pro vznik díla Pouť krkonošská (1833 – 1834). Můžeme se jen domnívat,

proč si Mácha pro své putování zvolil až sklonek léta. Myslím si, že nemalý vliv na

naplánování doby cesty měla také dozrávající úroda. Nejen vojáci vracející se z válečných

tažení, ale také poutníci se na svých cestách často živili právě ovocem z cest.

V pozdním baroku, za panování Marie Terezie14, vychází roku 1752 v platnost

zákon o povinnosti vysazovat aleje kolem nových císařských cest. Důvodů je známo

několik a to jak již dříve zmiňované důvody hospodářské a orientační, tak i důvody

bezpečnostní a estetické. Vysloužil (2006) píše, kolem císařských silnic celostátního

významu se doporučovalo vysazovat lípy, moruše, jeřáby, jasany, ořešáky, buky, jilmy a

divoké ovocné stromy15

.

5.4.1 Komponovaná krajina Albrechta z Valdštejna

Významný šlechtic, státník a vojevůdce Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna

(1583 – 1634) se podílel na potlačení stavovského povstání a po boku císaře bojoval ve

třicetileté válce (1618 – 1648). Roku 1622 jako konfiskát kupuje (mimo jiná) i frýdlantské.

Na Jičínsku začíná působit od roku 1624, kdy si Jičín volí za své sídelní město. Je

zajímavé, že si za své správní a sídelní město volí Jičín, i když neleží v geografickém

středu panství, které se nacházelo v severovýchodní části Čech. Ve prospěch Jičína hrála

jeho výhodná poloha na rozhraní ploché a hornaté části (krkonošské podhůří) pozdějšího

frýdlantského vévodství. (Morávek, aj. 1946, s. 9 – 20)

14 Marie Terezie (1717 – 1780) se vlády ujala v roce 1740 na základě Pragmatické sankce Karla

VI., který neměl mužského potomka. Vládla jako arcivévodkyně rakouská, královna uherská a česká až do roku 1780. (Jůzlová, aj. 2008, s. 170 – 171)

15 Vzdálenost mezi jednotlivými stromy se doporučovala 6 sáhů, to by dnes odpovídalo 11,4m (Vysloužil 2006).

29

Obrázek 8: Albrecht z Valdštejna, neznámý malíř, okolo roku 1620, olej na měděném plechu

Zdroj: CityOut Prague: Výstava Albrecht z Valdštejna 2010

Dle Hájka (2003, s. 13 – 16) měl proces utváření kulturní krajiny jako krajiny

trvale obdělávané a obývané probíhat na Jičínsku již od 12. století př. Kr., kdy zde svá

první sídliště založili lidé kultury popelnicových polí, ovšem zdaleka nejvýraznějším

způsobem vstoupilo do jičínské krajiny baroko. Od roku 1624 začíná rozsáhlá přestavba

Jičína na důstojné, dnes bychom mohli říci hlavní město celého frýdlantského panství (od

roku 1627 vévodství). V Jičíně měla sídlit nejen vláda, ale také náboženské, kulturní a

charitativní instituce. Valdštejn zamýšlel v Jičíně založit mimo jiné biskupství, školy

(gymnázium, univerzitu), špitál, mincovnu, banku…

Město bylo proto nutné rozšířit. K tomu Albrechtovi z Valdštejna měli postupně

napomoci tři věhlasní italští architekti Giovanni Battista Pieroni de Galliano, Andrea

Sppeza a Nicolo Sebregondi (Hájek 2003, s. 20 – 43). Domnívám se, že inspiraci pro

přestavbu Jičína mohl Valdštejn získat nejspíše na svých cestách po cizině, které podnikl

po neúspěšných studiích na akademii v Altdorfu.

Veškeré snažení mělo dle Šedinové (2009, s. 212) za cíl: vytvořit kompozici

šlechtické rezidence, která ovládne krajinu Jičína a jeho blízkého okolí a dodá mu pevný

řád, viditelný každému poutníkovi.

30

Obrázek 9: Plán města Jičína od N. Sebregondiho-důraz na geometrizaci, diagonální osa v pravém horním rohu, 1633

Zdroj: Sebregondi 1633, s. 11

V nově vznikající barokní komponované krajině měla své místo také alej, která

dotvářela osu celé kompozice. Alej je tvořená lipami vysázenými ve čtyřech řadách v délce

1716 metrů. Díky čtyřem řadám stromů je celý prostor monumentální příjezdové cesty

rozčleněn na tři rovnoběžné linie. Výsadba aleje proběhla v roce 1632, kdy, jak uvádí

Cílek (2007), vojáci na povel vztyčili naráz všechny stromy. Lipová alej je téměř

geometricky přesná linie od Valdštejnské hrobky, respektive od komplexu kartuziánského

kláštera s kostelem sv. Josefa ve Valdicích, skrze Valdštejnskou loggii (letohrádek

Libosad16

16 Název Libosad se začíná používat až v 18. století.

) k centru města, kde ústí na kostel sv. Jakuba (Šedinová 2009, s. 212).

31

Obrázek 10: Osa celé barokní kompozice

Zdroj: Uličný 2007, s. 227

Šedinová (2009, s. 212) uvádí: je zajímavé a ne patrně náhodné, že prvky

Valdštejnovy osy vedou i k bodům na horizontu, kde v době slunovratu zapadají či

vycházejí astronomická tělesa. Je prokázáno, že lipové aleje míří k čedičovému vrchu Veliš

do míst, kde slunce za zimního slunovratu zapadá. Je vysoce pravděpodobné, že o náhodu

se nejedná, poněvadž pokaždé v čase slunovratů prochází Slunce přesně středem loggie.

Podobné je to i s úplňkem Měsíce, který za letního slunovratu vychází v ose zahrady nad

glorietem a zapadá za vrchem Veliš. Při zimním slunovratu vychází úplněk Měsíce za

klášterem ve Valdicích. Celá tato kompozice dokazuje Valdštejnovu lásku k astronomii,

ale i promyšlené a přesné naplánování Florenťanem Giovannim Pieronim (1586 – 1654).

Vrch Veliš je nejvyšším místem Valdštejnovy zahrady a zároveň jednou

z charakteristických dominant jičínské krajiny.

32

Obrázek 11: Čtyřřadá lipová alej v Jičíně

Zdroj: pprokes 2007

Důležitost a význam lipové aleje dokazuje i fakt, že se objevuje na Müllerově

mapě Čech z roku 1720. Tuto mapu vytvořil Jan Kryštof Müller (1673 – 1721) a jedná se

svým obsahem, kartografickým i uměleckým zpracováním o velmi hodnotné dílo.17

17 Müllerova mapa vznikla na základě vojenských, správních a hospodářských požadavků státu (rakouské

monarchie). Proto jsou na ní podrobně zakresleny kromě topografického obsahu (sídla, vodstvo, schematicky reliéf a

zeleň, komunikace) také zemědělské usedlosti, zaniklé osady, mlýny, vinice, doly na nerostné suroviny, hutě, sklárny,

poštovní stanice a mnoho jiných informací, vysvětlených v bohaté legendě mapy (Oldmaps- Staré mapy: Müllerova mapa

Čech z roku 1720 a Müllerova mapa Moravy z roku 1716 ve vydání z roku 1790 2001).

33

Obrázek 12: Výřez z Müllerovy mapy Čech, 1720

Zdroj: Oldmaps- Staré mapy: Müllerova mapa Čech z roku 1720 a Müllerova mapa Moravy z roku 1716 ve vydání z

roku 1790 2001

Müllerova mapa posloužila jako podklad I. vojenského mapování, tzv. Josefského

(1764 – 1768 a rektifikace 1780 – 1783), kdy metodou "a la vue" (od oka), tj. pouhým

pozorováním v terénu vznikají mapy v měřítku 1: 28 800 zachycující kulturní krajinu

v období vrcholného baroka. (Oldmaps- Staré mapy: I. vojenské mapování – josefské

2001). I na této mapě nalezneme Valdštejnovu alej a to, dle mého názoru, opět dokládá její

důležitost.

34

Obrázek 13: Výřez z mapy I. vojenského (josefského) mapování, 1764 – 1768

Zdroj: Oldmaps- Staré mapy: I. vojenské mapování – josefské 2001

. Lipová alej komponované krajiny Jičína se objevuje také v mapách II.

Františkova (1836-1852) a III. Františkovo – josefského (pro Čechy 1877-1880)

vojenského mapování. II. vojenské mapování probíhalo již na geodetickém základu, který

tvořila triangulace. Díky ní vznikly mapy s přesnějšími údaji18

Mapy III. vojenské mapování vznikly na popud armády rakouské monarchie,

která potřebovala přesnější a aktuální mapy.

(Oldmaps - Staré mapy: II.

vojenské mapování – Františkovo 2001).

19 Novinkou těchto map je znázornění

výškopisu vrstevnicemi a výškovými kótami20

18 Z výsledků tohoto mapování byly odvozeny mapy generální (1: 288 000) a speciální (1:

144 000) (Oldmaps - Staré mapy: II. vojenské mapování – Františkovo 2001).

(Oldmaps - Staré mapy: III. vojenské

mapování - Františko-josefské 2001).

19 Vznikly mapy speciální (1 : 75 000) a generální (1 : 200 000), které již byly tištěny černobíle (Oldmaps - Staré mapy: III. vojenské mapování - Františko-josefské 2001).

20 Ve starších mapách je reliéf znázorněn pouze šrafami. V mapách III. vojenského mapování se kromě šraf nově objevují vrstevnice a kóty (Oldmaps - Staré mapy: III. vojenské mapování - Františko-josefské 2001).

35

Obrázek 14: Výřez z mapy II. vojenského (Františkova) mapování, 1836-1852

Zdroj: Oldmaps - Staré mapy: II. vojenské mapování – Františkovo 2001

Obrázek 15: Výřez z mapy III. vojenského (Františkovo-josefského) mapování, pro Čechy 1877-1880

Zdroj: Oldmaps - Staré mapy: III. vojenské mapování - Františko-josefské 2001

Porovnáme-li jednotlivá výše zmiňovaná mapová díla, zjistíme, že nejen název

města Jičín, ale i vyobrazení lipové aleje se v průběhu času mění. Müllerova mapa uvádí

36

označení města Jičín jako Gitschin, mapa I. vojenského mapování jako Jitschin a teprve u

map II. a III. vojenského mapování se setkáme s názvem Jičín. Na Müllerově mapě je

zakreslena pouze alej, nikoli cesta, kterou by lemovala. To nám, dle mého názoru, dokládá

skutečnost, že viděl-li tehdejší člověk na mapě alej, automaticky si ji s cestou spojil. Věděl,

že alej vždy cestu lemuje. Druhá možnost, která se nabízí pro vysvětlení ne-zakraslení

cesty do mapy, je význam aleje, který převyšoval význam cesty. Autor mapy zakreslil

pouze prvek významnější a důležitější a to alej. Mapy I. vojenského mapování kladou

velký důraz na komunikace, ale i tak se na mapě alej objevuje. Vyobrazena je jak alej, tak i

cesta, kterou lemuje. Ovšem alej je stále výraznější, jako by nad cestou. U map II. a III.

vojenského mapování pozorujeme, jak alej na významu ztrácí a naopak posiluje cesta.

Komunikace je vyobrazena silněji než na starších mapách a stromy kolem ní spíše jako

malé neznatelné body.

Druhým doložením významu a jedinečnosti jičínské aleje je zmínka v díle B.

Balbína21

„U Jičína rostou lípy, jež trojitou širokou alejí vedou z města k vévodově zahradě.

Je to dílo tak ušlechtilé, že mu v celých Čechách, ba ani v sousedních zemích nenalezneš

nic rovného. Víc než sedm set lip, vysázených úhlopříčně, otevírá čtyřmi řadami trojitou

cestu, a to prostřední, vhodnou pro povozy, jakoby královskou, a dvě menší, postranní.

Samotné stromy jsou všechny stejného stáří, mají stejnou korunu, pod nimi pak je tráva a

květiny, slovem je to hésiodovská cesta rozkoše, od níž se odchýlil po konečném rozhodnutí

mladý Prodikův Herkules.“ (Balbín 1986, s. 139)

z roku 1679, kdy píše:

Okolo roku 1633 je Albrecht z Valdštejna jedním z nejvlivnějších lidí v Evropě.

Věrně stojí po boku císaře, ovšem záhy se stává nepohodlným a je prohlášen za zrádce.

25. února 1634 je pak v Chebu zavražděn. V době své smrti trpěl zákeřnou nemocí syfilis,

tou se s největší pravděpodobností nakazil při uherských taženích. (Čepička 2007) Díky

předčasné smrti vojevůdce, státníka, ale také významného stavitele Albrechta z Valdštejna,

nebyly všechny jeho velkolepé projekty na přestavbu sídelního města Jičína a jeho okolí

zrealizovány, ale i tak se mu podařilo vnést do krajiny pevný řád.

21 Balbín do Jičína přichází jako reformní pedagog jezuitského řádu (po roce 1653). (Forst, aj.

1985, s. 120 – 122)

37

5.4.2 Komponovaná krajina F. J. Šlika

Stavební činnost na Jičínsku bezprostředně po smrti Albrechta z Valdštejna

ustává, ale netrvá dlouho a jižní část původního panství kupuje ve druhé polovině 40. let

17. století česká šlechtická rodina Šliků, jednalo se o panství Veliš, panství Staré Hrady a

Kopidlno. (Šedinová 2009, s. 213)

Snad genius loci místa způsobil, že pozdější urbanistické, architektonické i

umělecké záměry především Františka Josefa Šlika (1656 – 1740) bezprostředně navázaly

na odkaz Albrechta z Valdštejna.

František Josef hrabě Šlik nechal ke konci 17. století vystavět několik sakrálních a

světských staveb. Největší stavební činnost probíhala pod dohledem architekta Jeana

Baptisty Matheye (1630 – 1696) a pražského stavitele Filipa Spannbrucknera v jižní části

jičínské pánve a v okolí Jičiněvsi. Soubor nově vzniklých staveb spolu se staršími stavbami

a výraznými krajinnými dominantami se podařilo propojit čtyřmi lesními průseky

(cestami) v jeden komponovaný celek, jehož střed tvořila kaple zvaná Loreta22

Do krajiny se dle Hájka (2003, s. 45) podařilo načrtnout kříž, jehož nepravidelně

se rozbíhající ramena sepjala území všech zmiňovaných panství a stala se významnými

úběžníky duchovního života jejich obyvatel. Loretu nechal hrabě Šlik vystavět na

čedičovém suku velišského hřbetu v roce 1694. Čedičový suk nebyl hrabětem vybrán

náhodou, na tomto místě se již v mladší době železné měly odehrávat náboženské obřady.

Kaple, pravděpodobně dle plánů Jeana Baptisty Matheye, představuje, podle názoru Hájka

(2003, s. 45), jednu z mnoha variant Santa Casy, svatého domku, místa narození Panny

Marie, jenž byl podle legendy přenesen anděly z palestinského Nazaretu do italského

Loreta.

(Hájek

2003, s. 43 – 51).

Jaký byl původní význam Šlikova kříže v krajině? To dnes není zcela jasné.

Můžeme se jen domnívat. Jednou možností, jak objasnit poselství čtyřcestí je dle Hájka

(2003, s. 51): úzká provázanost většiny sakrálních staveb tohoto místa s mariánským

kultem, kultem mateřství, lásky, opatrovnictví (kaple sv. Anny, kaple sv. Andělů Strážců,

22 Loreta nesloužila pouze jako kaple, ale také jako rozhledna do kraje, jedna z vůbec prvních

rozhleden u nás.

38

kaple Loreta, …). František Josef Šlik mohl ve vrcholně barokní krajinné kompozici

velšského hřbetu zvěčnit své vyznání Panně Marii.

Obrázek 16: Výřez z mapy III. vojenského mapování

Zdroj: Oldmaps - Staré mapy: III. vojenské mapování - Františko-josefské 2001

Mimo lesních průseků využil hrabě Šlik pro propojení míst v krajině také alejí. Tři

nejvýznamnější se objevily i na mapách II. a III. vojenského mapování. První alej

spojovala panstvím Kopidlno a Bílsko. Druhá lemovala cestu mezi Psinicemi až do panství

Staré Hrady a poslední na mapě tvořící písmeno ,,v“ vedla z Čejkovic kolem Šlikovy Vsi

do Vokšic a odtud pokračovala až na Loretu (Šedinová 2009, s. 213).

Komponování krajiny hrabětem Šlikem je od kompozic Albrechta z Valdštejna

rozdílné. Valdštejnova komponovaná krajina klade důraz na monumentalitu, sílu, šlo mu o

ovládnutí místa, naopak pro Šlikovu krajinu je typické vcítění se do místa a využití toho,

co mu zvolené místo nabízí. Rozdílnost obou krajin zdařile vystihl Hájek (2003, s. 54):

Albrecht z Valdštejna svou kompozicí krajině rozkazuje, František Josef hrabě Šlik jí

naslouchá. Ale i přes rozdílnou kompozici spolu obě zahrady harmonizují, doplňují se.

V obou případech jde o architektonicko-urbanistické modely, tvrdí Šedinová (2009, s.

214), jež v sobě nesou krajinné, duchovní a ve Valdštejnově případě i astronomické vazby.

39

5.4.3 Komponovaná krajina F. A. Šporka

František Antonín Špork (1662 – 1738) se narodil 9. března 1662 do šlechtické

rodiny. Jeho otec, Jan Špork, byl významným habsburským generálem za třicetileté války

(1618 – 1648) a jeho matka Eleonora Marie von Fineke pocházela z německé rodiny z

Meklenburska23

Obrázek 17: Podobizna hraběte F. A. Šporka

. Někdy bývá F. A. Špork chybně označován za českého hraběte, faktem

ale je, že byl čistokrevný Němec. Hrabě F. A. Špork představuje ve svých názorech a

postojích velmi svéráznou, ale také rozporuplnou osobnost českého baroka. Znám je na

jedné straně jako konfliktní sporuchtivý kritik, ale na straně druhé je též znám jako

osvícený mecenáš umění, milovník hudby a budovatel barokní komponované krajiny

především na panství Lysá nad Labem a Choustníkovo Hradiště u Jaroměře (Kuks). Tyto

panství, mimo jiná, skoupil jeho otec za třicetileté války. Zděděných panství se F. A. Špork

ujímá roku 1684. (Preiss 2003, s. 20 – 34)

Zdroj: Historické šlechta: Šporkové změnili dějiny Lysé nad Labem 2009

23 Šlechtická rodina Šporků přichází do Českých zemí v období třicetileté války (1618 – 1648),

obdobně jako většina jiných německých šlechtických rodů. (Preiss 2003, s. 22)

40

Panství Choustníkovo Hradiště se nacházelo na horním toku Labe v podhůří

Krkonoš východně od Dvora Králové nad Labem. Do majetků rodiny Šporků ho Jan Špork

připsal roku 1664. Na přelomu 17. a 18. století začíná hrabě F. A. Špork na panství

s rozsáhlou kultivací krajiny. Také on využil pro kompozici krajinného systému liniového

prvku alejí. Jednou z nejvýznamnějších alejí této oblasti je ta mezi kaplí a zámečkem Sv.

Huberta v Plese24

Faktem ale zůstává její význam, který potvrzuje i vyobrazení na Müllerově mapě

Království Českého (1720). Alej mezi kaplí a zámečkem je kromě Valdštejnovy aleje

v Jičíně jedinou, která je na mapě výrazně zakreslena.

(obora u Smiřic). Nemůžeme naprosto přesně říci, zda alej založil až

hrabě Špork nebo zdali vznikla již dříve na přání někoho z členů českého šlechtického rodu

Smiřických ze Smiřic (Hendrych, aj. 2008, s. 35).

Obrázek 18: Výřez z Müllerovy mapy Čech, 1720

Zdroj: Oldmaps- Staré mapy: Müllerova mapa Čech z roku 1720 a Müllerova mapa Moravy z roku 1716 ve vydání z

roku 1790 2001

Propracovaný koncept alejí a stromořadí panství Choustníkovo Hradiště je patrný

také na mapě z roku 1750. Právě dochované historické podklady jako například mapy,

24 Raně barokní kaple v Plese byla postavena na přání F. A. hraběte Šporka v roce 1690, současně

s přilehlým loveckým zámečkem, který zanikl (Hendrych, aj. 2008, s. 34).

41

písemné dokumenty či malby nám pomáhají při odhalování polohy dnes již často

neexistujících alejí a stromořadí. (Hendrych, aj. 2008, s. 36)

Obrázek 19: Detail mapy Choustníkovo hradiště, olejomalba po r. 1750

Zdroj: Hodnocení a dokumentace alejí a stromořadí v krajině, metody a přístupy 2008, s. 41

Po svých studiích se hrabě Špork vydal na objevné cesty po Evropě a poznatky

z nich mu posloužily jako inspirace například při tvorbě komponované krajiny Kuksu.

Hendrych (2010, s. 35-36) uvádí: barokní krajina Kuksu stojí při zrození české promyšleně

kultivované krajiny s prvky okrasných hospodářství inspirovaných již renesančními a

barokními italskými předlohami. Hlavní předlohou konceptu nové krajiny se stalo původně

okrasné hospodářství Lorenza Medicejského25 v La Cascine di Tavola, navazující na

venkovskou Vilu Ambra v Poggio a Caiano a tamní parkově upravovanou lesní oboru

Barco26

Na počátku 18. století se díky hraběti Šporkovi oblast krajiny Kuksu stává

plánovaným urbanistickým celkem. Je založen zámek Kuks, na břehu řeky Labe komplex

Mediceo (Hendrych 2010, s. 36).

25 Cosimo (1389 - 1464) a po něm Lorenzo (1449 - 1492) de’Medici založili systém venkovských

vil a hospodářského organizování území (Hendrych 2010, s. 3). 26 Barco-původně obora upravovaná jako lesní zahrada či park (známé Barco Borghese, Barco

Aldobrandini ve Frascati), menší barco, venkovské Barchetto, postupně transformované z původních obor jako parky k procházkám a rozptýlení. Italské barco bylo koncem 16. století součástí netolického kasina Viléma z Rožmberka na Kratochvíli (Hendrych 2010, s. 3).

42

lázní (Kuckus-Baad), vesnice pro poddané, terasovité zahrady na svahu pod zámkem (opět

inspirace z Itálie). Dále vzniká také areál Betléma se sochami Matyáše Bernarda Brauna

(1684 – 1738) v Novém lese. Zde, dle Hendrycha (2010, s. 36), došlo k vyvrcholení celé

kompozice v podobě přírodní a sochařsky dotvořené idylické krajinářské scény vyprávějící

příběh zrození Krista.

Hlavní osu celé kompozice tvoří uměle narovnaný tok Labe v údolí, které

odděluje na jedné straně lázně se zámkem27 a na druhé špitál s rodovou hrobkou28.

Plánovaná liniová zeleň podporuje krajinotvorné vazby mezi jednotlivými prvky panství.

Aleje propojovaly sídla, hospodářské dvory, ale alej vedla také od špitálního kostela

Nejsvětější Trojice. Aleje často propojovaly duchovní, spirituální místo s okolím, zde se

jednalo o alej lip. Špitální kostel byl vystavěn dle plánů Šporkova dvorního architekta

Giovanniho Battisty Alliprandiho (1665 – 1720) mezi lety 1707 – 1715. Významnou linii

před průčelím kostela tvoří cyklus soch (dvanáct ctností a dvanáct neřestí) též od sochaře

M. B. Brauna29

Obrázek 20: Barokní komponovaná krajina Kuksu, kolem roku 1724

.

Zdroj: Rozehnal 2009

Dle Hendrycha (2010, s. 35) další aleje a jednotlivá stromořadí sloužily

k rozčlenění polí a jiných hospodářských pozemků, měly význam důležitého

krajinotvorného prvku sloužícího k rozčlenění krajiny30

27 Na obrázku barokní komponovaná krajina Kuksu vpravo

. Krajina panství byla promyšleně a

28 Na obrázku barokní komponovaná krajina Kuksu vlevo 29 Pouze jednu sochu vytvořil někdo jiný 30 Rozčlenění krajiny alejemi je velmi dobře patrné na obrázku detail mapy Choustníkova hradiště,

který je výše.

43

programově zabydlována a hospodářsky kultivována a stala se rozsáhlou zahradou a

parkem, s navazujícími lesními honitbami a atrakcemi.

5.5 ALEJE PRO VOJENSKÉ ÚČELY

Aleje v krajině měly i svůj vojenský strategický význam související s vývojem

topografie. Vysazování alejí pro vojenské účely lze v krajině vysledovat již v 16. století.

Král Jindřich II., nařídil svým poddaným vysázet podél veřejných cest jilmy. Jindřichovi

II. nešlo pouze o zkrášlení krajiny, o zvýšení její estetičnosti. Do krajiny vysazované aleje

měly také důvod vojenský. Jilmy měly poskytnout dříví na vozy a lafety děl. (Schama

2007)

Jilmy patří mezi dřeviny s rychlým růstem, tím se mohlo dřevo využít již za

poměrně krátkou dobu. Dřevo jilmů je kvalitní, pevné, ohebné a dobře se s ním pracuje.

(Trázník 1999, s. 56). To jsou nejspíš hlavní důvody, jež hrály pro využití jilmů při

zakládání aleji a stromořadí v krajině.

Dle Vysloužila (2006) měl také císař a vojevůdce Napoleon Bonaparte31

I u nás v Českých zemích byly aleje vojensky užitečné a to hlavně při vojenském

mapování jako již zmiňované důležité orientační prvky. Významné byly aleje také pro

vojáky a válečné veterány, kteří domů putovali i několik stovek kilometrů. Stromy jim

vytvářely stín a ochraňovaly je i při nepřízni počasí. Nařízení Marie Terezie z roku 1752

ukládalo povinnost vysazovat převážně ovocné aleje kolem císařských cest. Hlavním

důvodem byla již výše zmiňovaná ochrana před nástrahami počasí, ale také důvody

hospodářské.

aleje ve

své oblibě. Nechával sázet převážně rychle rostoucí topoly, které díky svému

nezaměnitelnému tvaru koruny a rychlému růstu posloužili k lepší a snadnější orientaci

v krajině. Napoleon zakládal aleje topolů při svých taženích Evropou, kde se později pro

svůj netypický tvar staly oblíbenou dřevinou parků, zahrad, ale i alejí.

Cílek (2007) říká, vojenská cvičení probíhala většinou v létě a na podzim se vojáci

vraceli domu a tak se říkalo, že voják, který jde silnicí, má právo živit se ovocem z cest.

31 Napoleon I. Bonaparte (1769 – 1821), francouzský císař v letech 1804 – 1814 a 1815

44

Mnohdy to byla jejich jediná potrava, ovocné sady, jak je známe dnes, v této době ještě

neexistovaly.

5.6 ZÁKON O VYSAZOVÁNÍ A OCHRANĚ ALEJÍ

Zákon číslo 72 z 2. prosince roku 1884 nese celý název ,,Zákon o vysazování a

ochraně alejí aneb jednoduchých stromořadí podél veřejných silnic“. Vychází v platnost

v době, kdy je dokončeno budování císařských cest a začíná se s výstavbou cest vedlejších

nestátních.

Paragraf jedna zákona říká: podél veškerých silnic říšských, zemských, okresních a

obecních musí býti aleje anebo kde by nemohly býti, aspoň jednoduchá stromořadí,

vyjímaje části, které vedou osadami a uzavřenými řadami domů nebo lesy (Zákon č. 72

1884, §1). Již zde, v zákoně z roku 1884, se objevuje rozdíl v pojmech alej a stromořadí,

kdy stromořadí je jednoduchá řada stromů pouze po jedné straně cesty. V paragrafu dva se

dozvídáme, kdo je povinen aleje nebo stromořadí sázet a následně o ně pečovat. Politické

obce32

Nevysází-li majitelé pozemků stromy kolem cest, obec má možnost je k tomu

donutit. Je-li donucování bezvýsledné, musí sama stromy nasázet a vlastník pozemku je

nucen s tím souhlasit. Má však právo na užitek ze stromů, které obec na jeho pozemku

vysází. Je mu uložena peněžitá pokuta od 5 do 10 zlatých

jsou povinny ve svém území nové aleje nebo jednoduchá stromořadí vysazovati,

zařízené již doplňovati, pěstovati, housenky z nich sbírati a vůbec v dobrém stavu je

udržovati a to pokud týká se stromů, které jsou na banketu silnice, začež jim náleží také

náležitý užitek ze stromů silničních. Aleje a stromořadí se silničním příkopem povinni

vysazovati a udržovati držitelé sousedních pozemků. (Zákon č. 72 1884, §2)

Neuposlechnutí tohoto rozhodnutí přináší sankce, ty jsou popsány v dalších paragrafech.

33

Také poškozování a ničení alejí či stromořadí je dle tohoto zákona sankciováno.

Výši náhrad a pokut uvádí §10. Za ničení a poškozování stromů v alejích či stromořadích

.

32 Tento nový pojem zavádí reforma z roku 1849 (s platností od roku 1850), jedná se o základní

samosprávní jednotku. Politické obce mohly být vymezeny díky 1. vojenskému (josefskému) mapování v 80. letech 18. století, kdy vznikl stabilní katastr s mapami v měřítku 1 : 2880.

33 Pro lepší představu: průměrný plat úředníka ke konci 19. stol. byl 25 zlatých měsíčně a například kilogram mouky stál 0,21 zlatých.

45

je udělována pokuta v rozmezí 2 až 10 zlatých, ovšem ve vyjmečných případech až 100

zlatých. Dále se píše: Nemůže-li pachatel platiti, uloží se mu místo pokuty peněžité trest

vězení, a sice za každých pět zlatých den vazby. Právo trestní náleží v případech v těchto

paragrafech vytknutých obecnímu starostovi podle ustanovení řádu obecního. Stížnosti na

takové nálezy trestní náležejí před politický soud okresní. (Zákon č. 72 1884, §10)

§12 uvádí, kdo má ze zákona povinnost aleje a jednoduchá stromořadí kontrolovat

a dohlížet na jejich ochranu. K dozoru nad alejemi nebo jednoduchými stromořadími a k

ochraně jejich zavázáni jsou především zřízencové silniční (cestmistři a cestáři), pak

orgánové policie místní a polní a c.k. četnictvo, pročež jim náleží, aby každé poškození

alejí anebo stromořadí, jakmile se o něm dovědí oznámiti obecnímu úřadu a okresnímu

výboru, jehož se týče. (Zákon č. 72 1884 §12)

5.7 ALEJE VE 20. STOLETÍ

Dle Borského (2010, s. 27) začíná první úpadek alejí v krajině odchodem mnoha

pracovních sil do 1. světové války (1914 – 1918), tím o aleje najednou nemá kdo pečovat.

Se vznikem Československa bylo spojeno mnoho reforem, jednou z nich byla pozemková

reforma probíhající mezi lety 1918 až 1920. Ta měla za následek změny vlastnictví

pozemků. Noví majitelé často nemají vztah ke krajině, kde nyní žijí. Nemají informace o

historickém vývoji, o tradicích místa, ke kterému například třeba alej neodmyslitelně patří.

Stejně se lhostejnost a neznalost lidí k místu, kam jsou stěhováni, opakuje po 2. světové

válce při doosidlování pohraničních oblastí. (Mikšíček 2006, s. 47 – 51)

Nástup socialismu a sním spojené kolektivizace ve druhé polovině 20. století je

obdobím, která alejím v krajině rovněž moc nepřeje. Menší políčka jsou v rámci

kolektivizace rozorávána na velké lány. Z krajiny mizí meze, jež jednotlivá políčka

oddělovala. Zanikají cesty a s nimi spojené aleje. Dle Vysloužila (2006) se nově vysazují

téměř jen aleje ovocných stromů a to z ekonomických důvodů. Aleje se více dostávají do

měst, kde lemují ulice, promenády a jsou součástí parků. Slouží ke zlepšení životního

prostředí místních obyvatel, chrání je před hlukem, stromy v aleji pohlcují prach a další

zplodiny, mimo to mají stále význam estetický.

46

Nově se dnes aleje zakládají kolem cyklostezek či starých úvozových cest, jde o

jakési znovuzrození alejí v krajině, tvrdí Velička (2010, s. 25). Domnívám se, že právě u

cyklostezek je nové důstojné místo alejí, neboť zde si zachovají část ze svých původních

funkcí. Mohlo by jít o funkce větrolamů, či budou cyklistům ve slunných dnech, dozajista

vytvářet příjemný stín, jako ho tvořily v historii nad koňskými spřeženími.

47

6 DRUHOVÁ SKLADBA STROMŮ V ALEJÍCH

Aleje byly téměř vždy jednodruhové (monokulturní) a až později se začínají

objevovat aleje smíšené. Dle Storma (2010, s. 7) by druhová skladba měla odpovídat

geobotanickým podmínkám. Jako příklad uvádí lužní polohy, které jsou charakteristické

topolem černým či dubem letním, dále zmiňuje vrchoviny typické jeřábem a břízou. Dále

uvádí: Většinou převažovaly praktické stereotypy, lípa srdčitá, dub letní, javor klen,

jírovec. To byly oblíbené druhy dřevin vysazovaných do alejí k velkostatkům, kolem

příjezdových cest k zámkům a do panských zahrad. Naopak selské aleje tvořily ovocné

druhy stromů (jabloň domácí, hrušeň obecná). Populárním neovocným druhem mezi

venkovany byl jasan.

Hendrych (2008, s. 5) uvádí, že výběr druhů dřevin podléhal také dobové módě.

Například vrcholné baroko je spojeno s jírovcem maďalem a období romantismu

s trnovníkem akátem.

Začátkem 19. století se do alejí i u nás začíná vysazovat topol černý a platan, oba

druhy k nám přišly z Francie. V tomto období se různá vlastenecká hnutí snaží do výsadeb

prosadit především národní strom lípu, označovanou za strom svobody. Naopak germánský

dub upadl v nemilost. (Storm 2010, s. 7)

Zajímavé je, že jen velmi málo se do alejí a stromořadí vysazovaly jehličnaté

druhy dřevin. Z minulosti lze uvést původně jehličnatou alej Lichtenštejnského panství

směřující z Valtic (rodové sídlo) do Lednice (letní sídlo) založená po roce 1650. Vysloužil

(2006) uvádí, že z důvodu neprosperity druhu byly smrky nahrazeny lipami, javory, jasany

a topoly a to už mezi lety 1715 – 1717. Jako druhý příklad jehličnaté aleje představím

Kališťskou alej. Tato převážně modřínová alej je opravdovým unikátem, jedná se o

nejdelší modřínovou alej rostoucí mimo les v České republice. (Arnika: Aleje Vysočiny

2010)

48

Obrázek 21: Kališťská alej tvořená modříny

Zdroj: Arnika 2010

Pro své specifické vlastnosti, jako je hloubka kořenového systému, dobrá odolnost

dřeva atd., se pro zpevnění hrází rybníků používalo dubů, ty také, ze stejného důvodu,

často potkáme kolem lesních cest.

6.1 ALEJE NEOVOCNÝCH LISTNATÝCH DŘEVIN

Jak je již zmiňováno výše, nejčastějšími neovocnými druhy stromů byla lípa

srdčitá, dub letní, javor klen, jírovec, jasan a počátku 19. století oblíbený topol černý či

platan. Proč zrovna tyto dřeviny? Mimo jiné důvody byla lípa i dub či javor druhem

dřevin, které se v naší krajině běžně vyskytovaly. Vyhovovaly jim naše klimatické

podmínky. Lidé tyto druhy dobře znali, věděli jak o ně pečovat a nejspíš proto je do alejí

vysazovali.

6.1.1 Lípa

Lípa je druhem stromu, který se pro pěstování v hájích či alejích nejen v Českých

zemích, ale i po celé Evropě, velmi hodí. Lípa měla odpradávna velký význam v přírodním

léčitelství. Měkké lipové dřevo mělo malou výhřevnost, a proto spíše sloužilo řezbářům.

Jeho latinské označení znělo lignum sanctum=svaté dřevo (Trázník 1999, s. 47). Možná

49

zde bychom mohli hledat souvislost s vysazováním lipových alejí a stromořadí na poutních

místech, u kostelů a dalších, s vírou spojených, místech.

Od dávných dob byla lípa symbolem Slovanů. Z těchto informací lze usuzovat, že

lípy byly druhem dřevin pro tehdejší obyvatelstvo dobře známým, potřebným,…Oblibu

lípy je možno vysledovat již v dávné slovanské mytologii. Tak například Bodlák (2000, s.

173) uvádí, kde bylo třeba něco ochránit nebo kde strašilo, všude tam se sázely lípy.

Domnívám se, že popularitu lípy dokládají i mnohé lidové názvy - zimní, velkokvětá či

širokolistá (Bodlák 2000, s. 172).

Aleje majestátných lip lemovaly cesty k panským sídlům, lípy dobře

reprezentovaly jeho důstojnost a velkolepost. O své prvenství u zámeckých cest se dělily

s duby, které měly podobné vlastnosti (majestátnost, mohutnost, dlouhověkost). Duby,

lidově označované křemeláči (Bodlák 2000, s. 141), na své popularitě ztrácí v období

národního obrození, kdy naopak posiluje lípa.

6.1.2 Topol

Topol černý se u nás začíná vysazovat začátkem 19. století a jeho obliba se rychle

stoupá. Díky svému rychlému růstu s vysokou produkcí dřeva se do alejí vysazuje stále

častěji, jeho velkou výhodou je půdní nenáročnost. (Trázník 1999, s. 71)

Oblíbeným druhem byl ve Francii, odkud se k nám spolu s platanem dostává.

Topol byl stromem francouzské revoluce, podle slovní podobnosti peuple – národ, lid,

peuplier – topol (Hendrych, aj. 2008, s. 13). Pyramidální topoly nechával sázet také

Napoleon Bonaparte, pro jejich rychlý růst a nezaměnitelný tvar koruny, jenž byl dobrým

orientačním prvkem v krajině v dobách vojenských tažení. Aleje a stromořadí topolů byly

vysazovány do ploché krajiny, kde měly funkci větrolamů, před větrem a sněhem chránily

poutníky na cestách, půdě poskytovaly kryt před půdní erozí.

Dřevo topolů je měkké, snadno zpracovatelné a déle odolává žáru, proto mělo

široké využití. Vyráběly se z něj šindele, dřeváky a jeho listy sloužily jako potrava pro

dobytek. Kůrou se barvily textilie na žluto (Trázník 1999, s. 72).

50

S alejemi topolů se často setkáváme na hřbitovech a jiných místech spojených se

smrtí. Spojení topolu a smrti má své kořeny v řeckých bájích. Hageneder (2005, s. 156):

říkalo se, že topol bílý původně rostl na březích řeky Acherón v řeckém podsvětí. Homér

se zmiňuje o topolu černém, který rostl u vchodu do říše mrtvých Hádés.

6.2 OVOCNÁ STROMOŘADÍ

Jech (2008, s. 129) uvádí: aleje složené z ovocných dřevin představovaly původně

standardní způsob pěstování konzumního ovoce. Sady, jak je známe dnes, existují mnohem

kratší dobu, než ovocná stromořadí. Slovem Veličkové (2007): Každé jaro se díky

ovocným alejím z naší krajiny stala jedna velká kvetoucí zahrada.

Obrázek 22: Zbytek třešňové aleje v Mezné

Zdroj: Šycová 2011

Kvetoucí alej V aleji bílé

tajili jsme dech.

Jak sníh ležely květy

vysoko na stromech.

A každý strom

tu pyšně život slavil

a třímal bez únavy

rozkvetlou sílu svou.

Slova jsem lámal

jak kámen v starém lomu.

Má žena řekla jen:

Chtěla bych žít v tom stromu

(J. Skácel 1960, s. 42)

Jak už jsem zmiňovala výše, nařízení Marie Terezie z roku 1752 ukládalo kolem

cest mimo jiné druhy dřevin sázet i stromy ovocné. Jednalo se například o moruše, ořešáky

a divoké ovocné stromy. Po dlouhý čas byli lidé zvyklí využívat ovoce ze stromů podél

cest. Jech (2008, s. 130) uvádí: se zvyšující se intenzitou dopravy postupně klesal podíl

produkční funkce vzhledem k rapidnímu zhoršení hygienické úrovně a jakosti takto

pěstovaného ovoce. S tímto názorem lze jen souhlasit. Ovoce ze stromů lemující

frekventované silnice nebylo ke konzumaci vhodné. Proto se domnívám, že aleje mají své

nové místo právě podél cyklostezek. Ovoce nebude znečištěno chemickými látkami a

poslouží jako vhodný doplněk energie.

51

7 SROVNÁNÍ ALEJÍ ČECH A MORAVY

Alej v Čechách i na Moravě dotváří typický charakter naší české krajiny. Tak

tomu je už velmi dlouho. Pro obě místa platí, že největší rozkvět alejí a stromořadí nastal

v období baroka. V této době vznikla nová komponovaná krajina, k níž aleje či stromořadí

neodmyslitelně patří. Do krajiny se promítly estetické a mocenské zájmy šlechty, ale i

církve. Kolem cest vedoucích na místa spojená s církevní symbolikou se začaly vysazovat

aleje. Na tyto aktivity v krajině reagovali poddaní, první zásahy do krajiny dostává i

venkov. Utváří se lidové krajinářství, cesty v krajině lemují aleje ovocných stromů a

propojují vesnice s okolní krajinou.

V této části práce se snažím porovnat aleje na území Čech a Moravy. Porovnání

proběhlo z hlediska funkce místa, ke kterému se nejčastěji pojí a z hlediska zachovalosti a

míry péče o aleje a stromořadí v krajině Čech a Moravy. Usuzuji, že více zachovalých a

alejí se bude nacházet na území Moravy, kde je jejich tradice více zakořeněna. Aleje na

Moravě budou především doprovázet cesty k poutním místům. Jelikož aleje v České

republice jsou podrobně zmapovány pouze v Olomouckém kraji, bylo nutné porovnávat

aleje, jež jsou zařazené mezi památné, neboť ty lze dohledat v databázi (Ústředním seznamu

ochrany přírody).

7.1 PAMÁTNÉ ALEJE

Alej či stromořadí lze za památné vyhlásit dle § 46 (Památné stromy a jejich

ochranná pásma) zákona 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Na základě § 42

(Evidence a označování zvláště chráněných území) tohoto zákona musejí být památné aleje

a stromořadí evidovány v ústředním seznamu ochrany přírody. Památných alejí se na

našem území momentálně nachází 23434

Dalším typem ochrany alejí je možnost chránit je jako významný krajinný prvek,

který je dle §3 ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotná část krajiny, jejž

utváří její typický vzhled nebo přispívá k udržení její stability (Zákon č. 114/1992 Sb. §3).

Této možnosti se dnes využívá jen velmi málo, i když jejich budoucnost by byla lépe

(AOPK ČR: Památné stromy (§46) 2012).

34 Počítáme-li i ta stromořadí, která jsou součástí národních parků či chráněných krajinných

oblastí.

52

zajištěna, neboť o krajinném charakteru (rázu) pojednává i Evropská úmluva o krajině

(2000) jako o něčem, co je nutné uschovávat a opatrovat.

V problematice ochrany alejí a stromořadí jsou nutné novely zákona 114/1992

Sb., o ochraně přírody a krajiny. Dle mého názoru by byla dobrá ochrana alejí a stromořadí

v rámci ochrany krajinného rázu, neboť jsou významnou složkou, která ho utváří.

7.2 TRADICE ALEJÍ V ČECHÁCH A NA MORAVĚ

V kapitole o tradici alejí v krajině se snažím vysledovat, jakou funkci mají místa,

ke kterým cesty lemované alejemi vedou. Zajímá mě, zdali se má vstupní hypotéza (více

zachovalých alejí se bude nacházet na území Moravy a to v návaznosti na větším

procentuelním zastoupení věřících obyvatel v této oblasti) potvrdí či vyvrátí.

7.2.1 Tradice alejí založena na víře obyvatelstva

Posvátná, spirituální místa doprovází stromy od nepaměti. Jak je již zmiňováno

výše, k poutním místům často vedou cesty lemující aleje. Poutní, posvátná místa

symbolizují spíše krajinu Moravy než Čech. Více poutních a spirituálních míst na Moravě

nutně vyplývá ze skladby obyvatelstva. Obyvatelé moravských krajů jsou častěji než

obyvatelé Čech věřící. Nejvíce věřících obyvatel má Zlínský kraj (55,2 %), naopak

nejméně kraj Ústecký (15,8 %). (Náboženské vyznání obyvatelstva České republiky:

CSZO 2001)-viz kartogram (obrázek 23). K místům, která jsou nábožensky ovlivněná,

zaujímají věřící lidé hlubší vztah, záleží jim na nich a pečují o ně. Toto tvrzení dle mého

názoru dokládá zmapování alejí Olomouckého kraje v roce 200935

Následující dva kartogramy reprezentují procentuální zastoupení věřících a počty

památných alejí v jednotlivých krajích České republiky. Porovnáme-li oba kartogramy,

dojdeme k závěru, že teorie souvislosti počtu alejí s procentuelním zastoupením věřících

. Domnívám se, že snaha

o vytvoření databáze alejí, nutně vyplývá ze zájmu lidí o ně.

35 Informační systém aleje byl vybudován ve spolupráci se sdružením Arnika, Výzkumným

ústavem Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, vvi. a Katedrou geografie PřF UP v Olomouci. (IS ALEJE: Informační systém aleje 2010)

53

není zcela chybná, ale není aplikovatelná na všechny kraje České republiky. Na území

Čech by tento předpoklad platit mohl, výjimkou je kraj Středočeský. Na území Moravy

tato teorie neplatí, z jejích pěti krajů ji potvrzuje pouze kraj Vysočina. Ostatní kraje, i když

s vysokým zastoupením věřícího obyvatelstva, vykazují podobná množství památných alejí

jako kraje z území Čech, kde je zastoupení věřících průměrné či spíše podprůměrné.

Obrázek 23: Náboženské vyznání obyvatelstva dle krajů, 2001

Zdroj: Náboženské vyznání obyvatelstva České republiky: CSZO 2001, zpracováno za pomoci softwaru

ArcGIS, Version 10.1

54

Obrázek 24: Počty památných alejí dle krajů,

Zdroj: AOPK ČR: Památné stromy (§46) 2012, zpracováno za pomoci softwaru ArcGIS, Version 10.1

Ve středočeském kraji se nachází nejvíce památných alejí. Domnívám se, že

důvodem nejsou ani tak poutní místa, ke kterým by snad cesty lemované alejemi vedly.

Myslím si, že velký vliv na dnešní počet alejí měla šlechta, které aleje nechávala vysazovat

do svých panských zahrad a kolem přístupových cest k zámkům. Aleje se z doby barokní

zachovaly v rámci celého komplexu zámeckých zahrad, kterých s na území Středočeského

kraje nachází mnoho.

Databáze nemovitých památek Národního památkového ústavu (2011) pro

Středočeský kraj uvádí pod kategorií zámky celkem 250 objektů, což je v porovnání

s ostatními kraji České republiky vysoký nadprůměr (průměr odpovídá 85 zámkům).

Středočeský kraj v porovnání například s krajem Jihomoravským (z Moravy), který má

také nadprůměrné počty zámků (105), vykazuje ještě téměř o 150 staveb (zámků) více.

Z jakého důvodu si šlechta nechávala svá sídla vystavět v těchto místech? Domnívám se,

že důvodem je blízká přítomnost hlavního města Prahy.

Nepotvrzení hypotézy: Věřící obyvatelé budou své aleje častěji chránit, lépe o ně

pečovat mohl ovlivnit fakt, že území Moravy leží oblasti příhraniční. Tyto oblasti byly po

odsunu původního německého obyvatelstva po 2. světové válce doosidlovány. Stěhování

55

nových lidí do hraničních oblastí platí zejména pro Čechy, kdy se lidé na tato území stěhují

především z důvodů volných pracovních míst v průmyslovém odvětví a zemědělství.

(Mikšíček 2006, s. 47 – 51). Nově příchozí lidé neměli vztah k místům, ke krajině,

k alejím. Aleje nevysázel nikdo z jejich předků, a proto nemají důvod o ně pečovat. Lidé

mají tendenci starat se o to, co jim zde zanechali předci, udržovat a pokračovat v tradicích.

Slovy Pitharta (2006, s. 9) ze Sudet zmizely především plody práce celých generací,

uložené ve zcela nepolitické krajině. Zmizely, protože jsme neuměli, my, tak šikovný národ,

tu práci zhodnotit a přidat k ní tu naší. Trvá velmi dlouho, než lidé do míst vtisknou

tradice, ovlivní je, vytvoří si k nim vztahy a naučí se mít krajinu kolem sebe rádi.

Druhým důvodem může být snaha socialistického režimu o potlačení víry

v někoho/něco jiného než komunistickou ideologii. Komunisté usilovali nejen o potlačení

víry samotné, ale také ostatních aktivit s ní spojených. Weis (2007) souhlasí, že režim šel

proti katolictví, ale také říká, že není možné na celou věc pohlížet pouze černobíle. Já se

přesto domnívám, že lidé se v této době nemohli volně starat a udržovat posvátná místa a

proto aleje z těchto míst postupně mizely.

Výsledek porovnání je ve velké míře ovlivněn nutností vycházet pouze

z památných stromořadí zanesených v Ústředním seznamu ochrany přírody, ze kterého

nelze vygenerovat pouze ta stromořadí, která doprovází cesty k poutním místům. Proto

mohou kraj Ústecký a Zlínský vykazovat podobné počty památných alejí, i když se

v procentuelní skladbě věřícího obyvatelstva leží na opačných stranách. Troufám si tvrdit,

že kdybychom měli podrobně zmapovány aleje v krajině jednotlivých krajů, podobně jako

to existuje v kraji Olomouckém, byly by výsledky srovnávání jiné a snad by se i vstupní

hypotéza potvrdila.

56

8 ZÁVĚR

Bakalářská práce se zabývá symbolem a významem alejí v krajině. Cílem práce

bylo vyložit a přiblížit symbol stromořadí naší krajiny v průběhu dějin a porovnání alejí v

Čechách a na Moravě. Snažila jsem se objasnit, s jakými významy se aleje pojily či jaké

funkce zaujímaly v historii a jak je to s nimi dnes, v postmoderní krajině 21. století.

V první kapitole teoretické části jsem se snažila o charakterizování

nejdůležitějších termínů, se kterými jsem pracovala. Prvním definovaným a zároveň si

troufám tvrdit, že nejpodstatnějším termínem, je pojem aleje. Na základě slovníku a

odborné literatury jsem tento klíčový pojem definovala jako: dvou či víceřadé linie stromů

(jednořadé linie-stromořadí), které se vysazovaly a vysazují i dnes kolem cest. Jedná se

zpravidla o stromy stejného druhu a stáří.

Druhá kapitola se věnuje historii alejí-od počátku vzniku, přes jejich největší

rozkvět až po současnost. Obsah této kapitoly vychází z prostudované literatury, jež se

tématu týká. Pracovala jsem převážně s českou odbornou literaturou, kterou jsem

analyzovala, porovnala a následně reflektovala. Výsledkem je kompilát s Názvem historie

alejí. Nejpodrobněji jsem se zaměřila na období baroka, ve kterém aleje podléhaly značné

oblibě a to jak u šlechty, tak i poddaných. V této době se aleje či stromořadí pojily s mnoha

významy a měly více funkcí než dnes. Budu-li jmenovat nejpodstatnější: pro šlechtu měly

aleje symbolizovat, pozvednout důstojnost a velkolepost jejich sídla (mocenská estetika),

církev nechává alejemi osázet cesty k poutním místům, pro prosté lidi z venkova mají aleje

význam hospodářský, ale také mají symbolizovat propojenost mezi sídlem a okolní

krajinou (lidové krajinářství). Všem společně sloužily aleje v krajině pro lepší orientaci,

poskytovaly jim ve slunných dnech stín a naopak při nepřízni počasí mohly bránit

prudkému větru. V období baroka se nejen díky alejím utváří specifický druh kulturní

krajiny a to krajina komponovaná. Nejvhodnějšími příklady komponované krajiny u nás je

koncept krajiny Albrechta z Valdštejna v Jičíně a koncept krajiny hraběte Františka

Antonína Šporka na panství Choustníkovo Hradiště.

Třetí kapitola je také založena na práci s odbornou literaturou. Snažila jsem se

vysledovat jaké druhy dřevin se do alejí vysazovaly nejčastěji a z jakého důvodu. Pro

šlechtu jsou typické stromy mohutné, dlouhověké-lípy, duby atd., naopak prostí lidé

57

vysazují kolem cest převážně ovocné druhy dřevin, pro jejich ekonomické využití ovoce-

jabloně, třešně, moruše atd.

Kapitola o srovnání alejí v Čechách a na Moravě je z praktické části práce. V této

kapitole jsem se, na základě poznatků zjískaných v části teoretické, snažila o porovnání

alejí v Čechách a na Moravě. V této kapitole šlo o potvzení či nepotvrzení vstupní

hypotézy: více zachovalých alejí se bude nacházet na území Moravy a to v návaznosti na

větší procentuelní zastoupení obyvatel náboženského vyznání v této oblasti.

Došla jsem k závěru, že teorie souvislosti počtu alejí s procentuelním zastoupením

věřících není zcela chybná, ale není aplikovatelná na všechny kraje České republiky.

Na území Čech by tento předpoklad platit mohl, s výjimkou Středočeského kraje. Zde se

projevily snahy šlechty: alejemi rozčlenit panské zahrady či alejemi navodit pocit

velkolepé příjezdové cesty k zámkům. Na území Moravy tato teorie z velké části neplatí

(mimo kraj Vysočina).

Díky neexistenci souborné databáze veškerých, u nás se nacházejících, alejí, jsem

byla nucena vycházet pouze ze souboru památných stromořadí zanesených v Ústředním

seznamu ochrany přírody. Tento fakt velmi ovlivnil výsledky mého zkoumání.

Obecně bychom na aleje měli pohlížet jako na součást naší středoevropské

krajiny, neboť přispívají k jejímu typickému krajinnému rázu.

58

9 POUŽITÉ ZDROJE

Knižní literatura, periodika a sborníky

BALBÍN, Bohuslav, 1986. Krásy a bohatství české země: Výbor z díla Rozmanitosti z historie Království českého. 1. vyd. Praha: Panorama.

BODLÁK, Jiří, 2000. Stromy a jejich léčivá moc. Vyd. 1. Praha: Volvox Globator. ISBN 80-720-7319-2.

BORSKÝ, Jan, 2010. Barokní aleje v minulosti a za současné plurality názorů. Urbanismus a územní rozvoj. Brno: Ústav územního rozvoje, roč. 8, č. 6, s. 27-35. ISSN 1212-0855.

CÍLEK, Václav, 2008. Dýchat s ptáky: obyčejné texty o světle paměti, pravdě oblaků a útěše míst. 1. vyd. Praha: Dokořán. ISBN 978-807-3632-021.

CÍLEK, Václav, 2004. Vstoupit do krajiny: o přírodě a paměti středních Čech. 1. vyd. Praha: Dokořán. ISBN 80-865-6958-6.

ČEPIČKA, Ladislav, aj., 2007. Valdštejn: Albrecht z Valdštejna Inter arma silent musae?. Vyd. 1. Praha: Academia. ISBN 978-802-0015-655.

DEMEK, Jaromír, 1974. Systémová teorie a studium krajiny. Brno: Československá akademie věd - geografický ústav Brno.

FORST, Vladimír, aj., 1985. Lexikon české literatury: Osobnosti, díla, instituce. 1, A - G. 1. vyd. Praha: Academia.

FORST, Vladimír, 2000. Lexikon české literatury: Osobnosti, díla, instituce. 2/II. K-L. 1. vyd. Praha: Academia. ISBN 80-200-0469-6.

GAIDA, Wolfgang a Helmut GROTHE, 2000. Gehölze: Handbuch für Planung und Ausführung. Berlin: Patzer Verlag. ISBN 38-761-7096-6.

HAGENEDER, Fred, 2006. Moudrost stromů: historie, lidová tradice, symbolika, léčení. Vyd. 1. V Praze: Knižní klub. ISBN 80-242-1635-3.

HÁJEK, Pavel, 2003. Česká krajina a baroko: urbanismus českého baroka na příkladu města Jičína a jeho okolí. Praha: Malá Skalá. ISBN 80-902-7776-4.

HENDRYCH, Jan, 2010. Jak vznikly aleje?. In: ESTERKA, Jakub, ed. Silniční stromořadí v české krajině - koncepce jejich zachování, obnovy a péče o ně: cesty udržitelného využívání krajiny. V Praze: Arnika - Centrum pro podporu občanů, s. 3-5. ISBN 978-80-904685-2-8.

HENDRYCH, Jan, 2010. Barokní krajina panství Choustníkovo hradiště hraběte Františka Antonína Šporka; výzkum, plánování a péče o krajinu. In: KUBEŠA, Petr, ed. Komponovaná kulturní krajina a možnost její obnovy a zachování: přednášky z odborného semináře konaného v Olomouci ve dnech 22.-23. dubna 2010. Olomouc: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Olomouci, s. 32-38. ISBN 978-80-86570- 17-4.

HENDRYCH, Jan a Vojtěch STORM, 2008. Sledování vybraných krajinářských jevů, esteticky a kulturně historicky významných a jedinečných hodnot alejí a stromořadí v krajině a při pozemních

59

komunikacích. In: HENDRYCH, Jan, ed. Hodnocení a dokumentace alejí a stromořadí v krajině, metody a přístupy. Průhonice: Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, s. 16-47.

JECH, D, 2008. Systém trvalé zeleně – doprovody silnic. In: HENDRYCH, Jan, ed. Hodnocení a dokumentace alejí a stromořadí v krajině, metody a přístupy. Průhonice: Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, s. 128-141.

JŮZLOVÁ, Jana a Radek DIESTLER, 2008. Velcí panovníci Evropy: 100 nejvýznamnějších císařů, králů a knížat evropských dějin. Vyd. 1. V Praze: Knižní klub. Universum (Euromedia Group - Knižní klub). ISBN 978-802-4223-087.

KLÁPŠTĚ, Jan, 2005. Proměna českých zemí ve středověku. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Česká historie, sv. 15. ISBN 80-710-6175-1.

LEHMANN, Ingo, 2008. Alleen. Ein Gewinn an Vielfalt für Kultur und Natur. Berlín: Bundesministerium für Umwelt, Naturschutz und Reaktorsicherheit.

LIEBSCHER, Petr, 2010. Ryby, rybníky, rybníkáři: historie a tradice rybníkářství v Čechách. České vyd. 1. Ostrava: Matúšek. ISBN 978-80-254-8246-9.

LÖW, Jiří a Petr KUČERA, 1996. Metodika pro hodnocení zastavitelnosti území. Brno: Löw a spol. – Ekologická dílna Brno.

LOŽEK, Vojen, 2007. Zrcadlo minulosti: česká a slovenská krajina v kvartéru. 1. vyd. Praha: Dokořán. ISBN 978-807-3630-959.

MIKŠÍČEK, Petr. Osidlování pohraniší. In: Zmizelé Sudety. 4. upr. a rozš. vyd. Domažlice: Český les, 2006, s. 47 – 51. ISBN 80-861-2573-4.

MORÁVEK, Jan a Zdeněk WIRTH, 1946. Valdštejnův Jičín: příspěvek k dějinám barokního stavitelství v Čechách. Praha: Jan Štenc.

OTTO, Jan, 1906. Ottův slovník naučný: Ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí. 24. díl, Staroženské-Šyl. Praha: J. Otto.

PADEVĚT, Jiří, 2010. Cesty s Karlem Hynkem Máchou. Praha: Academia. ISBN 978-802-0018-502.

PITHART, Petr. Co v Sudetech zmizelo a co v nich zůstalo. In: Zmizelé Sudety. 4. upr. a rozš. vyd. Domažlice: Český les, 2006, s. 9. ISBN 80-861-2573-4.

PREISS, Pavel, 2003. František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách. Vyd. 2. rozšířené a přepracované, v Pasece 1. Litomyšl: Paseka. ISBN 978-807-1855-736.

SÁDLO, Jiří a Pavel HÁJEK, 2004a. Česká barokní krajina: Co to vlastně je?I. Dějiny a současnost: kulturně historická revue, roč. 26, č. 3, s. 29 – 33. ISSN 0418-5129.

SÁDLO, Jiří a Pavel HÁJEK, 2004b. Česká barokní krajina: Co to vlastně je? II. Dějiny a současnost: Kulturně historická revue, roč. 26, č. 4, s. 45 – 49. ISSN 0418-5129.

SEJBAL, Jiří, 1997. Základy peněžního vývoje. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita. ISBN 80-210-1734-1.

60

SCHAMA, Simon, 2007. Krajina a paměť. Vyd. 1. Překlad Petr Pálenský. Praha: Argo. Zip, sv. 6. ISBN 978-807-3630-713.

SKÁCEL, Jan, 1960. Co zbylo z anděla. Praha: Československý spisovatel.

STORM, Vojtěch, 2010. Krajinný fenomén silničních stromořadí. In: ESTERKA, Jakub, ed. Silniční stromořadí v české krajině - koncepce jejich zachování, obnovy a péče o ně: cesty udržitelného využívání krajiny. V Praze: Arnika - Centrum pro podporu občanů, s. 6-8. ISBN 978-80-904685-2-8. Dostupné z: http://arnika.org/koncepce-stromoradi-v-ceske-krajine

ŠEDINOVÁ, Jitka, 2009. Komponovaná krajina a Jičínsko. Od Ještědu k Troskám, roč. 16, č. 3, s. 211-214.

TRÁZNÍK, Karel, 1999. O stromech a lidech. Vyd. 1. Ilustrace Jaroslava Vaicová. Praha: N Press. Astro orientace. ISBN 80-902-6006-3.

VELIČKA, Petr, 2010. Jak jsme k alejím přišli a jak o ně dnes přicházíme. In: ESTERKA, Jakub, ed. Zachování alejí jako typického prvku české krajiny: sborník referátů z odborného semináře konaného dne 29. dubna 2010 v Praze. Praha: Arnika - Centrum pro podporu občanů, s. 16-33. ISBN 978-80-904409-7-5.

VOREL, Ivan, 2010. Aleje, krajinný ráz a prostorový řád krajiny. In: ESTERKA, Jakub, ed. Zachování alejí jako typického prvku české krajiny: sborník referátů z odborného semináře konaného dne 29. dubna 2010 v Praze. Praha: Arnika - Centrum pro podporu občanů, s. 5-15. ISBN 978-80-904409-7-5.

Elektronické zdroje

Arnika:Aleje – dědictví naší krajiny [online]. [vid. 2012-04-19]. Dostupné z: http://arnika.org/aleje

Arnika: Aleje Vysočiny [online]. [vid. 2012-04-22]. Dostupné z: http://arnika.org/aleje-vysociny

Arnika: Aleje Zlínska [online]. [vid. 2012-04-20]. Dostupné z: http://arnika.org/aleje-zlinska

VYSLOUŽIL, Miloslav, 2006. Historické aleje - cesty do historických zahrad. In: ANON. Historické zahrady Kroměříž 2006. Umění a společenská činnost v historických zahradách. Sborník vydaný u příležitosti konání odborného semináře ve dnech 8.-10. 6. 2006 v Kroměříži. [online]. [vid. 2012-04-14]. Dostupné z: http://www.unesco-kromeriz.cz/sbornik_zahrady2006/vyslouzil.html

Oldmaps - Staré mapy: I. vojenské mapování – josefské [online]. [vid. 2012-04-15]. Dostupné z: http://oldmaps.geolab.cz/map_root.pl?z_height=70&z_width=0&z_newwin=0&map_root=1vm&lang=cs

Oldmaps - Staré mapy :II. vojenské mapování – Františkovo [online].[vid. 2012-04-15]. Dostupné z: http://oldmaps.geolab.cz/map_root.pl?z_height=500&lang=cs&z_width=650&z_newwin=0&map_root=2vm

61

Oldmaps - Staré mapy:III. vojenské mapování - Františko-josefské [online]. [vid. 2012-04-15]. Dostupné z: http://oldmaps.geolab.cz/map_root.pl?z_height=500&lang=cs&z_width=650&z_newwin=0&map_root=3vm

IS ALEJE :Informační systém aleje [online]. [vid. 2012-04-20]. Dostupné z: http://www.aleje.upol.cz/

Oldmaps - Staré mapy: Müllerova mapa Čech z roku 1720 a Müllerova mapa Moravy z roku 1716 ve vydání z roku 1790 [online]. [vid. 2012-04-15]. Dostupné z: http://oldmaps.geolab.cz/map_root.pl?z_height=500&lang=cs&z_width=650&z_newwin=0&map_root=mul

CZSO: Náboženské vyznání obyvatelstva České republiky [online]. [vid. 2012-04-20]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/tz.nsf/i/nabozenske_vyznani_obyvatelstva_ceske_republiky_23_12_04

Národní památkový ústav:Nemovité památky [online]. [vid. 2012-04-22]. Dostupné z: http://monumnet.npu.cz/pamfond/hledani.php

VÁŇA, Radek, 2006. Nová podoba Václavského náměstí. Dům & zahrada [online]. [vid. 2012-04-21]. Dostupné z: http://www.dumazahrada.cz/dum-stavba/architektura/2006/1/16/clanky/nova-podoba-vaclavskeho-namesti/

Agentura ochrany a přírody: ČR Památné stromy (§46) [online].[vid. 2012-04-19]. Dostupné z: http://drusop.nature.cz/ost/chrobjekty/pstromy/index.php?frame

Natural England :What is Landscape Character Assessment? [online].[vid. 2012-04-14]. Dostupné z: http://www.naturalengland.org.uk/ourwork/landscape/englands/character/assessment/default.aspx

Legislativní dokumenty

ČSN 83 9001. Sadovnictví a krajinářství, 1999. Praha: Český normalizační institut.

Zákon č.114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. In: Sbírka zákonů České republiky. [online] 1992. částka 5, s. 197 – 199, 204, 212.[vid. 2012-04-14]. Dostupné z: http://www.mzp.cz/www/platnalegislativa.nsf/d79c09c54250df0dc1256e8900296e32/58170589e7dc0591c125654b004e91c1?opendocument

ETS 176. Evropská úmluva o krajině, 2000. Florencie: Rada Evropy.

Zákon č. 72, 1884, o vysazování a ochraně alejí aneb jednoduchých stromořadí podél veřejných silnic [online]. In: MACHOVEC Jaroslav. Možnosti uplatnění zahradnických, resp. sadovnicko-krajinářských profesí ve srovnání počátku 20. a 21. století. [vid. 2012-04-15]. Dostupné z: http://www.zahrada-park-krajina.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=223:monosti-uplatnni-zahradnickych-resp-sadovnicko-krajinaskych-profesi-ve-srovnani-poatku-20-a-21-stoleti-jaroslav-machovec&catid=55:novinky&Itemid=114

62

Televizní dokumenty

CÍLEK, Václav., 2007. In: VÁCLAVOVÁ Ljuba a Václav CÍLEK. Aleje jako součást naší krajiny. Praha: Jiří Václav -Allegro a Česká televize. [Vysíláno: 2007-09-07].

CUHRA, Jaroslav a Martin WEIS.,2007. In: KUČERA Vladimír. Historický magazín: Pronásledování katolické církve v totalitním Československu. Praha: Česká televize. [Vysíláno: 14. 4. 2007].

MUNZAR, Luděk. 2003. In: HRUŠKOVÁ Marie a Bedřich LUDVÍK. Paměť stromů: Stromy nad hladinou. Praha: Česká televize. [Vysíláno: 2003-02-09].

VELIČKOVÁ., 2007. In: VÁCLAVOVÁ Ljuba a Václav CÍLEK. Aleje jako součást naší krajiny. Praha: Jiří Václav -Allegro a Česká televize. [Vysíláno: 2007-09-07].

Použité obrázky

OBRÁZEK 1: AOPK ZLÍN, 2010. Lipová alej v Komárně. In: Arnika:Aleje Zlínska. [online]. [vid. 2012-04-15]. Dostupné z: http://arnika.org/aleje-zlinska

OBRÁZEK 2: PULDOVÁ Emílie, 2007. Topolová alej v Pečkách u Kolína. In: Arnika:Alej roku 2011. [online]. [vid. 2012-04-15]. Dostupné z: http://arnika.org/topolova-alej-pecky-u-kolina

OBRÁZEK 3:HRUŠKOVÁ Anežka, 2010. Čtyřřadá alej v Komenského sadech v Ostrava.In: Arnika:Alej roku 2011. [online]. [vid. 2012-04-15]. Dostupné z: http://arnika.org/ctyrrada-lipova-alej-v-ostrave

OBRÁZEK 4: ANON. Avenue de Champs Elysées v Paříži. In: Paříž.poznej.com [online]. 2012 [vid. 2012-04-15]. Dostupné z: http://pariz.poznej.com/files/champ_elysees_5.jpg

OBRÁZEK 5: CIGLER MARANI ARCHITECTS. Nová koncepce Václavského náměstí. In: Dům & zahrada: Nejlepší adresa pro dům a zahradu [online]. 2006 [vid. 2012-04-21]. Dostupné z: http://cms.tvujdum.cz/userdata/images/1564cigler.jpg

OBRÁZEK 6: HOLLAR, Václav, 1637. Velká veduty Prahy. In: HENDRYCH, Jan. 2008. Hodnocení a dokumentace alejí a stromořadí v krajině, metody a přístupy. Průhonice: Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví.

OBRÁZEK 7:. Oldmaps - Staré mapy: III. vojenské mapování - Františko-josefské [online]. [vid. 2012-04-15]. Dostupné z: http://oldmaps.geolab.cz/map_root.pl?z_height=500&lang=cs&z_width=650&z_newwin=0&map_root=3vm

OBRÁZEK 8: CityOut Prague :Výstava Albrecht z Valdštejna prodloužena do 2.3 !!!. [online]. [vid. 2012-04-15]. Dostupné z: http://www.pragueout.cz/UserFiles/albrecht-z-valdstejna-podobizna.jpg

OBRÁZEK 9: SEBREGONDI, Nicolo, 1633. Náčrt upravovaného plánu města Jičína. In: MORÁVEK, Jan a Zdeněk WIRTH. 1946. Valdštejnův Jičín: příspěvek k dějinám barokního stavitelství v Čechách. Praha: Jan Štenc.

63

OBRÁZEK 10: ULIČNÝ Petr. 2007. Rekonstrukce Valdštejnovy jičínské kompozice. In: ČEPIČKA, Ladislav. Valdštejn: Albrecht z Valdštejna Inter arma silent musae?. Vyd. 1. Praha: Academia, 2007. ISBN 978-802-0015-655.

OBRÁZEK 11:. Panoramio - Photos of the World :PPROKES [online]. [vid. 2012-04-15]. Dostupné z: http://www.panoramio.com/photo/5618222

OBRÁZEK 12: Oldmaps - Staré mapy :Müllerova mapa Čech z roku 1720 a Müllerova mapa Moravy z roku 1716 ve vydání z roku 1790. [online]. [vid. 2012-04-15]. Dostupné z: http://oldmaps.geolab.cz/map_root.pl?z_height=500&lang=cs&z_width=650&z_newwin=0&map_root=mul

OBRÁZEK 13: Oldmaps - Staré mapy :I. vojenské mapování – josefské [online]. [vid. 2012-04-15]. Dostupné z: http://oldmaps.geolab.cz/map_root.pl?z_height=70&z_width=0&z_newwin=0&map_root=1vm&lang=cs

OBRÁZEK 14: Oldmaps - Staré mapy :II. vojenské mapování - Františkovo [online]. [vid. 2012-04-15]. Dostupné z: http://oldmaps.geolab.cz/map_root.pl?z_height=500&lang=cs&z_width=650&z_newwin=0&map_root=2vm

OBRÁZEK 15:. Oldmaps - Staré mapy:III. vojenské mapování - Františko-josefské [online]. [vid. 2012-04-15]. Dostupné z: http://oldmaps.geolab.cz/map_root.pl?z_height=500&lang=cs&z_width=650&z_newwin=0&map_root=3vm

OBRÁZEK 16: Oldmaps - Staré mapy:III. vojenské mapování - Františko-josefské [online]. [vid. 2012-04-15]. Dostupné z: http://oldmaps.geolab.cz/map_root.pl?z_height=500&lang=cs&z_width=650&z_newwin=0&map_root=3vm

OBRÁZEK 17: Historická šlechta :Šporkové změnili dějiny Lysé nad Labem [online]. [vid. 2012-04-24]. Dostupné z: http://www.historickaslechta.cz/gallery/image/2009/10/lysa/03.jpg

OBRÁZEK 18: Oldmaps - Staré mapy :Müllerova mapa Čech z roku 1720 a Müllerova mapa Moravy z roku 1716 ve vydání z roku 1790. [online]. [vid. 2012-04-15]. Dostupné z: http://oldmaps.geolab.cz/map_root.pl?z_height=500&lang=cs&z_width=650&z_newwin=0&map_root=mul

OBRÁZEK 19: ANON. Detail mapy Choustníkovo hradiště, olejomalba po r. 1750. In: HENDRYCH, Jan. 2008. Hodnocení a dokumentace alejí a stromořadí v krajině, metody a přístupy. Průhonice: Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví.

OBRÁZEK 20: ROZEHNAL, Ivo. Kuks - Pohled kolem r.1724. [online]. [vid. 2012-04-15]. Dostupné z: http://www.hrady.cz/data_g/1265/80940.jpg

OBRÁZEK 21:ARNIKA, 2010. Kališťská alej. In: Arnika-Aleje Vysočiny. [online]. [vid. 2012-04-15]. Dostupné z: http://arnika.org/aleje-vysociny

OBRÁZEK 22: ŠYCOVÁ, Ivana, 2011. Třešňová alej v Mezné. In: Arnika-Alej roku 2011. [online]. [vid. 2012-04-15]. Dostupné z: http://arnika.org/tresnova-alej-v-mezne

64

OBRÁZEK 23: CZSO :Náboženské vyznání obyvatelstva České republiky [online]. [vid. 2012-04-20]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/tz.nsf/i/nabozenske_vyznani_obyvatelstva_ceske_republiky_23_12_04

OBRÁZEK 24: Agentura ochrany a přírody ČR :Památné stromy (§46). [online]. [vid. 2012-04-19]. Dostupné z: http://drusop.nature.cz/ost/chrobjekty/pstromy/index.php?frame

Použitý software

ESRI, 2010. ArcGIS [software]. Version 10.1. Redlands: ESRI [přístup 2012-04-15].