Čeští sociologové v počátcích slovenské sociologie
TRANSCRIPT
Sociológia 45, 2013, č. 1 27
Čeští sociologové v počátcích slovenské sociologie1
Zdeněk R. Nešpor2
Sociologický ústav AV ČR, Praha
Czech Sociologists in the Beginnings of Slovak Sociology. The author analyses institutional beginning of Slovak sociology, which was very much influenced by Czech scholars. Earlier, somewhat amateur attempts at establishing a particular Slovak sociological tradition, associated mainly with Ján Lajčiak, were singularly unsuccessful, while members of the so-called Hlas movement (“Hlasists”), who followed Masaryk in the pre-First World War period, preferred politics to academic sociology in the interwar years. Slovak sociology was thus initially represented by Czech scholars employed in Bratislava (Josef Král, Otakar Machotka and Bedřich Vašek) who taught the first Slovak sociologists Peter Gula and Alexander Hirner until the split of Czechoslovakia in 1939. A new Slovak sociological tradition (sociography) was established by former politician with sociological interests Anton Štefánek in the late 1930s and 1940s at which time he remained the only professor of sociology in the Slovak Republic. Although Gula and Hirner were closer to the Prague sociological school and the older Štefánek to the Brno sociological school, there were no significant clashes between these Slovak sociologists and they eventually created their own sociological tradition, separate from Czech sociology, during the 1940s. It had two centres, which differed theoretically and methodologically, one in Bratislava (Štefánek and his followers including Ignác Gašparec) and another in Martin (Peter Gula, Alexander Hirner). Sociológia 2013, Vol. 45 (No. 1: 27-47)
Key words: Czech sociology; Slovak sociology; history of sociology
Počátky slovenské – stejně jako kterékoli jiné – sociologie mohou být vymezo-
vány velice různě. Nějaký typ úvah o společnosti, jejím „náležitém“ uspořádání
a zákonitostech jejího fungování existoval vlastně vždycky, s rudimentární
„protosociologií“ (většinou teologické povahy) se setkáváme prakticky ve
všech společnostech záhy poté, co jsou dochovány první písemné prameny
intelektuální povahy. Mocným podnětem k rozmachu takovýchto úvah
samozřejmě bylo v 18. století osvícenské hnutí a jeho pozdější ohlasy, neboť se
jednalo o vědomou snahu o restrukturaci společnosti prostřednictvím lidských,
nikoli transcendentních prostředků – ostatně i comtovská sociologie, zakláda-
jící obor přinejmenším v jeho označení, má svůj původ právě zde. (Srov.
Nešpor 2009) Podle dnes již klasického vyjádření Roberta Nisbeta, „základním
myšlenkám evropské sociologie nejlépe porozumíme jako odpovědím na
problém řádu, který nastal na počátku 19. století v souvislosti s kolapsem
starého režimu kvůli rozmachu industrialismu a revoluční demokracie“. (Nisbet
2002: 21) Dva nejstarší historikové slovenské sociologie, Dušan Slávik a
Alexander Hirner, ukázali, že v tomto kontextu je možné hledat i počátky
1 Článek vznikl v rámci grantu GA ČR Dějiny a současnost české sociologie (č. P404/10/0032), autor za tuto podporu
děkuje. Autor rovněž děkuje PhDr. Viliamu Csaderovi a dalším zaměstnancům Archivu Univerzity Komenského
v Bratislavě za pomoc při vyhledání příslušných archivních pramenů. 2 Korespondence: Doc. PhDr. Zdeněk R. Nešpor, PhD., Sociologický ústav AV ČR, Jilská 1, 110 00 Praha 1, Česká
republika. E-mail: [email protected]
28 Sociológia 45, 2013, č. 1
„sociologických“ úvah některých slovenských intelektuálů, sami si ovšem byli
vědomi jejich marginálního významu a primárně nesociologického zaměření.
(Slávik 1968; Hirner 1970)3 „Sociologické myšlenky“ ještě neznamenaly vznik
sociologie jakožto akademického oboru ani v západní Evropě, natož v inte-
lektuálně omezeném prostředí habsburského soustátí, nebo dokonce na
Slovensku, které trpělo maďarizačním útlakem.
Titíž autoři, stejně jako jejich následovníci, proto zdůrazňovali spíše
působení T. G. Masaryka na slovenské studenty v Praze a následné hlasistické
hnutí, které na Slovensko fakticky přenášelo nejen čechoslovakismus, ale také
Masarykovo pojetí politického aktivismu a sociologické práce. (Srov. např.
Wincławski 1991a; Turčan 2000; Klobucký 2001) Důkladnou analýzu
hlasistické sociologie podal Robert Klobucký, třebaže sám musel připustit, že
„Hlasisti se podrobněji nezabývali empirickým výzkumem sociální reality –
používali většinou převzaté statistiky. Sami se snažili zaznamenávat sociální
skutečnost pouze prostřednictvím vlastní zkušenosti, zejména pozorováním.“
(Klobucký 2006: 57) Ani hlasisty však nemůžeme považovat za zakladatele
intelektuální tradice slovenské sociologie v plném slova smyslu, protože pokud
vůbec sami sociologii pěstovali (jejich články můžeme stejně dobře označit za
poučenou žurnalistiku všímající si některých sociálních témat), v žádném
případě se nevěnovali jejímu teoretickému prohlubování a rozšiřování mezi
studenty či jiné zájemce. Po vzniku společného československého státu se
aktivně zapojili do politiky a dalších veřejných činností, takže „těch několik
vědecky kvalifikovaných patriotů, kteří by byli mohli využít podmínky
politické svobody i pro rozvíjení slovenské vědy, bylo strženo do víru
společensky lákavějšího a výhodnější existenční perspektivy nabízejícího
politického, příp. ekonomického života“. (Hirner 1970: 455)
Obdobně tomu bylo – tentokrát kvůli jeho brzkému úmrtí – také v případě
originálního „sociologa-samouka“ Jána Lajčiaka, kterého k sepsání vůbec první
sociologické monografie o slovenské společnosti nevedl kontakt s hlasistickým
hnutím, nýbrž doznívající německé diskuse o povaze a společenském významu
kultury a následně vlastní studium Spencera, Gumplowicze a dalších
sociologicky relevantních zahraničních autorů. (Petrík 1991; Filo 1997; Nešpor
2008: 194-196) Lajčiakovo Slovensko a kultúru sice po smrti autora vydal jeho
přítel a souvěrec Samuel Š. Osuský, ani on sám z něj však ve svém Úvodu do
sociologie prakticky nečerpal, podávaje základy sociologické teorie a metody
práce zhruba v intencích T. G. Masaryka a Emanuela Chalupného. (Osuský
1930; srov. Kvasničková 1996) Různé intelektuální zdroje slovenské
sociologie, k nimž mohla pozdější tradice příležitostně (třeba i z legitimizač-
3 V tomto kontextu pomíjíme ještě starší výklady protosociologického myšlení Jána Feješe a dalších slovenských osvícenců
(zejm. Štefánek 1928a, 1937), či zhodnocení nedávné minulosti v kontextu vlastních programových úvah (zejm. Gula 1946a,
b, 1947a, b; Hirner 1947); důvodem je, že nejde o systematické výklady celkového vývoje slovenské sociologie.
Sociológia 45, 2013, č. 1 29
ních důvodů) odkazovat, nebo na které mohla zpětně navazovat, měly tedy
společné jedno – vůbec nic ve smyslu intelektuální ideové kontinuity, neřku-li
vědecké školy nezaložily.
V této studii zvolíme proto odlišný přístup: namísto hledání ideových
kořenů slovenské sociologie (diskursivního zakladatelství), které mohou být
podle kontextu interpretace velice rozdílné, se zaměříme na otázku
zakladatelství institucionálního. (Baehr – O’Brian 1994; konceptualizaci do
výzkumu dějin české sociologie zavedl a bohatě využil Janák 2009) K tomu
mohlo dojít teprve v meziválečném období, když byla založena Univerzita
Komenského, případně další akademické a výzkumné organizace, přičemž
zpočátku se rozumělo samo sebou, že jejich základy budou muset položit čeští
akademici. „Autonomními“ zdroji totiž podle Hirnera z humanitních a
společenských věd disponovala pouze slovenská jazykověda, literární historie,
historie a národopis, zatímco všechny ostatní disciplíny, včetně sociologie,
musely být teprve od základu vybudovány (Hirner 1970: 456) – obvykle nově
jmenovanými docenty a profesory, pro které v Čechách a na Moravě už
„nebylo místo“, což ještě nemuselo znamenat jejich nižší kvalitu. Institucionál-
ního zakladatelského působení několika českých sociologů si samozřejmě byli
vědomi všichni výše citovaní i další historikové slovenské sociologie, obvykle
jim však věnovali jen okrajovou pozornost. Zajímavější pro ně bylo kupříkladu
pozdější dílo Antona Štefánka (srov. alespoň Fazik 1970; Štefánek 1977;
Wincławski 1991a,b; nejnověji Janák 2012; Turčan – Klobucký 2011) nebo
Alexandra Hirnera (Heřmanová 2000; Laiferová 2000; Schenk 2000), případně
nábožensky orientovaných sociologů (Kvasničková 1998; Turčan 1998 –
2001).
V mnohém přitom šlo o postoj oprávněný – obzvlášť byly-li studovány
pouze „diskursivní“, nikoli institucionální dějiny slovenské sociologie –, neboť
v meziválečném období bylo vhodnější hovořit spíše o „české sociologii na
Slovensku“, než o skutečné slovenské sociologii. Prvních patnáct let slovenské
sociologie (ve smyslu etablované akademické disciplíny) je vskutku nepředsta-
vitelných bez působení českých sociologů a jejich vliv prostřednictvím
několika významných žáků přesáhl také do období existence samostatné
Slovenské republiky a bezprostředně poválečného. Teprve na konci třicátých
let a zejména v letech čtyřicátých došlo ke vzniku a osamostatnění slovenské
sociologické tradice, respektive dokonce dvou tradic – Štefánkovy bratislavské
a Hirnerovy a Gulovy martinské, jejich existence by však byla nepředstavitelná
bez předchozího působení českých sociologů na Slovensku. Touto studií proto
chceme splatit dluh, jejž historikové slovenské sociologie mají vůči jejím
institucionálním zakladatelům. Zároveň přitom chceme přispět k rozvoji
historičtější, deskriptivně a kontextuálně ukotvené metody zkoumání dějin
(slovenské) sociologie, k níž se oproti převažující tradici „systematizace
30 Sociológia 45, 2013, č. 1
sociologických teorií“ nedávno přihlásil Robert Klobucký (2005). Třebaže
vývoji slovenské sociologie již bylo věnováno nemálo studií, jenom výjimečně
byly založeny na analýzách archivních materiálů, což v praxi vedlo k tradování
řady věcných omylů a interpretačních klišé, které může odstranit pouze nově
provedený pramenný výzkum; nutno přitom konstatovat, že situace dějin české
sociologie nebyla nijak odlišná a ke skutečnému historickému výzkumu v této
oblasti dochází také až v současnosti. (Nešpor 2011)
Josef Král a vznik sociologického semináře na Univerzitě Komenského
Univerzita Komenského (původně Československá štátna univerzita
v Bratislave) byla zřízena zákonem č. 440/1919 Sb. z. a n. z 11. listopadu 1919
jako třetí československá univerzita a jediná vysoká škola univerzitního typu na
Slovensku, přičemž výuka na jednotlivých fakultách začala v letech 1920 –
1921. Šlo ovšem jen o tři fakulty, lékařskou, právnickou a (nejmenší) filosofic-
kou, protože původně zamýšlená římskokatolická bohoslovecká fakulta
nezískala papežské schválení a i když vznikla později, k univerzitě byla
nakonec přičleněna teprve vládním nařízením č. 112/1936 Sb. z. a n. Na
filosofické fakultě byly zřízeny základní filosofické, historické, filologické a
přírodovědné stolice, které byly obsazeny nově jmenovanými profesory,
v žádném případě se však nepředpokládalo, že by dosáhla takového rozsahu,
jaký měla pražská filosofická fakulta (podobná situace panovala také na další
nově zřízené filosofické fakultě v Brně, jejíž existence byla značně nejistá ještě
ve třicátých letech 20. století; srov. Mates 1983). Jejím hlavním úkolem bylo
vychovávat budoucí středoškolské učitele, případně státní úředníky (mnohem
méně často, neboť ti obvykle graduovali na právnické fakultě), přičemž počet
absolventů daleko zaostával za oběma „praktičtějšími“ fakultami. Zřejmě i
proto, že bratislavská univerzita přijala aktualizovaný rigorosní řád University
Karlovy, který „úplné“ absolutorium filosofie (s doktorátem) podmiňoval
vypracováním písemné disertační práce a vykonáním dvou rigoros, zatímco na
ostatních fakultách písemná práce nebyla vyžadována, třebaže počet ústních
rigoros byl zvýšen na tři. (Placht – Havelka 1932: 1831n.)4
V dobovém tisku ani archivních pramenech se nesetkáváme s úvahami, že
by na bratislavské filosofické fakultě měla být zřízena stolice sociologie, což je
docela pochopitelné – šlo o nový, neetablovaný a z praktického hlediska
nepříliš perspektivní obor, který aktuálně získal své první univerzitní stolice
v Praze a v Brně, takže s Bratislavou se zjevně nepočítalo. (Srov. Nešpor 2011:
4 Vedle toho bylo možné absolutorium bez doktorátu, k němuž stačilo vykonání státních zkoušek, a až do poloviny
dvacátých let existovala rovněž možnost ukončení studia bez jakýchkoli závěrečných zkoušek. První možnost uvedená v této
poznámce dostačovala ke středoškolské profesuře, druhá k suplentskému působení na středních školách, v některých
případech mnohaletému. (Petráň 1984: 321-323)
Sociológia 45, 2013, č. 1 31
37-56)5 K zavedení výuky sociologie však přesto zakrátko došlo v souvislosti
se snahou o definitivní zajištění výuky filosofie a osobními zájmy a
tvrdohlavostí jejího pretendenta Josefa Krále. Prvním (suplujícím) profesorem
filosofie a ředitelem filosofického semináře na filosofické fakultě se totiž sice
stal profesor právnické fakulty Bohuš Tomsa, avšak to bylo jen dočasné řešení
a Ministerstvo školství a národní osvěty proto hledalo osobnost, která by se
těchto akademických povinností ujala natrvalo, zatímco Tomsa by se mohl plně
věnovat výuce právníků. Ministerstvo se proto s nabídkou řádné profesury,
doplněnou také několika zvláštními příplatky za působení na Slovensku,
obrátilo na Josefa Krále (1882 – 1978) (Nešpor 2011: 141-1436), který v Praze
od roku 1920 přednášel dějiny filosofie jako soukromý docent (vedle
učitelského působení na reálce v Nymburce). Král projevil souhlas a do
Bratislavy začal dojíždět přednášet ještě před svým jmenováním profesorem7,
vzápětí se však začal zpěčovat. Prohlásil, že stolici filosofie přijme pouze za
podmínky, že jeho venia legendi bude rozšířena také na sociologii, s čímž
profesorský sbor 26. června 1923 souhlasil za podmínky, „že tím event. nebude
znemožněno obsaditi časem obor sociologie zvláště.“8
Král o habilitaci z filosofie a sociologie usiloval již v Praze, respektive takto
v roce 1919 podal svoji habilitační žádost, avšak habilitační komise, jejímž
předsedou byl František Krejčí, v průběhu řízení z praktických důvodů – kvůli
potřebě obsazení jedné z klíčových stolic filosofie – změnila Králův habilitační
obor na dějiny filosofie, což následujícího roku potvrdilo také Ministerstvo
školství a národní osvěty9. Čerstvý docent se s tím musel smířit, třebaže nerad,
a v následujících letech v Praze skutečně přednášel pouze dějiny filosofie.
Bratislavská profesura mu však umožnila žádat o víc. Ministerstvo zprvu
váhalo10
, v březnu 1924 nicméně Králově žádosti vyhovělo a ustanovilo jej
5 K pokusům sociologů o sebeprosazení a poukazům na to, že právě jejich disciplína má klíčový význam pro fungování
společnosti, začalo docházet až ve druhé polovině dvacátých let; srov. zejm. Machotka – Ullrich 1928. 6 Není účelem této studie podávat kompletní biografické a obsahové informace o díle jednotlivých sociologů, pokud se
nevztahují ke zkoumanému tématu, proto odkazuji na nově vydané souborné dějiny české sociologie, které tuto funkci plní a
současně přinášejí přehled veškeré existující starší literatury. 7 Archiv Univerzity Komenského Bratislava, Rektorát UK – personálne oddelenie, osobné spisy pedagogických
pracovníkov (dále jen Archiv UK Bratislava), Král Josef, kt. 68, list MŠNO J. Královi 6. 10. 1923, listy děkanátu FF UK
MŠNO 2. 5. 1923 a 29. 2. 1924; kt. 100, list děkanátu FF UK MŠNO 29. 2. 1924. 8 Ibid., kt. 68, list děkanátu FF UK MŠNO 26. 6. 1923. Eva Laiferová sice soudí, že zřízení semináře, které (mylně)
ztotožňuje s počátkem výuky, napomohl vliv prosociologicky orientovaného ministra Milana Hodži a odborového rady
Antona Štefánka (Laiferová 1995: 3), neuvádí pro to však důkazy. Jde navíc o nepříliš pravděpodobný výklad: Hodža byl
v této době ministrem zemědělství (1922 – 1926, ministrem školství a národní osvěty se stal až v roce 1926), přičemž
ustavování profesorských stolic a seminářů spadalo do kompetence resortního ministerstva a nikoli celé vlády, zatímco
Štefánek v roce 1924 graduoval z filosofie a slovenské filologie a jeho sociologické zájmy jsou až pozdější. (Nešpor 2011:
176-180) 9 Archiv Univerzity Karlovy Praha, Filosofická fakulta (dále jen Archiv UK Praha), i.č. 404, prof. Král. Srov. Král 1969:
395-396. 10
Srov. Archiv UK Bratislava, Král Josef, kt. 68, list děkanátu FF UK MŠNO 24. 8. 1923, v němž žádá o urychlené
vyřízení přípisu z 26. 6. 1923.
32 Sociológia 45, 2013, č. 1
řádným profesorem filosofie a sociologie na Univerzitě Komenského11
. Král po
Tomsovi převzal vedení filosofického semináře, což byla obdoba dnešní
katedry (profesorská stolice určitého oboru ještě nepodmiňovala automatický
vznik příslušného semináře), a promptně požádal také o zřízení sociologického
oddělení v jeho rámci12
, k čemuž ministerstvo přivolilo, fakulta nicméně od
akademického roku 1924 – 1925 uváděla, že má vlastní sociologický seminář13
.
Jeho jediným zaměstnancem byl ovšem sám ředitel a teprve v roce 1929
sociologický seminář získal alespoň pomocnou vědeckou sílu v osobě studenta
Pavla Schnierera, kterého o rok později vystřídal Desider Lang. Také Královy
přednášky a seminární cvičení odpovídaly tomu, že vedle filosofie usiloval také
o rozvoj sociologie: věnoval jí každoročně jednu až dvě přednášky (tedy
polovinu)14
a vlastní seminární cvičení vedle paralelně běžícího semináře
filosofického.
Během svého bratislavského působení Král sice vydal své nejvýznamnější
spisy z (dějin) sociologie, rozbor Masarykovy Sebevraždy a sociologického díla
G. A. Lindnera, včetně dvou překladů uvedených rozsáhlými studiemi,
nicméně jeho angažmá mělo dvojí úskalí. Jednak Bratislavu bral jenom jako
jakousi „přestupní stanici“ k další kariéře v Čechách, a za druhé vědomě
neusiloval o vznik a další rozšiřování akademické sociologické obce na
Slovensku. Zůstal bydlet v Praze a do Bratislavy pouze dojížděl, v Praze také
v roce 1931 založil časopis Sociální problémy, který se stal první
institucionální základnou rodící se pražské sociologické školy (srov. Nešpor –
Kopecká 2011: kpt. Sociální problémy). O Králův návrat usiloval i profesorský
sbor pražské fakulty, který mu v roce 1928 hodlal svěřit stolici dějin filosofie
po penzionovaném Františku Krejčím15
. Ministerstvo Krále sice následujícího
roku pověřilo suplováním, jeho profesuru však ponechalo v Bratislavě – jednak
proto, že tam za něj neexistovala náhrada, ale i z ekonomických důvodů,
protože Král měl jako český profesor působící na Slovensku nárok na příplatek,
který by mu zůstal i po návratu do Prahy, a ministerstvo by současně muselo
vyplácet příplatek k profesorskému platu také někomu jinému. Přechod Josefa
Krále na pražskou filosofickou fakultu byl takto oddalován až do srpna 1932 a
ani potom nebyl úplný, jen se situace obrátila: suplujícím profesorem filosofie
a sociologie zůstal v Bratislavě, a to až do roku 193516
. S vedením
11
Ibid., list MŠNO J. Královi 17. 4. 1924 o jmenování řádným profesorem filosofie a sociologie na FF UK 12. 3. 1924. 12
Ibid., list děkanátu FF UK MŠNO 9. 5. 1924. 13
Z dostupných archivních pramenů nelze určit, dostala-li FF UK později svolení i ke zřízení semináře, ale ať už tomu bylo
jakkoli, ministerstvo s jeho existencí v následujících letech počítalo, což znamenalo přinejmenším „tiché schválení“. 14
Král témata svých přednášek obměňoval (což zdaleka nebylo obvyklé), takže v letech 1924 – 1935 přednášel Hlavní
teorie sociálního vývoje, Sociální etiku, Sociologii, Soudobou sociologii, Vývoj společnosti a Základy obecné sociologie. 15
Archiv UK Praha, i.č. 404, prof. Král, návrh FF UK na obsazení stolice dějin filosofie. 16
Ibid., jmenování J. Krále profesorem FF UK 6. 8. 1932; Archiv UK Bratislava, Král Josef, kt. 68, list MŠNO děkanátu FF
UK 5. 3. 1931.
Sociológia 45, 2013, č. 1 33
sociologického semináře mu přitom v letech 1932 – 1935 pomáhal asistent,
estetik Mirko Novák, zatímco Král po většinu první poloviny třicátých let na
Univerzitě Komenského fakticky nepřednášel, pouze vedl seminární cvičení17
.
Královo reálné angažmá ve výuce (filosofie a) sociologie na bratislavské
univerzitě proto netrvalo ani celou dekádu.
Během tohoto období ze „sociologie“ absolvovalo pouhých šest studentů18
,
nebo přesněji: sociologické rigorosum neabsolvoval vůbec nikdo, neboť
sociologie jako rigorosní obor byla zavedena teprve v roce 1931 na pražské
filosofické fakultě (Nešpor 2011: 206) a k prvnímu bratislavskému rigorosu ze
sociologie došlo dokonce až o deset let později19
, vypracovali však disertační
práce se sociologickou tematikou. Jenom jeden z nich – Ján Schwinert20
–
přitom dospěl tak daleko, že prostřednictvím časopiseckého vydání
přepracované podoby své disertace aspoň částečně vstoupil do vědecké
komunity (srov. Schwinert 1931), i když už nic dalšího nikdy nepublikoval. Po
nikom dalším nicméně nezůstala v dějinách slovenské sociologie ani stopa21
.
Vývoj slovenské sociologie naproti tomu zásadní měrou (později) ovlivnil jiný
raný absolvent Univerzity Komenského, Anton Štefánek, který ovšem složil
rigorosa z filosofie a slovenské filologie a disertaci napsal o dějinách
osvícenské filosofie. Štefánek v tomto směru patřil mezi Královy nejúspěšnější
studenty, i když tato afiliace platí jen s výhradou, že už kdysi nedokončil
filosofická studia ve Vídni a do Bratislavy dojížděl prakticky jen skládat
zkoušky, neboť v období svého „studia“ byl Štefánek v Praze na plný úvazek
zaměstnán jako úředník Ministerstva pro správu Slovenska, resp. Ministerstva
školství a národní osvěty. Ve slovenském kulturním a společenském, případně i
politickém životě se přitom uplatnila celá řada dalších Králových absolventů
z filosofie, zatímco sociolog ani jediný. Bylo jich ostatně několikanásobně
méně než absolventů z filosofie, což odpovídalo potřebám středoškolské
výuky. (Srov. Hirner 1947: 47)
17
K prvnímu snížení počtu přednášek došlo v akademickém roce 1930 – 1931, kdy Král současně vykonával funkci děkana
FF UK, v následujících letech pak obvykle čerpal úplnou dovolenou od přednášek a vedl pouze semináře. Profesorský sbor
FF UK příslušné žádosti ministerstvu odůvodňoval tím, že sociologie v Bratislavě dočasně nemusí být přednášena vůbec a
přednášky z filosofie zastanou ostatní vyučující, jichž v té tobě už bylo víc; viz např. ibid., list děkanátu FF UK MŠNO 30. 5.
1932. 18
Archiv UK Bratislava, Zbierka matrik rigoróznych doktorov, Matrika pre Filozofickú, Právnickú a Lekárskú fakultu UK
1919-30/31, 1931/32-1937/38, 1938/39-1948/49 (dále jen Archiv UK Bratislava, Zbierka matrik), č. 1014/102, 1071/1,
1201/131, 1329/86, 1394/152, 1542/107. 19
Ibid., č. 3319/93. 20
V Republice sociologů (Nešpor 2011: 174) a jinde mylně uváděn jako „Schweinert“. 21
Schwinert byl také jediným studentem s vědeckými ambicemi, na kterého si později sám Král vzpomněl – viz Král 1969:
401.
34 Sociológia 45, 2013, č. 1
Další čeští sociologové v Bratislavě
Přesun (hlavního úvazku) Josefa Krále do Prahy vedl k potřebě obsazení
ředitelského místa bratislavského sociologického semináře, zvlášť když Mirko
Novák po habilitaci z estetiky přešel do semináře estetického. Novým
ředitelem byl v roce 1936 jmenován filosof Josef Tvrdý, který se zabýval i
problémy soudobé společnosti, za sociologa se však nepovažoval a vedení
sociologického semináře se ujal spíše jen po formální stránce. Tvrdý si vzal k
ruce obdobně orientovaného filosofa Jaromíra Nováka a později i několik
pomocných vědeckých sil (Josef Dieška, Bohumil Vančo) a v této spíše
provizorní podobě sociologický seminář Univerzity Komenského zůstal až do
rozdělení Česko-Slovenska. Až do akademického roku 1936 – 1937 seminář
nevypisoval vůbec žádné přednášky a po několik let ani seminární cvičení, což
neznamenalo, že by Král i po svém odchodu neusiloval o zachování svého
„dědictví“ v podobě výuky sociologie v Bratislavě, jen nepovažoval za nutné
spojovat je s formálním fungováním semináře.
Ještě než Král opustil Bratislavu, zařídil habilitaci svého mladšího kolegy a
jednoho z klíčových představitelů rodící se pražské sociologické školy Otakara
Machotky (1899 – 1970). (Nešpor 2011: 147-151) Přitom se počítalo s tím, že
zatímco vedení sociologického semináře převezme Tvrdý jakožto profesor,
Machotka se hned po schválení své docentury Ministerstvem školství a národní
osvěty chopí výuky sociologie22
, již chtěl v souladu s programem pražské školy
výrazněji orientovat na kvantitativně pojatý empirický sociologický výzkum.
Machotka nicméně hned následujícího roku odjel na roční studijní cestu do
Spojených států, kde stážoval u Ernesta W. Burgese a Roberta E. Parka na
University of Chicago a u Emory S. Bogarduse na University of South
California, takže v Bratislavě začal vyučovat a vést seminární cvičení teprve
v roce 193623
. Přitom si ovšem ponechal zaměstnání ve Státním úřadě
statistickém v Praze, takže stejně jako Král do Bratislavy pouze dojížděl. Snad
proto jej profesorský sbor hned v roce 1936 navrhl na mimořádnou profesuru,
která by mu zajistila trvalý příjem a tím i možnost skutečného zakotvení
v Bratislavě, k jeho jmenování nicméně do rozdělení Česko-Slovenska
nedošlo24
.
22
Archiv UK Bratislava, Král Josef, kt. 68, list děkanátu FF UK MŠNO 30. 5. 1932; Machotka Otakar, kt. 117, opis
potvrzení MŠNO 7. 9. 1933. 23
V následujících letech Machotka přednášel Metody moderní sociologie, Sociální psychologii, Sociologii osobnosti a
Sociologii rodiny. Stejně jako Král tedy obměňoval témata svých přednášek, což se na bratislavské univerzitě stalo alespoň
v případě sociologie pravidlem – na rozdíl kupř. od Brna. 24
Machotka byl údajně jmenován prezidentem Benešem na návrh MŠNO 23. 9. 1938, avšak jmenování již nebylo
provedeno; Archiv UK Praha, i.č. 464, dr. Machotka, materiály k profesorskému řízení O. Machotky. Machotka místo toho
(jako docent) v roce 1939 přešel na filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde byl v roce 1946 jmenován řádným
profesorem se zpětnou platností k roku 1939.
Sociológia 45, 2013, č. 1 35
Podle vzpomínek Alexandra Hirnera nicméně přesto pouhé tříleté Machot-
kovo působení v Bratislavě zanechalo hlubší stopy, než několikanásobně delší
období Královo (a Tvrdého). Zatímco ti se orientovali na výuku budoucích
středoškolských učitelů a proto akcentovali spíše filosofické základy
sociologie, pokud se vůbec sociologií zabývali, Machotkova „vědecko
empirická orientace našla na Slovensku neobyčejně příznivé pole, takže z jeho
posluchačů vyrostlo několik metodologicky dobře vyškolených adeptů
vědeckého bádání“ v oboru sociologie. (Hirner 1947: 47; srov. také Hirner
1970: 492-500) Abychom toto tvrzení upřesnili: šlo v podstatě o dvě osobnosti,
které měly v bezprostředně poválečném období rozhodující vliv na vznik
Sociologického odboru Matice slovenskej, Petra Gulu a samotného Alexandra
Hirnera25
. Gula s Hirnerem sice skládali rigorosa (v roce 1939, resp. 194026
) až
u Antona Štefánka, o kterém bude řeč níže, vědecké školení jim nicméně dal
právě Machotka a k němu se také hlásili jako ke svému nejvýznamnějšímu
učiteli.
Machotkovo angažmá skončilo, stejně jako v případě ostatních českých
profesorů Univerzity Komenského, s rozdělením Česko-Slovenska. Nový
rektor Slovenské univerzity, jak byla univerzita přejmenována hned v roce
1939, Vojtech Tuka, stejně jako ministr školství a národní osvěty Jozef Sivák
s okamžitou platností zrušili jejich pověření k výuce a donutili je k návratu do
českých zemí. Jediným sociologem na univerzitě (stejně jako na Slovensku
vůbec) proto zůstal Anton Štefánek, který současně převzal vedení sociologic-
kého semináře a stejně tak semináře estetického a filosofického27
.
Úloha Antona Štefánka
Osobnost Antona Štefánka (1877 – 1964) jsme v předchozím výkladu opustili
ve chvíli, kdy formálně absolvoval Univerzitu Komenského, kvůli svému
politickému angažmá se však sociologii ani jakékoli jiné vědě prakticky
nevěnoval. Třebaže v Československé akademii zemědělské vedl literární a
osvětový odbor, ten patřil k nejméně pracujícím (srov. Štefánek 1928b), a také
Štefánkovo členství v Masarykově sociologické společnosti a v redakční radě
brněnské Sociologické revue mělo především deklarativní charakter – jednalo
se o zastoupení Slovenska v primárně českých podnicích, které chtěly
deklarovat svoji celostátní působnost. (Nešpor – Kopecká 2011: kpt. Sociolo-
25
Vedle těchto dvou osobností, které významnou měrou ovlivnily slovenskou sociologii, byly v období Machotkova
působení v Bratislavě obhájeny ještě dvě další disertace na alespoň částečně sociologická témata (Archiv UK Bratislava,
Zbierka matrik, č. 2072/60, 2396/146) a s jeho vyučováním se setkali také další čtyři adepti sociologie, kteří pak skládali
rigorosa v období samostatného slovenského státu (ibid., č. 3363/137, 3319/93, 3488/62, 3517/91). Nikdo z nich se však
sociologii profesionálně nevěnoval. 26
Ibid., č. 2981/271, 3233/7. 27
Sociologický seminář vedl v letech 1939 – 1948, do jeho zrušení, estetický v letech 1939 – 1947 a filosofický v letech
1939 – 1940 a 1945 – 1949, tedy do svého nuceného penzionování.
36 Sociológia 45, 2013, č. 1
gická revue; srov. Slávik 1966) Jak píše Hirner, „na dráhu univerzitního
profesora se programově nepřipravoval a celé jeho osobnostní zaměření bylo
vzdálené od jakéhokoli katedrového typu učence“. (Hirner 1970: 464) Štefánek
se k akademické práci ve druhé polovině třicátých let dostal hlavně proto, že
byl fakticky vytlačen z vysoké politiky.
V srpnu 1937 byl Štefánek jmenován řádným bezplatným profesorem
aplikované sociologie na filosofické fakultě Univerzity Komenského s tím, že
mu byla prominuta neexistující habilitace28
, v podstatě jako ocenění svých
zásluh při budování slovenského republikánského školství všech úrovní. Hned
se také ujal přednášek, které měly na rozdíl od Machotky spíše prolegomenální
charakter29
, jeho další fakultní angažmá přitom nebylo o nic větší než v případě
jeho českého kolegy, spíše naopak. Přesto – nebo právě proto – se zasloužil o
habilitaci dalšího kolegy, Antonína Obrdlíka (1905 – 1997) (Nešpor 2011: 122-
124), který byl zetěm nestora brněnské sociologie I. Arnošta Bláhy. Kvůli
svým příbuzenským vazbám i odporu dalších členů profesorského sboru
brněnské fakulty se totiž Obrdlík nemohl habilitovat přímo u Bláhy, proto mu
velice konvenovala Štefánkova nabídka učiněná nejspíš z vděčnosti vůči jeho
tchánovi (Bláha 1996 – 2003: 90-91), která zároveň měla přispět dalšímu
rozvoji moderní sociologické práce na Slovensku. Obrdlík si sice sociologický
výzkum představoval jinak než členové pražské sociologické školy (obecně
vzato měl blíž ke kvalitativnímu pojetí sociologická práce), avšak plédoval za
něj neméně a měl s ním také osobní zkušenosti, i on měl za sebou alespoň
krátké stáže na prestižních zahraničních univerzitách v Paříži, Štrasburku,
Londýně, Chicagu, New Yorku a na Harvardu. K Obrdlíkově habilitaci došlo
počátkem roku 1938, Ministerstvo školství a národní osvěty však s jejím
potvrzením otálelo, protože vůči ní z věcných důvodů – a možná i kvůli
osobním sporům mezi pražskou a brněnskou sociologickou školou – vznesl
kritické výhrady Josef Král. Obrdlíkova docentura tak nakonec byla potvrzena
teprve po uznání slovenské autonomie nově ustaveným slovenským
ministerstvem. (Odložilík 2003: 275)30
Čerstvý docent ohlásil přednášky ze
Sociologické metody teprve v akademickém roce 1939 – 1940, kvůli
odstranění českých vyučujících s nimi však už nemohl ani začít a sám ostatně
na konci roku 1939 odešel do amerického exilu. Jeho působení na Univerzitě
Komenského tak vlastně „skončilo dřív, než začalo“, neboť po skončení války
28
Archiv UK Bratislava, Štefánek Anton, kt. 184, opis oznámení MŠNO z 2. 9. 1937. Nejnovější biografická a pro pozdější
období částečně i memoárová zpracování čtenář nalezne ve sborníku Turčan – Klobucký 2011; z hlediska vývoje slovenské
sociologie jsou nejcennějším přínosem tohoto sborníku nové analýzy Štefánkovy akademické práce (E. Laiferová, Ľ. Turčan
a především R. Klobucký). 29
V akademických letech 1937 – 1938 a 1938 – 1939 Štefánek přednášel Sociologii národa a Úvod do sociologie. 30
V Obrdlíkově zaměstnaneckém spise v archivu UK příslušné materiály chybí; srov. Archiv UK Bratislava, Obrdlík
Antonín, kt. 138.
Sociológia 45, 2013, č. 1 37
profesorský sbor pouze vzal na vědomí přenesení Obrdlíkovy docentury do
Brna31
.
Po odchodu českých profesorů tak Anton Štefánek poněkud paradoxně
zůstal jediným sociologem na Slovenské univerzitě, stal se ředitelem socio-
logického semináře, přednášel a vedl seminární cvičení ze sociologie32
. Teprve
v říjnu 1942 však byl jmenován řádným placeným profesorem, přičemž
jmenovací přípis byl o to komičtější, že obsahoval obvyklou klausuli, aby se
nově jmenovaný profesor před zahájením přednášek šel osobně představit
rektorovi – ačkoli Štefánek na univerzitě už pět let působil jako neplacený
profesor a dokonce vedl dva semináře filosofické fakulty33
. Ve funkci řádného
profesora Štefánek setrval dva roky, načež se v souvislosti se svým zapojením
do slovenského národního povstání nedostavil k zahájení výuky a byl
suspendován, pochopitelně jen do konce války, kdy se naopak stal rektorem
celé univerzity34
.
V období Slovenské republiky Štefánek pracoval na svém nejvýznamněj-
ším, třebaže nakonec fakticky nedokončeném díle, Základech sociografie
Slovenska (Štefánek 1944)35
, o jehož tématech také přednášel. Toto dílo však
svým vznikem nebylo spojeno s univerzitou, nýbrž s nově zřízeným
sociografickým oddělením Zemepisného ústavu Slovenskej akademie vied a
umenia, které Štefánek souběžně vedl. (Srov. Gula 1946a) Na samotné
univerzitě žádný výzkum neprobíhal a přihlédneme-li ke skutečnosti, že
Štefánek byl nejen jediným ordinářem, ale také jediným vyučujícím sociologie,
je to docela pochopitelné, stejně jako kvůli chronickému nedostatku finančních
prostředků na rozvoj tohoto typu akademické práce – obdobná situace ostatně
panovala i v českých zemích. (Nešpor 2011: 45-46, 209-211) Třebaže Štefánek
sociologii prosadil jako (vedlejší) rigorosní předmět, takže k prvnímu rigorosu
ze sociologie došlo v roce 194136
, nijak nestoupl ani počet jejích absolventů.
Až do konce války byly obhájené jen dvě další sociologické disertace, jejichž
autoři současně skládali vedlejší rigorosum ze sociologie37
. Ke zvýšení počtu
31
Ibid., oznámení MŠO z 31. 10. 1946. 32
Štefánek v tomto období přednášel Sociografii Slovenska, Sociologické prvky v Platónově státovědě, Sociologický
výzkum, Sociologickou ideu, Sociologickou metodu, Sociologii státu, Sociologii vesnice a města a Úvod do sociologie. 33
Archiv UK Bratislava, Štefánek Anton, kt. 184, opis oznámení MŠNO z 3. 11. 1942. 34
Ibid., oznámení MŠNO z 30. 10. 1944, list děkanátu FF SU rektorátu SU z 12. 12. 1944. Ke zrušení Štefánkovy suspenze
došlo rozhodnutím Povereníctva SNR pre školstvo a osvetu 7. 5. 1945, rektorský úřad převzal 21. 12. 1945. 35
První část díla byla z nedokončeného rukopisu vysázena již v roce 1944, druhá teprve bezprostředně po skončení války
v roce 1945. Zatímco první čtyři kapitoly – podávající metodologický úvod, rozbor sociálních skupin, demografických
otázek a duchovní kultury – můžeme přes všechny výhrady považovat za dokončené, kapitoly o hmotné kultuře,
národnostních menšinách, Češích na Slovensku a dělnické otázce zůstaly v pouhém náčrtku, což je patrné již z rozdílného
stránkového rozsahu (325 : 69 s.). K tomuto dílu srov. Gula 1946a; Šuran 1968; Pašiak 1994; Laiferová in Turčan –
Klobucký 2011. 36
Archiv UK Bratislava, Zbierka matrik, č. 3319/93. Dříve zmínění P. Gula a A. Hirner skládali rigorosa ještě z filosofie a
slovenské filologie (ibid., č. 2981/271, 3233/7). 37
Ibid., č. 3488/62, 3517/91.
38 Sociológia 45, 2013, č. 1
absolventů (všech oborů, sociologii nevyjímaje) došlo teprve v poválečném
období, kdy v letech 1945 – 1952 absolvovalo plných 26 studentů, vůbec
prvním z nich přitom byl Štefánkův syn Branislav Štefánek38
. To však již vedle
Štefánka působili jako docenti jeho habilitanti Alexander Hirner (od roku
194639
) a Andrej Sirácky (od roku 194840
), který svého učitele později
„nahradil“ v tom smyslu, že hned po převzetí vedení sociologického a
filosofického semináře první zrušil a druhý „transformoval“ v dogmatickém
marxistickém duchu, zatímco Štefánek byl v roce 1949 penzionován41
.
Bedřich Vašek a tradice římskokatolické křesťanské sociologie
Podobně jako v českých zemích (Nešpor 2004), i na Slovensku se v období
před nástupem komunistického režimu vedle profánní akademické sociologie,
pěstované na filosofických fakultách, uplatnila ještě druhá větev sociologické
práce, římskokatolická křesťanská sociologie, která byla rozvíjena na
teologických fakultách a arci/biskupských seminářích. (Kvasničková 1998;
Turčan 1998 – 2001)42
Křesťanská sociologie se sice nestala samostatným
oborem, třebaže měla své profesorské stolice, ani nepřinesla výraznější
vědecké výsledky, neboť se omezovala na traktování dobových oficiálních
církevních sociálních nauk, přinejmenším z institucionálního hlediska ji však
rozhodně nemůžeme pominout. V určitém ohledu měla, obzvlášť na Slovensku,
dokonce větší sociální vliv než samotná profánní sociologie, neboť její
představitelé hojně psali do populár(izač)ních tiskovin a prostřednictvím
duchovních, na jejichž vzdělání a formaci se podíleli. Reálně tak oslovovali
významnou část společnosti, zatímco jejich profánní kolegové se k jejich dílu
stavěli nanejvýš kriticky a odmítali jeho akademickou relevanci. (Typicky
v případě Josefa Krále)
Prvním ordinářem křesťanské sociologie, který působil na bratislavské
rímskokatolické bohoslovecké fakultě, byl olomoucký profesor Bedřich Vašek
(1882 – 1959). (Nešpor 2011: 165-168) Podobně jako již zmiňovaní čeští
sociologové, i on do Bratislavy pouze dojížděl a vyučoval zde jen v letech 1936
– 1939, přesto se mu však podařilo vychovat žáka, který následně převzal jeho
38
V případě české a slovenské sociologie nebylo neobvyklé, že obor absolvovali děti a další příbuzní profesorů sociologie,
třebaže rigorosa museli z formálních důvodů skládat u někoho jiného. V Brně takto absolvovala kupř. Bláhova dcera Soňa
Obrdlíková nebo Obrdlíkova sestra Juliana Obrdlíková; viz Archiv Masarykovy univerzity Brno, A2, FF, K 185, 186, Přísné
zkoušky a promoce doktorské, č. 202, 209. 39
Archiv UK Bratislava, Hirner Alexander, kt. 61, potvrzení Povereníctva ŠO z 8. 10. 1946. 40
Ibid., Sirácky Andrej, kt. 167, list děkanátu FF UK Povereníctvu ŠO z 31. 12. 1948. 41
Obdobně Sirácky likvidoval sociografické oddělení Zemepisného ústavu SAVU, místo kterého měl být zřízen Ústav pre
sociálny výskum. (Mésároš 1994) 42
Pro úplnost dodejme, že existovala také evangelická podoba náboženské sociologie, na Slovensku reprezentovaná
Samuelem Štefanem Osuským, která nicméně nebyla příliš odlišná od dobové profánní sociologie; viz Nešpor 2008: 124-
146, 197-198.
Sociológia 45, 2013, č. 1 39
místo, mladého kněze Michala Salatňaye. Salatňay se u Vaška habilitoval a po
jeho odchodu byl v říjnu 1940 jmenován mimořádným profesorem křesťanské
sociologie43
. Rozvinul přitom poměrně bohatou publikační činnost, která sice
nebyla příliš objevná, nepochybně však zakládala budoucí tradici
křesťanskosociologického uvažování na Slovensku, kterou následně
zlikvidoval komunistický převrat. (Kvasničková 1998; Turčan 1998 – 2001)
V tomto konkrétním případě to nicméně bylo trochu jinak: Salaňay si přes svoji
církevní horlivost vzal na konci roku 1943 zdravotní dovolenou od přednášek44
,
načež se v prosinci téhož roku tajně oženil45
, na což apoštolská nunciatura
v Trnavě nemohla reagovat jinak než okamžitým odebráním kanonické mise
k vyučování na teologické fakultě, kněžskou suspenzí a exkomunikací46
.
O jeho dalších osudech není nic známo, přinejmenším pod svým jménem již
nepublikoval, a stolice křesťanské sociologie byla nadále pouze suplována, a to
až do svého formálního zrušení po komunistickém převratu.
Institucionální ukotvení římskokatolické křesťanské sociologie na
univerzitní půdě tak zůstalo jenom epizodou, ačkoli obdobným tématům se na
Slovensku relativně úspěšně věnovali mnozí další autoři. (Srov. Kvasničková
1998: 126-129; Turčan 1998 – 2001) Jedním z nich byl i Ignác Gašparec,
třebaže vystudoval u antiklerikálně orientovaného Štefánka, čímž se můžeme
vrátit k popisu (konce) profánní větve předmarxistické slovenské sociologie.
Ještě před tím je však nezbytné uvést, že ačkoli vedle univerzity (a s ní
personálně propojeného Zemepisného ústavu SAVU, v němž vedle Štefánka
dočasně působil také Gula) v meziválečném období a v době samostatného
slovenského státu existovala další „potenciálně sociologická“ pracoviště, ke
skutečnému rozvoji sociologické práce v jejich rámci nicméně nedošlo.
Podobně jako se v českých zemích sociologicky příliš neuplatnila
Československá akademie zemědělská nebo Slezský ústav, třebaže se s nimi
v tomto směru počítalo (srov. Knapík 2003; Nešpor 2011: 61-62), na
Slovensku mohla analogickou úlohu zaujmout Učená spoločnost Šafárikova,
založená na konci roku 1926, fakticky k tomu nicméně nedošlo. (Hirner 1970:
457-458) Také dalšími jednotlivými osobnostmi reprezentovaná „slovenská
sociologická tvorba … měla v důsledku toho spíše amatérský než profesionální
charakter“. (Ibid.: 459)
43
Archiv UK Bratislava, Salatňay Michal, kt. 163, list MŠNO z 14. 10. 1940. 44
Ibid., lékařská zpráva z 8. 10. 1943. 45
Ibid., oznámení děkanátu KBF UK MŠNO z 23. 12. 1943. 46
Ibid., oznámení MŠNO z 27. 12. 1943.
40 Sociológia 45, 2013, č. 1
Institucionální dědicové českých sociologů – diskursivní zakladatelé
slovenské sociologie
Třebaže se slovenská sociologie nadále vyznačovala „konzumováním české
sociologické produkce knižní, překladové i původní, a sledováním revuální
produkce, kterou reprezentovala ‚Sociologická revue‘ brněnské sociologické
školy a ‚Sociální problémy‘ pražské sociologické školy“ (Gula 1946b: 65), šest
let oddělení obou akademických tradic vedlo k urychlenému dozrání mladší
z nich. Čeští sociologové se po druhé světové válce chtě nechtě dostali do
situace, kdy museli přijmout plně konstituovanou slovenskou sociologii za
rovného partnera, o čemž svědčí i jejich zájem o publikování v nově ustaveném
slovenském Sociologickém sborníku47
, v němž rozhodně vydali nebagatelní
texty, nebo učitelské (a proděkanské) působení Alexandra Hirnera na nově
založené pražské Vysoké škole politické a sociální, kde stanul po boku
nejvýznamnějších českých sociologů. Stejně jako v případě české sociologie,
která se dělila na pražskou a brněnskou školu, můžeme přitom i na Slovensku
hovořit o dvou akademických školách – bratislavské a martinské (Gula 1946b;
Hirner 1947), jejich vztahy ovšem byly úplně jiného druhu. Šlo o vztahy
vzájemné úcty a kolegiality, i když se protagonisté obou škol neshodli na
metodách „dělání sociologie“, přičemž vůdce jedné z nich a současně nestor
celé slovenské sociologie Anton Štefánek rozhodně nechtěl být nějakým
hegemonem. V této souvislosti si ostatně Peter Gula posteskl na rivalitu mezi
oběma hlavními českými sociologickými školami, jíž podle jeho názoru „trpí
spolupráce, stejně jako rozmach sociologie v Čechách“.48
Starší tradici, úzce spojenou s brněnskou sociologickou školou, přitom
reprezentovala Štefánkova sociografie, která dominovala na bratislavské
filosofické fakultě, na niž se již čeští docenti a profesoři nevrátili, takže
samotného Štefánka doplňovali Hirner, většinou ovšem angažovaný v Praze a
v Turčianském Sv. Martině, a Sirácky, který se však ujal přednášení fakticky až
po Štefánkově odchodu. Prakticky jediným profesionálem z řad bratislavských
sociologů proto zůstal právě jen Štefánek, kolem kterého se vytvořil kruh více
než deseti žáků, kteří mohli dále rozvíjet a prohlubovat tradici sociografického
výzkumu, po roce 1948 však byli odstaveni a často nestačilo dojít ani k jejich
doktorským disertacím. (Wincławski 1991b: 23149
; srov. také Turčan 1993:
471-472) Patrně nejnadanějším Štefánkovým žákem se přitom stal Ignác
47
Časopis vycházel v letech 1946 – 1948 péčí Sociologického odboru Matice slovenskej, po komunistickém převratu byl
zastaven, takže třetí ročník již nemohl být doveden do konce – obdobně jako „pražská“ Sociologie a sociální problémy,
zatímco „brněnská“ Sociologická revue byla ponechána až do konce roku 1949. (Srov. Nešpor – Kopecká 2011; Janák 2011)
Z českých sociologů do Sociologického sborníku přispěli I. Arnošt Bláha, Mojmír Hájek a Juliana Obrdlíková. 48
Sociologický sborník 2, 1947, 1-2: 127-128. 49
Srov. také nevydaný rukopis S. Szomolányiové História zrodu a formovanie sociologického pracoviska SAV, cit. např.
v Turčan – Klobucký 2011: 79.
Sociológia 45, 2013, č. 1 41
Gašparec (1915 – 1987), který pod jeho vedením obrátil pozornost od
křesťanské sociologie k sociologii národa a k ekonomické sociologii, problému
spravedlivé mzdy, nyní už bez křesťansko-sociálních konotací, a především ke
„gustiovské“ komunitární mikrosociologii připomínající starší výzkumy
brněnské sociologické školy, v Gašparcově případě věnované rodné obci Staré
Hory50
. Po likvidaci sociologie jakožto „buržoazní pavědy“ Gašparec nicméně
ztratil své úřednické místo na slovenském Povereníctvu škoľstva a osvety,
pracoval jako archivář, později také jako redaktor a knihovník, ovšem zcela
mimo oblast svých někdejších zájmů. Naproti tomu Andej Sirácky (1900 –
1988), jemuž Štefánek dopomohl k sociologické habilitaci51
, se po únoru 1948
aktivně zapojil do likvidace sociologie jako oboru, aby o necelé dvě dekády
později patřil mezi jeho „obnovitele“, samozřejmě již v plně marxistickém
duchu. (Sirácky 1950; srov. Hirner 2004: 140, 152)
Druhý proud, který měl mnohem blíž k pražské sociologické škole a
navazoval na někdejší bratislavské působení Otakara Machotky, reprezentoval
nově zřízený Sociologický odbor Matice slovenskej v Turčianskom Sv.
Martině, jehož reálnými hybateli se stali vědecký tajemník Matice Alexander
Hirner (1911 – 1987) a výkonný redaktor nově založeného časopisu
Sociologický sborník Peter Gula (1914 – 1966)52
. Po vzoru americké sociologie
a v Československu nejblíže pražské sociologické škole53
se tito badatelé chtěli
odpoutat od sociografické popisnosti směrem k teoreticky a metodicky hlubším
analýzám, založeným především na samostatných kvantitativních výzkumech,
nikoli na spekulacích, k nimž tendovaly starší proudy české sociologie, oba dva
se však nevyhýbali ani teoretické práci, která byla naopak Štefánkovi úplně
cizí. Jejich osudy se ovšem příliš nelišily od výše zmíněných, zvlášť když
právě je (a Štefánka) Sirácky označil za hlavní protagonisty odsouzené vědy.
(Sirácky 1950)
Hirner sice ve druhé polovině čtyřicátý let stačil vydat několik empiricky
založených studií a myšlenkově původní teoretickou práci Člověk a spoločnosť
(Hirner 1945), která v lecčems přinejmenším v rudimentární podobě před-
znamenala pozdější přístupy sociologie vědění, v následující dekádě nicméně
50
Z rozsáhlejšího díla, které bylo současně Gašparcovou disertací, byla publikována jen část: Gašparec 1947. Příznačné je,
že studie vyšla v martinském Sociologickém sborníku, ačkoli jeho vydavatelé k ní měli významné metodologické výhrady.
(Srov. Hirner 1970: 502-503) 51
K Siráckého habilitaci přitom nestandardně došlo ve vskutku „rekordním“ čase: svoji žádost podal 27. 9. 1948 a
habilitován byl již 15. 12. 1948; srov. Archiv UK Bratislava, Sirácký Andrej, kt. 167, protokol o habilitačním řízení 15. 12.
1948, list děkanátu Povereníctvu ŠO 31. 12. 1948. 52
Předsedou Sociologického odboru byl Imrich Karvaš, místopředsedou Alojz Chura a jeho řádnými členy A. Hirner, Š.
Janšák, K. Rebro, J. Svetoň, L. Straka a J. Šamko, referentem P. Gula. Členem korespondentem byl zvolen O. Kapp,
mimořádnými členy F. Vašečka a B. Štefánek a čestnými členy I. Dérer a A. Štefánek. S výjimkou Guly a Hirnera, již byli
současně placenými pracovníky Matice slovenskej, další členové odboru v jeho rámci nevyvíjeli prakticky žádnou činnost. 53
Kromě metodického ukotvení většiny článků publikovaných v Sociologickém sborníku, především Gulových a
Hirnerových, srov. Hirnerovu polemiku s Emanuelem Chalupným: Sociologický sborník 1, 1946, 3-4: 203-205.
42 Sociológia 45, 2013, č. 1
musel vzít zavděk redaktorskou prací a na konci padesátých let se dokonce stal
jedním z posledních politických vězňů odsouzených k mnohaletým trestům. I
když byl prakticky ihned po svém propuštění rehabilitován, zůstal
„problémovou“ osobností. Teprve po čase se směl vrátit na univerzitu a na čas
pracoval v Sociologickém ústavu SAV, odkud přešel do Československého
výzkumného ústavu práce, zůstal však už mimo hlavní proud tehdejší
slovenské sociologie54
. Jeho mladší kolega Gula sice tak tvrdě postižen nebyl,
po únorovém převratu však byl odstaven do regionálních redakcí a k obnovené
sociologii v šedesátých letech se už kvůli své smrti nestačil vrátit. (Gašparec
1967; srov. také Slávik 1968: 294) Gulovým nejvýznamnějším dílem proto
zůstal úvod do sociologie podniku (Gula 1948), v němž sice vymezil čtyři
základní komponenty (aspekty) sociologického fungování podniku a možnosti
kvantifikace jejich indikátorů, k jejich uplatnění v praxi se už ale naneštěstí
nedostal, takže jeho (nedokončená) studie nakonec nepřekročila rovinu
teoretických spekulací – proti jejichž nezakotvenosti v sociální realitě tolik
brojil.
Gulův význam pro slovenskou sociologii, a implicitně i svůj vlastní, s dva-
cetiletým odstupem vymezil Alexander Hirner především jejich „zdvořilým
odstupem“ od Štefánkovy popisné a přitom teoreticky neukotvené sociografie,
„snahou o hierarchizaci ‚struktury sociologických hledisek‘, jak nazýval volbu
a uspořádání složek teoretického modelu sociologií zkoumaných sociálních
jevů, … důrazem na potřebu záměrně diferencovat jednotlivé stupně abstrakce,
stejně jako požadavkem důsledně aplikovat teoretický a kategoriální základ
obecné sociologie na všechny zkoumané jevy“. (Hirner 1970: 500) Vznik
Sociologického odboru Matice slovenskej představoval v rámci rodící se
slovenské sociologie tolik, co sebevydělení pražské školy v rámci sociologie
české – snahu o empirizaci a vědečtější, teoreticky a metodologicky ukotvené a
přitom ne-normativní sociologické poznání. Na rozdíl od českých poměrů
přitom ovšem nedošlo k žádným osobním sporům, natož k jejich ventilaci
prostřednictvím (akademického) tisku.55
Obě sociologická centra žila vedle
sebe a alespoň vnějšně ve vzájemné úctě, jejich činnost nicméně ukončil
komunistický převrat. (Srov. Turčan – Laiferová 2002)
Závěr
Turčan a Laiferová právem označují první slovenské sociology – Jána Lajčiaka
v období před vznikem Československa, Antona Štefánka a Štefana Janšáka
54
Hirner sice nepochybně ovlivnil některé nastupující sociology (V. Krivý, J. Schenk, S. Szomolányiová) a
zprostředkovaně i jejich české kolegy, větší vliv však měly jeho úvodní metodologické příručky než vlastní výzkumy a příliš
pevné nebylo ani jeho institucionální zakotvení, v éře nastupující „normalizace“ se musel stáhnout do „závětří“ resortního
výzkumného ústavu. 55
Srov. výše pozn. č. 48.
Sociológia 45, 2013, č. 1 43
v meziválečném období, Alexandra Hirnera a Jána Pichňu po druhé světové
válce – za „osamělé běžce“, solitéry, jejichž „tendence k emergenci nepřerostla
do budování sociologických škol nebo směrů“. (Turčan – Laiferová 2002: 154)
Přesnější by patrně bylo říci, že jim nic podobného v dlouhodobějším rozměru
neumožnily vnější okolnosti: Lajčiakovo úmrtí, respektive likvidace obou
tvořících se slovenských sociologických škol po nástupu komunistického
režimu. A také to, že metafora osamělých běžců platí především pro oblast
diskursivního zakladatelství slovenské sociologie, zatímco její institucionální
zázemí se podařilo vytvořit již českým akademikům působícím v meziváleč-
ném období na Slovensku, na jejichž dílo (přinejmenším dočasně) navázali a
bohatě je rozvinuli slovenští pokračovatelé.
Zřízení sociologického semináře a zavedení výuky sociologie na
bratislavské univerzitě bylo dílem osobního zájmu a umíněnosti Josefa Krále,
který za sebe později vyslal Otakara Machotku, a jehož místo následně fakticky
převzal Anton Štefánek, usilující také o angažování Antonína Obrdlíka. Na poli
křesťanské sociologie měl podobnou úlohu Bedřich Vašek. Sám Král se ovšem
ještě nesnažil o vybudování akademické sociologické obce na Slovensku, jež
patrně považoval za předčasné, o to se nicméně zasloužil Machotka systematic-
kou výchovou nadaných studentů Petra Guly a Alexandra Hirnera, respektive
po jeho nuceném návratu do Čech z nezbytí Štefánek, který vědecky vychoval
především Ignáce Gašparce. Kolem Štefánka se tak zformovala bratislavská
sociologická škola a kolem Hirnera s Gulou škola martinská, lišící se
metodickým ukotvením oboru, vztahem k teorii a v neposlední řadě
disparátními silnějšími vazbami na obě dominantní české sociologické školy,
na rozdíl od nich ovšem pracující v ovzduší vzájemné úcty a kolegiality. Slo-
venští sociologové přitom nesváry svých českých kolegů zřejmě vnímali jako
odstrašující příklad, každopádně se vydali úplně jinou cestou.
Z hlediska vědeckého vývoje je až s podivem, jak významných úspěchů
nově konstituovaná slovenská sociologie během krátkého času dosáhla:
Štefánkovy Základy sociografie Slovenska, Hirnerův Člověk a spoločnosť a
jeho a Gulovy texty ze Sociologického sborníku jsou zralými díly snesoucími
mezinárodní srovnání. Ukazují, že slovenská sociologie byla v krátkém
poválečném období, než došlo k její mocenské likvidaci, plně etablovanou
disciplínou, o čemž svědčil také zájem českých sociologů o spolupráci, která
již neměla hierarchický charakter. Slovenští sociologové v téže době
disponovali také produktivními akademickými pracovišti (především socio-
logickým seminářem na Univerzitě Komenského a Sociologickým odborem
Matice slovenskej) a vlastním oborovým periodikem, takže i po této stránce
můžeme slovenskou sociologii považovat za plně konstituovanou. Za počáteční
institucionální a organizační pomoci jejich českých kolegů k tomu přitom došlo
mnohem rychleji a v některých ohledech úspěšněji, než v Čechách a na
44 Sociológia 45, 2013, č. 1
Moravě. Pak ovšem přišel komunistický převrat likvidující (prakticky) celou
starší sociologickou tradici, takže nová marxistická sociologie šedesátých let
namnoze začínala „na zelené louce“ (k situaci v českých zemích viz Petrusek
2000; Voříšek 2012; na Slovensku viz alespoň Turčan – Laiferová 1997, 2002).
Zdeněk R. Nešpor je sociolog a historik, vedoucí vědecký pracovník
Sociologického ústavu AV ČR a docent Fakulty humanitních studií Univerzity
Karlovy v Praze. V letech 2009 – 1912 byl předsedou hodnotícího panelu pro
historii a archeologii Grantové agentury ČR. Věnuje se především studiu
českých náboženských a církevních dějin v evropském kontextu v období od 18.
století do současnosti, k tomu si přibírá další témata z historie, sociologie a
sociální antropologie, resp. jejich dějin, teorie a metodologie. Je autorem dvou
set odborných statí a spolu/autorem či editorem dvaceti knih. V poslední době
vydal knihy Náboženství v 19. století (Scriptorium, Praha 2010; s kolektivem),
Příliš slábi ve víře (Kalich, Praha 2010) a Republika sociologů (Scriptorium,
Praha 2011). Podílel se na vydání Edice českých sociologických časopisů
(Sociologický ústav AV ČR + MathAn, Praha 2011) a Kdo je kdo v české
sociologii a příbuzných oborech (Sociologické nakladatelství, Praha 2011).
LITERATURA56
BAEHR, P. – O’BRIAN, M., 1994: Founders, Classics and the Problem of Canon.
Current Sociology 42, pp. 1-151.
BLÁHA, I. A., 1996 – 2003: Rodinná kronika. Universitas, Revue Masarykovy
univerzity v Brně 1996/1 – 2003/4 (separátně číslovaná příloha).
FAZIK, A., 1970: Štefánek a slovenská sociologie. Několik metodologických pozná-
mek k dílu a osobnosti A. Štefánka. Sociológia 2, s. 301-307.
FILO, J., 1997: Spomienky na Dr. Jána Lajčiaka. Sociológia 29, s. 599-605.
GAŠPAREC, J. [Ignác], 1947: Prvky kultúrnoduchovnej tvárnosti a ich objektivizácia.
Sociologický sborník 2, s. 229-234.
GAŠPAREC, I., 1967: Nekrolog za PhDr. Petrom Gulom. Sociologický časopis 3,
s. 222-223.
GULA, P., 1946a: K problematike sociografického výskumu Slovenska. Sociologický
sborník 1, s. 196-203.
GULA, P., 1946b: Súčasný stav sociológie na Slovensku. Sociologický sborník 1,
s. 65-71.
GULA, P., 1947a: Sociologia národa a nacionalizmu u Štefánka. Sociologický sborník
2, s. 9-34.
GULA, P., 1947b: Sociologia slovensko-maďarského pomeru v predprevratových
rokoch u Štefánka. Sociologický sborník 2, s. 87-97.
GULA, P., 1948: K problematike sociologie podniku. Sociologický sborník 3, s. 35-75.
56
Archivní prameny a drobné příspěvky v dobovém tisku jsou citovány pouze v poznámkách.
Sociológia 45, 2013, č. 1 45
HEŘMANOVÁ, S., 2000: The Issue of Social Differentiation in the Work of
Alexander Hirner. Sociológia 32, pp. 577-593.
HIRNER, A., 1945: Človek a spoločnosť. Metodické poznámky k štúdiu sociálneho
života. Turčiansky Sv. Martin: Matica slovenská
HIRNER, A., 1947: Sociologický ruch na Slovensku. Sociologie a sociální problémy 7,
s. 46-49.
HIRNER, A., 1970: Československá sociológia do roku 1948. Bratislava: SAV (interní
cyklostyl).
HIRNER, A., 2004: Denníky sociológov I. Alexander Hirner 1953 – 1955. Eds.
Ľ. Turčan – R. Kloboucký. Bratislava: Sociologický ústav SAV.
JANÁK, D., 2009: Hodnoty a hodnocení v sociologii Inocence Arnošta Bláhy. Studie
z dějin klasické české sociologie. Brno: Masarykova univerzita.
JANÁK, D., 2011: Obsahová analýza Sociologického sborníku. Příspěvek k dějinám
slovenské sociologie. Sociológia 43, 5, s. 584-603.
JANÁK, D., 2012: Sociologie Antona Štefánka v kontextu dobových sociologických
časopisů. Sociológia 44, 1, s. 34-61.
KLOBUCKÝ, R., 2001: Vplyv T. G. Masaryka na konštituovanie slovenskej
sociológie. Sociológia 33, 2, s. 207-220.
KLOBUCKÝ, R., 2005: Metodologické problémy skúmania histórie slovenskej
sociologie. Sociológia 37, 2, s. 177-196.
KLOBUCKÝ, R., 2006: Hlasistické hnutie: národ a sociológia. Začiatky sociologic-
kého myšlenia na Slovensku. Bratislava: Sociologický ústav SAV.
KNAPÍK, J., 2003: Slezský ústav v Praze a vědecký výzkum Slezska v letech 1945 –
1950. s. 475-549 in Antonín Kostlán (ed.): Semináře a studie Výzkumného centra
pro dějiny vědy z let 2002 – 2003. Praha: Výzkumné centrum pro dějiny vědy.
KRÁL, J., 1969: Několik poznámek k číslu 3/IV 1968 Sociologického časopisu o
československé sociologii. Sociologický časopis 5, s. 393-402.
KVASNIČKOVÁ, A., 1996: Recepcia diela Jána Lajčiaka. Sociológia 28, 4, s. 353-
360.
KVASNIČKOVÁ, A., 1998: Proti stereotypom obrazu sociológie náboženstva a
kresťanskej sociológie na Slovensku do r. 1948. Sociológia 30, 2, s. 115-132.
LAIFEROVÁ, E., 1995: 70 rokov oboru sociologie na FF UK v Bratislave. s. 3-20 in
Sociológia v meniacej sa společnosti. Zborník referátov zo seminára. Bratislava:
Katedra sociologie FF UK.
LAIFEROVÁ, E., 2000: Reception on Nation and National Dynamics in the Work of
Alexander Hirner. Sociológia 32, 6, pp. 539-554.
MACHOTKA, O. – ULLRICH, Z., 1928: Sociologie v moderním životě. Směry,
organisace, úkoly. Praha: Orbis.
MATES, P., 1983: Pokusy o rušení brněnských vysokých škol v buržoazním
Československu. Časopis Matice moravské 102, s. 215-225.
MÉSÁROŠ, J., 1994: Osudy Ústavu pre sociálny výskum SAVU. s. 63-67 in
Slovenská akadémia vied a umení. Z dejín vedy a techniky na Slovensku XVI.
Bratislava: Historický ústav SAV.
NEŠPOR, Z. R., 2004: Dvojí tradice české sociologie náboženství. Sociologický
časopis/Czech Sociological Review 40, s. 447-468.
46 Sociológia 45, 2013, č. 1
NEŠPOR, Z. R., 2008: Ne/náboženské naděje intelektuálů. Vývoj české sociologie
náboženství v mezinárodním a interdisciplinárním kontextu. Praha: Scriptorium.
NEŠPOR, Z. R., 2009: Z centra na periferii a zase zpátky? Vývoj sociologie
náboženství a proměny její pozice v sociologickém uvažování druhé poloviny 20.
století. Sociológia 41, 2, s. 121-148.
NEŠPOR, Z. R., 2011: Republika sociologů. Zlatý věk české sociologie v meziváleč-
ném období a krátce po druhé světové válce. Praha: Scriptorium.
NEŠPOR, Z. R. – KOPECKÁ, A., (eds.) 2011: Edice českých sociologických časopisů.
Praha: Sociologický ústav AV ČR + MathAn.
NISBET, R. A., 2002 [1966]: The Sociological Tradition. New Brunswick – London:
Transaction.
ODLOŽILÍK, O., 2003: Deníky z let 1924 – 1948 II. 1939 – 1948. Ed. Milada
Sekyrková. Praha: Výzkumné centrum pro dějiny vědy.
OSUSKÝ, S. Š., 1930: Úvod do sociologie I.-II. Praha: Štátne nakladateľstvo.
PAŠIAK, J., 1994: Anton Štefánek – zakladateľ slovenskej sociografie. Sociológia 26,
1, s. 19-28.
PETRÁŇ, J., 1984: Nástin dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Praha:
Univerzita Karlova.
PETRÍK, B., 1991: Ján Lajčiak – zabudnutý slovenský sociológ. Sociológia 23, 4,
s. 359-362.
PETRUSEK, M., 2000: Co bylo, když sociologie nebyla. Osudy zakázané a zhanobené
vědy 1948 – 1963. s. 35-49 in Hana Barvíková (ed.): Věda v Československu
v letech 1953 – 1963. Praha: Archiv AV ČR.
PLACHT, O. – HAVELKA, F., 1932: Předpisy pro vysoké školy Republiky Česko-
slovenské. Praha: vl. n.
SCHENK, J., 2000: Alexander Hirner on Social Systems Problems. Sociológia 32, 6,
pp. 521-538.
SCHWINERT, J., 1931: Štúdia o tradícii. Sociální problémy 1, s. 231-251.
SIRÁCKY, A., 1950: Buržoázno-triedne korene a idealistické pozície sociológie a
sociografie na Slovensku. Philosophica Slovaca 5, s. 73-76.
SLÁVIK, D., 1966: Brněnská sociologická škola a A. Štefánek. s. 65-75 in Juliána
Obrdlíková (ed.): Brněnská sociologická škola. Brno: KS FF UJEP + Městský
výbor Socialistické akademie.
SLÁVIK, D., 1968: Príspevok k dejinám slovenskej sociológie. Sociologický časopis
4, s. 288-296.
ŠTEFÁNEK, A., 1928a: Malohonstkí osvietenci. Bratislava, b.n.
ŠTEFÁNEK, A., 1928b: K úkolům VI. odboru ČAZ v oboru venkovské sociologie.
Věstník Československé akademie zemědělské 4, s. 393-395.
ŠTEFÁNEK, A., 1937: Kollárov nacionalizmus. Homoetnologická studia. Bratislava:
Slovanský ústav.
ŠTEFÁNEK, A., 1944: Slovenská vlastiveda III. Spoločnost. Základy sociografie
Slovenska. Bratislava: SAVU.
ŠTEFÁNEK, B., 1977: Anton Štefánek 1877 – 1977. Ĺud a národ očami sociológa.
Zürich: Poľana.
Sociológia 45, 2013, č. 1 47
ŠURAN, K., 1968: Štefánkove teoretické a metodologické východiská v Základoch
sociografie Slovenska. s. 201-214 in Juliána Obrdlíková – Dušan Slávik (eds.):
O koncepci dějin československé sociologie. Praha – Brno: Socialistická akademie.
TURČAN, Ľ., 1993: Doc. dr. Martin Katriak, CSc., osemdesiatročný. [rozhovor].
Sociológia 25, 4-5, s. 469-476.
TURČAN, Ľ., 1998 – 2001: Sociálna otázka v kresťanskej sociológii na Slovensku
v prvej polovici 20. storočia. Sociológia 30, 2, s. 149-164; 33, 4, s. 379-386.
TURČAN, Ľ., 2000: The Circumstances of the Development of Sociology in Central
European Countries. Slovak Sociology in the 20th Century. Sociológia 32, 6, pp.
507-520.
TURČAN, Ľ. – KLOBUCKÝ, R., (eds.) 2011: Anton Štefánek: vedec – politik –
novinár. Bratislava: Sociologický ústav SAV.
TURČAN, Ľ. – LAIFEROVÁ, E. (eds.) 1997: O kontinuitu a modernu. Predpoklady,
možnosti a realita rozvoja sociológie na Slovensku. Bratislava: Sociologický ústav
SAV.
TURČAN, Ľ. – LAIFEROVÁ, E., 2002: Štyri paradigmy v slovenskej sociológii po
februári 1948. Sociológia 34, 2, s. 145-158.
VOŘÍŠEK, M., 2012: The Reform Generation. 1960s Czechoslovak Sociology in a
Comparative Perspective. Kalich, Praha.
WINCŁAWSKI, W., 1991a: Lud – národ – socjologia. Studium o genezie socjologii
słowackej. Toruń: Uniwersytet Mikołaja Kopernika.
WINCŁAWSKI, W., 1991b: A. Štefánek – cesta k národu a sociológii. Sociológia 23,
3, s. 213-236.