Přeložil:MARTIN KÖNIG

Karen Chance: Unesena stínemVydání prvníCopyright © Karen Chance, 2007All rights reserved including the right of reproduction in wholeor in part any form.This edition published by arrangement with NAL Signet,a member of Penguin Group (USA) Inc.

Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4,www.baronet.cz v roce 2012 jako svou 1739. publikaciPřeloženo z anglického originálu Claimed by Shadowvydaného nakladatelstvím A ROC BOOK (USA) v roce 2007Český překlad © 2012 Martin KönigPřebal a vazba © 2012 Ricardo a BaronetIlustrace na přebalu © 2012 Larry Rostent, represented by Artist PartnersOdpovědný redaktor Jiří PodzimekKorektorka Stanislava MoravcováSazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín

Veškerá práva vyhrazena.Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírovánači jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.

Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsanéÚřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134.

ISBN 978-80-7384-641-1

BARONETPraha 2012

Karen Chance

UNESENA STÍNEM

Poděkování

Mé díky patří Marlinovi a Mary za to, že mi doslova poskytli útočiště před bouří. Katrina sice byla zlýmsnem, ale vy jste mi pomohli ten rok změnit v něco pozitivního. Zvláštní poděkování patří AnněSowardsové, nakladatelce, která s nekonečnou trpělivostí přečetla mnoho verzí této knihy. Za všechny tyskvělé nápady si zasloužíš status spoluautorky, ale protože tvé jméno nechtějí dát na obálku, píšu ho sem.

Kapitola 1

Kterýkoli den, který začne v baru plném démonů, v kasinu stylizovaném jako peklo, pravděpodobněneskončí dobře. Tehdy jsem si ale myslela, že by v takovém bordelu mohla být zábava – když je jenompro ženy a obsluhují tu pohlední inkubové. Jenomže přítomné milovnice démonů seděly nešťastnězhroucené u stolů, držely si hlavy, jako by měly migrénu, a své společníky naprosto ignorovaly. Nešťastněse tvářil i Casanova, ležérně posazený proti mně. Svůdnou pózu udržoval podvědomě – asi ze zvyku,řekla bych – ale výraz jeho tváře moc přitažlivě nepůsobil.

„Tak fajn, Cassie!“ vyštěkl, když jeden z jeho hochů najednou začal nekontrolovaně vzlykat. „Řekni mi,co chceš, a koukej s nima odsud vypadnout! Mám tady nějakou práci!“

Mluvil o těch třech starých ženách, hřadujících na vysokých barových židlích. Dokonce i obsluhujícísatyr kvůli nim ochabl na místě, které ostatní vystavují málokdy, zatímco jedinci jeho druhu ho exponujíne ustále. Nepřekvapovalo mě to; ani jedna nevypadala na míň než sto let a jejich nejviditelnějšímatributem byly vlasy: zacuchané, mastné a od narození šedé, které v pavučinách splývaly až na podlahu.Včera v noci jsem je zkusila umýt jedné z nich, Enýó, jejíž jméno vlastně znamená „Hrůza“, ale hotelovýmšamponem jsem je nijak zvlášť nevylepšila. Vzdala jsem to, když jsem v jednom slepenci za levým uchemobjevila něco, co vypadalo jako půlka rozkládající se krysy.

Jejich vlasy měly ale jednu výhodu – odváděly pozornost od obličejů, takže si člověk hned nevšiml, žemají dohromady jenom jedno oko a jeden zub. Enýó se zrovna snažila oko získat od sestry Deinó(„Obava“), protože si chtěla prohlédnout toho barmana s vyděšeným výrazem. Třetí ze sester, Pefrédó(„Neklid“), po užívala zub k otevření sáčku s buráky. Nakonec to vzdala a strčila si do pusy celý balíčeki s celofánovým obalem, který pak šťastně žvýkala dásněmi. Kdysi jsem si myslela, že Graie jsou jenommýtem, který si znudění (a podle mě i úchylní) Řekové vymysleli pár tisícovek let před vynálezemtelevize. Podle všeho to tak ale nebylo. Nedávno jsem získala – fajn, jasně, ukradla – pár věcíz upírského Senátu, což je orgán, který řídí akce všech severoamerických upírů, a snažila jsem se přijít nato, k čemu slouží. První předmět, který jsem zkoumala, taková malá duhová kulička v černé dřevěnéskříňce, začal zářit hned, když jsem ho vzala do ruky. O kratičký záblesk světla později jsem měla hosty.

Nedokázala jsem si představit, proč to trio bylo uvězněno, navíc v tak velkolepém místě, jako je vnitřnísvatyně bašty všech upírů. Sice uměly příšerně lézt na nervy, ale nezdálo se, že by byly nějak zvlášťnebezpečné komukoli jinému než mému účtu za hotelové služby. Vzala jsem je s sebou do baru proto, žejsem měla na výběr buďto tohle, nebo jsem je mohla nechat bez dozoru ve svém pokoji. Na staré ženskéměly energie dost, tudíž jsem zatím prožívala docela krušné časy, když jsem se je snažila zabavit.

Musela jsem si něco vyřídit, takže jsem je posadila před tři výherní automaty na mince, ale ony tamsamozřejmě nezůstaly. Jako nějaká tři prastará mimina měly jenom velice krátké období, kdy dokázalyudržet pozornost. Do baru se vloudaly těsně po mně a nesly si pořádný náklad suvenýrů, které určitěnesehnaly normálním způsobem. Deinó, pod paží svírající malého plyšového čertíka, mi do klína upustilasněžicí kouli a vyrazila k baru. V kouli byl plastický obrázek kasina, které ale – místo, aby bylo zahalenofalešným sněhem – obklopovaly drobné plameny, které se roztančily, kdykoli jste koulí zatřásli. Říkalajsem si, že to jsem celá já: nechat se zatknout kvůli krádeži něčeho tak laciného.

I když jsem byla spíš naštvaná, že ty tři divné sestry musím hlídat, z výrazu Casanovova obličeje jsempoznala, že bych je mohla použít ve svůj prospěch. Usmála jsem se a znovu se podívala, jak kasinostravují plameny pekelné. „Jestli mi nepomůžeš, možná je tu nechám. Možná by jim změna prostředípomohla.“ Ani jsem se nesnažila poukazovat na fakt, jak špatný dopad by to na jeho podnik mělo.

Casanova zamrkal a hodil do sebe zbytek drinku, přičemž na okamžik odhalil silný, opálený krk pod

volným límcem košile. Technicky vzato to samozřejmě ten historický Casanova nebyl. Když smrtelníkaposedne démon inkubus, sice mu to maličko prodlouží život, ale moc zase ne. Ten Ital, proslulý svýmnepřekonatelným úspěchem u žen, zemřel před mnoha staletími, důvod jeho reputace ale přežíval. Na jehonejnovějším převtělení také nebylo nic, co by se mu dalo vytknout. Musela jsem si neustále připomínat, žetu jsem pracovně a že to na mě ani nezkouší.

„Tvé problémy jsou mi ukradené,“ oznámil mi naštvaně. „Kolik za to, že si je odvedeš?“„To není otázka peněz. Ty víš, co chci.“ Snažila jsem se těsné saténové šortky, které jsem měla na sobě,

upravit do pohodlnější polohy, ale asi si toho všiml. Ve flitry pošitém čertím kostýmu, komplet i sešpičatým ocasem, totiž člověk stejně výhružně nevypadá. Hříšný šarlat se mi ale zase nehodil k jahodověblond vlasům a ke sněhobílé dívčí pleti. Takže jsem vypadala jako baculatá panenka, která si hraje nadrsňáka – není divu, že to na nikoho neudělalo dojem. Musela jsem ale vymyslet nějaký způsob, jak sek němu dostat a nenechat se poznat, a vypůjčit si kostým ze šatny zaměstnanců mi tehdy přišlo jako doceladobrý nápad.

Casanova si naleštěným zlatým zapalovačem zapálil krátkou cigaretu. „Jestli si přeješ umřít, je to tvojevěc, ale já tím, že bych si něco začal s Antoniem, hlavu do oprátky strkat nebudu. Ten chlap je celý lačnýpo pomstě. To bys měla vědět.“

Tento bod jsem nemohla zpochybnit už proto, že Tony, mistr upír a můj dřívější opatrovník, byl naprvním místě seznamu lidí, kteří mě chtěli mít v urně na krbové římse. Musela jsem ale najít jeho i jednuosobu, o níž jsem měla silné podezření, že je s ním. V tom případě by ta urna ani nebyla zapotřebí.Nezbylo by totiž ze mě nic, co by se muselo pohřbívat. A protože Casanova kdysi býval Tonyhozástupcem, bylo celkem rozumné předpokládat, že ví, kde se ten mazaný parchant schovává.

„Myslím, že je s ním Myra,“ řekla jsem stručně.Na podrobnosti se neptal. Nepatřilo totiž k žádným tajemstvím, že Myra byla jednou z posledních

bytostí, které se pokusily mou dráhu smrtelníka uzavřít jednou provždy. Nešlo o nic osobního – dalo by seříct, že spíš o kariérní postup – dokud jsem jí do těla neudělala pár děr. Takže teď už se to zřejměosobním stalo.

„Máš mé sympatie,“ zamumlal Casanova. „Bohužel je to ale všechno, co ti můžu nabídnout. Asi chápeš,že moje pozice je… poněkud nejasná.“

I tak se to dalo říct. Skutečnost, že Casanova v Tonyho zločinecké organizaci zastával tak významnoupozici, jsem považovala za, mírně řečeno, neobvyklou. Upíři totiž démony obvykle pokládají zanechtěnou konkurenci, ale na žebříčku mocných démonů inkubové zase tak vysoko nejsou. Většinaostatních démonů je vnímá spíš jako svého druhu problém. Casanova ale zase byl neobvyklým inkubem.Před mnoha staletími se zabydlel v těle jednoho španělského dona v domnění, že prostě jenom měnístárnoucí tělo jednoho hostitele za novější verzi. Až do převtělení netušil, že vlastně pronikl do tělamladého upíra, který byl ještě příliš slabý na to, aby věděl, jak ho vyhnat. A než to upírovi došlo, dosáhliurčité dohody. Staletí praxe, co měl Casanova ve svádění, pomáhala upírovi usnadnit krmení, Casanovovizase vyhovovala skutečnost, že má tělo, které nestárne a nezemře. Když se potom Tony rozhodl inkuby zeStátů spojit do nějaké výdělečné organizace, Casanova se stal vynikajícím adeptem na její vedení.

Jeho Dekadentní lázně se nacházejí v ohavné budově, přilehlé k Tonyho vegaskému kasinu Dante.Zatímco manželé na dovolené rozhazují rodinné jmění u rulety, jejich zanedbávané manželky nacházejívedle útěchu mimo jiné v neobvyklých lázeňských procedurách. Tony bohatne ze zisků, inkubové získávajívíc rozkoše k ukojení, než kolik potřebují, a dámy odcházejí s leskem v oku, jenž jim vydrží několik dní.Vlastně by to mohl být jeden z Tonyho ne tak hanebných podniků, kdyby nebyl ilegální – na rozdíl odobecného mínění totiž vegaské policejní oddělení nad prostitucí oči nezavírá. Na druhou stranu ale upířilidským zákonům nikdy moc pozornosti nevěnovali.

„Jaký je v dnešní době trest za otrokářství?“ zeptala jsem se jakoby nic. „Vsadím se, že by ti smyčkaslušela.“

Casanova poprvé ztratil svůj blahosklonný výraz. Zahodil cigaretu, jejíž žhavý popel mu zasypal obleka zanechal na hedvábí mnoho drobných spálenin, předtím než je stačil smést. „S tím jsem nikdy neměl nicspolečného!“

Jeho reakce mě nepřekvapila. Jelikož se angažoval v nesmírně výdělečném, ale také extrémněnebezpečném obchodování s uživateli magie, Tony porušoval zákony lidské i upírské. Stříbrný kruh –rada mágů, který magickou komunitu zastupuje stejně jako Senát upíry – tomu nápadu vehementně oponujea jejich smlouva s upíry ho vyloženě staví mimo zákon. Ignorování smlouvy znamená riziko války,a i kdyby Senát neměl důvodů k jeho zabití už tak dost, jen tohle by k naražení na kůl stačilo.

„Jestli se tvůj šéf rozhodne, že to celé hodí na tebe, dá ti přesvědčování Senátu hodně práce.“ Souděpodle jeho výrazu bych řekla, že Casanova pochopil, že tato možnost existuje. Svého zaměstnavatele znalstejně dobře jako já. „Jestli ho ale najdu jako první, bude Tony mimo hru a ty budeš čistý. Čili pomoct mije ve tvém vlastním zájmu.“ Čekala jsem, že tahle věta zabere – vlastní zájem obvykle bývá nejlepšímzpůsobem, jak si na upírovi vynutit spolupráci – ale Casanova se zase rychle vzpamatoval.

Další cigaretu si už zapálil pevnými prsty. „Proč jsi si tak jistá tím, že vím, kde je? Neříká mi všechno.Teď mu přece pomáhá ten Alphonse.“

Alphonse byl Tonyho současný zástupce a osobní strážce. Podle mě to byl ten nejošklivější upír, jakéhojsem kdy viděla, a ani jeho osobnost nevyhlížela o nic lépe než obličej. Měla jsem ho ale raději než jehošéfa. Alphonse mě sice neměl nijak rád, pochybovala jsem ale o tom, že kdyby mu to Tony nepřikázal,pronásledoval by mě sám od sebe.

„Když Tony zmizel, musel tu nechat někoho, kdo bude velet. Sázím na to, že to jsi ty a že víš, kde je.“Celou dlouhou minutu mě pozoroval skrz závoj kouře. „Mám dočasné velení,“ připustil nakonec, „ale

jenom ve Vegas. Musíš kontaktovat Philly.“Důrazně jsem zavrtěla hlavou. Tohle jsem rozhodně nechtěla. Ve Filadelfii, Tonyho hlavním místě

podnikání, totiž žilo až moc lidí, kteří na mě nevzpomínali zrovna s láskou. Byly to city mnohem horší.„Ehm… Tam by mi možná něco dali, to jo, ale informace by to nebyly.“

Casanovovi zacukaly koutky úst a výraz pobavení, který pronikl až do těch očí v odstínu whiskey, mudodal ještě větší atraktivitu, než jakou oplýval normálně. Nasucho jsem polkla a předstírala, že jsem siničeho nevšimla, za což se mi dostalo rozverného pousmání. Informace ale žádné.

„Víš stejně dobře, jako já, že rodina zradu snáší velmi špatně,“ ucedil. „Obzvlášť to platí o jistémdémonovi lomeno upírovi, kterého většina považuje za pošuka. A tím, že jsem nedávno obdržel dočasnoukontrolu nad operacema na západním pobřeží, jsem žádné další příznivce nezískal. Hodně lidí čeká na to,až šlápnu vedle, a zrada šéfa do téhle kategorie rozhodně patří.“

Na upřímnost jsem připravená nebyla, takže mě trochu rozhodila. Mlčky jsem na něj hleděla, zatímco semi od žaludku do krku rozlévala vlna strachu. Zase jsem ji zatlačila dolů; teď jsem si nemohla dovolitdávat najevo nejistotu. Jestli nenajdu nějaký způsob, jak Casanovu přinutit se otevřít, Myra brzy udělátotéž se mnou – ale nožem.

Naklonila jsem se přes stůl a vyložila svou nejlepší kartu. „Tu tvou obavu z pomsty rodiny naprostochápu. Ale zkus se zamyslet nad tímhle: Jestli Tonyho zabiju já nebo ho nabodne Senát, budeš v perfektnípozici získat nějaký majetek. No řekni, nechtěl bys mít tenhle podnik jenom pro sebe?“

Casanova si prohrábl kaštanové vlasy, které se mu bez jakýchkoli viditelných kadeřnických úpravdokonale vlnily po ramena. Na sobě měl oblek ze surového hedvábí, jehož sytě hnědá barva skoro ladilas očima. Na pánské oblečení sice žádný expert nejsem, ale ta vázanka v barvě šafránu vypadala draze.Stejně jako jeho zlaté hodinky, ladící s manžetovými knoflíčky. Casanova měl zmlsaný jazýček,

pochybovala jsem ale o tom, že by ho Tony přeplácel – štědrost mezi jeho charakteristické rysy nepatřila.Toužebně se rozhlédl kolem. „Co bych dal za jiný interiér,“ pronesl. „Víš, jak je pro kunčofty těžké

přenést se přes tohle prostředí?“ Chápala jsem, co tím myslí. Pochmurný interiér ve stylu opiovéhodoupěte včetně baru s dračí hlavou, z jejíchž vyřezávaných nosních dírek dokonce občas vyrazily proužkydýmu, nebyly úplně přesně tím, co dokázalo navodit romantickou atmosféru. „Mí hoši musí pracovatdvakrát tak tvrdě, než by měli. Minulý týden jsem fingoval prasklé potrubí, abych měl záminku rozkopathalu, ale je toho potřeba udělat ještě spoustu, a to jsem ještě ani nezačal u vchodu! Ten vyděsí půlkupotenciálních zákazníků ještě předtím, než dojdou ke dveřím.“

„Tak mi odsud pomoz.“Lítostivě zavrtěl hlavou a spolu s povzdechem vyfoukl i tenký proužek kouře. „Nemožné, chica. Kdyby

to Tony zjistil, zničil by mě. Musel bych si najít nové tělo, protože tohle by narazil na kůl, a já jsem si naněj už zvykl.“

Došlo mi, že to Casanova riskovat nechce. Mnohem praktičtějším tahem je v povzdálí čekat, kdo vyhraje– vlastně to dobře charakterizuje upíří taktiku. Já jsem tuto možnost naneštěstí neměla.

Jako dědictví po jedné potrhlé jasnovidce na mě zbyl titul Pýthie, hlavní světové vizionářky. Dar odAgnes přišel spolu s obrovskou mocí, kterou všichni chtěli buďto monopolizovat pro sebe, nebo ji zničit,já jsem se ho ale momentálně nedokázala zbavit, protože dárkyně bezohledně zemřela předtím, než jsemstačila vymyslet, jak jí ho vrátit. Za předpokladu, že na to budu žít dost dlouho, jsem to celé chtěla předatněkomu jinému, zatím… se mě ale Tony chystal zabít, Senát chtěl, abych byla jeho nastrčenou figurkou,a… ano, a ještě se mi nějak podařilo nasrat ty mágy. Co k tomu mám říct? Jsem prostě snaživá.

„Tony ale proti šesti Senátům nevyhraje,“ pronesla jsem stroze. „Mají vzájemnou dohodu – jestli na nějvyhlásí hon jeden, půjdou po něm všichni. Dřív nebo později ho dostanou a on pak začne z toho, co sestalo, obviňovat všechny ostatní. Narazí ho na kůl tak jako tak, ale vsadím deset k jedné, že ještě předtímstihne prásknout tebe a všechny ostatní. Pomoz mi, a možná se k němu dostanu dřív než oni.“

Casanova típal cigaretu do černého lakovaného popelníku a přitom si mě zamyšleně prohlížel. Tmavýmaočima přelétl mé oblečení a rty mu zvlnil nepatrný úsměv. „Říká se, že jsi teď Pýthie,“ řekl konečněa jednou ze svých rukou s dlouhými prsty zlehka přejel po mé. „Copak nemůžeš svou moc použít k tomu,aby sis to vyřešila? Hodně by to pro mě znamenalo.“

Na místě, kde se mě dotkl, jsem cítila, že mám kůži teplejší než obvykle, a ten pocit se šířil do celépaže. Hlasem poklesl o jednu oktávu, až začal chraptět. „Dokážu být velice dobrý kamarád, Cassandro.“

Zvedl mi ruku a obrátil ji, aby mi mohl prstem zlehka přejet doprostřed dlaně. Zrovna jsem chtělapronést nějakou sarkastickou poznámku, když naklonil hlavu. Po čáře, kterou nakreslil, pak přejel rty;pocit to byl hedvábně měkký, ale přesto jako by za sebou zanechávaly značku, až jsem zapomněla, cojsem to chtěla říct. Podíval se na mě skrz tmavé řasy… jako dívat se do tváře cizince s hrozivě krásnouvizáží a hypnotickým pohledem. Vzpomněla jsem si na to dávné rčení, že jediným rozdílem mezi donemJuanem a Casanovou, dvěma největšími světovými milenci, spočívá v tom, že když své vztahy končil donJuan, ženy ho nenáviděly, kdežto Casanovu milovaly i poté, když odešel. Začínala jsem chápat, proč.Ucukla jsem rukou dřív, než jsem podlehla pokušení ji použít k tomu, abych ho k sobě přes stůl přetáhla.„Sklapni!“

Překvapeně zamrkal a znovu se po mně natáhl. Když se mě dotkl tentokrát, byl ten teplý pocit silnějšía po kůži se mi rozběhlo mrazivé horko. Najednou se mi před očima zhmotnila představa žhavýchšpanělských nocí, vůně jasmínu a teplé zlatavé pokožky, klouzající po té mé. Zavřela jsem oči, nasuchopolkla a zkusila ty pocity potlačit, ale podle všeho jsem jim jenom pomohla se zhmotnit. Někdo mězatlačil na silnou péřovou matraci, až mě v jejích načechraných záhybech v podstatě pohřbil, a já jsempod rukama skutečně cítila jemnou tkaninu přikrývek. Všude kolem se rozlila záplava hedvábných vlasů

a po bocích mi čísi silné ruce přejely v dráždivém doteku, který jsem sotva registrovala, ale i tak mi žílyzalil žárem. Ten vjem se potom bez varování změnil a ze svůdného tepla přešel do spalujícího žáru. Naokamžik jsem si myslela, že mě Casanovovy doteky skutečně spálí, než to ale začalo pálit doopravdy,ruku pustil. Otevřela jsem oči a zase jsme spolu seděli v baru; jedinou známkou toho, co se stalo, byla mázardělá tvář a tepající pulz.

Casanova si povzdechl a zase se opřel do židle.„Ať už ten geis udělal kdokoli, věděl, co dělá,“ řekl mi a zamával na barmana o další drink. „Jenom ze

zvědavosti, kdo to byl? Myslel jsem, že neexistuje takový, který nedokážu prolomit.“„Nemám nejmenší představu, o čem to mluvíš.“ Mnula jsem si ruku v místě, kde mi zůstaly jeho otisky

prstů, a zlostně jsem se na něj dívala. Ten jeho pokus o odvrácení pozornosti se mi nelíbil – nebyla jsempřece žádná jeho odpolední jednohubka – stejně jako způsob, jímž to bolestně ukončil.

„O geisu. Nevěděl jsem, že si někdo vyznačil nárok už předtím, jinak bych ne –“„Co to je geš?“ Opravil mou výslovnost, nijak mi tím ale nepomohl. Číšník nám přinesl nové pití.

Trochu jsem ho do sebe hodila, protože už jsem byla docela naštvaná.„Nehraj si se mnou, Cassie; víš, co jsem zač. Copak sis myslela, že to nepoznám?“ zeptal se mě

netrpělivě. Něco ve výrazu mého obličeje ho pak ale přinutilo vytřeštit oči. „Ty to vážně nevíš, nebo jo?“Rozzlobeně jsem se mu dívala do očí. Zase další komplikace; přesně to jsem teď potřebovala. „Buďto

přestaň mluvit z cesty, nebo…“„Někdo, nějaký mocný uživatel magie nebo mistr upír, na tebe vznesl nárok,“ vysvětloval trpělivě

a vzápětí se opravil. „Nebyl to vlastně nárok. Spíš je to taková obrovská cedule Ruce pryč, asi mílivysoká.“

Seděla jsem tam a cítila, jak se mi za krkem rozlévá nová vlna horka. Vzpomněla jsem si na jedenkultivovaný a pobavený hlas, který mi sděloval, že patřím jemu, jako jsem mu patřila vždycky a budupatřit navždy. Toho jsem teď chtěla zabít.

„Co to přesně znamená?“„Takový geis je magické pouto, které obvykle zahrnuje nějaké tabu nebo zákaz nějakého chování.“

Všiml si, jak jsem zmatená. „Vzpomínáš si na příběh o Meluzíně?“Vynořila se mi jedna vzpomínka z dětství, byla ale jenom slabá. „To je nějaká pohádka; myslím, že

francouzská. Byla to nějaká poloviční víla, která se změnila v draka, ne?“Casanova si jenom povzdechl a nad mou nevědomostí zavrtěl hlavou. „Meluzína byla šest dní v týdnu

překrásnou ženou, byla ale prokletá natolik, že sedmého dne vypadala jako poloviční plaz. Provdala se zaRaymonda z Lusignanu, poté když souhlasil s podmínkou, která mu zakazovala ji spatřit kdykoli v sobotu,i když mu odmítala říct proč. Mnoho let spolu žili šťastně až do dne, kdy jeden z bratranců přesvědčilRaymonda, že sobota je dnem, kdy se stýká se svým milencem, a on ji špehoval, aby se dobral pravdy.Tím podmínku – geis – porušil, Meluzína se stala drakem navždycky a o Raymonda, svou životní lásku,přišla.“

„Chceš snad říct, že se ten příběh skutečně udál?“„Nemám ponětí. Jde o to, že tohle pro geis platí.“ Jeho ruka se vznášela nad mou, ale už se nepokusil se

mě znovu dotknout. „Tenhle je nejsilnější, jaký jsem kdy cítil, a už je vyřčený delší dobu. Je docela dobřezažraný.“

„Definuj ,delší dobu‘.“„Roky,“ řekl a snažil se soustředit. „Aspoň jednu dekádu, možná i víc. Ale dekáda není záležitostí

pouhých deseti let. Pro účely tohoto kouzla se měří jako procento tvé délky života. Tobě je kolik – něcopřes dvacet?“

„Zítra čtyřiadvacet.“

Pokrčil rameny. „No, a máme to. Zhruba půlku tvého života tě někdo vlastnil.“Do tváře se mi vehnal další nával krve. „Mě nikdo nevlastní,“ oznámila jsem stroze, ale nezdálo se, že

by to na Casanovu udělalo nějaký dojem. „Co tenhle geis dělá kromě toho, že přede mnou varuje lidi?“Brzo jsem si začala přát, abych se nezeptala. „Dú thracht geis znamená silné magické spojení – jedno

z nejsilnějších. Paranoidní mágové s nemagickými manželkami ho ve středověku používali jako jednuz variant pásu cudnosti. Slyšel jsem, že se používá taky při domluvených manželstvích, kvůli potlačenípočátečních rozpaků.“

Chviličku se soustředil a pokračoval. „Pokud vím, umožňuje to tomu, kdo ho uložil, znát tvé emoce – tyskutečné, ne ty, které dáváš najevo – takže mu nemůžeš lhát. Taky mu to dává aspoň hrubou představuo tom, kde v kteroukoli dobu jsi. Nemusí znát tvou přesnou lokaci, ale určitě ji dokáže zúžit na město, aleasi i ještě dál.“

Vzpomněla jsem si na toho arogantního magora, kterého jsem silně podezřívala, že za tím stojí, jak miříkal, že mě dokázal najít už jednou, protože měl pomoc zpravodajské sítě Senátu. Možná měl, ale muselotoho být ještě víc. Napadlo mě, při kolika jiných příležitostech mi říkal jenom částečnou pravdu.

„A kromě toho to taky zvyšuje vaši vzájemnou přitažlivost, takže každé vaše další setkání jeintenzivnější. Dopadá to tak, že ani nechceš utéct.“

Cítila jsem, jak mě zalévá chlad. „Takže nic z toho, co cítím, není skutečné.“ Nemohla jsem uvěřit tomu,že by klesl tak nízko. Věděl zatraceně dobře, jaký vztah mám k tomu, když mi někdo manipulujes myšlenkami nebo city.

Tím magorem, o němž mluvím, je Mircea, pět set let starý upír, nejvíce proslavený tím, že bylDraculovým starším bratrem. A prvním člověkem, do kterého jsem se zamilovala. Nebylo to ani kvůlijeho rodinnému jménu, ani proto, že byl mistrem první třídy a příslušníkem Senátu. Mnohem víc mězajímalo to, jak se ty jeho sytě hnědé oči zvlnily v koutcích, když se usmíval, nebo ty mahagonové vlasy,které se mu rozlévaly po širokých ramenou, a ta jeho nemravně dokonalá pusa, která dodnes zůstávala tounejsmyslnější, jakou jsem kdy viděla. Kromě jiných titulů byl Mircea také tím upírem, kterému Tony říkalMistře. Tedy něco, co mělo upřímnost té pohledné tvářičky zpochybnit už dávno.

„Dúthracht nevytváří emoce,“ opravil mě Casanova. „Není to žádné kouzlo lásky. Dokáže jenompovzbudit cit, který už existuje. Proto je mi divné, že by ho na tebe někdo použil, když ti bylo zhrubajedenáct dvanáct?“

Otupěle jsem přikývla, faktem ale zůstávalo, že mně to divné nepřipadalo ani trochu. Než maminkautekla s tátou, byla dědičkou Pýthiina trůnu ona. To, že se sama vydědila, však mé šance na nástupnictvínijak ne ohrozilo, protože novou Pýthii nevybírá ta původní. Konečnou volbu provádí moc, síla neboenergie samotné funkce. Ta během tisíciletí – až na pár výjimek – vždycky vybrala stanovenou dědičku,kterou už jako nástupkyni staré Pýthie vychovali. Mircea ale vsadil všechno na to, že bych mohla býtjednou z výjimek, a vší mocí se snažil zajistit, že až ta chvíle nastane, budu pořád vhodnou kandidátkou.

Z důvodů, jimž jsem úplně nerozuměla, musí nástupkyně zůstat až do zahájení rituálu přeměny cudná,a Mircea nechtěl riskovat, že by mě ze soutěže vyřadilo nějaké pubertální pobláznění. Takže mě tím, že sina mě udělal nárok sám, označil jako nedostupnou pro ostatní. Parchant!

„Říkals, že to zesiluje emoce,“ řekla jsem při vzpomínce na to, jak jsem se s Mirceou setkala poprvéjako dospělá. „Tos mluvil jenom o těch mých?“ Když jsem Mirceu viděla naposledy, nechoval se úplnělhostejně, jen těžko jsem to ale mohla říct s jistotou. Většina upírů jsou vynikající lháři, on je ale naprostobez diskuse šampionem číslo jedna – možná proto, že to patří k jeho práci hlavního diplomata Senátu.Jeho posílají do ošemetných situací, aby s pomocí přemlouvání, svádění nebo lhaní získal to, co zrovnachtějí. V tom, co dělá, je velice dobrý.

„Ne, tohle je obousměrné, podle mínění mnoha lidí jedna z velkých nevýhod toho kouzla.“ Casanova se

předklonil a podle všeho se mu líbilo, že mě může po učovat. „Představ si to jako zesilovač na stereu: přikaždém setkání je to o stupínek hlasitější. Aby se to spustilo, musíte tomu něco dát do začátku, ale jak tonaskočí a je to rozjeté, jste na cestě ke vzájemné posedlosti, ať už se to oběma líbí nebo ne.“

Otočila jsem se, aby neviděl můj výraz, a pokusila jsem se ignorovat ten tvrdý uzel v hrudi a svíravoubolest v krku. Nevěděla jsem, proč se cítím být zraze ná. Ne že bych Mirceovi někdy stoprocentně věřila.Věděla jsem, že žádný mistr upír, hlavně žádný člen Senátu, do kategorie „hodný hoch“ nespadá. Svousoučasnou pozici ani nemohl získat tím, že by byl cokoli menšího než nemilosrdný. Byla bych alepřísahala, že něco takového by neudělal. Tony, ten ano, to mi bylo jasné, ale naivně jsem si myslela, žejeho šéf je jiný. Já blbka! Vždyť kdo ho asi všechno naučil?

Když jsem se na Casanovu podívala znovu, měl obličej naprosto bez výrazu. „Říkáš, že je tonebezpečné.“

„Celá magie je nebezpečná, chica,“ řekl něžně, „samozřejmě za správných okolností.“„Neodbočuj!“ Nepotřebovala jsem, aby se někdo snažil ochránit mé city, chtěla jsem odpovědi. Něco,

co by mi pomohlo vymyslet, jak z toho ven.„Neodbočuju,“ prohlásil. Nějaká žena ze sebe vyrazila vysoký výkřik, a on na okamžik přesunul pohled

na místo někde za mnou. „Sakra!“Ohlédla jsem se přes rameno a viděla, že se mé tři spolubydlící rozhodly zahrát si šipky, přestože v baru

nebyl terč. Zatímco jsem se na ně nedívala, Deinó za ujala místo na jednom konci baru a Pefrédó nadruhém, Enýó se postavila před něj a foukala párátka na bezbranného barmana. Než jsme stačili cokoliudělat, Enýó vyfoukla další dávku drobných projektilů, po jejichž zásahu ubohý satyr vypadal jako hodněnešťastný jehelníček. Když mu na hrudi vyrostl les malých červených teček, žena zaječela znovu,a Casanova jejímu společníkovi naznačil, aby ji odvedl. Vrhl se na záchranu svého zaměstnance a já jsemšla zachraňovat jeho. Holky mě někdy poslouchají – občas, když na to mají náladu – stejně jsem ale mělapocit, že mě považují za někoho, kdo kazí zábavu. Casanova poslal třesoucího se barmana na zaslouženoupauzu a já jsem holky zabavila tím, že jsem z kabelky vytáhla karty. Jsou to standardní tarotové karty,které jsem před lety dostala k narozeninám a které jsou očarované tak, aby účinkovaly jako jakýsimetafyzický prsten dobré nálady. Neříkají nic konkrétního, ale jejich předpovědi celkového klimatu,obklopujícího nějakou situaci, bývají až děsivě přesné. Karta, která z balíčku vyjukla hned potom, kdyjsem na něj sáhla, se mi nelíbila.

Navzdory obecnému – špatnému – názoru mají Milenci s nalezením spřízněné duše nebo vůbec s něčímpříjemným něco společného jen málokdy. Blízkost nějaké romance obvykle naznačuje Dvojka pohárů, ales Milenci je to složitější. Tato karta poukazuje na blížící se nutnost volby, takové, která zahrnuje pokušenía bolest. A stejně, jako je tomu na obrázku karty v mém balíčku – Adam a Eva jsou vyhnáni z Ráje –konečné rozhodnutí bude mít dalekosáhlé následky.

Musím podotknout, že to nikdy nebyla jedna z mých oblíbených karet. Během doby, kdy jsem zabavovalazbývající párátka a dávala holkám novou hračku, Casanova poslal pro nového barmana. Nakonec jsme sezase sešli u našeho stolu. „Všechno záleží na úhlu pohledu,“ řekl a navázal na rozhovor, jako by se nicnestalo. Asi se za ta staletí už setkal s horšími zákazníky než s trojicí znuděných babek. „Ten geis je sámo sobě neškodný. Ale – přesně jako v případě Meluzíny – jenom do té doby, dokud není porušený. Ta tváverze způsobuje jenom nekritickou lásku k jedné osobě. Dokud do takového vztahu nic nezasáhne, budeteoba šťastně žít až do smrti.“

Skutečnost, že bych možná ani nechtěla žít – šťastně ani jakkoli jinak – v kouzlem navozeném stavumysli, podle všeho důležitá nebyla. „A co když do toho něco zasáhne?“

Casanova se zatvářil poněkud znepokojeně. „Jak jsem se mohl mnohokrát přesvědčit, láska je skutečněnádherná věc. Ale tohle má i svou ošklivou stránku. Pokud je tímto poutem někdo nebo něco vnímáno jako

možná hrozba, jedná tak, aby tuto hrozbu odstranilo.“ Všiml si mého netrpělivého pohledu a rozvedl to.„Řekněme, že o tebe začne mít zájem nějaká osoba, co o magii evidentně nic neví. Takový normál geisvycítit nedokáže, takže si toho varování ani nevšimne.“

„Co se stane?“„Záleží na tom. Pokud je pouto nové a vy dva jste spolu ještě nestrávili moc času – jinými slovy, pokud

je amplituda nastavená na nízko – tak možná nic. Ale čím vyšší hlasitost, tím hůř bude takový rušivý vlivsnášen. Nakonec jeden z vás nebo oba dva podniknete kroky k eliminaci hrozby.“

„K eliminaci? Myslíš k zabití?“ Poklesla mi čelist. Mircea se musel pomátnout!„Až k tomu by pravděpodobně nedošlo,“ ujišťoval mě Casanova a já jsem ucítila, že se mi sevření

žaludku trochu uvolnilo.„Většina nápadníků rychle zmizí v okamžiku, kdy na ně začneš vykřikovat nadávky nebo když jim tvůj

milenec začne vyhrožovat.“No paráda, řekla jsem si, když se mi žaludek zase vracel do sevřeného stadia. Díky Mirceově představě

o pojištění jsem se kdykoli mohla ocitnout ve cvokárně. „Ale co kdyby původce toho geisu chtěl, aby měněkdo svedl?“

Nebyla to zbytečná otázka. Když Pýthiino zdraví začalo uvadat, Mircea vyslal upíra jménem Tomas, abyse se mnou spřátelil. Madam Femonoe, Pýthie, již jsem já znala spíš pod jménem Agnes, si uvědomila, žeumírá, a zahájila rituály, umožňující, aby moc přešla na její následnici. Což spustilo celou tu novou hru.Agnes sice mohla ten prastarý rituál spustit, ale dokončit jsem ho mohla jenom já – tím, že bych přišlao panenství, které Mircea tak pečlivě střežil. Určil Tomase, aby se o tuhle maličkost za něj postaral on,aby se tak nechytil do vlastní pasti. Mircea se narodil dávno předtím, než se stačil rozšířit názor, že by sižena mohla své sexuální partnery vybírat sama, a Tomas byl služebníkem jiného mistra upíra, takže seočekávalo, že bude plnit rozkazy. Tuto záležitost s námi pochopitelně nikdo nekonzultoval. Tomas byljedním z mála těch upírů, kteří dokážou živého člověka napodobit do té míry dokonale, že jsme spolumohli půl roku žít jako spolubydlící, aniž bych uhodla, co je zač. Sblížili jsme se, ale zase ne tak, jak byse to líbilo Mirceovi. Nějak se mi nechtělo do svého bláznivého života kohokoli zatahovat, navíc jsem simyslela, že Tomase tím, že si udržuju odstup, vlastně chráním. Ale dosáhla jsem tím jen toho, že jsempřinutila Mirceu, aby se rituálu zhostil sám.

Nakonec jsme byli těsně před zlatým hřebem večera přerušeni, za což jsem byla potom, když se mi hlavaaspoň trochu pročistila, neskonale vděčná. Dokončení rituálu by znamenalo, že bych jako Pýthie zkejslauž navždycky, což by ale vzhledem k tomu, jaký cíl jsem představovala, nepochybně znamenalo jenomvelice krátké časové období; ne že bych svou životnost teď sama odhadovala na nějak dlouhou dobu.

„Původce geisu ho může pro nějakou konkrétní osobu zrušit,“ potvrdil Casanova. „Slyšel jsemo případech, kdy kouzlo použili poručníci na dědičky, aby zajistili, že zůstanou cudné do doby, než jimvyberou vhodného nápadníka. Ten aspekt nekritické lásky kouzla měl zajistit, aby kohokoli, kdo jim budevybrán, přijaly radostně.“

Casanovův výraz se mi nelíbil. „Co se stalo?“Z tenkého zlatého pouzdra doloval další cigaretu. S přihlédnutím k tomu, jak elegantně se obvykle

pohyboval, jsem měla pocit, že se mi jeho odpověď líbit nebude. „Geis upadl v nemilost proto, že někdyselže,“ vysvětloval mi a zapaloval si přitom. „Někdy účinkoval, ale byly i případy, kdy dívky radějispáchaly sebevraždu, než aby se provdaly za někoho jiného než za své opatrovníky.“

Když si všiml mého úžasu, pospíšil si s vysvětlením. „Je velice složité to kouzlo uložit správně, Cassie.Taková nesobecká láska může znamenat spoustu věcí. Geis je určený k tomu, aby zajistil oddanost, alekolik znáš lidských citů, které mají jenom jeden aspekt? Oddanost se snadno přemění v obdiv – pročmyslíš, že bych měl být oddaný někomu, kdo není aspoň nějakým způsobem obdivuhodný? Z obdivu se

stává přitažlivost, přitažlivost přeroste v lásku a láska obvykle vede k touze vlastnit toho, koho milujeme.Chápeš?“

„Ano.“ Mé tělo zřejmě mělo malý náskok před mozkem, protože mi na rukou vyvstala husí kůže.„Z touhy vlastnit se většinou vyvíjí nějaký aspekt exkluzivity – ten člověk patří mně a nikomu jinému,

jsme si navzájem souzení a tyhlety věci.“ Mávl rukou, až se cigaretový kouř po cestě ke stropu opileckyzapotácel. Velice podobně jsem se cítila i já. Mozek mi pokulhával, jak se snažil dát tomu zmatku nějakýsmysl, a navíc jím pořádně zmítaly mé emoce.

„To zase vede k žádostivosti,“ říkal Casanova, „která se v případě neúspěchu může změnit v zoufalství.Takže i když je kouzlo uloženo správně, stejně často způsobuje problémy s tím, že jeho druh a množstvízávisí na osobnostech těch, kteří jsou jím spojeni. A protože je tak složité, lze ho snadno podělat. Většinamágů se o něj už ani nepokouší. Tvůj obdivovatel je buďto mocným uživatelem magie, nebo zná někoho,kdo jím je.“

„Může si dovolit toho nejlepšího,“ pronesla jsem nepřítomně. Muselo mu to připadat jako perfektnířešení: nechat mě u Tonyho, jednoho z údajně loajálních služebníků, a uvalit na mě geis, abych zůstalanedotčená do doby, než pozná, jestli moc přejde na mě. Vynikající plán, pokud se v něm nepočítalos mými city. A s těmi se samozřejmě nepočítalo. Mistři upíři mívají tendence se svými služebníkyzacházet jako s figurkami na šachovnici, které posouvají bez zájmu o takové maličkosti, jako je to, co bytaková figurka mohla vlastně chtít.

„Antonio to být nemůže,“ přemýšlel Casanova nahlas a hloubavě si mě prohlížel. „Předtím, než jsi odněj utekla, jsi u jeho dvora žila celé roky. Kouzlo by ti nedovolilo od něj odejít, a ty bys to ani nechtělazkusit.“

Škubla jsem sebou. Jen z pomyšlení, že bych měla být zaslepená láskou k Tonymu, se mi udělalomalinko špatně. „Nejde to sejmout?“

„Osoba, která to uložila, to určitě dokáže.“„Ne, myslím bez ní.“Casanova zavrtěl hlavou. „Já bych to nedokázal, a to jsem velice dobrý, chica.“ Věnoval mi šibalský

pohled. „Samozřejmě, kdybych věděl, o kom je řeč, mohl bych pomoci. Možná někdo z mých kontaktů…“Nechtěla jsem mu to říkat. Tony byl jeho přímým šéfem, ale Mircea byl Tonyho mistrem. Měl proto

nárok na cokoli, nač měl nárok Tony, stejně jako na kohokoli, kdo mu dlužil oddanost. Než si nějaký vyššímistr mohl vzít něco, co patřilo jeho podřízenému, bývalo obvykle zapotřebí určitého manévrování;přinejmenším tehdy, pokud tento podřízený dosáhl statusu mistra třetí úrovně jako Tony. Protože ale Tonymomentálně byl v přímé opozici k Mirceovi i vůči celému Senátu, všechno, co vlastnil, teď přešlo podkontrolu jeho pána. Což je vlastně rozvláčné vysvětlení faktu, že Mircea je Casanovovým pánem. Nebylomoc pravděpodobné, že by se mu inkubus vzepřel, ale bez dalších informací mi určitě nijak pomáhatnechtěl.

Povzdechla jsem si. Být zatlačená do kouta se mi nelíbilo, ale koho jiného jsem se mohla zeptat?„Mircea,“ řekla jsem, když jsem se ujistila, že nás nikdo neposlouchá.

Casanova se chvilku tvářil nepřítomně, ale potom vyskočil, jako by ho kopl kůň. „Tos ale mohla říctdřív, Cassie!“ zasyčel polekaným šepotem. „Nechat tohle tělo stáhnout z kůže zaživa rozhodně nemám naprogramu!“

„Posaď se,“ řekla jsem mu podrážděně. „Řekni mi, jak se té věci zbavím.“„Nezbavíš. Nech si poradit, chica,“ řekl smrtelně vážně. „Vrať se domů k tomu hodnému mistru upírovi

a pros o odpuštění za všechny ty nepříjemnosti, které jsi mu způsobila, a udělej všechno, co ti řekne.Přece nechceš, aby se na tebe zrovna on naštval.“

„Už jsem Mirceu nasraného viděla,“ řekla jsem. Byla to pravda, i když na mě se zatím nenaštval.

„Posaď se. Lidi se začínají ohlížet.“„Jo, začínají,“ souhlasil Casanova, „což znamená přesně ten důvod, proč teď půjdu přímo do své

kanceláře, zvednu telefon a zavolám velkému šéfovi. Jestli nechceš, aby tě našel, navrhuji, abys dobumezi teď a potom využila k útěku. Ne že by ti to k něčemu bylo.“

„Ty se ho bojíš!“„Nech mě o tom přemýšlet,“ řekl sarkasticky. „Ano! A ty bys měla taky.“Zmateně jsem na něj zírala. Upír, co jsem ho znala, sice nebyl někým, s kým by bylo radno si zahrávat,

ale nikdy jsem ho neviděla dělat nic, co by vysvětlovalo, proč by se před ním natolik starý démon měl vesvých značkových botách třást. „Mluvíme přece o Mirceovi, ne?“

Casanova se rychle rozhlédl a vklouzl na místo vedle mě. Tvářil se skoro komicky vážně. „Dobřeposlouchej, holčičko, a dávej pozor, protože to nebudu opakovat. Mircea je největší manipulátor, jakéhojsem kdy potkal. K tomu, aby byl hlavním vyjednávačem Senátu, existuje určitý důvod – vždycky dostane,co chce. Má rada je: usnadni mu to, a možná to pak usnadní tobě.“

Popadla jsem ho za kravatu, abych mu zabránila v útěku k telefonu, a přitáhla jsem si jeho obličej kesvému. Normálně násilnický typ nejsem – během dospívání jsem viděla násilí dost na to, abych se chtělastát jeho součástí – ale v tu chvíli jsem si připadala příliš šílená na to, abych si s tím lámala hlavu. „Řeklsis to svoje, teď zase poslouchej mě. Vím o manipulaci všechno. Neprožila jsem jediný den, kdy by se měněkdo nesnažil ovládat. Dokonce ani to s tou Pýthií nebyl můj nápad. Ale víš co? Tohle věci trochu mění,ne? Mircea mě nevlastní, ať už si myslí, co chce. Nevlastní mě nikdo. A kdokoli, kdo se odteď pokusímnou nějak postrkovat, zjistí, že si udělal hodně zlého nepřítele. Rozumíš tomu?“

Casanova pantomimicky naznačil, že se dusí, a já jsem ho pustila. Pozpátku se zhroutil do židle, alevypadal spíš pobaveně než polekaně. „Tak jestli jsi tak mocná, k čemu potřebuješ mou pomoc?“ zeptal sečtverácky. „Proč ten geis ze sebe nesejmeš sama, a když už budeš v tom, nesneseš svou pomstu naAntonia?“

„Ono to takhle totiž nefunguje,“ pronesla jsem suše. „A co je na tom tak legračního, sakra?“Úsměv, který se Casanova – neúspěšně – pokoušel potlačit, se mu naplno rozlil po tváři. „To je takový

interní vtip,“ zařehtal se. „Abys mu rozuměla, musela bys být inkubem.“„Tak mi řekni stručnou verzi.“Zatvářil se upejpavě. Tenhle výraz v jeho tváři s ostře řezanými rysy vypadal divně, takže ho rychle

stáhl. „Očekávání, dalo by se říct. Jako těšit se na další boxerský šampionát v těžké váze. V tomto rohu,“pokračoval a jeho hlas nabíral na kadenci zkušeného sportovního komentátora, „máme pana Mirceu,kterého během pěti set let politického a společenského manévrování nikdo neporazil. A v tomto rohumáme jeho protivnici, zdánlivě sladkou Cassandru, nedávno dosazenou na trůn Pýthie.“ Teď se šklebilještě víc. „Musíš pochopit tohle, Cassie. Pro inkuba snad ani nemůže být nic lepšího. Kdybych se toliknebál o své tělo, popral bych se o místo hned u ringu.“

„Mluvíš z cesty,“ řekla jsem znechuceně. „Řekni mi něco, co můžu použít!“„Proč mi pro změnu neřekneš něco ty?“ opáčil. „Co přesně myslíš, že uděláš, jestli najdeš Tonyho? Je

na světě už moc dlouho. Jeho jen tak snadno nezabiješ. Proč se nezklidníš a nenecháš na Mirceovi, aby seo něj postaral? Dřív nebo později ho najde, a potom ty a já budeme –“

„Ale Mircea si neporadí s Myrou!“ Nemohla jsem uvěřit tomu, že to Casanova pořád nechápal. „Ten měmožná dokáže ochránit tady a teď, ale přítomnost mi starosti nedělá.“ Myra bývala Agnesinou nástupkynído doby, než se spustila s jistou velice špatnou společností a byla vyděděna. Její pád ji ale nezbavilschopností, což znamenalo, že uměla proniknout do minulosti a zaútočit na mě dávno předtím, než sevůbec dozvím, čí jsem. Klidně by mohla zabít jednoho z mých rodičů a zajistit tím, abych se aninenarodila. A s tím Mircea nedokázal udělat ani ň.

„Ale jestli ji chrání Antonio, tak jak myslíš –“„Mám pro Tonyho pár překvapení. To, co potřebuju od tebe, je –“„Tohle mě asi bude hodně stát. Nevěřila bys – “ Když si všiml mého výrazu, zmlkl. „Co se děje?“

Vyskočila jsem, na podpatcích jsem se trochu zakymácela a přes hlavu jsem se zahleděla na to, co seprávě valilo do baru.

Nejneoblíbenější z mých válečných mágů právě rychlým krokem přecházel halu. Krátké blond vlasyvypadaly, jako by je někdo osekal mačetou, ledově zelené oči měl rozzlobené. Ne že by na tom bylo něconeobvyklého: nikdy jsem neviděla, že by se usmíval, a pokud se mě některý den nesnažil zabít, obvyklejsem to nazývala dnem dobrým. Ale protože na sobě měl svůj obvyklý kožený plášť po kolena, ten, kterýse nadouval skrytými zbraněmi, nezdálo se, že by takový den nastal zrovna dnes.

Kapitola 2

„Je to ten, kdo si myslím?“ Casanova v panice pohlédl na mága, jehož plášť se zprudka rozevřel a odhalildost zbraní na to, aby s nimi dokázal zlikvidovat celou četu. Na válečné mágy si dávají pozor i upíři –jsou to čarodějové a čarodějnice, které Kruh vycvičil v lidských i magických bojových technologiích.Používají taktiku Napřed střílej, a až potom se když tak ptej, kterou člověčí orgány pro prosazovánízákonů opustily s koncem éry Divokého západu. Policisté ale samozřejmě nemusí čelit překvapením tohodruhu, s jakými se často setkávají mágové. Já už jsem si tohoto konkrétního mága užila mnohem víc, nežjsem chtěla, a Casanova to podle všeho cítil stejně. Aniž by čekal na to, co mu odpovím, vykašlal se nadůstojnost a skočil pod stůl. Blesklo mi hlavou, jestli mi nějaká snaha o útěk vůbec stojí za námahu, kdyžvtom Enýó seskočila z barové stoličky a vyrazila ke mně. Zuřivě na mága gestikulovala s nakrčenýmhustým obočím, které v jejím případě stínilo jen prázdné kožní záhyby. Ani nevím, jak jsem poznala, naco myslí, protože neřekla ani slovo, ale prostě mi to došlo. Důrazně jsem zavrtěla hlavou. Nebyla jsem siúplně jistá tím, kým pro mě je, ale slovo „přítel“ zkrátka neznělo dobře.

Enýó se obrátila a postavila se čelem k mágovi, který už byl jenom několik stolů ode mě. Zastavil se. Ažo sekundu později jsem si uvědomila, proč. Tři sestry sice nejsou pohledné podle jakýchkoli standardů,ale vypadají docela neškodně. Tak třeba zmačkaný obličej Enýó – s tolika záhyby, že jste si toho, že nemáoči, ani nemuseli všimnout, s bezzubou pusou a s chomáčkem vlasů – normálně připomíná nějakou velicenehezkou starou ženu z ulice. Tak teď ale nevypadala.

Mé znalosti mytologie nejsou nijak slavné a skládají se hlavně z útržků toho, co mi kdysi dávnovyprávěla má stará guvernantka Eugenie. Zrovna teď jsem si ale přála, abych dávala větší pozor. Kdepřed chvilkou stála maličká stará dáma, tam se teď tyčila hotová Amazonka, oděná jenom do zacuchanýchvlasů a spousty krve. Proměnila se tak rychle, že jsem si toho ani nevšimla, ale Pritkinův obličej, sevřenýdo bledého a zarputilého výrazu, který získává jen tehdy, když je skutečně vyděšený, mi napověděl, že jejípříběh je delší, než jsem si vzpomínala. Zjistila jsem, že to nechci vědět.

Nikdy jsem o sobě netvrdila, že jsem hrdinka. Kromě toho se Casanova začal pod stoly, které používaljako kryt, plazit pryč, a já jsem pořád nevěděla, kde je Tony. Padla jsem na podlahu a následovala ho.V příští vteřině se ozval zvuk, jako by se za námi otevřelo peklo. Nebyla jsem ale natolik pitomá, abychse ohlížela. V utíkání jsem měla trénink, při němž jsem se mimo jiné naučila, že nejlepší je se při němnerozptylovat. Nad hlavou mi prolétla polovina černé lakované židle, ale já jsem se jenom skrčila víca plazila se rychleji. Vypadalo to, že se Casanova plazí k jedné z holých stěn, to jsem ale už znala. Bylijsme v Tonyho podniku a on si nikdy nenechal postavit nic, co by nemělo aspoň tucet nouzových východů.Věděla jsem s jistotou, že někde před námi budou nějaké dveře, zamaskované kouzlem, takže když hornípolovina Casanovova těla zmizela v červené čínské tapetě, nepřekvapilo mě to. Pevně jsem se chytilajeho saka, zavřela oči a následovala ho. Když jsem je znovu otevřela, zjistila jsem, že jsme ve služebníchodbě s umělým osvětlením.

Casanova se snažil vykroutit, ale držela jsem se ho jako o život. Nebylo to snadné, protože jsem si přitom úprku narychlo nestihla upravit zařezané kalhotky a on byl silnější než já. Představoval ale ménejlepší spojení k Tonymu, takže jsem ho nechtěla ztratit. „Ale tak jo, no!“ řekl a zvedl mě na nohy.„Tudy!“

Doběhli jsme ke dveřím vedoucím do o něco luxusnější chodby se silným kobercem ze šarlatovéhoplyše. Zlaté brokátové tapety se pyšnily řadou lascivních tisků a páchly pižmovým parfémem. Lapala jsempo dechu, ale Casanova měl tolik práce s tím, jak desetkrát mačkal tlačítko pro přivolávání výtahu, že sitoho ani nevšiml. Klec konečně přijela přesně v okamžiku, kdy jsem se začala vzdávat naděje, že se ještě

někdy v životě nadechnu, a vskočili jsme dovnitř. Casanova udeřil do tlačítka pro páté patro a mně sepodařilo vyrazit přidušený protest. „Neměli bysme spíš jet dolů, na parkoviště? Když zůstanemev budově, najde nás.“

Střelil po mně pohledem. „To si fakt myslíš, že přišel sám?“ Pokrčila jsem rameny. Nikdy jsem Pritkinaneviděla pracovat s jinými mágy, takže to možné bylo. Vždyť i sám dokázal ublížit spoustě lidí. „Skorourčitě má nějaké posily,“ informoval mě Casanova a roztřesenýma rukama si přejížděl po trochupomačkaném obleku. „Ať se s nimi vypořádá vnitřní obrana.“

Výtah se otevřel do prostorné kanceláře, která připomínala budoár. Všude zrcadla a hluboké lenošky,podél jedné stěny se táhl bar skoro tak dlouhý jako ten dole. Pohledný sekretář, kterého – pokud už k tomunedošlo – určitě brzo zlákají mezi inkuby, se nám pokusil nabídnout občerstvení, ale Casanova ho gestemodehnal.

Dvojitými dveřmi jsme se vřítili do plyšové vnitřní kanceláře.Obrovskou postel s nebesy, usazenou nevhodně v jednom z koutů, i dvě skrovně oděné ženy, které na ní

ležely, Casanova ani nevnímal. Prošel barevnou modernistickou kresbou, pokrývající větší část jednéstěny a já jsem ho následovala; zamračené pohledy obou žen jsem ignorovala. Za zdí byla úzká místnost,až na stůl, židli a velké zrcadlo na zdi nevybavená. Máchl před zrcadlem rukou. Zachvělo se jako fatamorgána nad pouští. Takhle asi kontroluje své zaměstnance, řekla jsem si.

Podobné zařízení jsem už viděla. Tony nemohl bezpečnostní kamery používat, protože elektricképřístroje se se silnými ochrannými znameními nesnášejí a jeho filadelfská pevnost je jimi posetá. Jehosledovací techniku jsem se musela naučit rozeznat, abych se jí vyhýbala v případech, kdy jsem dělalavěci, o kterých raději neměl vědět – jako když jsem mu ukradla osobní zá znamy a vydala ho do rukoufederálů. Ne že by zrovna tohle vyšlo, ale přinejmenším mě nepřistihl při přípravách. Zjistila jsem, žejakýkoli reflexní povrch je možno očarovat tak, aby účinkoval jako monitor, snímající jiné lesklé plochyv určité vzdálenosti. S přihlédnutím k množství zrcadel a ke všemu tomu naleštěnému mramoru v budověCasanova zřejmě mohl uvnitř lázní kontrolovat všechno.

Zamumlal nějaké slovo a před námi se objevil obraz baru. Byl nějaký zkreslený, ale po chvilce midošlo, že jako kameru používá velký čínský gong. Ten byl vypouklý, proto měl stejné vlastnosti i obraz,navíc lehce zabarvený do bronzova. Spatřila jsem záda tří lidí, po dle spousty železa, které měli na těle,šlo o válečné mágy. Pritkina jsem neviděla a měla jsem trochu strach, jestli ho Enýó nesnědla.

Vypadala, že je toho schopná. Vágní starou ženu nahradila krví zbrocená bestie, jejíž hlava dosahovalaaž k zubatým lampionům visícím z hlavního lustru. Vlasy měla stále šedé, tělu se ale dostalo pořádnéhovylepšení, takže teď měla mimo jiné kompletní sadu zubů a očí. Ty první byly delší a ostřejší, než majíupíři, druhé zase žluté a zúžené, jako mají kočky. Vypadala naštvaně, možná proto, že byla zahalenáv kouzelné síti, kterou na ni vrhli mágové. Sekala po ní deseticentimetrovými pařáty, pod kterýmipraskala jako papír, ale než se stačila pohnout, tenká vlákna se znovu spojila a pevně ji držela.

Mně to přišlo jako remíza, proto jsem se divila, proč do situace nezasáhnou její sestry, které pořádv baru posedávaly. Sotva jsem na to pomyslela, Pefrédó zvedla pohled ke gongu. Protože zrovna bylas okem řada na ní, stačila na mě předtím, než se utrhla ze řetězu, ještě zamrkat.

Vzpomněla jsem si, že když jsem o sestrách vyhledávala nějaké informace, poté co se u mě objevily,přečetla jsem si, že Pefrédó byla nazývána „mistryní děsivých překvapení“. Nebyla jsem si jistá tím, co toznamená, ale vzhledem k tomu, že sestry byly pověřeny úkolem chránit Gorgony, došlo mi, že každá z nichmá nějakou bojovou schopnost. S přihlédnutím k tomu, co se stalo Medúze, se ale nezdálo, že by bylynějak výkonné.

Jako kdyby mě slyšela, Pefrédó stočila pohled k nejbližšímu mágovi, droboučké Asiatce, která anineměla čas zaječet předtím, než jí na hlavu spadl těžký lakovaný lustr. Do všech směrů se rozlétly kusy

rozštípaného dřeva a žena zmizela pod hromadou červených hedvábných lampionů. Vypadalo to, že holkyasi trénovaly.

Magičce se o několik sekund později podařilo z té armatury vylézt; byla zmlácená a celá od krve, aledýchala. Nezdálo se ale, že by se mohla znovu zapojit do boje, a její společníci měli dost práce s tím, abysami zvládli Enýó. Ta trhala síť skoro rychleji, než ji stačili obnovovat. Vypadalo to, že vyhraje ten, kdose unaví později. Jestli únavu pociťovala ona, to jsem říct nedokázala, ale mágové – i když byli zády kemně – vypadali ztrhaně a zvednuté paže se jim viditelně třásly.

„Máme potíže,“ řekl Casanova.„Dopr!“ Viděla jsem, jak Pefrédó pohlédla na dalšího mága, který se vzápětí střelil do nohy. Deinó

popíjela pivo a snažila se flirtovat s novým barmanem, který se s rukama přes hlavu krčil za barem. Podnešku bude Casanova zřejmě zavalen požadavky o bojové příplatky. Uvědomila jsem si, že se o jejíspeciální schopnosti snad ani nic dozvědět nechci.

„Ne tohle. Myslím tím, že máme opravdu potíže.“ Když jsem si všimla Casanovova tónu, zvedla jsempohled a mezi dveřmi uviděla stát pěkně nasraného mága s upilovanou brokovnicí, kterou na nás mířil.

Povzdechla jsem si. „Nazdar, Pritkine.“„Odvolej ty své harpyje, nebo náš rozhovor bude hodně krátký.“Znovu jsem si povzdechla. Pritkin mě k tomu prostě nutil. „Nejsou to harpyje. Jsou to Graie, polobohyně

ze starého Řecka. Nebo tak něco.“Pritkin se ušklíbl. Tohle mu šlo nejlíp – kromě zabíjení. „Jasně, jsi vždycky na straně příšer. Odvolej

je.“ Jeho slova měla zlostné ostří, hrozící, že brzy přerostou v něco zásadnějšího.„To nemůžu.“ Byla to sice pravda, ale nijak mě nepřekvapilo, že mi nevěří. Ani jsem si nemohla

vzpomenout, že by Pritkin kdy věřil něčemu z toho, co jsem řekla; trochu jsem se divila, proč se vůbecnamáhá se mnou ještě mluvit. Nechtěl konverzovat, měl za úkol odvléct mě ke Stříbrnému kruhu, hodit mědo nějaké opravdu temné kobky a ztratit klíč.

Zjistila jsem, že taková upilovaná dvouhlavňová brokovnice dokáže v malé místnosti nadělat hodněvelký rámus.

„Udělej, co říká, Cassie,“ zapojil se Casanova. „Mám tohle tělo rád takové, jaké je. Jestli v něm budevelká díra, bude mě to mrzet.“

„Jo, a to je přesně to, čeho se všichni bojíme.“ Tento komentář přišel od ducha, který právě proplul zdí.Casanova máchl rukou jeho směrem, jako by chtěl zaplácnout otravnou mouchu, ale minul. „Myslel jsem,že inkubové by měli být okouzlující,“ řekl Billy, když se mu vyhýbal. Casanova Billyho neviděl, ale díkysvým démonickým smyslům ho zřejmě slyšel. Na pohledném čele se objevilo několik vrásek, aleodpovídat se mu zřejmě nechtělo. Byla jsem ráda, protože by to znamenalo, že by si Pritkin mohl být jistý,že tam Billy je.

Billy je tím, co zbylo z jednoho irsko-americké ho hazardního hráče se zalíbením v padlých ženách,sprostých říkankách a v podvádění v kartách. Co se týče poslední záliby, svou poslední výhru shrábl vezralém vysokém věku devětadvaceti let. Několika kov bojům se nelíbil jeho slabý irský přízvuk, zmačkanákošile nebo možná to, že mu dívky v saloonu věnovaly spoustu pozornosti. Nejvíc je ale naštvalo, ževyhrál nějak moc kol, a oni ho přistihli s esem v rukávu. Krátce nato byl Billy slavnostně uveden dostarého jutového pytle, který se vzápětí sblížil s dnem řeky Mississippi. Tohle mělo jeho krátký, ačpestrobarevný život ukončit.

Jenomže pár týdnů předtím Billy na jedné projíždějící hraběnce vyhrál několik předmětů – aspoň tedytvrdil, že titul měla – mezi nimi ošklivý rubínový náhrdelník, který sloužil jako talisman. Byl nasáklýmagickou energií z přirozeného světa, kterou přenášel na svého majitele, nebo v tomto případě na duchasvého majitele. Billyho duch se tedy zabydlel v náhrdelníku, který chytal prach v jednom starožitnictví do

doby, kdy jsem tam náhodou přišla vybrat nějaký dárek pro svou neuvěřitelně náročnou guvernantku.Duchy vídám celý život, ale i mě překvapilo, co jsem s tím dárkem ještě koupila.

Brzy jsme přišli na to, že jsem nejenom byla prvním člověkem po letech, který ho viděl, ale také jedinouze všech majitelů náhrdelníku, který mu mohl darovat i jinou energii než tu, kterou mu poskytoval šperk.Díky mým pravidelným příspěvkům mohl být Billy mnohem aktivnější. Na oplátku jsem od něj získávalapomoc s různými svými problémy. Aspoň teoreticky.

Všiml si mého pohledu a pokrčil rameny. „Je tu strašně moc vchodů. Nemohl jsem je sledovat všechny.“Ohlédl se po mágovi. „Má s sebou toho svého pomocníka.“

Díval se na něco, co vypadalo jako hliněná socha v životní velikosti. Když jsem tu věc viděla poprvé,nechala jsem se splést, ale ve skutečnosti to byl golem.

Údajně je vynalezli rabíni zběhlí v kabalistických kouzlech, ale v dnešní době jsou mezi válečnýmimágy oblíbení jako pomocníci – možná proto, že je těžké ublížit něčemu, co nemá žádné vnitřní orgány.

Hlavou mi prolétlo několik možných strategií, ale žádný z mých obvyklých způsobů obrany minepřipadal jako dobrý nápad. Ten křivý pentagram, který mám vytetovaný na zádech, je vlastněochranným znamením, které dokáže zastavit většinu magických útoků. Vyrobil ho samotný Stříbrný kruha já jsem ho viděla dělat celkem úžasné věci, ale nevěděla jsem, jestli by dokázal zastavit nemagický útoktakového kalibru. Bohužel, nebyla nejlepší doba to vyzkoušet. Taky jsem měla takový náramek, vyrobenýz malých, vzájemně propletených dýk, které měly Pritkina podle všeho rády ještě míň než já. Kdysi patřiljednomu temnému mágovi, který ho používal hlavně k ničení věcí. Byl zlý a měla jsem podezření, žetakové jsou i jeho šperky, ale stejně jsem se toho nedokázala zbavit. Zkusila jsem ho pohřbít, spláchnoutdo záchodu a narvat do drtiče odpadků, ale nebylo to k ničemu. Ať jsem udělala cokoli, když jsem sepodívala příště, zase jsem ho měla na zápěstí, celý, lesklý a jako nový, a ještě na mě drze poblikával.Někdy sice přišel vhod a většinou poslouchal mé příkazy, ale nikdy si nenechal ujít příležitostzavzpomínat na staré časy. Když jsme se s Pritkinem viděli naposled, sám od sebe vyslal dva přízračnénože, aby ho bodly. Ruku s náramkem jsem v tu chvíli měla pevně vraženou v kapse, nebylo třeba napětíještě stupňovat. Naštěstí jsem měla i jinou možnost.

„Hej, Billy. Myslíš, že bys dokázal posednout golema?“ Pritkin ani nepohnul očima, jenom nepatrně trhlrameny.

„Nikdy jsem to nezkoušel.“ Billy se vznášel nad golemem a bez nadšení si ho prohlížel. Převtělování(nebo posednutí) nemá rád. Vysávají mu energii a často to stejně neklapne. Jeho oblíbeným trikem místotoho je někým proletět, zachytit jakékoli myšlenky, na které narazí, a na oplátku po sobě zanechat jednunebo dvě vlastní. To by nám ale teď nepomohlo. „Zřejmě existuje jenom jeden způsob, jak to zjistit,“zamumlal. Hned, když Billy do té věci vstoupil, zjistila jsem, proč se různé pokusy provádějív kontrolovaných podmínkách. Golem začal válet po kanceláři sudy, přičemž shazoval květináčes rostlinami a obě dívky přinutil s křikem utéct do vedlejší místnosti.

Pak změnil kurz a narazil do Pritkina, který se natáhl jak široký, tak dlouhý.Nevěděla jsem, jestli to nebylo schválně, ale trochu jsem o tom zapochybovala v okamžiku, kdy se to

stvoření po naší maličké kóji rozlítalo jako odražený tenisák. Po cestě ke zničení stolu mi to jakobymimochodem dalo pořádnou herdu, až jsem klopýtavě vrazila do mága. Začala jsem na Billyho křičet, abyz té věci vypadl, ale vzápětí mi vyrazilo dech Pritkinovo koleno, které se setkalo s mým žaludkem vechvíli, když jsem na něj spadla. Abych mu nekřivdila, možná jsem ho zasáhla vysokým podpatkem najistém citlivém místě, ale to byla nehoda. Neměla jsem pocit, že s kolenem je to stejné.

Zatímco jsem se snažila nabrat dostatek dechu, abych ho odvolala, zaplavil mě jistý dobře známýa velice nepříjemný pocit. Pohyb v čase má mít pod kontrolou Pýthie, ne naopak, ale tohle by už konečněněkdo mohl sdělit té mé schopnosti. Měla jsem dost času jenom na to, abych si pomyslela: „Ach ne, teď

ne!“ a už jsem se plácala v tom studeném a šedivém prostoru mezi časy.Po krátkém volném pádu mi přispěchala naproti zem a praštila mě do tváře. Když se mé vidění

pročistilo, dokázala jsem přistávací plochu identifikovat jako koberec s červenočerným orientálnímvzorem; byl tenký a natažený na velmi tvrdém dřevu. Chvíli jsem si omámeně myslela, že jsem zaseskončila v tom baru, ale potom jsem si před sebou všimla dvou párů nohou. Nezdálo se, že by patřilynějakým turistům.

Žena na sobě měla maličké černé hedvábné střevíčky na podpatcích s jantarovými korálky,roztroušenými na špičkách. Ladily s korálky našitými na komplikovaných černých večerních šatech,jejichž lem se mi vlnil asi třicet čísel před obličejem. Korálky byly našité na přední části šatů, po nížklouzaly až k neuvěřitelně štíhlému pasu, kde mizely; podle mě tam byly proto, aby odváděly pozornost odtoho diamantového pokladu, který měla omotaný kolem štíhlého krku a zapíchaný do zlatavých kadeří.Krátce jsem jí pohlédla do krásných modrých očí, zúžených odporem, zatímco si mě prohlížela, ale rychlejsem se zadívala jinam. Dívat se upírovi do očí delší dobu není dobrý nápad, a ona nepochybně upírkabyla.

Váhavě jsem se postavila a utrpěla další šok.Málem jsem znovu upadla – jenom Tony mohl být takový sadista, aby servírky nutil nosit

deseticentimetrové podpatky – ale to už se ke mně natáhla něčí ruka, aby mě podepřela. Jistá dobře známáruka. Stejně jako ta žena i její doprovod byl evidentně oděný do večerního; měl černý frak na vestěs nízkým pasem, bílou košili a bílého motýlka. Naleštěné boty mu zářily víc než prosté šperky – obyčejnézlaté manžetové knoflíčky se shodnou sponou přidržující vlasy v ohonu na šíji. To diskrétní příslušenstvímě nepřekvapilo – Mircea si v okázalém oblečení nikdy neliboval. Co mě ale rozhodilo, byl ten náhlýa ohromující pocit radosti, jenž se ve mně rozlil v okamžiku, kdy se naše pohledy setkaly. Najednou jsembyla zasažena jeho ryzí esencí mužské krásy. Byl tak elegantní, až se mi z toho zatajil dech; samé dlouhéúdy a elegantní linie, jako by byl tanečníkem nebo vytrvalostním běžcem – nebo tím, čím byl: produktemvznešené krve, kolující v žilách po celé generace. Do toho obrazu nezapadal jenom jediný rys: neměl ústas tenkými rty, jaké se dodávají k aristokratickým modelům, ale plné, krásně tvarované rty požitkáře.Možná že měl v genovém fondu víc venkovského základu, než by byla rodina ochotna připustit; prostýchlidí, kteří sice nemusí mít eleganci a dvorné vychování svých pánů, ale kteří se umějí smát, tančit a píts vášní, jakou aristokraté dávno zapomněli. Podle pověsti byl tím, kdo se zrodil divoké cikánce, Dracula,mě ale napadalo, že se v těch starých pověstech věci náhodou pomíchaly a že to byl Mircea, kdo máromskou krev. Pokud ano, slušela mu.

Rukou mě v lehkém neosobním doteku držel pod loktem, mně se ale z nějakého důvodu rozechvěla celápaže. Zkusila jsem vycítit ten geis, o němž mluvil Casanova, ale ničeho jsem si nevšimla. Kdybych v tomuž neuměla trochu chodit, přísahala bych, že žádné kouzlo necítím.

Matně jsem si uvědomovala, že jsem rukama začala přejíždět po silném hedvábí Mirceovy vesty,šarlatové, s vyšitými červeným draky, což podle mě bylo na něj trochu okázalé, ale díky provedení „tónv tónu“ nebyl motiv skoro vidět, dokud na něj pod správným úhlem nedopadlo světlo. Pod konečky prstůjsem cítila, jak hladká výšivka je; byl to krásný a složitý vzor. Viděla jsem dokonce i drobné šupiny nadračích tělech.

Mé zatoulané ruce pak objevily něco zajímavějšího, nezřetelné vrcholky bradavek, pod několikavrstvami látky jen těžko rozeznatelné.

Smyslně jsem po nich přejela konečky prstů a radostí z toho nepatrného pocitu se mi roztřáslo celé tělo.Pobyt v Mirceově blízkosti mi nezpůsobil žádný z těch mysl otupujících účinků, jako když se mě pokoušelsvádět Casanova. Dokázala jsem se odtáhnout; jenom mě prostě nenapadlo nic, co bych chtěla míň.

Mircea taky nikam neodcházel. Jenom tam stál a tvářil se nechápavě, ale jeho ruka na mém rameni mě

začala jemně přitahovat k sobě.Ochotně jsem se podvolila, naprosto ztracená v obdivu k tomu, jak mu ve vlasech září plynové lampy, až

mi paží najednou proběhla vlna tepající energie. Zasáhla mě do ramene, kde se otočila, aby mi na konciruky jako elektřina vyskočila z konečků prstů. Když ho ten pocit zasáhl také, Mircea sebou mírně trhl, alenepustil. Pocit se neustále odrážel tam a zpět a držel nás ve smyčce vjemů, díky níž se mi zježily chlupyna ruce. Celé tělo mi ztuhlo.

Tmavé oči mě zkoumaly stejně pomaličku a důkladně, jako když jsem si prohlížela já jeho. Pod tíhoujeho pohledu jsem se otřásla, a Mircea v údivu nad mou reakcí o zlomek pozvedl obočí. Jeho ruka sepřesunula na kříž, kde ale narazila jen na tuhý rám korzetu. Přejel po křivce mého boku a jeho prstypohladily tenkou vrstvu saténu na mých šortkách, zatímco nás k sobě přitahoval těsněji. Zhluboka jsem senadechla a snažila se vyrovnat s vlnami emocí, jež se mnou valily, ale nebylo to k ničemu. A že mihřbetem prstů zlehka přejel po tváři, tím mi Mircea moc nepomohl. V očích mu poskakovala zlatavájiskřička a já jsem z vlastní zkušenosti věděla, že tato barva znamená zvýšené emoce. Když byl skutečněrozzlobený nebo vzrušený, vystoupalo mu do očí takové skořicově oranžové světlo a přidávalo jimnadpozemskou záři, kterou jiní považovali za děsivou, podle mě ale vždycky byla překrásná. Někdo sidrsným chraplákem odkašlal. „Přijměte, prosím, mé nejhlubší omluvy, pane a paní,“ ozval se kdesi zamým ramenem Pritkinův hlas. „Obávám se, že jedné z našich hereček není dobře. Doufám, že vás nijakneobtěžuje?“

„Ale vůbec ne,“ odvětil Mircea nepřítomně a také neudělal nic pro to, aby mě pustil.„Odvedu ji do zákulisí, kde si může odpočinout.“ Pritkin mi položil ruku na rameno, aby mě odtáhl

s sebou, ale stisk Mirceovy ruky na mém boku zesílil. Oči mu začaly zářit, takže ty zelené a světlehnědéflíčky už na vzdouvající se vlně rudozlaté barvy nebyly vidět.

„To dítě nevypadá dobře, hrabě Basarabe,“ řekla ta upírka, která jej uchopila za volnou rukua zrcadlově tak napodobila můj a Pritkinův postoj. „Nesmíme ji zdržovat!“

Mircea ji ignoroval. „Kdo jsi?“ zeptal se. Přízvuk měl silnější, než jak jsem ho znávala, a tón jeho hlasuvyjadřoval stejný údiv, jaký jsem sama cítila.

Naprázdno jsem polkla a zavrtěla hlavou. Na tohle neexistovala bezpečná odpověď. Nevěděla jsem,kde, nebo snad dokonce kdy to jsem, ale podle maličkých volánků na upírčiných šatech jsem si nemyslela,že bych byla někde, kde to znám. Existovala docela dobrá šance, že jsem ještě ani nebyla na světě.„Nikdo,“ zašeptala jsem. Mirceova společnice vydala zvuk, který by se u nějaké méně elegantní osobydal nazvat odfrknutím. „Nestihneme premiéru,“ řekla a zatahala ho za rukáv.

Po nápadně dlouhé odmlce mě Mircea pustil, ale když ze mě jeho ruka sklouzávala, zanechávala zasebou neviditelnou síť energie, jež se mezi námi natahovala jako rozehřátá karamela. Sice své společnicidovolil, aby ho odvedla chodbou pryč, ale několikrát se za mnou nechápavě ohlédl. Pole energie mezinámi se napínalo, ale neprasklo, jako kdyby nás svazovala neviditelná šňůra. Potom malým podloubím,zakrytým závěsem, zmizeli v něčem, co jsem nejasně odhadla jako divadelní lóži.

Jakmile se za nimi rudý sametový závěs zatáhl, spojení mezi námi prasklo. Okamžitě mě zasáhla touhanatolik intenzivní, až to vážně bolelo. Sevřela mi žaludek, jako by mě někdo udeřil do břicha, a spustilami bolest hlavy tepající za očima. Sotva jsem si všimla toho, jak mě Pritkin táhne ke konci chodby, odkudvedlo schodiště nahoru, zřejmě k další řadě lóží. Někde poblíž začal ladit orchestr, což vysvětlovalo,proč jsem tam neviděla žádné další lidi.

Zábava měla co nevidět začít. Schody osvětlovala řada malých luceren na zdech; mezi nimi se rozlévalyhluboké louže stínu. Jako místo pro úkryt to nebylo nejlepší, ale na to, abych si mohla vybírat, jsem mocspěchala. Ruce se mi třásly a na tváři mi začal vyskakovat pot. Připadala jsem si jako feťák, co muukázali jehlu, ale dávku mu odepřeli. Bylo to příšerné.

„Cos to udělala?“ Pritkin na mě zlostně zíral a na hlavě mu v chomáčích vstávaly krátké blond vlasy,jako by byly naštvané taky. Měl divoký výraz, ale ten jsem už znala. Jen v porovnání s tím, co se právěstalo, se tvářil skoro všedně.

„Zrovna jsem se chystala zeptat na to samé,“ odpověděla jsem a masírovala si krk v pokusu o pročištěníhlavy. Druhou ruku jsem svírala na břiše, kde jsem měla pocit, jako by mi Mirceova nepřítomnostvytrhávala díru do těla. Tohle se přece nemohlo stát – něco takového bych nedovolila. Přece nestrávímzbytek života slintáním po něm jako nějaká puberťačka kvůli rockové hvězdě. Nejsem přece žádnágroupie, sakra!

Pritkin nade mnou maličko zavrtěl hlavou a já jsem mu pohled nelaskavě oplatila. Při všech ostatníchpříležitostech, kdy jsem byla vtažena časem zpět, byla má cesta spuštěna blízkostí osoby, jejíž minulostíjsem byla ohrožena. „Musím ti něco říct,“ řekla jsem upřímně. „Jestli se někdo pokusí zabránit tvémupočetí nebo tak něco, nemyslím si, že by byla naléhavá potřeba zasahovat.“

Jeho obličej, obvykle i tak brunátný, teď zrudl do ještě hlubšího odstínu. „Vrať nás tam, kam patříme,než tady něco změníme!“ vychrlil ze sebe.

Moc se mi nelíbilo, že mi rozkazoval, ale pravdu měl. Další dobrý důvod, proč odtamtud zmizet,představovala skutečnost, že jsem pociťovala silné nutkání rozběhnout se chodbou a vrhnout se Mirceovido náručí. Zavřela jsem oči a soustředila se na Casanovovu kancelář u Danteho. Ale ač jsem ji předsebou viděla jasně, žádný energetický vír, který by mě k ní hnal, se nedostavil. Zkusila jsem to znovu,zřejmě jsem ale potřebovala dobít baterie, protože se nic nedělo.

„Tento let bude mít možná mírné zpoždění,“ řekla jsem s pocitem začínající nevolnosti.Mozek mi začaly zaplňovat všechny druhy strachu. Co když tento rituál má nějaký časový limit, o kterém

se mi bývalá Pýthie zapomněla zmínit? Co když jsem se prostě nemohla přemístit v čase, tečka, protožemoc už přestalo bavit čekání, až naši dohodu potvrdím, a přešla na někoho jiného? To bychom tu – ať užjsme byli kdekoli – mohli zůstat trčet natrvalo.

„O čem to sakra mluvíš?“ chtěl vědět Pritkin. „Okamžitě nás odnes zpátky!“„Nemůžu.“„Co tím myslíš, že nemůžeš? Každý okamžik, který tady trávíme, znamená nebezpečí!“Pritkin mnou znovu zatřásl a podle mě začínal dostávat strach, protože jeho hlas zněl drsněji. Nijak jsem

s ním nesoucítila – ať cítil cokoli, ve srovnání s mou náladou to nebylo nic. Copak jsem neměla životzpackaný už dost i bez toho, že bych musela zvládat i Pýthiiny povinnosti? Copak mi ten někdo, kdo téhleshow šéfuje, nemohl dovolit, abych si napřed vyřídila těch několik položek na seznamu svých osobníchproblémů, předtím než mě přinutil řešit problémy jiných? Nebylo to fér a já už jsem toho měla dost. Jestlijsem měla něco udělat, tak fajn. Sem s tím.

„Vysvětlím ti to polopatě,“ řekla jsem Pritkinovi a vykroutila jsem se z jeho sevření. „Já jsem nás semnezatáhla. Ani nevím, kde to jsme. Vím jen, že nás nedokážu odnést zpátky, a to buď proto, že se mocrozhodla, že už mě nemá ráda, nebo proto, že chce, abych tady před svým odchodem něco udělala.“Osobně jsem sázela na druhou variantu, protože jsem si nemyslela, že by to přistání Mirceovi u nohoubyla náhoda.

Nezdálo se, že by mi Pritkin věřil, ale mně to bylo jedno. Odvrátila jsem se od něj, protože jsem mělav úmyslu zjistit, jestli Mircea nemá nějaký chytrý nápad, ale vtom mi Pritkinova ruka sevřela zápěstí jakosvěrák. „Nikam nepůjdeš,“ oznámil mi ponurým hlasem.

„Musím zjistit, co je to za problém, a vyřešit ho, jinak se odsud nedostane ani jeden z nás,“ odseklajsem. „Pokud mi totiž nedokážeš říct, kde to jsme a proč, musím vyrazit na průzkum, ne?“

„Jsme v Londýně na přelomu let 1888 a 1889.“Nadzvedla jsem jedno obočí. Kromě ženiných šatů jsem si sama žádných vodítek, která by mi pomohla

označit tak konkrétní období, nevšimla – Mircea měl standardní formální oblečení, které mohlo pocházetprakticky z jakéhokoli období. Dozvědět se, že Pritkin je znalcem dámské módy, bylo trochuznepokojující. Taky jsem mu to řekla a on na mě skutečně zavrčel, předtím než mi do rukou vtiskl nějakýkus papíru.

„Na! Někomu to vypadlo.“ Odvrátila jsem pohled od jeho trvalého zamračení a přelétla jsem žlutočernýleták, který mi podával. Byl na něm zobrazen muž, hledící na tři staré čarodějnice kdesi na kopci nad ním.Něčím mi připomínaly Graie, jenom měly lepší vlasy. Stálo tam, že je to pozvánka na představeníMacbetha v podání Lyceum Theatre, s datem 29. prosince 1888.

„Fajn. Takže datum známe. Je to dobrý začátek, ale nijak dál nás to neposouvá.“ Znovu jsem se zkusilaodtáhnout, ale zastavil mě znovu, tentokrát slovně.

„Čím víc ten geis budeš krmit, tím silnější bude. Ani nemluvím o tom, že prostitutky v téhle době nasobě mají víc oblečení, než máš momentálně ty. Nemůžeš jít nikam bez toho, že bys způsobila povyk.“

„Jak o něm víš?“ Zjištění, že v sobě celé roky nosím v podstatě ekvivalent nápisu na zádech, působiloznepokojivě. Viděl to snad každý kromě mě?

Pritkin na to jenom pokrčil ramenem. „Poznal jsem to hned, když jsem vás dva poprvé uviděl spolu.“Zvážila jsem situaci a usoudila, že za pokus to stojí. „A ty s tím asi nic udělat nemůžeš, že? Nakonec

jsme v tom společně. Možná bych dokázala přemýšlet jasněji, kdybych –“„Sejmout ho může jenom Mircea,“ odpověděl Pritkin, čímž zabil tu trochu naděje, kterou jsem ještě

měla. „Bez jeho souhlasu ho nedokáže zrušit ani ten mág, který ho pro něj uložil. To nejlepší, comomentálně můžeš udělat, je držet se od něj co nejdál.“

Zamračila jsem se. Řekl v podstatě totéž co Casanova, ale já jsem to nehodlala spolknout. „Sice magiimoc nerozumím, ale to, že neexistuje nezrušitelné kouzlo, to teda vím i já. Nějaký způsob být musí!“Pritkinův výraz se nezměnil, ale kratičký záblesk v jeho očích mi prozradil, že mám pravdu.

„Ty něco víš,“ prohlásila jsem vyčítavě.Tvářil se vyhýbavě, ale nakonec odpověděl. Nejspíš se rozhodl, že nejrychlejší bude mě pobavit.

„Každý geis je jiný, ale většinou mají společnou jednu věc. Každý má do sebe zabudovanou… takovouzáchrannou síť, jestli ti to vyhovuje takhle. Mircea by se nechtěl chytit do vlastní pasti, takže určitě navrhlgeis s nějakou cestou, jak to kouzlo obejít v případě, že se něco pokazí.“

„A to by mělo být co?“„To ví jenom Mircea a ten mág, který kouzlo uvalil.“Mlčky jsem na něj hleděla a snažila se přijít na to, jestli nelže. Jeho slova zněla věrohodně. Proč jenom

jsem měla pocit, že mi neříká všechno? Možná proto, že to nedělal nikdy nikdo. „Pokud je rok 1888,Mircea ještě nic neudělal. Žádný geis neexistuje. Anebo by existovat neměl,“ dodala jsem, protože sezřejmě něco dělo.

„Máš ve zvyku dostávat se do nebývalých situací,“ konstatoval Pritkin zamračeně. „O tomto konkrétnímscénáři jsem nikdy neslyšel. Nevím, co se stane, jestli vy dva v této době strávíte nějaký čas spolu, alepochybuju, že by se ti ty následky líbily.“ Upravil si dlouhý kabát, aby co nejvíce zmenšil ty zlověstnévybouleniny pod ním. „Zůstaň tady. Porozhlídnu se tu, jestli nenajdu něco, co mi přijde jako neobvyklé.Tohle období jsem prožil, a tak si něčeho, co je špatně, všimnu spíš než ty. Hned se vrátím a probereme,jaké máme možnosti.“

Odešel, ještě než jsem stačila zareagovat, a já jsem za ním mohla jenom tupě zírat. Je sice pravda, žeuživatelé magie žijí déle než normálové, ale zase ne o tolik, aby vypadali na pětatřicet, když jim tolikbylo před víc než sto lety. Už brzy po našem prvním setkání jsem věděla, že na Pritkinovi je toho víc, nežje vidět pouhým okem, ale tohle už začínalo být vážně divné. Posadila jsem se na schod, objala kolenarukama a bez hnutí jsem zírala na kousek ošoupaného koberce. V těch titěrných šatech mi byla zima a rohy

mi na bolesti hlavy ještě trochu přidávaly. Sundala jsem je a dívala se pro změnu na ně. Zlaté třpytky sena několika místech začaly odlupovat, takže odhalovaly tvrdý bílý polystyren pod sebou. Cítila jsem sekvůli tomu trochu provinile. Za předpokladu, že se vůbec někdy vrátíme do naší doby, bude muset tadívka, jejíž skříňku jsem vykradla, zaplatit za nové.

Pokud se nevrátím vůbec, bude samozřejmě potřebovat úplně nový kostým. Všimla jsem si, že je naschodišti stále chladněji, ale nijak jsem si s tím nelámala hlavu, dokud se přede mnou náhle neobjevilanějaká žena. Na sobě měla dlouhé modré šaty a vypadala stejně hmotně jako každý normální člověk, jájsem ale okamžitě věděla, že jde o ducha. Poznala jsem to ale spíš díky vyvinutému smyslu proparanormální jevy než proto, že pod paží svírala něčí hlavu. Hlava s mušketýrským knírem – který ladils tmavohnědými vlasy – na mě upírala světlemodré oči.

„To že je proti Faustovi nějaké zlepšení?“ řekla a stočila oči ke své nositelce. Žena si mě bezvýrazněprohlížela, když ale promluvila, její hlas nezněl potěšeně.

„Proč nás rušíš?“Povzdechla jsem si tak zhluboka, jak mi to jenom dovolil ten zatracený korzet, který mě přeřezával

vejpůl. Přesně to jsem potřebovala – naprdnutého ducha. Byla jsem ráda, že jsem se v čase nepřesunulajenom v nehmotné formě, jinak bych totiž měla k obavám mnohem větší důvod. Předtím už jsem v časebez svého těla cestovala a to jsem se pak v jiné době objevi la jako duch, nebo jsem se převtělila doněkoho jiného. Oba tyto stavy mi ale způsobovaly větší problémy, než když jsem se měla nějakou dobupotýkat s nepohodlným kostýmem.

Opustit tělo znamenalo riskovat smrt, pokud bych nenašla nějakého jiného ducha, který by mi ho běhemnepřítomnosti ohlídal. A protože jediný k dispozici obvykle býval Billy Joe, snažím se tomu pokud možnovyhýbat. Platí to hlavně pro Vegas, kde má po ruce všechny své oblíbené neřesti. Druhou nevýhodou je,že cestování v podobě ducha mi na to, abych stihla udělat něco zásadního, odčerpává energii moc rychle– pokud jsem se tedy nezmocnila něčího těla a nečerpala energii z něj. Jenomže já nerada i piju s někýmdalším z jednoho hrnku, natož abych používala jejich těla. Když jsem se stala Pýthiinou dědičkou, získalajsem schopnost vzít si na cestu vlastní tělo, to ale má také svou stinnou stránku. Jedno takové převtělenískončilo zraněním té ženy, kterou jsem obývala – málem jí usekli prst na noze – ale když jsem se zasepřesunula do svého těla, mohla jsem na tu ránu zapomenout. Kdyby se mi ale něco stalo teď, už by mi tozůstalo.

Výhodu mého současného stavu představoval fakt, že duchové nemají nad živými dost velkou moc. Zaurčitých podmínek můžou vykuchat jiné duchy, když ale zaútočí na živé tělo, většinou přitom ztratí vícsíly, než kolik získají. I tak ale nebyl důvod ji provokovat.

„Brzy odejdu,“ řekla jsem a doufala, že to je pravda. „Mám tu nějakou práci, ale hned potom odsudmizím.“

„Takže ty v představení nehraješ?“ otázala se hlava zklamaně.„Jsem tu jenom na návštěvě,“ řekla jsem rychle, protože ženě začaly zářit oči. To u duchů není dobré

znamení – znamená to, že vyvolávají svou sílu, což obvykle bývá těsně předtím, než vám ji dají poznat.„Chci odejít, vážně, ale ještě nemůžu. Doufám, že to nebude dlouho trvat.“

„Ta druhá říkala to samé,“ opáčila, a jak se v ní síla začínala hromadit, tmavé vlasy jí začaly jemněpovlávat kolem obličeje. „Ale když otrávila to víno, neodešla. Teď jsi tady ty. Tohle musí přestat.“

„Ta druhá?“ Nelíbilo se mi, jak to zní. „Jediný člověk, kterého jsem s sebou vzala, je muž. Možná jsteviděli jeho? Asi metr osmdesát, blond vlasy, oblečený jako Terminátor? Promiň,“ řekla jsem, když se jímírně zkrabatilo čelo. „Chci říct, že na sobě má dlouhý kabát, který zakrývá spoustu zbraní. Brzy sea vrátí a vyřešíme si to.“

„Ten mág nám žádné starosti nedělá,“ odpověděl duch stroze. „Hrozbou jsi ty a ta druhá žena. Musíte

odejít.“„Obávám se, že je poněkud citlivá na své území,“ vysvětlovala hlava a tvářila se sympaticky. „Jsme tu

už tak dlouho, víš. Tato země patřila mé rodině dlouho předtím, než na ní postavili divadlo, a živí nás.“Po očku na mě zvesela zamrkal. „V dnešní době je tu víc zábavy. Ti zatracení parlamentáři zavřelivšechna divadla, stejně jako hospody, nevěstince a všechno ostatní, co nebyl kostel. Zakázali dokoncei sporty v neděli! Naštěstí byli tak laskaví, že mě sťali, a já jsem v tom nemusel žít. Ale nakonec jsmevyhráli, nebo ne?“

„Ehm…“ Sotva jsem poslouchala.Každý duch, s nímž jsem se kdy setkala, mi chce vyprávět svůj životní příběh, a kdybych se nenaučila

přikyvovat a usmívat se, zatímco jsem myslela na jiné věci, už dávno bych zešílela. A že jsem toho napromýšlení měla hodně!

Z toho mála, co se mi podařilo o své nové funkci zjistit – a většinou to pocházelo z různých zvěstí, kteréněkde zaslechl Billy Joe – to vypadalo asi takto: když si někdo z mé doby začal pohrávat s časovou osou,ocitl se míček na mém hřišti. A já jsem to musela napravit. Když se do toho ale snažil zasahovat někdoz jiné doby, spadalo to do pole působnosti Pýthie z období života té osoby. Pokud to tedy byla pravda, tenzásah, který mě sem přivedl, pocházel z mé doby. Ale jediná osoba, o níž jsem věděla, že můžepřeskakovat mezi staletími, nebyla v pozici, aby to dokázala. Billy to konzultoval s nějakými svýmikontakty mezi duchy a ujistil mě, že ty rány, které jsem Myře do fantomatické podoby zasadila, se jí hnedpo návratu do vlastního těla projeví jako fyzická zranění. A neexistoval způsob, jak by se z takovéhopoškození uzdravila za jediný týden. Ale pokud ta žena, o které duchové mluvili, nebyla Myra, mohla tobýt jedině další Pýthie. Možná to moje moc spl