R. L. Stine

Stopy hrůzy 12

Královna plesu

2

KRÁLOVNA PLESU

R. L. Stine

Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit

3

Copyright © 1992 by Parachute Press, Inc.

Translation © Ivana Fraisová, 1993

Published in the arrangement with

Permissions & Rights Int. Ltd.

ISBN 80-85279-70-3

4

I.

Mluvily jsme o vrahovi pořád dokola a nemohly jsme přestat.

Pokoušely jsme se na něj nemyslet, vymazat ho z paměti. Jenţe pak

se o něm některá z nás zase zmínila, a uţ se hovor točil kolem něj.

Všechny jsme byly nervózní. Ne, ţe bychom si to připouštěly.

Braly jsme to všechno jako pořádný nesmysl. Ale nervózní jsme

byly, to mi věřte. Protoţe k vraţdě došlo tak děsně blízko. Protoţe

obětí byla holka v našem věku – holka jako my.

„Dívej se na to tak,“ řekla Dawn, kdyţ si zapínala bílou

hedvábnou halenku, „aspoň se ta holka nemusí starat o hledání

společníka na ples.“

„Jsi nechutná,“ řekla jsem.

„Opravdu,“ souhlasila Dawn.

Bylo to v úterý po tělocviku. Šatna byla plná dívek, pokoušejících

se rychle obléknout, protoţe spěchaly. Horký, parný vzduch byl

naplněn křikem a smíchem. Poloţila jsem si levou nohu na dřevěnou

lavici mezi Dawn a Rachel a snaţila si navléknout černé dţínové

kalhoty. Ve spěchu jsem si zavazovala tenisky. „Viděly jste to v

ranních zprávách?“ zeptala jsem se jich.

Rachel zavrtěla hlavou. Dawn se zeptala: „Ukazovali tu vraţdu?“

„Ano. Ukazovali, jak policie čmuchá kolem lesa ve Fear Street a

hledá stopy. A tu blátivou strţ, kde ji turisti našli. A nakonec tu

holku, zabalenou v modrém pytli.“

Dawn vydala zvuk podobný zvracení a zacpala si pusu.

„Taky ukazovali rozmazanou černobílou fotku. Holka měla

opravdu moc milý úsměv. Říkali, ţe ji bodl celkem šestnáctkrát.“

„No, ta uţ se nikdy nezasměje,“ řekla Dawn hořce.

5

Od té doby, co jsme slyšely o vraţdě, dělala Dawn podobné ţerty.

Myslím, ţe to byl její způsob, jak se s tím vypořádat. Byla obvykle

velice hodná a skrývala své city.

Rachel se na ni zamračila. „Neřekla bych, ţe je to k smíchu.“

„Uklidni se,“ odpověděla ostře Dawn. „Tohle je něco jiného, neţ

kdyby to byla tvá sestra nebo tak někdo. Je to stejně holka, kterou

nikdo neznal.“

„Volala jsem v poledne své sestřenici Jackie,“ poznamenala

Rachel tiše. „Ţije ve Waynesbridge. Říkala, ţe ji znala.“

My s Dawn jsme se začaly ptát jedna přes druhou: „Ona ji znala?

Proč jsi nám o tom neřekla? Co říkala? Jak dobře ji znala?“

„Moc dobře,“ odpověděla Rachel na mou poslední otázku. „Byly

nejlepší kamarádky. Jackie byla úplně sesypaná, úplně vedle.“

Rachel si začala kartáčovat rovné rusé vlasy, pilně je uhlazovala,

ale najednou přestala, obličej jí zbledl.

„Nemůţu uvěřit, ţe se to stalo právě v Shadyside. Myslím, ţe je to

hrozné.“

„Nenapadlo Jackie něco, co by mohlo pomoct?“ zeptala se Dawn.

Rachel zavrtěla hlavou. „Ne. Říkala, ţe Stacy byla moc milá

holka, kterou měl kaţdý rád. Policie s Jackie mluvila, ale ona byla

příliš rozčilená, aby mohla jasně myslet. Nebyla jim schopna nic

říct.“

Hodila kartáč do batůţku a zapnula přezku. „Víte, ţe já ve Fear

Street bydlím. A tělo našli jenom jeden blok od našeho domu. Pořád

myslím na to, ţe jsem to mohla být já. Mohli takhle najít mě.“

„Nechtěla bych, aby se mi to stalo,“ prohlásila Dawn. Ukončila

krášlení rtů, kterému se pilně věnovala. „I přes ty příšerné nesmysly,

se kterými na nás chodí, nechtěla bych být v lese ve Fear Street ani

po smrti.“ Uvědomila si, co řekla a dala se do smíchu.

„Jo?“ řekla jsem. „Fajn, dneska ráno byl v televizi rozhovor s

jedním policajtem. A ten řekl, ţe vrah musel dům, kde Stacy bydlela,

nějaký čas pozorovat. Oni si myslí, ţe ten cvok čekal, aţ bude sama

doma a pak…“

Vzhlédla jsem a odmlčela se, abych kamarádky napnula.

„A pak?“ doţadovala se Dawn.

„Zabil ji v její loţnici.“

6

Dawniny rty se protáhly do malého vyděšeného -ó-. „Já jsem

vţdycky nerada sama doma,“ svěřila se.

„Nějak mě nenapadá, jak by se ti dalo pomoct, aby ses přes tenhle

problém přenesla,“ řekla jsem jí.

Dawn na mě na chvíli upřela prázdný pohled. Jen na chvíli. Pak

vykřikla, chytla se za hlavu a dál ječela z plných plic. Její poděšený

výbuch jí vynesl sborový smích holek, které ještě zůstaly v šatně.

Na druhé straně místnosti zvedala Shari Paulsenová imaginární

nůţ. Začala bodat do vzduchu a vyráţet příšerný jekot z Psycho.

Znala jsem ten zvuk, ozýval se, kdykoli Anthony Perkins ve filmu

někoho bodal – ííí! ííí! ííí!

Pak Shari pobíhala kolem šatny jako bláznivá mátoha a tvářila se,

jako kdyţ bodá kaţdého v dosahu. Bylo z toho plno křiku.

Nebylo to zrovna zábavné, ale tak jako tak jsme se smály.

Přemýšlela jsem, jak někdo dokáţe takhle reagovat, kdyţ se blízko

domova stalo něco tak hrozného? Moţná, ţe pomůţe dělat si z toho

legraci. Nevím.

Jedna holka na konci naší řady práskla dveřmi od šatny a spěchala

pryč. Dawn poskakovala v rytmu, jako by jí někdo pálil z pušky pod

nohy. „Oukej,“ řekla. „Přestaňme uţ o tom pořád mluvit. Začínám

být jako zfetovaná.“

„V tom případě se domnívám, ţe nechceš slyšet to nejhorší,“ řekla

jsem.

Dawn i Rachel zaúpěly. „Horší neţ být zabila v šestnácti?“ zeptala

se Dawn. „Co se stalo? To ji ještě přejel náklaďák?“

„Myslím, ţe uţ nepotřebuješ vědět nic víc,“ řekla jsem.

„Co? Co? Co?“ prosila.

Proto jsem pokračovala. „Policie si myslí, ţe ta vraţda je stejná,

jako vraţda té holky minulý týden v Durhamu.“

Durham byl od Shadyside vzdálen asi hodinu jízdy. Ale právě teď

se nám to nezdálo vůbec daleko.

„Takţe co?“ zeptala se Dawn. „Co tím myslíš?“

„No,“ řekla jsem, „myslí, ţe mají dobré vyhlídky dokázat, ţe je to

práce profesionálního vraha.“

„Profesionálního vraha…“ šeptala Rachel. „Tak je to. Jdu říct

našim, aby koupili psa.“ Snaţila se nacpat nohy do běţeckých bot.

7

„Myslím, ţe v našem domě nemáme ani poplašné zařízení.“

Byla to pravda – Rachelini rodiče byli ve srovnání s našimi dost

chudí. Pochybuji, ţe by se rozhoupali a koupili si je, i kdyţ vrah

běhal po svobodě.

Zvonek na další hodinu pronikavě zazvonil. Ozvalo se

nesouhlasné mručení několika holek, které zůstaly v šatně.

„Pojďte vy dvě,“ poháněla nás Dawn. „Dělejte.“ Stála před

zrcadlem a obdivovala svou tvář, pak si střihla několik sexy výrazů.

„Vím, o čem bychom mohly mluvit místo vraţdy,“ řekla. „S kým

mám jít na ples?“ Vyjmenovala čtyři nejpopulárnější kluky na

Shadysideské střední.

„Ti všichni tě pozvali?“ vykřikla překvapeně Rachel.

„Uţ?“ pochybovala jsem. „Do plesu je ještě pět týdnů!“

„Jo,“ řekla Dawn, „nikdo z nich mě ještě nepozval, ale udělají to.

Věřte mi.“

Vyšly jsme ze šatny jako jedny z posledních. Chodba byla

prázdná, a bylo jasné, ţe přijdeme pozdě. Rozběhly jsme se, naše

tenisky na kachlíkované podlaze vrzaly.

„Co je s tebou?“ zeptala se mě Rachel, kdyţ jsme se hnaly dolů

chodbou. „Ty ještě nemáš partnera?“

Zavrtěla jsem hlavou, ţe ne.

Ráda bych měla.

Jenţe to nešlo kvůli armádě Spojených států. Myslím to váţně.

Uţ přes rok jsem chodila s Kevinem McCormackem. Potom byl

jeho otec, armádní major, přeloţen do Alabamy.

Kevinova rodina se přestěhovala v lednu. Od té doby jsme se

neviděli, jenom si psali. Jednou jsme spolu telefonovali, ale kdyţ můj

otec dostal účet za telefon, zatrhl nám to.

Aţ dosud nechtěl major McCormack Kevinovi dovolit, aby se

vrátil do Shadyside na školní ples. Myslel, ţe pro Kevina je

důleţitější, aby si zvykl, aby se ‚aklimatizoval na jeho nové

základně‘. Pouţil podle Kevina přesně tato slova. Věřila jsem tomu.

Jeho otec vţdycky pouţíval vojenské termíny.

„Vyřiď svému otci, ţe je major Skunk,“ odepsala jsem zpátky.

Dobře řečeno, nemyslíte?

Dawn namáhavě otevírala těţké dvéře do sálu. V zadních řadách

8

se otočilo několik hlav a civělo na nás.

Slečna Ryanová na pódiu uţ začala podávat informace. Pan Abner

stál nedaleko zadních dveří. Zachytil můj pohled a pozoroval nás,

kdyţ jsme si sedaly do zadní řady.

„Paní Bartlettová mě poţádala, abych vám oznámila, ţe tento

týden můţete knihy s prošlou výpůjční lhůtou vrátit bez poplatků,“

oznámila Ryanová. „Takţe doufám, ţe všichni této mimořádné

výhody vyuţijete. Jestliţe ještě někdo takové knihy má, prosím,

doneste je.“

Zašustila poznámkovým blokem. „Nyní můţeme přejít k

hlavnímu bodu naší schůze a tím je volba pěti kandidátek na titul

královny školního plesu.“

Tato zpráva byla přijata potleskem a pískotem několika kluků.

Ryanová stála zmateně za mikrofonem, dokud se neuklidnili. Potom

se otočila k našemu řediteli, který přešlapoval pár kroků za ní. „Pane

Sewalle?“

Pan Sewal byl malý, zavalitý a holohlavý. Vypadal laskavě jako

postavička ze ‚Seame Street‘, proto jsme mu přezdívali Muppet.

Přistoupil k mikrofonu s bílou kartou v ruce. Zčistajasna jsem

ucítila, ţe mnou proběhlo vzrušení. Věděla jsem, ţe je ode mne

neomalené, ale ţila jsem skutečně, jako spousta mých přátel, jen

blíţícím se plesem.

O kandidátkách na královnu jsme mohli hlasovat jen my,

posluchači vyšších ročníků. Dala jsem svůj hlas Rachel. Rachel

nebyla moc oblíbená ani ve třídě, ani nikde jinde. Bylo to především

proto, ţe byla ostýchavá. Taky to mohlo být tím, ţe v sobě měla

nějaký náznak hořkosti, ţe byla chudá a vůbec. Ale jakmile jste ji

poznali, zjistili jste, ţe je ve skutečnosti milá a dobrá kamarádka.

Moţná by jí zvolení za královnu plesu pomohlo vylézt z ulity.

Jenţe moc šancí na vítězství neměla.

„Ještě neţ začneme,“ řekl Muppet, „rád bych vám pověděl několik

slov o tragédii, která se včera přihodila v okolí Shadyside.“

Rachel a já jsme se na sebe podívaly. Dawn si strčila prst do pusy

a dělala si legraci.

„Doufám,“ začal Muppet, „my všichni doufáme, ţe policie vraha

chytne tak brzy, jak to bude moţné. Zatím nechci, aby kdokoli

9

panikařil. Věřím, ţe dívky budou nějakou dobu zvlášť opatrné.“

„Nejlepší cesta, jak člověka uklidnit,“ zašeptala Dawn.

„Tak,“ pokračoval ředitel. „Teď k programu.“ Smál se pod vousy,

jako by řekl největší vtip sezóny.

„Hlasy jsou tady,“ mávl kartičkou. „Jak víte, pět nejčastěji

navrhovaných kandidátek bylo nominováno. Takţe bych rád přečetl

jména pěti studentek a pozval je, aby přišly dopředu a připojily se ke

mně na pódiu. Budu číst podle abecedy,“ usmál se, zběţně se podíval

dolů na lístek, potom se rozhlédl; zvyšoval napětí. Pak konečně řekl:

„Elizabeth McVayová.“

Vůbec jsem nereagovala. Nepoznala jsem své vlastní jméno!

Dawn mě začala plácat po zádech a křičela: „Běţ, Lizzy!“

Kdyţ jsem šla uličkou mezi sedadly, málem jsem zakopla. A byla

to dlouhá cesta, protoţe jsme seděly aţ vzadu. Měla jsem slabou

závrať.

Kdyţ jsem došla na pódium, potřásl mi ředitel rukou.

Přála bych si, abych mohla dnešní schůzi nafilmovat. Měla jsem

na sobě ošuntělé dţíny a tátovu starou pracovní košili. Dlouhé,

kudrnaté vlasy jsem měla ještě mokré ze sprchy.

Mám světle hnědé vlasy – tu nejlepší medovou hněď, říkává

vţdycky moje maminka. Ale kdyţ jsou mokré, vypadají tmavě

hnědé. Shrnula jsem si svou najeţenou ofinu z Čela. Spadla zpátky.

Muppet se naklonil zpět k mikrofonu a‘ řekl: „Jako druhá kandidátka

je nominována… Simone Perryová.“

Vypukl obrovský poprask. Simone vstala a začala obcházet mezi

řadami směrem k uličce. Měla‘ na sobě oslňující výstroj – hedvábnou

halenku a koţenou sukni. Tušila jsem, ţe na tenhle den nikdy

nezapomene. Kdyţ mířila k pódiu, pohazovala hlavou. Přehodila své

dlouhé tmavé vlasy dozadu dramatickým pohybem.

„Blahopřeju,“ zašeptala jsem, kdyţ zaujala své místo vedle mně.

„Díky,“ řekla šeptem.

Nebyla jsem překvapena, ţe zapomněla dodat: „Já tobě taky.“

Měla jsem Simonu ráda, ale často měla sklon zapomínat, ţe se svět

netočí jen kolem ní.

„Elana Potterová!“ oznámil dál ředitel.

Ještě větší potlesk. Elana se postavila, široce se usmála a

10

sebevědomě prošla uličkou. Celkem nevypadala překvapeně. Ţádný

div. Byla jednou z nejoblíbenějších dívek v Shadyside a věděla to.

Dívala jsem se dozadu do sálu, kde seděly Dawn a Rachel. Viděla

jsem Dawn. Musela být za kaţdou cenu nápadná. Pravděpodobně se

zlobila, ţe nebyla vyvolána první, i kdyţ Muppet postupoval podle

abecedy.

„Dawn Rodgersová!“

Dawn vykřikla a zatleskala. Nebyla sama, kdo zatleskal. Ve

skutečnosti sklidila daleko největší potlesk. Kdyţ šla směrem k

pódiu, máchala pěstí ve vzduchu. Sklidila další potlesk. Bylo to

gesto, které vţdycky uţívala, kdyţ v tenisovém utkání dosáhla

důleţitého bodu. Dawn byla kapitánka dívčího tenisového druţstva.

„A poslední, i kdyţ jen podle abecedy,“ Sewall se zběţně podíval

na lístek – „Rachel Westová!“

Pro Rachel byla skutečnost, která následovala, těţká. Potlesk pro

ni byl jen zdvořilý. Dělala jsem, co jsem mohla a tleskala, aţ mě

pálily dlaně.

Rachel si neuvědomovala, ţe měla nejmenší potlesk. Smála se a

byla červená skoro jako její vlasy. Připojila se k nám ostatním na

pódiu.

„Jak všichni víte, školní ples se rychle blíţí – uţ za pět týdnů,“

pokračoval Muppet.

Dawn zatleskala a nadšeně volala: „To je bezva!“

„Ale co vy, maturanti, nevíte, je, ţe jsme tentokrát poprvé měli

moţnost pronajmout nově upravený Halsey Manor House!“

Čekal na potlesk, který nepřicházel, Všichni jsme věděli, ţe

Halsey Manor House stojí právě uprostřed lesa poblíţ Fear Street –

na místě, kde byla zavraţděna Stacy. Právě tam ji našli.

Pokračoval: „Takţe se můţeme těšit na klidný večírek,

nemyslíte?“

Les u Fear Street se nezdál být správným místem, kam bychom

chtěli jít, tím méně tančit.

Moţná by se nám to koncem května zdálo dobré. Snad, ale

pochybuju o tom.

Kdyţ ředitel pokračoval dál ve svém projevu, mrkla jsem na

ostatní holky na pódiu. Znala jsem je tak dobře, ţe bych mohla

11

uzavírat sázky na to, o čem kaţdá z nich přemýšlí.

Byla to hra, kterou jsem někdy ráda hrála. Tohle mě naučil pan

Meady, můj loňský učitel angličtiny. Říkal, ţe by to byla dobrá škola

pro dramatiky. Neměla jsem, kromě dlouhých dopisů Kevinovi do

Alabamy co psát. Ale chtěla jsem to jednou zkusit.

Začala jsem u Simony. Byla hvězdou našeho dramatického

krouţku, vysoká, tmavá, působila nápadně. Někdy se tvářila velmi

nejistě, ale myslím, ţe to předstírala, protoţe měla v úmyslu stát se

herečkou.

Byla zblázněná do svého kamaráda Justina. A ani trochu se

neovládala. Opravdu se na něj pořád upřeně dívala. Viděla jsem to,

kdyţ jsem sledovala její pohled do hlediště. Přeloţila jsem si, ţe to,

nač myslí, je: Co tomu všemu říká Justin? A proč jeho pozornost

nepatří jenom mně?

Dalším ţelízkem v ohni byla Elana. Bylo moc hezká tím jemným

staromódním stylem, a věděla, jak se upravit, aby se předvedla.

Právě teď měla na sobě bílou nařasenou halenku a tmavě zelenou

zavinovací sukni. Byla usměvavá, stavěla na odiv řadu perfektních

bílých zubů. Ráda by, aby ji někdo uviděl v televizní reklamě.

Všechno jí šlo hladce. Měla vţdycky, nač si vzpomněla. Bez

problémů samé jedničky a její rodina se topila v penězích, takţe

dostala, co chtěla. Byla tak šťastná, přátelská a ohleduplná, ţe bylo

těţké stavět se proti ní.

Co si asi myslela ona? Kaţdý musí něčím začít. Moţná jednou

budu nominována jako první prezidentka Spojených států!

Kdyţ jsem se podívala na Dawn, kývla na mě a oči se jí zaleskly.

Chvíli jsem na ni upřeně koukala a záviděla jí její opálení.

Jako obvykle jsme proţívali koncem dubna deštivé období, ale

Dawn byla opálená vţdycky, nezáleţelo na počasí. Její dlouhé, vlnité

blond vlasy se zářivě blýskaly, jako by pobývala venku na slunci celé

hodiny.

Pravděpodobně to tak bylo. Dawn byla jedničkou v tenise a v

kaţdém jiném sportu. Počítaje v to i kluky.

Věděla jsem, co si myslí. Svítilo jí to v očích.

Neberu nic jiného neţ vítězství!

„Nyní,“ řekl Muppet, „vím, ţe kaţdý z vás bude rád volit

12

královnu. A letos je ještě o důvod víc proč zvítězit. Královna obdrţí

zvláštní stipendium tři tisíce dolarů, věnované otcem Garyho Brandta

a firmou Brandt Chevrolet!“

Kdyţ to oznámil, náhodou jsem se dívala doleva – na Rachel.

Viděla jsem, jak se její smaragdové oči rozzářily, kdyţ to uslyšela.

Bylo to, jako kdyţ se v něčích očích objeví karikatura dolaru. Peníze

znamenaly pro Rachel moc, věděla jsem to. Ani já bych proti třem

tisícům dolarů nic nenamítala.

Jak uţ jsem se zmínila, Rachelina rodina patřila k těm chudým,

ani v nejmenším se nedala přirovnat k nám ostatním. Rachel byla

ještě dítě, ale doma musela pomáhat jako dospělá. Vadilo jí to,

protoţe to odvádělo od práce ve škole a její známky následkem toho

trpěly. Říkala, ţe se nebude moci přihlásit na vysokou.

Často jsem přemýšlela, co způsobilo, ţe byla tak plachá – snad

pocit, jako by nebyla stejně dobrá jako my ostatní. Dokonce si ani

neuvědomovala, jak je hezká.

Další ředitelova slova mě vrátila do přítomnosti. „Škola

skončila!“

Nastala obvyklá vřava. Všichni ke mně a ostatních kandidátkám

pokřikovali gratulace. Dříve, neţ jsem stačila odejít z pódia, chytla

mě za rameno Dawn. „Tohle vyhraju,“ šeptala mi prudce do ucha.

„Úplně to cítím.“

Usmála jsem se na ni. Celá léta jsem si uţívala její rivality a

chlubení. Bylo to, jako by si myslela, ţe ţivot je hra, a v duchu

vyloučila kaţdého, kdo by ji mohl ohrozit.

Kdyţ jsem sestupovala dolů z pódia, Simona o mě lehce zavadila

a málem mě shodila na zem. Sledovala jsem, jak zamířila tlačenicí k

Justinovi.

Vypadala pěkně naštvaně. Justin se rozpačitě šklebil.

„Uf, Lizzy?“

Byla to Rachel. Její tichý hlas jsem skoro neslyšela. „Nechceš se

dnes večer přijít k nám učit?“ zeptala se.

„Ráda bych,“ řekla jsem popravdě. „Ale naši mi dnes ráno řekli,

abych přišla brzy domů, a po setmění nesmím nikam.“

Jsem jedináček. Moţná proto mě máma s tátou pořád tak

ochraňují. Ale v současné době jsem proti tomu nic neměla. S

13

vrahem na svobodě nemůţe trochu víc ochraňování škodit.

Ještě jsem zahlédla Simone, jak se celá rozpálená dohaduje s

Justinem. Bylo udivující, jak se dokázal rozčilit v průběhu jediné

schůze. Justin podráţděně vykřikl, mávl rukou a spěchal pryč.

„Nemůţu uvěřit, ţe jsem navrţená,“ řekla Rachel.

„Proč ne?“ odpověděla jsem. „Zaslouţíš si to.“

„Já vím,“ špitla. „Já jenom přemýšlím, jestli to neměl být někdo

jiný.“

Smála jsem se ještě, kdyţ k nám přišla Elana. Její dokonalé malé

tvářičky jak jablíčka byly červené rozčilením; podobala se

porcelánové panence.

„Máme co oslavovat,“ řekla. „Co vy na to, kdyţ půjdeme všichni

do Peteovy pizzerie? Svezu vás. Mám tu dnes mercedes.“

Rachel se rozzářila a široce usmála. Byla vţdycky vzrušená, kdyţ

byla pozvána na nějaký skupinový výlet.

„Jdeme, Elano!“ řekl Brad Coleman a dal jí herdu do zad, kdyţ

pospíchal kolem ní. Myslím, ţe by dělal cokoliv, aby měl příleţitost

se jí dotknout.

S dokonalým úsměvem Elana zavolala dozadu poděkování.

Natřásla si krátké blond vlasy. „Simone!“

Simone byla asi dvacet yardů za námi s nešťastným zamračeným

obličejem. „Nemůţu tomu uvěřit,“ reptala, kdyţ kolem nás

procházela. „Během schůze jsem viděla Justina motat se kolem Meg

Daltonové. Jestli s ní půjde na rande za mými zády, zabiju ho.“

Bylo to směšné. Tahle směšná pohrůţka byla ale první věc, která

mi prolétla hlavou o dva dny později, kdyţ jsme se dočetli, ţe

zmizela Simone.

14

II.

„To je tak bezva!“ překřikovala Elana řvoucí rádio, které bylo

celou cestu zapnuté. „Myslím, ţe bysme se mohly pokusit uhádnout,

která z nás bude královnou.“

Byly jsme všechny nacpané ve stříbrném mercedesu Elaniných

rodičů a mířily k Peteově pizzerii. Seděla jsem vzadu mezi Rachel a

Simonou. Dawn byla vpředu a neustále lovila stanice.

„Dawn, vypni to!“ zapištěla Simone a upřeně hleděla na zelené

sklady na klíně. „Pokouším se naučit svou roli.“

Pro jarní představení dramatického krouţku reţíroval Robbie

Barron představení s názvem Zvuk hudby. Představení se mělo hrát v

pátek večer před plesovým víkendem, a měl jím vlastně vypuknout

jarní festival.

Simone byla samozřejmě obsazena do role Marie von Trapp. Byla

vţdycky hvězda. Přesto, ţe nevypadala jako jeptiška moc

přesvědčivě.

Dawn vypnula rádio a řekla: „Máš pravdu, Elano, jedna z nás

bude královnou, ale jen já vím, kdo to bude. Já.“

Simone se naklonila dopředu. „Je jisté, ţe vyhraješ i přes svou

skromnost,“ řekla sarkasticky.

„Je mi jedno v jak skromné soutěţi, ale chtěla bych vyhrát,“ řekla

Dawn.

Podívala jsem se na Rachel a ta zakroutila očima.

Elana vjela do Divison Street Mali a šinula si to na parkoviště

blízko restaurace. „Zamkněte,“ řekla nám a vyskočila ven.

„Samozřejmě,“ mumlala Rachel a vystoupila z auta. „Nechtěly

jsme auto ukrást. To by její otec musel zase zítra kupovat nějaké

15

jiné.“

Tiše jsem se smála. Nevěděla jsem, jak jinak reagovat na

Rachelino roztrpčení.

Musela jsem uznat, ţe jsem se cítila dobře. Skutečně šťastná. Ale

pak si Rachel znovu vzpomněla na vraţdu.

Restaurace byla nacpaná. Měly jsme potíţe najít stůl pro pět.

Kdyţ jsme našly jeden úplně vzadu, obsadily jsme ho a předaly

servírce svou objednávku.

Konečně k nám dorazila pizza. Kaţdá jsme si vzaly porci, kdyţ

Rachel pronesla: „Co kdyţ starosta kvůli tomu zabijákovi vyhlásí

zákaz vycházení?“

Všechny jsme zavyly. „Váţně,“ naléhala. „Co kdyţ ples nebude

kvůli smrti té holky – Stacy?“

„Jeţíši, Rachel,“ řekla Dawn, „ty mě kritizuješ, ţe nejsem dost

citlivá. Ta holka byla zavraţděná, a všechno, na co ty myslíš, je

ples.“

Rachel se začervenala. „Tak jsem to nemyslela,“ zamumlala. „Já

jsem myslela, já – och, nevadí.“

Simone se tvářila přemýšlivě. Zeptala jsem se jí, nač myslí.

„Na otce s matkou,“ odpověděla zamračeně. „V téhle hře jsem

hvězda, ale vsadím se, ţe se na mě nebudou chtít přijít podívat.“

Poloţila kus pizzy na talíř. „Kdyţ jsem jim řekla, ţe jsem mezi

kandidátkami na královnu, oni na to ani slovo.“

„Simono,“ řekla jsem jí. „Víš, ţe jsou starostliví. Mají jenom moc

práce, to je všechno.“

„Jediné, na co pořád myslím, je ten vrah. Nenapadá vás, co

můţeme na svou obranu před tím cvokem udělat?“ zeptala se Elana,

posedlá myšlenkami na vraha.

Řekla jsem: „Moţná bysme se mohly přestrojit za kluky.“

Simone se mého nápadu okamţitě chytila. Klesla hlasem: „Hej,

tady není ţádná vyšší dívčí, pane vrahu,“ vrčela. „To musíte mít

špatnou adresu.“

Hrubě si otírala nos a prskala a plivala jako kluk.

„Víte co?“ zeptala se Dawn. „Myslím, ţe nepůjdu spát, je moc

horký večer.“

„Budeš spát líp neţ já,“ řekla jí Rachel. „Já jsem jediná, kdo bydlí

16

ve Fear Street, uvědomuješ si to?“

Vtom jí někdo sevřel obě ruce kolem krku.

„Dostal jsem tě,“ řekl muţský hlas.

Byl to Gideon Miller, Rachelin kluk.

„Neblázni!“ vykřikla Rachel, ale v kaţdém případě se na něj

usmála.

„Drbaly jste mě?“ zeptal se a šklebil se přitom.

„Ne. Bavily jsme se o vrahovi,“ řekla Dawn.

„Bezva zábava,“ poznamenal suše a zakroutil očima. „Hej, kráčí

Rachel vstříc třem tisícům dolarů?“ zeptal se a objal ji kolem ramen.

„Co je ti po tom?“ zeptala se Rachel. „Jestli vyhraju, nemysli si,

ţe se s tebou budu dělit – jasné? Stejně vlastně vůbec nejsi můj typ.“

Gideon se smál. „Óó, to znělo. Silná slova! Ty jsi dnes začala

studovat nový slovník?“ Zamával na kluky, kteří na něj čekali venku

u skleněných dveří. „Ne, já si myslím, ţe pokud vyhraješ, tak mi dáš

na kino nebo tak něco.“

„Moţná,“ škádlila ho Rachel.

„Musím padat,“ řekl Gideon. Stiskl Rachel ramena a zamířil ke

svým kámošům.

„O čem jsme to mluvily?“ zeptala se Simone, která vybrala ze své

porce všechny feferonky a nacpala si je do pusy.

„O vrahovi,“ odpověděla Rachel, zatímco její oči sledovaly

Gideona.

„Prosím vás,“ ozvala se Elana, utírající si pusu, „uţ dost.

Nemluvte uţ o tom.“

„V pořádku,“ řekla Dawn. „Budeme mluvit o něčem jiném. Uţ to

mám – pojďme se bavit o plese a o tom, jak mě zvolí královnou.“

„Já mám lepší nápad. Pojďme dvě minuty mluvit čistě o škole,“

navrhla Elana.

Vtom mě něco napadlo. Byla to variace na hru profesora Meada.

„Pojďme předvést jedna druhou a kaţdá z nás řekne projev některé

jiné,“ navrhla jsem. Tvářily se zaraţeně. „Bude to legrace,“

vysvětlovala jsem. „Dobře?“

„Tak jo,“ řekla Simone. „Já budu dělat Dawn.“

Zaklonila hlavu a zastrčila si vlasy za uši, jako je nosila Dawn.

Vystrčila bradu jako Dawn, která cítí kolem sebe konkurenci.

17

Bylo to úţasné. Právě tím jednoduchým gestem se Simone

proměnila Dawn! Všechny jsme se rozchechtaly. Dawn začala hlasitě

tleskat, jako by ji Simone skutečně bavila. Ale viděla jsem, ţe se jí to

protiví.

„Ahoj,“ začala Simone. „Jmenuju se Dawn Rodgersová, jo!“

Vztyčenou pěstí oznamovala světu své příští vítězství.

Dawn se opovrţlivě šklebila a červenala se. Ruměnec bylo dobře

vidět i přes opálení.

„Zkrátka a dobře,“ pokračovala Simone, „podívejte se na mě, já

jsem budoucí královna plesu.“

Všechny jsme zatleskaly. Simone poděkovala za potlesk

mávnutím pěstí. Křečovitě se smějící Dawn řekla: „Fajn, teď jsem na

řadě já, buď…“ Ale Simone pokračovala.

„No, vidím tady další čtyři kandidátky, ale jak všichni víte,

jednička mezi všemi jsem já, takţe…“

„Dobře, dobře,“ vyskočila Dawn a blýskala očima. „Jsem na řadě.

Tady je projev Simony.“

Začala jsem přemýšlet o tom, ţe to v téhle situaci ode mě nebyl

právě nejlepší nápad.

„Ale já jsem ještě neskončila,“ řekla Simone.

„Jmenuju se Simone Perryová,“ ozvala se Dawn, ignorujíc ji.

Přehodila si vlasy dozadu, tak jako to vţdycky dělávala Simone.

„Páni, muším poděkovat tolika lidem za vítězství, za zisk Oscara pro

nejlepší herečku – jsem z toho celá vedle. Co jsem to řekla? Měla

jsem na mysli vítězství v soutěţi o královnu plesu.“

Teď byla řada na Simone, aby předstírala, jak se baví a uţila si to.

„Ráda bych vám sdělila, ţe jsem velmi citlivá umělkyně,“

cukrovala Dawn, „a ţe jsem to pouze já, kdo je schopen zahrát roli

královny.“

Dořekla a hluboce se uklonila, pak si sedla a sladce se na Simonu

usmála. „Jaká jsem byla?“

„Víš,“ řekla jsem, „moţná jsme měli…“

„Jmenuju se Rachel Westová,“ řekla Elana, vstávajíc.

Oh ne, pomyslela jsem si. Elano – prosím tě._

„A, uf…“ Elana napodobila Rachelinu pomalou řeč. „Hm…

dobře, jsem taková chudinka.“

18

„Cha-cha,“ řekla Rachel. Viděla jsem, ţe ji to zabolelo, ale přes

tvář jí přelétl pokřivený úsměv. Simone se smála, kdyţ Elana

pokračovala. „Já-já, hm, chtěla jsem si projev připravit, ale nemohla

jsem si to dovolit!“

Rachel ze sebe vydala hlučný, zvlášť falešný chechot. „Jeţíš, to je

tak směšné, skoro jsem se zapomněla smát.“

„Těší mě, ţe se ti to líbí,“ odpověděla Elana.

„Děsně, fakt,“ zašklebila se Rachel. Viděla jsem, ţe se pokoušela

vymyslet něco řízného, co by řekla, ale nemohla, musela tam prostě

sedět a smát se.

„Pronesu Elanin projev,“ škemrala Simone.

„Simone,“ řekla jsem. „Myslím, ţe toho necháme.“

„Ne, to je v pořádku,“ řekla Rachel. „Teď já.“ Postavila se.

„Jmenuju se Elana Potterová. Nic se nestane, jestliţe nebudu

královnou. Kdyţ prohraju, můj otec mě pošle na výlet do Evropy aţ

do té doby, neţ se budu cítit líp.“

Hodila vlasy na jednu stranu a volně kroutila hlavou dokola jako

vţdycky Elana. Simone a Dawn byly hysterické. Elaně zmrzl úsměv

na tváři.

„Ne, ale váţně. Jestli je tady někdo, kdo si myslí, ţe mě hlasy

nedá“ – předváděla Rachel s Elaniným svůdným úsměvem na rtech,

„zaplatím mu tisíc dolarů za změnu jeho názoru.“

Elana hlasitě tleskla – dvakrát. „To není špatné,“ řekla, „ale

nemůţu si koupit ţádný hlas. Pokud jste slyšeli dnešní potlesk, pak

víte proč.“

„No, mě si koupit můţeš,“ vystřelila Rachel přes rameno a znovu

si sedla.

Dlouho jsme ţádná nic neřekla. Chtěla jsem poznamenat, ţe

všechny zašly příliš daleko. Poctivost je dobrá věc – ale ani s

dobrými věcmi se to nemá přehánět.

„Je to výborná hra, Lizzy,“ řekla nakonec Dawn. „Teď někdo

předvede tebe.“

„Fajn. Nešetřte mě.“

„V ţádném případě,“ nedala se odradit Dawn. „Hrají všichni. Jo,

Simono?“

Ale Simone neposlouchala. Upřeně se dívala přes nás směrem k

19

předním oknům restaurace.

„Simono?“ řekla jsem.

Simonin obličej byl úplně bílý.

„Ach ne,“ mumlala. Vyskočila a porazila na zem mou

sodovkovou láhev. Soda nás všechny postříkala od Dawn aţ ke mně.

Obě najednou jsme vyskočily ze ţidlí.

„Ach, ne,“ opakovala Simone. „Ne!“

Bylo na ní vidět úplně zděšení. Vykřikla. „Ne. Dost!“

A pak vyběhla z restaurace.

20

III.

Stály jsme všechny na nohou a dívaly se z okna za Simonou,

Okamţitě jsme věděly, co ji tolik rozčílilo.

Hned venku před restaurací je velká fontána. Vedle ní stál Justin.

Stál velice blízko vysoké, dychtivě vyhlíţející blond dívky –

Vanessy Hartleyové.

Pozorovaly jsme, jak se k nim Simone blíţila. Viděly jsme, jak na

Justina zavolala, pak ho prudce objala. Nebyl to nejněţnější pohyb,

jak jsme viděly.

„Moc se neovládá, právě naopak,“ vybuchla jsem, kdyţ jsem

viděla, jak se to Justina dotklo. Odešel od Simony a téměř přepadl

pozpátku do fontány.

„To se dalo čekat,“ řekla Dawn. „Kdyţ Simone vříská, není to nic

příjemného.“

„Zapomíná, ţe není pořád na jevišti,“ souhlasila Rachel a posadila

se.

„Ţárlí na kaţdou, která se na Justina jenom podívá,“ řekla Elana.

Pořád jsem pozorovala scénu z okna. Vanessa vyuţila vyrušení a

pospíchala pryč. Justin teď objímal Simonu. Něco jí říkal a jeho

světlé, modré oči se blýskaly.

„Já bych ţárlila taky,“ poznamenala jsem. „Justin je jako malé

dítě!“

Nedělala jsem si legraci. Bez nadsázky jsem mohla říct, ţe Justin

velmi dobře vypadal a byl to nejklidnější a nejpopulárnější kluk na

Shadysideské střední. A jakoby toho nebylo dost, reprezentant

baseballového muţstva a kapitán týmu Shadysideských tygrů.

Dawn se naklonila k nám a ztišila hlas. „Umíte mlčet? Dobře,

21

nebudu to déle tajit…“ řekla a udělala dramatickou pauzu, neţ

pokračovala. „Byla jsem s Justinem minulý týden na rande.“

Elaně klesla čelist a ukázala ústa plná rozţvýkaného sýra s

feferonkami. „Cos to řekla!“ zeptala se.

„S Justinem Stilesem?“ nemohla jsem potlačit výkřik. „S ním, se

Simoniným klukem?“

„Jo,“ bránila se Dawn. „I kdyţ to není pěkné, pokoušela jsem se jí

ho přebrat. Pozval mě, tak jsem šla.“ Pokrčila rameny. „Bylo nám

spolu dobře.“

„To se ví,“ řekla Elana, která upřeně a touţebně zírala z okna na

Justina. „Kdyby pozval mě, taky bych řekla ano. Ty ne, Liz?“

„Jistě,“ souhlasila jsem. „Kdyţ by nepatřil Simone.“

„Ó, kdo jsi, skautka?“ ušklíbla se Dawn.

„A co ty, Rachel?“ dotírala Elena. „Co bys řekla Justinovi, kdyby

tě pozval?“

Rachel vybuchla tichým smíchem. „Uţ mě pozval,“ řekla.

Elana opět otevřela pusu dokořán.

Rachel se široce usmívala: „Řekla jsem ano,“ dodala.

„Kopce jsou plné,“ zpíval Robbie Barron a zmítal se kolem pódia,

„plné zvuků hudby.“

Byl obklopen smějícími se jeptiškami. Čekali jsme na opakování

scény v opatství. Ale Simone se neobjevovala.

Po čase začal Robbie Simonu předvádět. Měl na sobě černobílou

kápi Evy Clarkové a tančil dokola jako šílenec. Vypadal legračně se

svými tlustými, černě orámovanými brýlemi.

Kdyţ dozpíval, řekl: „Tohle Simonu odnaučí chodit pozdě.“

Podíval se na hodinky a zamračil se. „Doufám, ţe si naše malá

Marie uvědomí, ţe je těţké zkoušet bez hlavní hrdinky.“

„Jak chcete vyřešit problém Marie,“ hlaholily holky hrající

jeptišky.

Robbin se smál, ale ne dlouho. „Vím, jak ten problém vyřeším –

půjdu jí zakroutit krkem. Hned teď.“

Byla jsem u toho, protoţe jsem měla na starosti výpravu. Nechtěla

bych být přistiţena publikem jako neschopná. Vsadila bych se, ţe při

představení se to stane – naprosto jistě. Pomalu bych z toho umřela.

Stála jsem přímo u namalovaných kulis a vypadala stejně jako

22

stěna před ctihodnou matkou představenou. Tento týden, po dvou

vraţdách, mě moji nadobyčej ochraňující rodiče pouštěli večer z

domu jen na zkoušku.

„Hej, Lizzy,“ zavolal Robbie, „napadá tě, kde by tvá přítelkyně

Simone mohla být?“

„Ale jistě,“ odpověděla jsem sarkasticky. „Kdyţ má potíţe, je

najednou moje přítelkyně.“

„Pojď sem a nedělej fóry,“ vyzvídal Robbie jako by ztratil

trpělivost. „Víš, kde je, nebo ne?“

„Ne, je mi líto.“

„Dobře, nic jsme se nedozvěděli,“ pokračoval Robbie, dívaje se

znovu na hodinky. „Je pozdě dokonce i na Simonu.“

Byla to pravda – bylo pozdě i na Simonin styl. Nezáleţí na tom, z

jakého důvodu, ale Simone vţdycky přiběhla přinejmenším půl

hodiny po začátku.

Uběhly dva dny po vyhlášení nominace na královnu plesu.

Neviděla jsem moc Simonu, ani ostatní kandidátky od onoho

odpoledne v restauraci. Nevěnovala jsem tomu přinejmenším

pozornost.

„Moţná zapomněla, ţe má zkoušku,“ namítla jedna z jeptišek.

„Připomínal jsem jí to dnes třikrát,“ odpověděl Robbie. „A volal

na ni, ať nepřijde pozdě.“ Nasadil si brýle zpátky na nos. „Ale

nicméně, jak znám Simonu, je moţné, ţe zapomněla.“

Dramaticky se zahleděl a zalovil pro změnu v kapsách dţínů.

„Evo,“ řekl, „mohla bys Simone zavolat domů?“

Zavolat se dalo z kanceláře ředitele. Eva byla za několik minut

zpátky. „Neberou to,“ oznámila, kdyţ se vrátila.

Shodila jsem štětec do kávy a mohla se napít jen vody a koukat

ven z oken. Justin se obyčejně rád díval na Simoniny zkoušky.

Sedával tiše v zadní řadě hlediště.

Ale ne dnes večer, pomyslela jsem si.

Vstala jsem. „Půjdu se za ní podívat,“ nabídla jsem. „Moţná, ţe

bude někde u školy.“

Seskočila jsem z jeviště a vykročila do prázdné chodby. Panovalo

tu šero a vůbec nikdo tu nebyl.

Nebála jsem se. Ale chůze prázdnou chodbou ve tmě nikdy

23

nepatřila k seznamu mých oblíbených činností.

Kde bych byla, zeptala jsem se sama sebe, kdybych byla Simone a

zapomněla na zkoušku?

Nejprve jsem zkusila knihovnu, tam ale bylo zamčeno. Potom

jsem zamířila dolním schodištěm k tělocvičně. Někdy tam okouněla,

kdyţ čekala, aţ Justinovi skončí baseballový trénink.

Otevřela jsem dveře vedle schodiště. Dole byla úplná tma.

Pomyslela jsem si, ţe by mohli nechat rozsvíceno, dokud je někdo ve

škole!

Na chvíli jsem zaváhala a pak vešla dovnitř. Těţké dveře se za

mnou zavřely s hlasitým cvaknutím. Zpozorněla jsem a zkusila otočit

knoflíkem. Dveře za mnou byly zamčené. Najednou jsem cítila tíhu

aţ hluboko v ţaludku. Nechtěla jsem být zavřená na schodišti potmě

celou noc. Modlila jsem se, aby tělocvična byla odemčená.

Tápala jsem cestou dolů po ponurých schodech. Neţ jsem došla

dolů, byla tma jako v pytli. Mávala jsem rukama kolem sebe

pomalým pohybem a zkoušela jsem nahmatat cestu.

Kdyţ se oči přizpůsobily tmě, našla jsem dveře do tělocvičny a

otočila knoflíkem. Bylo zamčeno.

Jsem tu v pasti, prolétlo mi hlavou.

Nemůţu ven!

Já – já nemůţu dýchat!

Ně. Můţu dýchat naprosto skvěle. Nadávala jsem si za to

přehánění.

Uklidni se, Lizzy. Uklidni se.

Srdce mi bušilo jako tamtam. Začala jsem tlouci pěstmi na

zavřené dveře.

„Pojďte sem někdo! Kdokoliv! Pusťte mě ven!“

Mlátila jsem několik minut.

Bez odezvy.

Tady dole nebyl nikdo jiný kromě mě.

Simone byla nejspíš uţ na jevišti a zpívala z celého srdce. Můţe

někomu chybět výtvarník scény?

Pochybovala jsem o tom.

Pokoušela jsem si namluvit, ţe bych měla zůstat klidná, ale můj

strach přesto stoupal. Zasáhla mě vlna zděšení. Musela jsem se odsud

24

dostat. Musím to dokázat.

Začala jsem znovu bouchat ze všech sil. A kdyţ to nemělo ţádný

účinek, začala jsem křičet.

Zakřičela jsem dvakrát, kdyţ jsem uslyšela kroky, blíţící se z

druhé strany dveří.

Zmlkla jsem a naslouchala.

Mělo by se mi ulevit, ale místo toho přišla ještě větší hrůza. Dech

mi vázl v hrdle. V hlavě mi bušilo.

To je vrah, pomyslela jsem si.

Skrýval se v tělocvičně.

Slyšel můj křik. Ví, ţe jsem sama, chycená do pasti. A teď si pro

mě jde.

Kroky sílily.

Věděla jsem, ţe bych měla utéct.

Ale dřív, neţ jsem se mohla pohnout, dveře se s trhnutím otevřely

– a já začala znovu ječet.

25

IV.

„Co je s tebou? Proč tu tak ječíš?“

Byl to pan Santucci, školník. Civěl na mě a jeho výraz byl ještě

vyděšenější neţ můj.

„Proč jsi šla sem dolů?“ zeptal se a pozoroval mou tvář v ponurém

světle. „Tyhle dveře jsou zamčené.“

„Omlouvám se,“ koktala jsem. „Někoho jsem hledala.“

„Tady dole nikdo není,“ řekl a potřásl hlavou. „Všechno je tu

zavřené. Polekala jsi mě.“

Znovu jsem se omluvila a připadala jsem si jako blázen. Proč jsem

musela tak křičet? Proč jsem dovolila, aby mě strach ochromil?

Srdce mi ještě pořád bouchalo, kdyţ jsem šla za ním prázdnou

tělocvičnou. Bručel, kdyţ mě pouštěl zadními dveřmi.

Kdyţ jsem šla přes parkoviště, slyšela jsem důvěrné zvuky a

očima jsem zalétla směrem k osvětleným tenisovým kurtům na konci

parkoviště.

Tenisové druţstvo trénovalo. Dawn by tam mohla být. Moţná, ţe

Simonu viděla.

Zrovna, kdyţ jsem vyrazila směrem ke kurtům, otevřela se branka

v plotě a ven vyšla dívka. Byla ode mě příliš daleko a neviděla jsem

ji jasně. Viděla jsem jen, ţe je vysoká a nese v ruce tenisovou raketu.

Přišla jsem trochu blíţ. Podle těch dlouhých blond vlasů jsem ji

poznala.

„Dawn!“ zavolala jsem.

Vzhlédla, polekala se a sotva zamávala. Otevřela dveře matčina

červeného camara.

Doklopýtala jsem k ní. Chtěla odejet, aniţ by řekla ‚ahoj‘, proč?

26

„Dawn!“ zavolala jsem znovu. „Nevidělas Simonu?“

Přidrţela dveře auta. „Od školy ne,“ odpověděla. Hodila raketu na

sedadlo a vklouzla dovnitř.

„Hej! Počkej chvilku!“ volala jsem. Vyhlédla. Skočila jsem na

levou stranu, kde Dawn seděla u volantu. Zamávala jsem rukama,

abych nepřepadla přes auto.

„Kam se řítíš?“ volala jsem na ni, kdyţ spustila okno.

„Promiň,“ řekla. „Co se děje?“

„Hledala jsem Simonu.“

„Aha, no, uţ jsem ti řekla, ţe nevím…“

„Dawn!“

Byla jsem několik kroků od ní. Viděla jsem její tvář dost zblízka.

Byla poškrábaná a zkrvavená. Vypadala, jako by ji napadla zdivočelá

kočka.

„To nic,“ řekla mi, kdyţ zachytila můj upřený pohled.

„Co tím chceš říct? Máš…“

Byla jsem teď těsně u auta. „Máš celý dres od krve!“

„No jo, to nic není, spraví to trochu saponátu…“

„Jo, ale co se stalo?“

Dawn nastartovala motor. „Srazila jsem se s Marcií. Spadla jsem,

kdyţ zahrála špatný halfvolej. Háţe to níţ a níţ. Potom jsem sklouzla

aţ k tomu blbému plotu. To nic. Vypadá to horší, neţ to je. Hele,

musím jít domů, protoţe – ech – protoţe jsem se opozdila,“ skončila

nepřesvědčivě. Tím se z toho vykroutila. Zavrtěla jsem hlavou. Zdálo

se, ţe něco skrývá, ale nenapadlo mě, co by to mohlo být.

„Lizzy!“

Otočila jsem se. Byla to Eva, vlnící se přes parkoviště ke mně.

Nedaleko ní stálo několik dalších členů souboru. Viděla jsem

Robbieho, nastupoval do auta a práskl dveřmi.

„Nemohla jsem ji najít,“ hulákala jsem.

Eva přikývla. „Zkouška je zrušená. Nenapadá nás, kde by mohla

být.“

Řekla jsem si, ţe bych mohla jít za panem Santuccim, aby mi

otevřel jeviště a já mohla dokončit kulisu opatství. Ale pak uţ jsem

na to neměla náladu.

Zamířila jsem k autu a chtěla jet přímo domů. Ale pak jsem si

27

vzpomněla, ţe Simone bydlí v North Hills, coţ je blízko školy.

Mohla bych se tam zastavit cestou. Moţná, ţe Simone uţ bude doma.

Velký lincoln jejích rodičů parkoval na příjezdové cestě. Zastavila

jsem za ním. Pospíchala jsem z auta a utíkala nahoru zazvonit. Za

záclonou se objevila tvář paní Perryové. Zjišťovala, kdo to je. Potom

se dveře otevřely.

„Nazdar, Lizzy,“ řekla zmateně. „Jak ti to sluší.“ Měla na sobě

kabát. „Pojď dál, prosím.“

Z haly vyšel pan Perry. Byl také v kabátě, který se třpytil docela

jako kovový krunýř.

„Lizzy McVayová!“ vykřikl vřele, jako by mě očekával uţ pár

týdnů. Pan Perry byl ještě pořád pěkný chlap.

„Simone je nahoře ve svém pokoji,“ řekla mi paní Perryová.

„Aspoň si to myslím. Právě jsme přišli domů, ale kdyţ jsme se

přihnali, viděla jsem nahoře světlo.“

Usmála jsem se, poděkovala jí a unaveně a smutně se obrátila ke

schodům. Tys nám dala, Simono, pomyslela jsem si. Musela úplně

zapomenout na zkoušku.

Zpomalila jsem, kdyţ jsem se blíţila nahoru.

S výjimkou pruhu světla, vycházejícího zpod Simoniných dveří,

tam byla tma.

„Simono?“ zavolala jsem.

Ţádná odpověď.

Nejspíš poslouchala hudbu ze sluchátek.

Došla jsem ke dveřím a zaklepala.

„Simono! To jsem já, Lizzy. Můţu dovnitř?“

Ţádná odpověď. Zaklepala jsem znovu.

Pak jsem dveře otevřela.

A těţce vydechla zděšením.

Pokoj byl úplně rozházený.

Vypadal jako po bitvě. Na chvíli se mi zdálo, ţe omdlím.

První věc, které jsem si všimla, byl Simonin starý plyšový

medvídek. Leţel na podlaze u postele. Jeho hlava byla odtrţená a

celé tělo pokrývaly piliny. Medvídkovy černé skleněné oči na mne

netečně civěly.

Rychle jsem prohlédla zbytek pokoje.

28

Na podlaze leţely rozházené Simoniny svršky.

Prostěradla a pokrývky byly shozené z postele.

Dole u stolu leţela ulomená lampa.

Papíry byly rozházené všude. Jedna bílá záclona na okně byla

vytaţená z tyče.

Přemýšlela jsem, jak hrozný zápas se musel na tomto místě

odehrát.

Naprosto zničená hrůzou jsem začala brečet a šla zpět dolů.

Ale pak jsem uviděla ze všeho nejstrašnější podívanou.

Na koberci blízko mých nohou byla široká, tmavá kaluţ krve.

29

V.

Nekřičela jsem. Byla jsem blízko mdlobám. Cítila jsem pach krve u

svých nohou a vrhla jsem se přes pokoj k otevřenému oknu.

Potřebovala jsem rychle čerstvý vzduch. Vystrčila jsem hlavu ven a

lapala po dechu.

A tehdy jsem ho uviděla.

Jeho postavu přímo ozařovala světla ze zadní verandy

Perryových.

Muţ.

Pádil přes zadní dvůr do lesa. V ruce nesl velkou šedou tašku.

Upřeně, tak pozorně jak to šlo, jsem se dívala do tmy. Ale zmizel z

dohledu.

A pak jsem konečně začala provádět to, co jsem, myslím, měla

správně udělat hned.

Začala jsem křičet.

Příští odpoledne po vyučování jsem šla k Simone znovu. Byli tam

Justin, Robbie, Elana a Dawn, Rachel a nějaká dvojice. Policie chtěla

poloţit všem Simoniným přátelům pár otázek.

Ani při tolika lidech nevypadal obývací pokoj Perryových

přeplněně. Všem se nám stýskalo po Simone. Nikdo z nás ji od

předvčerejšího dne neviděl.

Policie ještě nepřijela. Mlčeli jsme. Všichni jsme byli pěkně

vystrašení.

Vstala jsem a šla do kuchyně. Byla jsem zvědavá, jestli paní

Perryová nepotřebuje pomoc. Ale daleko spíš jsem se chtěla dostat z

obýváku.

„Ach, Lizzy!“ Paní Perryová ke mně vyslala křehký úsměv.

30

Urovnávala pro nás na tác sušenky z burských oříšků. Ale viděla

jsem, ţe se jí třásly ruce. A její líčidlo se slabě roztěkalo.

„Policie tu bude kaţdou chvíli,“ řekla mi.

„Rozumím,“ řekla jsem a vzala sušenky z jejích rukou.

Vypadalo to, jako by potřebovala něco dělat, aby zůstala klidná.

Ruce se jí začaly třást víc neţ předtím. Zvedla je a zakryla si obličej.

„Je mi to líto,“ řekla, „to je proto, ţe jsem tak vyplašená.“

Věděla jsem, co se dělá, kdyţ jsou děti vyděšené, nebo začnou

plakat. Obyčejně jsem udělala nějakou legraci, abych je z toho

dostala, obejmula jsem je, nebo cokoli, dokud se necítily líp. Kdykoli

se Rachel cítila skutečně na dně, vţdycky jsem například uţívala

větu: „Cítím váš pach, cizince.“ Bylo to stupidní, ale ji to vţdycky

rozesmálo.

Kdyţ ale zmatkují dospělí, jsem úplně v rozpacích.

Samozřejmě, ţe jsem nemohla paní Perryové říct, ţe páchne.

Bezmocně jsem stála, kdyţ začala plakat. Klidnější pan Perry

přišel právě v tom okamţiku do kuchyně. Rychle objal svou ţenu.

„Uvidíš, ţe to bude v pořádku,“ pošeptal jí.

„Ne, nebude,“ vzlykla.

Pan Perry ji pevně objal. „Kdokoli ji unesl, bude chtít pouze

peníze. Dáme mu, co bude chtít, a bude tomu konec.“

Poznala jsem, ţe ve skutečnosti tomu nevěří. Který únosce by

nechával krev své oběti po celé podlaze?

Vrah, to je jasné.

Tentýţ chlap, který zabil to děvče, Stacy. Ten, koho viděli ve

Feart Street.

Pan Perry se na mě pokusil přes rameno své ţeny klidně usmát,

ale jeho tvář byla velmi strhaná. Pod očima měl velké černé váčky,

podobné mývalím skvrnám. „Prosím tě, řekni všem, ţe policie tu

bude kaţdou chvíli.“

Vrátila jsem se zpět do obývacího pokoje.

Kdyţ jsem přišla, všichni kluci a holky mě upřeně pozorovali,

jako by doufali, ţe bych mohla být Simone.

Otřásla jsem se. „Vzkazují, ţe policajti tu budou kaţdou chvíli.“

Podobně jako po naráţce v divadle zařinčel zvonek.

U vstupních dveří stáli dva policejní důstojníci. Pan Perry

31

pospíchal z kuchyně. Jeho tvář se rozzářila, kdyţ je uviděl. „Něco

nového?“ zeptal se s nadějí.

Jeden z důstojníků, vysoký, hubený chlap, zavrtěl hlavou. Další z

nich – křehká, tmavovlasá ţena – se mračila. Tvář pana Perryho se

rozpadla.

Uvedl je do pokoje a všechny nás představil. Potom řekl: „Zajdu

pro svou ţenu,“ a odešel.

„Skutečně si cením toho, ţe jste si udělali čas na rozhovor s

námi.“ Policista Jackson mluvil jako právník. Vypadal skoro stejně

utrápeně jako Perryovi.

„Myslíte si, ţe jde o únos?“ zeptala se ho Dawn.

Jackson pokrčil úzkými rameny. Slyšela jsem paní Perryovou v

kuchyni smrkat.

„V to doufáme.“ Barnettová se na nás malounko usmála. „Ale

všichni musíme být připraveni na…“

„Na nejhorší,“ Jackson dokončil větu za ni. „Právě teď desítky

policistů prohledávají Fear Street.“

Hleděli jsme na sebe v němé hrůze. Les u Fear Street, kde našli

Stacy. Les, kde… Hlavou mi probleskl obrázek z televizních zpráv.

Modrý vak, leţící v blátivé strţi.

Jestliţe byl předtím v pokoji někdo, kdo věřil v únos – po tom, co

teď řekli – jsme věděli, ţe Simonu uţ nikdy neuvidíme.

Rachel se snaţila upoutat mou pozornost. Vypadalo to, jako by

chtěla ujištění, ţe se nám to všechno jen zdá.

Snaţila jsem se uklidnit. Ale zděšení, jaké nastalo, kdyţ našli v

lese Stacy, nebylo nic proti tomu, co jsem cítila teď. Tohle byla

Simone, kterou jsem znala od mateřské školy.

Perryovi šli směrem k nám, paní Perryová nesla podnos se

sušenkami a pan Perry drţel dţbán s mlékem. Paní Perryová se

kousla do rtů, kdyţ spatřila policisty. Její manţel odloţil podnos a

sedl si ke kávovému stolku.

Robbie Barron se natáhl a vzal si sušenku. Všichni se na něj

podívali. Jak mohl v takové době jíst? Zakousl se do ní a v tichu

pokoje mohl kaţdý slyšet jeho chroupání. Přejel nás pohledem a

všiml si, jak na něj všichni vyjeveně hledí. Odloţil zbytek.

Hned nato zazvonil telefon.

32

Vyskočili jsme, jako bychom dostali elektrickou ránu. Pan Perry

vyběhl z pokoje. Za chvíli se vrátil zpět.

„To byla sekretářka,“ vysvětlil.

„Oukej,“ řekla Barnettová, vzala velký černý zápisník, který měla

připnutý k opasku, a otevřela ho. „Začneme. Potřebujeme jakékoli

informace, které by nám mohly pomoci v pátrání po Simone.

Jakékoli,“ dodala pevně.

„Všechno je důleţité. Rozuměli jste?“ dodal její kolega a přejel

očima kaţdého z nás.

Kývla jsem energicky hlavou, jako by to byla skutečně otázka, na

kterou je nutno odpovědět. Potom Jackson řekl. „Kdo začne?“

Upřeně na nás hleděl. Všichni jsme se nepohodlně zavrtěli na

ţidlích. Bylo to horší, neţ kdyţ se zeptal učitel a nikdo nezvedl ruku.

Mnohem horší.

„Fajn, začneme tím, kde jste byli všichni minulou noc,“ navrhla

Barnettová. Obrátila se ke klukovi, který seděl těsně u ní, k Justinovi.

Justin působil velice nervózně, mnohem rozčileněji neţ kdokoli z

nás. „Já – hm – já jsem byl…“

Proč to znělo, jako by lhal? Byla jsem tím překvapená.

„Byl jsem u Elany,“ řekl nakonec. „Studujeme, jak jistě víte.

Dělali jsme spolu domácí úkoly.“

Překvapeně jsem se na Elanu podívala. Bylo to šokující!

Elana zachytila můj rychlý pohled a začervenala se. Odvrátila se.

Kdo koho pozval? podivila jsem se. Vsadila bych se, ţe Elana

Justina. Pravděpodobně se nemohla smířit s tím, ţe Justin pozval

Rachel a Dawn na rande dříve neţ ji.

Střelila jsem očima po paní Perryové. Ale nezdála se být

překvapená, odhadla jsem, ţe jí mnohem víc záleţelo na dobrém

dojmu, neţ na tom, zda Justin podvádí její dceru.

„Já jsem hrála tenis,“ řekla policajtům Dawn. Blýskla po mně

očima. Vzpomněla jsem si na její zakrvácený dres. Ale ona celou tu

příhodu s plotem vysvětlila.

Jackson se zadíval s očekáváním na mě. „Já jsem připravovala

scénu,“ začala jsem.

„Scénu?“ zeptal se udiveně.

„Simonina třída chtěla uvést ‚Zvuky hudby‘,“ vloţil se pan Perry

33

do hovoru.

Jackson přikývl. „Pokračujte.“

„Uţ jsem to policii řekla minulý večer skoro všechno,“ řekla jsem.

„Řekněte to i nám,“ řekl Jackson trpělivě.

Vyprávěla jsem celou hroznou příhodu znovu. Jak jsem hledala

Simonu, zastavila se u ní doma a našla celý pokoj rozházený a na

koberci krev. A o otevřeném okně a muţi, utíkajícím pryč do tmy.

„No,“ řekla Barnettová, „to je velice důleţité. Pamatuješ si, jak

ten muţ vypadal? Alespoň něco?“

Všichni se na mě dívali a já se začala potit. Najednou se mi zdálo,

ţe bych mohla být uţitečná.

Zkoušela jsem si v duchu představit, jak se dívám z okna

Simonina pokoje. Ale obrázek prchajícího muţe se mi nevybavil.

Byl rozmazaný.

Zbyla jen tma.

Zavrtěla jsem hlavou, ţe ne.

„Jak velký byl ten pytel, co nesl,“ zeptal se Jackson.

„Vešel by se do něj člověk,“ řekla jsem.

Paní Perryová zalapala po dechu a zvedla ruce ke rtům.

„Robbie, o Čem jste se se Simonou včera dohadovali,“ nesměle se

zeptala Elana. „Mám dojem, ţe z vás dvou jsi uţíval silnější

argumenty ty.“

Oči všech se stočily nejdříve na Elanu, pak na Robbieho a zpět na

Elanu.

„To nic nebylo,“ mumlal Robbie.

„Nebylo nic slyšet,“ poznamenala Elana. „Ale tys jí vţdycky dělal

scény, kdyţ přišla později. Řekl jsi, ţe všecko zničila svým hrozným

chováním. Řekl jsi taky, ţe jestli nebude chodit včas, můţe si svůj

jeptiškovský Čepec nacpat do krku a…“

„Ale jo, přel jsem se s ní,“ přerušil ji Robbie důrazně. „Kdo se s ní

nehádali Byla nemoţná!“

Trhlo to se mnou. „Robbie!“ ozvala jsem se.

Kradmo jsem se podívala na Perryovy.

Robbie byl rudý jako rak. „Omlouvám se,“ řekl. „Nemyslel jsem

to tak. Myslel jsem…“

„Pokračujme,“ řekl pan Perry s kamenným obličejem.

34

Poté, co jsme všichni uvedli, kde jsme byli a co jsme dělali,

obrátila se Barnettová zpátky k Justinovi.

„Měla Simone nějaké nepřátele, o kterých víte?“ zeptala se.

„Někoho, kdo by jí chtěl ublíţit?“

„Ne,“ odpověděl.

„A poslední doba, kdy jste ji viděl, byla…“

„Včera při obědě.“

„A byla…“

„Rozčilená?“ zeptal se Justin. „Hrozně rozčilená. Díky tomu…“

Civěl na Robbieho, který šeptl: „Ach, prosím!“

Konečně po hodině vyptávání zaklapla Barnettová mlčky blok.

„Děkuji vám všem. Kdyţ si vzpomenete na něco, co by nám

pomohlo, zavolejte na policejní stanici. Pokud tam nebudeme, nechte

vzkaz a my za vámi přijdeme.“

Jackson pokývl panu Perrymu a spolu s Barnettovou šli ke

dveřím. Všichni jsme vstali, připraveni vypadnout. Nikdo tu nechtěl

zůstat ani o minutu déle, neţ bylo nutné.

Kdyţ jsem byla konečně venku, překvapilo mě, ţe slunce ještě

jasně svítí. Trávník před domem byl svěţí a veselý. Bylo to tak

zvláštní po tom všem, co jsme právě proţili. Všechno vypadalo

skvěle.

Zakryla jsem si oči rukama, abych je chránila před oslněním.

Pozorovala jsem Rachel. Šla ruku v ruce s Gideonem. Elana šla

napravo ode mě.

„Hrozné, brr,“ poznamenala jsem. Bylo to všechno, co jsem

mohla říct.

Sotva se na mě podívala a šla dál.

„Počkej chvilku,“ řekla jsem a spěchala za ní.

Před domem Perryových stála dlouhá řada aut. Elana parkovala na

konci, já vpravo za ní. Mlčela jsem, dokud jsme nedošly k mému

autu.

„Ráda bych udělala něco, co by pomohlo,“ řekla jsem. „Myslím,

ţe jsme byly – jsme – jedny z nejlepších kamarádek a…“

„Poslouchej,“ řekla Elana příkře. „Měla jsem toho tady aţ aţ,

rozumíš? Nechci o tom uţ nikdy mluvit.“

Otevřela dveře, sedla za volant a s prásknutím zavřela.

35

Páni, pomyslela jsem si. Přiznávat se teď k něčemu takovému.

Dívala jsem se, jak se předváděla. Koukala strnule dopředu a ani se

nerozloučila. Tvářila se mrazivě.

Pak mi to došlo. Byla bez sebe strachem. Stejně jako my ostatní.

A Elanin způsob, jak strach zvládnout, bylo předstírat, ţe se vlastně

nic nestalo.

Vytáhla jsem svou zaječí pacičku s klíčem na krouţku a

neohrabaně jsem ho strkala do zámku u dveří auta.

Vtom jsem za sebou uslyšela kroky, odráţející se od dlaţby a

mířící ke mně.

Ozval se výkřik: „Zabil jsem ji! Zabil jsem ji!“

36

VI.

Rozhlédla jsem se. Jako o závod ke mně běţel zavalitý kluk ve

ţlutohnědé větrovce, která za ním při běhu vlála. Obličej měl

zkroucený utrpením a roztahoval ruce, jako by prosil o odpuštění.

„Děsná sranda, Lucasi,“ poznamenal jsem. Lucas Brown byl jedním

z nejdivnějších kluků, které jsem znala. Dokonce jeho příjmení, které

je tak fádní, jak jen to jde, bylo příšerné, kdyţ jste se nad tím

zamysleli. Lucas Brown měl krátké hnědé vlasy a hnědé oči. A

obvykle nosil – jak jste uhodli – hnědou barvu.

Oči měl posazené blízko sebe, takţe vypadal, jako by šilhal. A

navíc. Lucas se mí jednou přiznal, ţe ho upoutal jakýsi zápisník

strašlivých smrtí, který poslouchal v televizi. „Padající, nebo napůl

useknutá hlava ţeny“ – tak nějak se to jmenovalo. Povaţoval ty

krátké příběhy za velmi zábavné. Říkal, ţe mu dělají radost a vzpruţí

ho.

Vzmuţit se bylo něco, co obvykle potřeboval, a hodně. Byl skoro

pořád v depresi. A proč ne? Ten kluk neměl ţádné kamarády. Vůbec

ţádné, jak jsem věděla.

Drsně se zasmál, aţ jsem myslela, ţe mě přišel napadnout.

„Dostal jsem tě!“ zaječel.

Neuvěřitelný blbec, pomyslela jsem si.

Obrátila jsem se zpátky k autu.

„Hej!“ nedal pokoj. „To snad ne!! Tys mi na to skočila!!!“

Obrátila jsem se k němu a podívala se na něj. „Máš zvláštní smysl

pro humor, víš to?“

„Jdi do háje, Lizzy. Byla to legrace!“

„Legrace? Simone byla nejspíš zavraţděná.“

37

„Já vím,“ řekl a zachmuřil se. Napadlo mě, ţe je rozrušený kvůli

Simone, ale pak řekl: „Nemyslel jsem si, ţe se tak naštveš kvůli

blbému vtipu.“

Měla jsem co dělat, abych na něj nezačala ječet.

„Nekecej,“ řekla jsem. „Nemohl bys přestat myslet pořád jenom

na sebe? Mám dojem, ţe ty se v tom přímo vyţíváš. Vyváděls jí

všechno moţné.“

Lucas se podíval nahoru. „No jo,“ řekl hořce. „Díky za

připomínku.“

Stál těsně u mě. Chytil mě za ramena a začal mnou cloumat.

„Jdeme na kolu,“ řekl. Typický Lucasův okouzlující způsob jak

jednat s holkami! Neptal se – rozkázal. „Potřebuju s tebou mluvit.“

„Není o čem,“ řekla jsem.

Překvapeně zamrkal. Zaskočilo ho to.

„V pořádku,“ řekl. „Teď není čas. Přijď ke mně a všechno

proberem.“

Vyděsil mě jeho vztek. Bolela mě ramena, jak mi je zmáčkl. Cítila

jsem se jako po trojnásobné dávce drogy. Zpraţila jsem ho

pohledem. Pak jsem vlezla do auta a práskla dveřmi.

Zaťukal na okno a smál se na mě. Byl to zlomyslný úsměv, jako

by věděl něco, co já ne. Spustila jsem okno na tři centimetry. Lucas

se sehnul a jeho tmavé oči blýskaly štěrbinou přímo na mě. „Tak jo,

nebo ne?“ Zachechtal se.

„Ty si skutečně myslíš, ţe na to přijdeš?“ zeptala jsem se.

„Jsem dost zvláštní, nemůţu si pomoct.“

„Jsi asi tak zvláštní, jako gumová berle.“

Věděla jsem, ţe kdybych vystoupila, zahrnula bych ho přívalem

uráţek. Myslím, ţe díky jeho pozvání by to byly uráţky třetího

stupně. Někdy jsem dokázala dát dohromady celou kupu děsných

výrazů. A s radostí bych je všechny pouţila na Lucase Browna.

Vecpal svou ruku do mezery a mrskal prsty blízko mé hlavy.

Zmáčkla jsem tlačítko dálkového ovládání a zavřela okno.

Se zlostným výkřikem škubl rukou zpátky.

Pak jsem se zdejchla. Kdyţ jsem odjíţděla, viděla jsem ho, jak

tam ještě stojí a dívá se za mnou.

Cvok! Je to cvok!

38

Neuměla jsem si představit, co na něm Simone u čerta viděla.

Pak jsem si vzpomněla, ţe Lucas patřil k těm jankům z

baseballového oddílu.

Kdyţ ho Simone poslala k vodě, projevil se Lucas jako pěkný

mizera. Pořád dokola povídal, ţe ho Simone pouţila jako návnadu,

aby získala Justina.

A nebyl jediný, kdo něco takového říkal. Spousta studentů s

tímhle názorem souhlasila.

Nebylo těţké pochopit proč. Kdyţ Simone začala s Lucasem

chodit, nikdo nevěřil, ţe by o něj měla skutečně zájem. Chodila na

všechny baseballové tréninky a Lucas věřil, ţe je to kvůli němu.

Zatím tam chodila za Justinem v naději, ţe si jí všimne. Na kaţdý

trénink nosila oblečení z šedesátých let a neomaleně se snaţila

upoutat Justinovu pozornost.

Přesně ve chvíli, kdy o ni projevil zájem, dala Lucasovi kopačky.

Bránila jsem Simonu, kdyţ ji ostatní za jejími zády pomlouvali. A

kdyţ se uváţilo, jaký byl Lucas, nedivila jsem se, ţe dala přednost

Justinovi.

Pustila jsem si rádio a hledala tichou, uklidňující hudbu. Místo

toho jsem uslyšela: „Ještě není přestávka, ale máme pro vás důleţitou

zprávu. Policie v Shadyside se, celkem oprávněně, domnívá, ţe

zmizení sedmnáctileté Simone Perryové není v souvislosti s

nedávnou smrtí Stacy Alsopove a Tiny Walesové.“

Není v souvislosti? I kdyţ to byla zřejmě práce téhoţ šílence?

Vypnula jsem to.

Trápila jsem se. Něco mi uvízlo v paměti. Uţ jsem si to začala

vybavovat a pak jsem to zapomněla.

Lucas… Justin… Simone šla na trénink.

Baseball! Druţstvo!

Ano.

Běţící postava, rozmazaná ve tmě. V ruce šedý vak.

Obrázek se najednou trochu rozjasnil.

Zajela jsem k chodníku a zadrţela dech.

Vzpomněla jsem si na něco moc důleţitého o chlápkovi, kterého

jsem viděla běţet přes zahradu za Simoniným domem.

A to, nač jsem si vzpomněla, mě vyděsilo k smrti.

39

VII.

„Hádejte, kdo mi včera večer volal a pozval mě na ples?“ zeptala

jsem se. „Lucas Brown.“

„Ne!“ vykřikly Dawn a Rachel.

Seděly jsme v mé zelené toyotě Tercel a mířily k Division Street

Mali. Byla středa, čtvrt na pět odpoledne. Od Simonina zmizení

uběhly dva dlouhé týdny. Dva týdny, kdy se neozval ţádný únosce.

Dva týdny, které se Perryovým musely zdát jako deset let.

Pořád jsem na ni myslela. Nebyl důvod o tom mluvit, ale byla

tady, jako tmavý stín, který mě všude pronásledoval.

„Řekni, co ti říkal, slovo od slova,“ naléhala Dawn.

„Řekl: ‚Hádej, kdo s tebou půjde na ples? Já.‘“

Rozesmály se tomu, jak jsem napodobila jeho hlas a příkré

způsoby. Mně do smíchu nebylo. Pozvání mi způsobilo mrazení v

zádech.

„A cos mu řekla?“ ptala se Rachel.

„Byla jsem velice zdvořilá. Nedávala jsem mu najevo, ţe je blbec.

Poděkovala jsem, ale řekla, ţe nejspíš půjdu s Kevinem. Vţdyť je to

pravda.“

„A nejen to, já si myslím, ţe Lucas je cvok,“ přidala se Rachel.

„Stejný cvok jako holka, která by ho chtěla.“

„O to teď nejde,“ řekla Dawn. „Pokračuj,“ řekla mi. „A co on?“

„No nic. Taky si myslím, ţe je blázen, to je všechno. Kaţdý si to

myslí. A pak, je tu ta bunda.“

To bylo to, na co jsem vzpomínala, kdyţ jsme odcházeli od

Perryových. Chlápek, který utíkal přes zahradu, měl oblečenou

hnědou saténovou bundu s nápisem baseballového týmu

40

Shadysideské střední.

V zrcátku se objevily Dawniny nohy. Leţela na zadním sedadle s

nohama nahoře.

„Mluvili jste ještě o něčem jiném?“ dotírala.

„Ne,“ odpověděla jsem. „Nejhorší je, ţe ne.“

„Fajn,“ řekla Dawn, „tak měl oblečenou hnědou bundu. To

neznamená, ţe k nim patří. Psychopatům je také povoleno oblíknout

si něco hnědého, víš.“

„Neříkej,“ sundala jsem ruku z volantu a důrazně jsem píchla do

vzduchu. „Lucas je v baseballovém týmu. Je to jediná věc, na kterou

můţe být pyšný, i kdyţ nikdy moc nehrál. Ale skoro pokaţdé oblíká

dres.“

„Hm, pokračuj,“ řekla Dawn. „Proč by chtěl Lucas zabít

Simonu?“

„Z pomsty. Nenáviděl její vyzývavost od té doby, co ho nechala.“

„To nemyslíš váţně,“ řekla Dawn. „Člověk přece nepůjde a

nezavraţdí někdo jenom proto, ţe ho ten druhý nechce.“

„Lucas není jako druzí,“ připomněla jsem jí. „Je to prvotřídní

šílenec.“

„A šilhá,“ dodala Rachel.

Dawn se zachichotala. „Ani tenhle problém z něj ještě nemusí

udělat vraha.“

„Ţe je šílenec, to je jisté. Slyšela jsem, ţe kdyţ se jeho rodiče

rozhodli dát utratit psa, Lucas šel a oběsil ho na stromě,“ řekla

Rachel.

„Fuj,“ zaúpěla Dawn. „Kde jsi slyšela tyhle nesmysly?“

„Od Gideona,“ připustila Rachel a začervenala se. Přestala jsem

pozorovat silnici a podívala jsem se na ni. Pokud šlo o mě, byl

Gideon nejlepší z celého baseballového druţstva. A proč by chtěl…

Dawn se posadila a přerušila můj myšlenkový pochod.

„Podívej, Lizzy,“ řekla. „Ty víš, komu se to hodilo. I já to vím.

Udělal to někdo jiný.“

Rachel se rozšířily oči. „Kdo?“

„Stejný šílenec, který zabil tu holku z Waynesbridge a dovlékli ji

do lesa u Fear Street,“ odpověděla Dawn.

„I tu z Durhamu. Proč by Lucas zabíjel i je? Ty se ho zbavily

41

taky?“

„Nevím,“ řekla jsem. „Moţná, ţe se chtěl vidět v televizi. Odebírá

časopis, ve kterém se píše o neznámých, tajuplných úmrtích a

vraţdách.“

Dawn zakoulela očima. „Pchá, to jsou věci, které ho nevzrušují.“

Chvíli jsem o tom přemýšlela. Tušila jsem, ţe jsem to přehnala.

Pomyšlení, ţe Lucas skutečně zabil Simonu, bylo neuvěřitelné.

„Moţná, ţe máš pravdu,“ připustila jsem.

Dojely jsme ke škole. Všechna světla svítila. Budova zářila do

šera jako starobylý zlý zámek.

Bezvadně – teď mě strašila i naše škola.

Zajela jsem blíţ. Rachel se obrátila a podívala se překvapeně na

mně.

„Hej,“ ozvala se Dawn zezadu. „Division Street je támhle tím

směrem.“

„Chtěla bych se zastavit u Simoniných rodičů, jestli nevědí něco

nového.“

Dawn naříkala, ale já jsem nepovolila. O minutu později jsem

zajela na příjezdovou cestu Perryových a zaparkovala za jejich

stříbrným lincolnem. Kryté schody u vchodu byly osvětlené.

Pomyslela jsem si, ţe se Perryovi asi ještě pořád modlí, aby se

Simone vrátila.

Rachel šla se mnou a já zazvonila. Dawn čekala v autě. Pan Perry

vypadal mnohem vyčerpanější neţ předtím. Jeho bílá košile a kravata

byly zmačkané, jako by spal v šatech, a unavený výraz doplňovalo

denní strniště.

„Ţádný únosce se neozval,“ řekl nám smutně. Díval se přes nás k

autu.

„To je Dawn,“ vysvětlila jsem.

Přikývl. „Poslouchej,“ řekl. „Nechci tě vyděsit, ale policie to bere

velice váţně. Chtějí vyjednávat s tím muţem, který…“

Zarazil se. Nedokázal vyslovit „zabil“. Místo toho řekl: „S tím

muţem, který věděl o těch dvou dívkách.“

Dívali jsme se na sebe. Připadalo mi, jako kdyţ kolem nás proběhl

celý ţivot. Dokonce se nepatrně usmál.

„Jděte domů, do bezpečí,“ řekl nám a zavřel dveře.

42

Vrátily jsme se k autu. Dawn se nepotřebovala ptát, co je nového.

Vyčetla nám to z tváří.

Zamířila jsem na hlavní třídu. Rachel najednou pronesla: „Byla

nejlepší herečka z nás všech. Skutečně nadaná.“

„Byla to nejzábavnější holka, kterou jsem kdy potkala,“ souhlasila

jsem.

„Nemůţu tomu uvěřit,“ přidala se Rachel. „Ţe uţ není, víš? Je to

jako černá díra, mezera v mém ţivotě, kterou nemám čím vyplnit.

Byla jsem na ni zvyklá“

Kousla jsem se do rtů. „To je fakt, cos řekla. Přála by sis jí to říct

všechno předtím. Vrátit čas, aby se to dozvěděla.“

„Třeba ‚Mám tě ráda‘,“ souhlasila Rachel.

„To je k blití,“ zareagovala na to Dawn.

„Co?“ podívala jsem se na ni.

Cítila jsem, jak ve mně stoupá vztek. „Proč jsi tak zlá?“

„Hele,“ řekla. „Co se stalo Simone, je tragédie. Je mi to líto,

stejně jako jejímu klukovi. Ale nepřehánějme to. Simone nebyla

moje nejlepší kamarádka. A jestli je Justin poctivý sám k sobě,

připustí, ţe nebyla nejlepší přítelkyně ani pro něj. Byla neuvěřitelně

sobecká. Můţeš jmenovat jednu jedinou věc, kterou kdy udělala pro

někoho z nás?“

„Zmlkni, slyšíš?“ šlápla jsem na plyn. Polévalo mě horko. Jela

jsem dvacet mil nad povolenou rychlost. Mlčely jsme.

„Hele,“ začala Dawn po chvíli znovu, „můţeš mě nenávidět, jestli

chceš, ale všechno, co jsem chtěla říct, je, ţe bychom se měly snaţit

na všechno rychle zapomenout.“

„Jak?“ zeptala jsem se nešťastně.

„Uděláme, co jsme si naplánovaly. Ohákneme se do sexy šatů, aţ

budou všichni kluci slintat. A zapadneme do kina. A budeme mít

skvělé časy. Souhlasíte?“

Podívaly jsme se s Rachel na sebe a pokrčily rameny. Nakonec

jsme řekly: „Souhlasíme.“ Ale ani jedna z nás tomu nevěřila.

Dawn zatleskala. „Jupí,“ výskla. „Ples je uţ za dva a půl týdne.“

„Skvělé,“ řekla sklíčeně Rachel.

Dawn pokračovala: „Musím se rychle rozhodnout, s kým půjdu.“

Věrná své předpovědi, měla pozvání uţ od tří kluků.

43

„Mě nezval nikdo,“ reptala Rachel.

„Kaţdý ví, ţe půjdeš s Gideonem,“ řekla jsem jí, „takţe tě nikdo

nezval.“

„To je pravda,“ připustila Rachel.

„Jistě. Jestli chceš, aby tě někdo pozval, zruš pozvání od Gideona.

Pozve tě plno jiných kluků.“

„Bezva nápad,“ zakoulela Rachel očima.

„A co ty?“ zeptala se mě Dawn. „S kým půjdeš, jestli Kevin

nepřijede?“

„Půjdu sama,“ pípla jsem.

„Nebylo by ti to líto?“ zeptala se Dawn.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a připadala si jako malá chudinka.

„Dnes mi říkala Lisa Blumeová, ţe najali velkou rockovou kapelu

The Razors,“ sdělila nám Dawn.

Kývla jsem hlavou, ale bez nadšení. Malovala jsem si, jak tancuju

sama se sebou.

O pár minut později jsem stála před trojdílným zrcadlem v

těsných růţových šatech. Byly jsme u Ferrary V Divison Street Malí.

Ceny v tomto obchodě byly nemravné, ale maminka mi sdělila,

abych na ně nehleděla, aţ si budu šaty vybírat. Rozhlíţela jsem se

dokola.

„Jestli chceš vědět, co si o tom myslím, tak to nebude příliš

lichotivé,“ popíchla mě Dawn a snaţila se skrýt svůj pobavený

úsměv.

Začervenala jsem se.

„Ale pomůţu ti s výběrem,“ pokračovala Dawn. „Kdyţ se to

nebude líbit mně, nebude to vhodné ani pro tebe.“

Uháněla jsem dozadu k věšáku na šaty. Dál ode mě stála Rachel a

drţela šeredné červené šaty. Ukázala na ně a zvědavě se na mě

podívala. Zavrtěla jsem hlavou, ţe ne, ale omluvně jsem se přitom

usmála. Nechtěla jsem být jako Dawn!

„Co říkáš těmhle?“ řekla Dawn a rýpla mě do ţeber. „Ty víš, ţe

vyhraju, tak proč se pořád trápíš? Na tom nezáleţí, co budeš mít na

sobě.“

„Máš pravdu,“ řekla jsem.

„Jistě. Vţdycky vyhraju já, to přece víš!“

44

Nevěřícně jsem se na ni podívala. Nevěděla kdy přestat. Co bylo

horší, nedělala si legraci ani teď.

Pak jsem je uviděla! Černé, se střapci a hlubokým výstřihem.

Byly děsně sexy. Uţ jsem viděla kluky, jak kvůli nim omdlévají, i

kdyby je neměl na sobě nikdo a jen tak visely na věšáku.

„Óóóóóó,“ vyrazila jsem ze sebe a táhla je z věšáku.

„Dovol, podívám se,“ pohnula se Dawn a popadla je z ramínka.

„Běţ od nich,“ zasyčela jsem. „Viděla jsem je první.“ Chvíli jsme

se o ně přetahovaly, aţ se po nás ostatní zákazníci udiveně ohlíţeli.

„Lizzy, nebuď hloupá,“ syčela Dawn. „Na mně budou vypadat

mnohem líp. Nejsi do nich dost vysoká.“

Škubla a vytrhla mi šaty z rukou.

„Děkuji ti,“ řekla s lehkým úsměvem. „Vem si tyhle, nechceš?“

Dotkla se trojích šatů, které uţ vybrala a furiantsky odešla do

zkušební kabiny.

Dívala jsem se za ní. Ptala jsem se sama sebe, proč mi kamarádění

s Dawn přináší tolik problémů.

Byla jsem tak naštvaná, ţe se mi chtělo řvát. Ale zvládla jsem to.

Nechala jsem ji odejít s mými šaty a neřekla jsem ani slovo!! To mě

naštvalo ještě víc.

Je to jeden z mých problémů. Nikdy se nenaštvu dost rychle a na

nic si nepostěţuju, i kdyţ jsem skutečně zuřivá. Ale myslím, ţe na

změnu je uţ pozdě.

Myslela jsem na Simonu. Co by dělala, kdyby byla na mém místě.

Ječela na Dawn, ţe ji předběhla? Simone nebyla zvyklá ostrouhat

kolečka. Asi by udělala něco, co by Dawn vytočilo a nás ostatní

pobavilo.

Můj vztek bledl. Měla jsem jenom pocit strašné poráţky. Simone,

jak jsem si pamatovala, ho neměla nikdy!

Simone byla mrtvá. Znělo to cize, i kdyţ jsem na to jenom

pomyslela.

Podívala jsem se na hodinky – za dvacet minut Šest. „Rachel,“

zavolala jsem. „Musíme jít. Zmeškáme kino.“ Rachel koukla na ruku

a pověsila Šaty, které si prohlíţela, na věšák.

„Tradá!“ vyrazila Dawn z kabinky a udělala sérii sexy póz.

Musela jsem uznat, ţe vypadá fantasticky.

45

„O.K., Madonno,“ řekla jsem. „Je čas na kino.“

Dawn černé šaty koupila – náš jediný nákup. Pak jsme pospíchaly

do biografu.

Koupily jsme lístky a Dawn s Rachel si šly sednout do hlediště. Já

šla koupit praţenou kukuřici. Stála jsem ve frontě a dumala, jestli

mám přibrat nějaké buráky. Pak jsem ten nápad zavrhla. Aspoň

neztloustnu.

Byla jsem tak zabraná do přemýšlení, ţe jsem si nevšimla, kdo

stojí přede mnou.

Platinové vlasy. Upnuté černé tričko ozdobené penízky.

Neuvěřitelně těsné dţíny, ţe jejich nohavice obepínaly aţ neslušným

způsobem sexy nohy. I zezadu jsem poznala, kdo to je: Suki

Thomasová. Suki byla mezi kluky v Shadyside velmi populární. A

nezajímali se o ni jen proto, ţe jim pomáhala s domácími úkoly!

Objímala svého společníka kolem krku a chichotala se mu do

ucha. „Kup mraţené bonbóny,“ šeptala chraptivě.

Její partner se smál. Kdyţ se ke mně otočil z profilu, poznala jsem

ho.

Byl to Justin.

Kdyţ mě uviděl, začervenal se. Dám ti zabrat, hochu, pomyslela

jsem si.

„Čau,“ zavolal, jako by mě opravdu rád viděl.

„Nazdar, Justine. Ahoj Suki,“ řekla jsem a snaţila se zakrýt

překvapení.

„Čau, Lizzy,“ řekla Suki. „Jsi taky tak rozčilená jako já?“

„Proč?“ zeptala jsem se.

„Páni!“ vykřikla Suki. „Přece kvůli novému filmu Christiana

Slatera!“

Justin zaplatil. „Jdeme,“ řekl a táhl ji pryč. „Chci urvat dobrá

místa.“

Nemohla jsem tomu uvěřit. Věděla jsem, ţe Justin holky střídá,

dokonce i před zmizením Simone. S Elanou byl v den, kdy Simone

zmizela. Byl s Dawn i Rachel. Ale tohle mě šokovalo.

Simone se uţ nemohla zlobit, ale bylo to tím horší. Leţela někde

mrtvá, zabitá, a dva týdny nato on jde se Suki Thomasovou!

Byla jsem z toho úplně vedle. Dawn. Lucas, Justin – byla jsem

46

jediná, kdo se vzrušoval tím, ţe holka z naší třídy byla zavraţděná?

Snaţila jsem se uklidnit. Těšila jsem se na film. Měla jsem pocit,

ţe váţím nejmíň metrák od té doby, co jsem otevřela dveře Simonina

pokoje. Dawn nebyla sama, kdo potřeboval vypnout.

Film byl nudný. Nezachránil to ani Christian Slater. Pár přede

mnou na to přišel mnohem dřív, takţe jsem nakonec ani pořádně

neviděla. Navíc se mi tenisky lepily k podlaze.

Dlouhou dobu jsem byla myšlenkami jinde. Běţely mi hlavou

události minulých týdnů. Nebyla jsem schopna soustředit se na nic

jiného.

Nic není nedůleţité, říkal detektiv Jackson. Byla to nějaká

maličkost, na kterou jsem zapomněla.

„Moc jsem pila,“ zašeptala Dawn a přelézala přese mě. Stoupla mi

přitom na nohu. „Promiň!“ omlouvala se.

Natahovala jsem krk, abych viděla na Justina a Suki, ale nedařilo

se mi to. Zkusila jsem se soustředit na představení. O deset minut

později Dawn ještě pořád nebyla zpátky.

„Co tam tak dlouho dělá?“ šeptala Rachel.

Úplně jsem na Dawn zapomněla: Film byl konečně trochu

zajímavý. Christian Slater byl zamilován do neuvěřitelně krásné

vyzvědačky.

„To je divné,“ řekla jsem. „Asi se tam spláchla.“

Rachel se usmála. „Jdu se za ní podívat.“

„Fajn, zjisti to přesně… auuu!“ Kdyţ mě Rachel míjela, přišlápla

mi obě nohy. Stejně jako Dawn.

Na plátně hladila něţná vyzvědačka Christiana Slatera. „Tak

tedy,“ předla, „ty pracuješ pro generála Fricka?“

„Tak nějak,“ odpověděl Slater.

Znovu jsem se ponořila do děje.

Za chvíli jsem uslyšela volat své jméno.

Otáčela jsem se ve tmě a snaţila se zjistit, kdo mě volá.

Viděla jsem, jak Rachel klopýtá ztemnělým sálem ke mně.

„Lizzy! Lizzy!“ šeptala hlasitě.

„Co je?“ nadzvedla jsem se na sedadle.

„Lizzy, pojď rychle! Dawn! Stalo se jí něco strašného!“

47

VIII.

Srdce mi bušilo, kdyţ jsem klopýtala uličkou za Rachel, která na mě

čekala. Rozrazila dvojité dveře do osvětleného foyeru. Následovala

jsem ji o dvě vteřiny později, oči si pomalu zvykaly na ostré světlo.

Uviděla jsem Dawn. Leţela na zádech na červeném koberci s

rozhozenýma nohama, jako by spadla z velké výšky.

Ona je mrtvá.

To bylo první, co mě napadlo.

Aţ později jsem si všimla, ţe nikde není krev.

Klečel u ní malý prodavač v červeném saku s modrou kravatou.

Za ním stál nervózní muţ středních let v modrém saku, který tiskl

ruce k sobě. Na štítku měl označení Správce.

Dawn byla v bezvědomí.

„Rachel,“ těţce jsem vydechla. „Co se stalo?“

Rachel byla hrozně bledá, bílá jako křída. „Našla jsem ji leţet v

hledišti na podlaze,“ řekla šeptem. „Sem ji donesli oni.“

Zezadu přiběhl asi čtrnáctiletý kluk se sklenkou koly. Správce ji

vzal a řekl: „Přines lékárničku!“

Dawn pohnula hlavou. Jenom trošku, ale všichni jsme se k ní

okamţitě otočili. Klekla jsem si k ní.

„Dawn!“ řekla jsem. „To jsem já, Lizzy!“

Dawn zasténala.

„Asi jsi omdlela,“ řekla jsem.

„Taky si to myslím,“ přidala se Rachel.

Kluk přinesl lékárničku. Správce ji otevřel a vyndal čichací sůl.

Mával jí Dawn pod nosem.

Trhla hlavou dozadu. „Prosím vás,“ mumlala. „Ne…“

48

Otočila se na bok a chytila se za hlavu.

Správce hleděl na mě a Rachel. „Děvčata, nevíte, co se stalo?“

Znělo to jako obvinění. Zavrtěla jsem hlavou. „Dawn!“ zkusila

jsem to znovu. „Vzbuď se!“

Pootevřela oči, zase zavřela, aţ je konečně udrţela otevřené.

Najednou začala cukat hlavou. „Pomozte mi! Pomozte mi!“

křičela a schoulila se.

„Dawn,“ opakovala jsem. „To jsem já, Lizzy!“

Dívala se na mě, jako bych byla z jiné planety. Pak se pomalu

soustředila na kaţdého z nás, jako by nás viděla poprvé.

„My jsme ti neublíţili,“ ujišťovala jsem ji. Proč jsem nevěřila

vlastním slovům?

Napadlo mě, co se jí vlastně stalo. Srdce mi bláznivě

poskakovalo.

Slovo, které Dawn vzápětí vyslovila, nás všechny vyvedlo z míry.

„Vrah,“ mumlala. „Vrah.“

„Zavolejte policii!“ houkla jsem na správce. „A doktora!“

Luskl prsty na uvaděče a ten přispěchal. Dawn se natáhla a chytila

mě za ruku. „Ne, ne, ne. Jsem v pořádku,“ tvrdila.

Zkoušela se posadit. Správce jí pomohl. Koţenou sukni měla

vyhrnutu aţ do poloviny stehen. Urovnala jsem ji.

Dawn vztáhla ruku ke spánku. „Páni,“ řekla, „to fakt bolí.“ Ještě

neţ dokončila větu, rozplakala se.

Správce jí podal kapesník a Dawn se hlasitě vysmrkala. „Šla jsem

z toalety,“ řekla pomalu. „Chtěla jsem se právě vrátit do hlediště.

Byla tma, neviděla jsem pořádně, ale zpozorovala jsem nějakého

chlápka, jak jde ke mně. Pak mě uhodil – silně.“

„Mohl odsud někdo odejít?“ zeptala jsem se.

Správce zavrtěl hlavou. „Tak,“ řekla jsem a rychle se zvedla, „ať

ji napadl kdokoli, musí být ještě v budově.“

Potil se a byl strašně nervózní.

„Divadlo má dva východy,“ řekl.

Spěchal k nám uvaděč. „Policie je na cestě,“ oznámil nám.

„Dobře,“ řekl správce.

„Já jim opravdu nemůţu nic říct,“ řekla mírně Dawn. „Nevím,

kdo to byl. Nemůţete jim zavolat a říct, aby nejezdili?“

49

Správce zavrtěl hlavou.

Pomohli jsme Dawn na nohy. Trošku se potácela a vypadala

omámeně a vyděšeně.

Nebyla na tom o mnoho lépe, kdyţ se dovnitř vřítili dva policajti,

aby ji vyslechli. Jejich přenosné vysílačky s prskáním oznamovaly

děsivá hlášení o vloupáních a poţárech.

Dawn zopakovala celou příhodu. Správce ji přerušoval, stále

opakoval, ţe on a jeho personál dělali, co mohli a ţe to nebyla jeho

chyba. Policajti nás ujistili, ţe to byl pravděpodobně nějaký cvok a

ne vrah.

„Proč mě uhodil?“ zeptala se Dawn.

„Jen tak, bez důvodu,“ odpověděl jeden z nich. „Na světě je plno

maniaků. A nepotřebují ţádný důvod. Kluk tě zřejmě zpozoroval,

vyuţil toho, ţe je tma a bylo to. Udělal to pro zábavu.“

Druhý polda Dawn nabídl, ţe ji odveze domů, ale ona nechtěla.

Řekla, ţe pojede s námi.

„Dobře,“ řekl. „Já se ještě zdrţím nablízku do konce představení a

uvidím, jestli něco zjistím.“ Správce si rukávem otřel čelo. „Jediné,

co pro vás mohu udělat, je dát vám volné vstupenky na jiné

představení,“ řekl. „Přijďte, kdy budete chtít. Kdykoli, a všichni.“

Rachel a já jsme se na sebe podívaly. „Díky,“ řekla jsem a vzala si

od něj volňásky. Zřejmě v dohledné době propadnou. Pak jsme

Dawn pomohly ven a do mého auta.

Venku byla mrazivá zima a příliš tma na půl osmé večer. Nebyla

vidět jediná hvězda. Vítr foukal proti nám a pokoušel se nás zatlačit

zpět. Vypadalo to, ţe bude bouřka. Jen jsem doufala, ţe počasí

vydrţí, neţ dojedeme domů.

Vklouzla jsem za volant a pohlédla na Dawn, která se opřela

hlavou o okno. Ve světle pouliční lampy bylo vidět, jak jí na jedné

straně naskočila boule.

O co šlo? Přemýšlela jsem, nastartovala auto a zamířila k

Dawninu bydlišti.

Byl to opravdu jenom nějaký pomatený cvok? Nebo to byl někdo,

kdo chtěl Dawn záměrně poranit?

Kdyţ jsem přijela domů, rodiče svítili na verandě, v obývacím

pokoji, v kuchyni, svítilo se u garáţe. Maminka pospíchala z

50

kuchyně, kdyţ mě uslyšela před dveřmi.

„Jsi doma brzy,“ řekla s úsměvem. Moji rodiče si dobře

uvědomují nebezpečí. Bydlíme blízko řeky. Je to jedna z nejhezčích

částí města. Velmi bezpečná. A přesto, kdyţ jdeme spát, můj otec

zapne poplašné zařízení, a nemůţeme sejít dolů, aniţ bychom ho

nevypnuli.

Neměli jsme s tím potíţe. Jen jednou to spustilo, kdyţ se táta

vzbudil uprostřed noci a v rozespalosti na ně zapomněl. Našli jsme

ho stát v kuchyni, v ruce drţel sklenici mléka a tvářil se hrozně

zmateně. Do toho houkala siréna. Věděla jsem, ţe vraţdy těch holek

rozrušily naše stejně jako mně. Asi ještě víc. Pro moji matku bylo

nejdůleţitější, ţe uţ jsem doma. „Přišla ti pošta,“ řekla mi. V hale na

stole jsem uviděla hromadu dopisů. Nahoře leţela dlouhá, bílá obálka

s důvěrně známým písmem. „Kevin?“ řekla jsem s úsměvem.

Počkala jsem, aţ budu ve svém pokoji, abych si dopis přečetla.

Otec mu ještě nedal svolení, aby mohl přijet na ples. Jeho maminka

měla menší autonehodu a má sádrový límec. Našel spoustu nových

přátel (neudělalo mi to radost). A pořád mě šíleně miloval (to mě

velice potěšilo).

Chtěla jsem okamţitě odpovědět, ale čekaly mě ještě domácí

úkoly.

Ukázalo se, ţe je to mnohem těţší, neţ jsem myslela. Po deseti

minutách byla má učebnice dějepisu otevřená stále na téţe stránce

jako na začátku.

Pokusila jsem se číst o atentátu na Lincolna. Ale celou dobu jsem

četla jednu větu. Myslela jsem na Dawn, kterou někdo praštil do

hlavy. Na Simonu a hroznou událost, která se jí stala. A taky na ty

holky, usmrcené v lese.

Za oknem se objevil klikatý blesk. Hned na to zahřmělo. Byla to

nejsilnější bouřka, jakou jsem zaţila. Vstala jsem a hleděla z okna.

Bylo neuvěřitelné, ţe ještě všechno stálo. Rány zněly jako výbuchy

atomové bomby.

Znovu se zablesklo. Bylo slyšet celou řadu zvuků, jako by po

střeše běhalo tisíc myší. Pak spadly první velké kapky deště.

Prásk! Záclona deště šlehla proti oknu. Uskočila jsem zpět.

Neboj se, Lizzy. Dýchej zhluboka.

51

Několikrát jsem vydechla. Zdálo se, ţe to pomohlo.

Bouřka se brzy vyzuřila. Clona deště teď padala prudce dolů. Vítr

vyl jako zvíře, které se snaţí dostat ke mně do pokoje.

Vlezla jsem do postele a přikryla se. Ale pod růţovou prošívanou

přikrývkou s volánky jsem se necítila moc pohodlně.

Vylezla jsem z postele a posadila se k psacímu stolu. Vzala jsem

dopisní papír, který byl předtištěn pro mě. Nahoře na něm stálo: Z

psacího stolu úţasné Lizzy. Pod tím byl obrázek dovádějícího

prasátka. Prasátka byla má oblíbená zvířata. Nevím proč. Měla jsem

celou kolekci loutek a hraček – prasátek.

„Drahý Kevine,“ začala jsem. „Nevím, jestli bylo něco v

novinách, ale tady v Shadyside se stala hrozná věc.“

Zmačkala jsem papír a vyhodila ho. Nechtělo se mi začínat

špatnými zprávami. Přece jsem nemohla napsat: ‚Drahý Kevine,

Simone je mrtvá.‘

Zachvěla jsem se a zakryla si rukama obličej.

Kdyţ jsem je sundala, všimla jsem si, ţe dveře do pokoje byly

dokořán otevřené.

Zalapala jsem po dechu.

Byl to táta. Uţasle na mě hleděl. „Tys mě neslyšela klepat?“

zeptal se konečně.

„N-ne,“ koktala jsem. „Ten déšť…“

„No jo, to je mi líto. Nechtěl jsem tě vylekat.“ Nejspíš vylekal

nejvíc sám sebe. „Chtěl jsem se zeptat, jestli půjdeš na partičku

šachu?“

Můj otec šachy zboţňoval. Nikdy jich neměl dost – třebaţe jsem

ho dost často poráţela. „Ne,“ řekla jsem. „Mám strašně moc práce.“

Přikývl a hřejivě se usmál. „Všechno v pořádku?“ zeptal se a

předstíral, ţe náhodou. Ale věděla jsem, ţe je ustaraný, stejně jako

maminka.

„Jo. Myslím, ţe jo,“ odpověděla jsem.

„Rodiče Simony neslyšeli…“

„Neslyšeli nic,“ řekla jsem.

Povzdechl si. „To je strašné.“

Přikývla jsem.

„Lizzy?“

52

„Budu zvlášť opatrná,“ slíbila jsem mu.

Znovu si povzdechl. „Pokud změníš názor na ty šachy…“ vytrácel

se při odchodu jeho hlas.

Zkoumala jsem svůj obličej v zrcadle. Nesmím se divit, ţe se o

mě bál. Vypadala jsem otřesně – pod očima tmavé kruhy, tvář bílá

jako stěna. Simonino zmizení a útok na Dawn mi daly zabrat.

Zazvonil telefon.

Téměř jsem vyletěla z kůţe. Byl to nejpronikavější zvuk, jaký

jsem kdy slyšela. Jako by mi někdo pištěl u ucha.

Kdyţ jsem se ozvala, uslyšela jsem vzlykání.

„Kdo je tam?“ zeptala jsem se opatrně.

„Lizzy,“ plakal dívčí hlas.

„Rachel? Rachel?“

„A-a-ano…“

„Rachel – stalo se něco?“

Plakala tak strašně, ţe nemohla mluvit. Pak vzlykla: „Musíš

okamţitě přijít! Musíš mi pomoct!“

„Rachel – co je ti?“ vykřikla jsem.

„Pomoc, Lizzy – prosím!“ plakala.

Potom linka oněměla.

53

IX.

Déšť padal vytrvale a hustě, stěrače na předním skle byly úplně

zbytečné. Jak jsem uháněla k Rachel na Fear Street, viděla jsem svět

venku jako tmavou skvrnu.

Feart Street.

Jela jsem do Fear Street večer, v nejhorší bouřce, jakou jsem kdy

zaţila.

Ale neměla jsem na výběr.

Rachel měla potíţe. Moţná, ţe byla ve váţném nebezpečí.

Řítila jsem se k ní tak rychle, jak jsem mohla.

Sledovala jsem bílou čáru po straně silnice před sebou. Déšť

šlehal do skla. Nohu jsem drţela pevně na plynu.

Obrázky v mé hlavě začaly dostávat konkrétnější obrysy.

Hrůzyplné obrysy.

Viděla jsem Simonu, samotnou doma, samotnou v pokoji. Vstoupí

vrah. Má nůţ. Zápasí s ní. Mrští s ní na knihovnu.

Viděla jsem to všechno tak ţivě, jako bych u toho byla. Viděla

jsem ponořený nůţ. Viděla jsem vraha útočit. Viděla jsem, jak

Simonu znovu a znovu bodá. A krev teče po koberci.

Zatřásla jsem hlavou, abych z ní ty hrůzy vyhnala. Ale děsivé

představy se nedaly.

Proč jsem našim neřekla, kam jdu?

Telefon oněměl a Rachel byla odříznuta. Nic jsem nevěděla.

Nemohla jsem se zeptat, do čeho jdu.

Vyběhla jsem z domu jen v tenké větrovce s kapuci přehozenou

přes hlavu. Prolétla jsem předními dveřmi a neţ jsem doběhla k autu,

byla jsem promočená. Prochladla jsem na kost.

54

Napravo se matně rýsoval hřbitov na Fear Street, přes mokrá skla

byl obraz pokřivený. Pak uţ jsem uviděla řadové bílé domy, které

vypadaly stejně pokřiveně jako kamenné hroby. Připadalo mi, jako

by se ke mně nakláněly, kdyţ jsem brzdila u Rachelina domu.

Uprostřed silníce jsem viděla světle pruhovanou závoru. Téměř ve

stejné chvíli zahřmělo. Bouřka mě vzpamatovala. Otřásla jsem se.

Nahnula jsem se dopředu s obličejem téměř na skle. Zkoušela jsem

prohlédnout dešťovou clonou, ale vítr strkal moje auto směrem ke

strmému svahu.

Vydechla jsem, kdyţ jsem uviděla na silnici šedou skvrnu.

Dupla jsem na brzdu.

Ale bylo pozdě. Auto klouzalo a pak jsem do něčeho narazila.

Něco bylo pod koly.

Hrdlo jsem měla staţené hrůzou.

„Ne!“ vykřikla jsem hlasitě. „Ne!“

Tak příšerný náraz!

Uvědomila jsem si, ţe jsem právě někoho přejela.

55

X.

S pevně zavřenýma očima jsem klouzáním zastavila. Hlasitě jsem

oddechovala, strčila do dveří a vyklopýtala ven do deště.

Kdo to byl?

Koho jsem srazila?

Záblesk rozjasnil vozovku víc neţ denní světlo a ve vteřině

zmizel. Několik yardů za autem jsem uviděla uprostřed ulice světlo.

Rozběhla jsem se k nějakému člověku, studený déšť mě bil do

hlavy.

Kdyţ jsem se přiblíţila, všimla jsem si, ţe je malé postavy.

Dítě?

„Proboha, ne!“ ječela jsem do deště.

Na hlavě jsem měla místo vlasů mokrou přilbu. Modrá větrovka

se mi nalepila na tělo. Dţíny byly úplně promočené.

„Ne, ne!“

A pak jsem stála nad tělem.

Nad mrtvým mývalím tělem.

Z břicha lezla hromada syrového masa.

Tmavé oči zvířátka byly otevřené a dívaly se na mě.

Zvedl se mi ţaludek.

Odvrátila jsem se.

Dobře jsem udělala. Ve stejném okamţiku jsem uviděla na rohu

odbočit auto, které s řevem směřovalo ke mně.

Vyjekla jsem a skácela se na kraj chodníku.

Auto mé s burácením minulo. Řidič si mě nejspíš ani nevšiml.

Trochu oslněná jsem se postavila na nohy. Vyhnula jsem se

mrtvolce a utíkala zpět k autu.

56

Hnala jsem se téměř poslepu, chtěla jsem auto navést na

příjezdovou cestu k Rachel.

Před domem byl klid. Uvnitř svítila světla. Oběhla jsem dokola

celý dům a potom zabušila na dveře.

Blíţily se něčí kroky. Nad schodištěm u vchodu se rozsvítilo a

paní Westová vyhlédla za bílou tylovou záclonou. Kdyţ mě poznala,

údivem otevřela pusu. Dovedla jsem si ţivě představit, jak vypadám.

„Lizzy!“ zvolala a otevřela dveře. „Jsi v pořádku?“

„Kde je Rachel?“ vykřikla jsem.

„Rachel? Nahoře v pokoji. Co pro tebe…“

Nenechala jsem ji domluvit. Schody jsem brala po dvou.

Nahoře byla tma. Stejná jako u Simony v ten hrozný večer.

Dívala jsem se na zavřené dveře, ze kterých se vespod linul úzký

prouţek světla. Netušila jsem, co uvidím uvnitř.

Neměla jsem odvahu otevřít.

Ale musela jsem.

Zhluboka jsem se nadechla, chytla za kliku a strčila do dveří.

57

XI.

„Rachel!“ zavolal jsem.

Seděla na posteli.

V bledém ţlutém světle jsem uviděla, ţe má červené oteklé oči a

opuchlý nos. Kolem ní se válely chuchvalce z růţových kapesníčků a

jeden, silně ušpiněný, ţmoulala v ruce. Otevřená ústa vypadala jako

prasklá.

„Jsi v pořádku?“ zvolala jsem.

„Ne,“ odpověděla tiše. „Nejsem.“ Pomalu se vysmrkala, jako by

kapesník řezal.

„Někdo tě přepadl?“ vyzvídala jsem.

„Přepadl?“ zeptala se zmateně a překvapeně. „Coţe?“

Nemohla jsem popadnout dech. Těţce se mi mluvilo. „Volala jsi –

znělo to tak rozčileně – v tom telefonu – jako by ti šlo o ţivot. Jako

bys byla v koncích!“

„Jo, to bylo v pořádku. Stalo se něco horšího.“

„Co?“

„Gideon je…“ začala znovu vzlykat. „Rozešel se se mnou.“

Hleděla jsem na ni s úţasem. „Tos mi volala, abych přišla i přes tu

bouřku jenom kvůli tomu?“

Rachel se zatvářila, jako by dostala ţihadlo. „Potřebovala jsem o

tom s někým mluvit. Zkoušela jsem ti volat. Ale telefon byl asi kvůli

bouřce odpojený.“

Zvedla sluchátko a poslouchala. „Ještě nefunguje.“ Otráveně

hodila sluchátko do vidlice.

Otočila jsem se a uviděla přicházet paní Westovou. „Rachel?

Lizzy? Co se to, proboha, děje?“

58

„Všechno je v pořádku,“ volaly jsme obě současně.

Po chvíli paní Westová řekla: „Jestli mě budete potřebovat, jsem

dole.“

Rachel popotáhla. „Kape z tebe po celém pokoji.“

„Hm. Můţeš mi podat ručník?“

Šla do koupelny a vrátila se s ručníkem, který po mně hodila.

Poznamenala jsem: „A jak mi poděkuješ, ţe jsem se ti pokoušela

zachránit ţivot?“

„Díky,“ zamumlala. Vyhnula se mému pohledu a oči se jí znovu

zaplnily slzami. „Jak mi to mohl udělat?“

Srdce se mi rozbušilo v hrudi. Měla jsem na ni zlost – ale taky se

mi ulevilo. Vytřela jsem si vlasy. „Co se stalo?“

Rachel neodpověděla. Odnesla jsem ručník. Její obličej byl

zkroucený pláčem. Brečela, stírala si slzy. Mlčely jsme.

„Rachel,“ řekla jsem jemně. „Nebude to tak zlé. Uvidíš.“

Otočila se a strčila hlavu pod starou hnědou gorilu; polštář, který

jí maminka ušila, kdyţ byla malá. Její vzlyky nabíraly znovu na síle.

Posadila jsem se na postel a objala ji.

„Rach,“ řekla jsem. „Pojď sem. Co se stalo?“

„Opustil mě kvůli Elaně,“ řekla, zahalená do přikrývky.

„Coţe?“

„Slyšelas dobře.“

„Tomu nevěřím,“ řekla jsem. Rachel a Gideon spolu chodili uţ

tak dlouho, ţe jsem si to ani nepamatovala. Jestli se zdál něčí vztah

pevný, byl to ten jejich.

„Jak se to stalo?“

„Nevím!“ naříkala. „Pracovali jsme spolu na studii sociálního

projektu a…“ nebyla schopna vylíčit zbytek. „Elana,“ řekla hořce a

zvýšila hlas. „Myslí, ţe si můţe dělat, co chce. Ale nemůţe mít…“

Začala znovu brečet, tentokrát na hodně dlouho. Bušila oběma

rukama do polštáře.

„Klid, klid,“ řekla jsem jemně. Objímala jsem ji a cítila, jak se

začíná třást. Nemohla jsem ji utišit. Cokoli jsem řekla, bylo špatně.

Nejspíš jsem měla být zticha a nechat ji brečet. Místo toho jsem

řekla: „Dobře, vím, jak jí to oplatit. Porazíš ji v soutěţi.“

Rachel si klekla a vytrhla se mi. „Ty ses zbláznila,“ vykřikla.

59

„Gideon byl jediná příjemná záleţitost v mém celkově mizerném

ţivotě. Kdo se stará o soutěţ?! Stejně nebudu mít doprovodí“

„Obě budeme bez partnera,“ řekla jsem. Najednou jsem brečela

taky. Vzpomněla jsem si na den, kdy jsem se dozvěděla, ţe Kevin

odjede do Alabamy. Tehdy seděla Rachel na mé posteli, zatímco já

jsem brečela. Přemýšlela jsem, co jí říct, abych ji utěšila.

„Já ti budu dělat doprovod,“ řekla jsem.

„Hrozné!“

Konečně se dala trochu dohromady a omluvila se, ţe mě vytáhla

ven v takovém nečase. Slíbila jsem, ţe jí ráno zavolám a šla jsem k

autu.

Bouřka ještě zuřila, kdyţ jsem jela domů. Alespoň jsem se necítila

tak hrozně, teď, kdyţ jsem věděla, ţe je Rachel v pořádku. Měla

zlomené srdce, ale ve srovnání s tím, co ji mohlo potkat, bylo

zlomené srdce maličkost.

Přijela jsem domů, svlékla mokrou větrovku a hledala místo, kam

bych ji pověsila. Zavolal mě táta.

Ach je, pomyslela jsem si. Teď přijde přednáška!

Jela jsem v noci, bez jeho svolení a jeho autem.

Pozval mě do své pracovny. Neochotně jsem vešla, vědouc ţe

budou velké problémy.

Ale k mému překvapení seděl za psacím stolem s výrazem ‚jsem

jedno velké ucho‘. Měl na sobě svůj oblíbený starý červený ţupan.

Ten s kotvami. Měl zapnutý počítač a posouval figurky po

obrazovce.

„Slyšelas to?“ zeptal se, jakmile jsem vešla do pokoje. „Chytli

toho chlapa, který zavraţdil ty dvě dívky.“

60

XII.

Byla jsem ohromně šťastná. Ale srdce se mi znovu rozbušilo. Bála

jsem se zeptat, kdo to udělal. Představovala jsem si pořád pachatele

jako kluka s hnědými vlasy a očima poloţenýma blízko sebe –

Lucase.

„Bylo to ve zprávách,“ řekl tatínek. „Byl to chlap, který nedávno

utekl z vězení.“

Pomalu a dlouze jsem vydechla.

„A Simone? Říkali něco o Simone?“

Spokojený výraz mého otce se rychle ztratil. Zavrtěl hlavou. „O

Simone ani slovo.“

Sedla jsem si na černou koţenou podnoţku. „Aspoň si teď od toho

všeho můţete odpočinout, kdyţ ho uţ chytli,“ řekl.

„Díky, ţes mi to pověděl,“ odpověděla jsem mu.

Šla jsem do kuchyně a otevřela ledničku. Měla jsem hlad, a tak

jsem vytáhla zásuvku na zeleninu. Ne, ţe bych zeleninu nějak zvlášť

chtěla, ale moje matka tam před otcem schovávala čokoládu, aby mu

nerostlo břicho. Vytáhla jsem ze skrýše ohromný kus nestlé, nalila si

velkou sklenici smetany a sedla si na ţlutý stůl. Říkala jsem si, proč

nedoplnit kalorie, kdyţ můţu? Rozhodně mi čokoláda vţdycky

pomůţe k uvolnění. Četla jsem, ţe to je návykové a ţe čokoláda

působí, ţe se lidé cítí příjemně. Věřila jsem tomu.

Ohlodávala jsem ji a zapnula malou televizi v kuchyni.

Zrovna byly večerní zprávy – končilo počasí.

„Tak, a na závěr: déšť, déšť a pro změnu zase déšť,“ šklebil se

meteorolog.

Moderátor se usmál a otočil se na kameru.

61

„Díky, Tony. Zítra se nám sice nepodaří uschnout, ale alespoň se

budeme cítit bezpečněji. Opakujeme naši hlavní zprávu o tom, ţe

muţ, o kterém jsme věřili, ţe je to vrah ze Shadyside, byl zajištěn.“

Naklonila jsem se dopředu, kdyţ promítali záběry pachatele v

okamţiku, kdy ho přivedli na policejní stanici.

Lidé zakrývají svoje obličeje, kdyţ jsou zatýkáni před kamerami.

Tenhle šílenec ne.

Díval se přímo do kamery. A smál se. Chybělo mu pár zubů. Byl

malý, útlý, ale šlachovitý a tetovaný, svalnaté paţe – paţe, které byly

dost silné na Tinu, Stacy a Simonu.

„Proč jste to udělal?“ vykřikl reportér a snaţil se dosáhnout k

muţi mikrofonem přes dav lidí.

Policie se pokoušela strčit vraha dovnitř a jeho právník křičel:

„Ţádné otázky!“

Ale muţ se zastavil a ukázal své zkaţené zuby. „Udělal co?“

zeptal se s přehnanou nevinností.

„Vrahu! Vrahu!“ vřískala nějaká ţena mimo záběr. Chlap zmizel

uvnitř, pořád s úsměvem na tváři. Otočil se, aby naposled zamával do

kamery, jeho malá očka plála.

Vypnula jsem televizor. Litovala jsem, ţe jsem se dívala. Teď,

kdyţ jsem znala tvář zločince, mohla jsem si představit, co se stalo

Simone. Ten úsměv. Jako by mi posílal vzkaz – ‚ještě si přijdu pro

tebe‘.

Šla jsem nahoru, vyčistila si zuby, vytřela znovu vlasy a pak jsem

zapadla do postele. Zhasla jsem světlo a hleděla do stropu na růţové,

zelené a oranţové hvězdy, které k němu přilnuly. Obyčejně mi

pomohly usnout. Ale tuhle noc to nefungovalo. Nic se nepromítlo.

Měl tatínek pravdu? Opravdu si můţeme oddechnout? Bylo

moţné, ţe celá ta děsivá epizoda je za námi? Podobné otázky mi

krouţily hlavou, kdyţ jsem usínala.

Nespala jsem dlouho. Vyburcovalo mě důrazné klepání na

domovní dveře.

Posadila jsem se na posteli rychle jako blesk. Byla skoro půlnoc.

Moţná se mi to jenom zdálo, ţe někdo klepal.

Věděla jsem, ţe ne. V kaţdém případě jsem zůstala v posteli a

doufala, ţe se mýlím. Hlasité klepání se opakovalo. Vyskočila jsem,

62

sáhla po ţupanu a sešlá dolů. Moje matka si zavazovala ţupan.

Potkaly jsme se na odpočívadle. Tatínek stál před poplašným

zařízením a mačkal číselný kód, aby systém vypnul a my mohly sejít

dolů bez jekotu sirény a probuzení nejbliţších sousedů. Všichni jsme

se na sebe vyděšeně podívali a pak jsme šli ke dveřím.

Táta jimi škubl a otevřel je.

Venku v dešti stál šklebící se policista. Díval se na nás.

„Elizabeth McVayová?“ zeptal se.

„To jsem já,“ zašeptala jsem.

„Byla jste dnes večer u Rachel Westové?“

Rodiče se na mě otočili. „Ano,“ řekla jsem.

„Dobře,“ řekl polda. „Obávám se, ţe budete muset jí se mnou.

Byla jste poslední, kdo ji viděl naţivu.“

63

XIII.

„Mariin růţenec,“ řekla jsem. Seděla jsem v kabině u zvukového

pultíku a kontrolovala celé zařízení. „Kapitánova píšťalka.

Kontrola.“

Připravovala jsem všechno na večerní zkoušku. Musela jsem si

zapamatovat všechno, co jsem dělala. Byl to nejtěţší úkol.

Čtvrteční večer. Uběhl uţ týden od Racheliny smrti. Chodila jsem

v té době jako ve snách. Nemohla jsem se zbavit pochyb.

Brzy na to, co jsem Rachel v tu deštivou středu opustila, odešli i

její rodiče. Její otec trval na tom, ţe projde všechny obchody, aby

mohl koupit zmrzlinu – nevadilo mu, ţe prší, ani ţe je uţ tři čtvrtě na

deset večer.

Rachel, rozčilená z Gideonovy zrady, odmítla jít. Pan West ji

nejprve prosil, pak se pohádali a nakonec nařizoval. Neměl pro

Rachelin stav porozumění.

Jeho dcera byla stejně tvrdohlavá jako on. Přece nešlo, aby

myslela na zmrzlinu, kdyţ ji právě opustil kluk. „Radši bych umřela,

neţ šla!“ ječela na otce.

Je jasné, ţe to byla slova, na která pan West nikdy nezapomene. A

asi si nikdy neodpustí, ţe nechal Rachel doma samotnou. Ale všichni

si uţ mysleli, ţe je vrah pod zámkem. Vţdyť to viděli v televizi.

Nakonec šli Westovi pro zmrzlinu sami.

Kdyţ se vrátili domů, Rachel tam byla.

Na zemi ve své loţnici.

Ubodaná k smrti.

„Piknikový košík,“ řekla jsem potichu. „Kontrola.“

Sklonila jsem hlavu. Vzpomněla jsem si na Rachelin pohřeb.

64

Myslela jsem, ţe přijde celá škola. Ale ne všichni se přišli s Rachel

rozloučit. Gideon ano. Vsadila bych se, ţe se cítil pěkně pod psa.

Skutečně měl pro ni hezký dárek na rozloučenou. Opustil ji kvůli

Elaně.

Pohřbili ji v novém oddělení na hřbitově ve. Fear Street. Během

obřadu se dalo znovu do deště.

Snaţila jsem se soustředit na hru. Byla jsem na svou komoru

zvyklá. Líbila se mi, i kdyţ byla přeplněná rekvizitami a technikou.

V naší škole je tahle důleţitá místnost umístěna v horním křídle, v

místě, kterému říkáme prostor nad jevištěm. Je schována v rohu na

konci úzké chodby, kam chodíme přes jeviště. Je tak malá, ţe se tam

cítím jako v podkroví. Je nacpaná našimi pomocníky. Jsou tam

lepenkové krabice plné mečů, pér, vycházkových holí, staromódních

telefonů, různými druhy nádobí, zvonků, píšťal, dokonce je tam

puška s vlaječkou uvnitř, ze které se pokaţdé, kdyţ někdo vystřelí,

ozve ‚bang‘.

Pravda je, ţe se mi v současné době zdála maličká, přecpaná

komůrka dost strašidelná. Kdo mě uslyší, kdyţ se mi tady něco

stane? Nikdo.

Pak jsem si všimla něčeho zvláštního.

Dveře k malému záchodu byly nepatrně pootevřené.

Divné, vţdyť jsem je po poslední zkoušce určitě zavřela. Věděla

jsem to jistě, protoţe jsem zavírala všechny dveře. Mám zvláštní

zvyk. Mám ráda věci v pořádku. Nesnáším pootevřenou zásuvku

nebo napůl zavřené dveře od kredence.

Pomalu jsem se ke dveřím přiblíţila. Jediné, co jsem slyšela, byl

tlukot vlastního srdce.

Plná krabice s papírovými maskami mi málem přistála na hlavě.

Nikdo tam nebyl. Klekla jsem si a mumlala si, jak zachráním

masky. Naštěstí se ţádné nic nestalo.

Vtom se za mnou ozval chlapecký hlas: „Ahoj, Lizzy.“

Rychle jsem vstala. Byl to Robbie. Mířil puškou na mou hlavu.

„Zemřeš,“ řekl.

Stiskl spoušť. Vlaječka se vymrštila ven. „Bang!“ ozvalo se.

„Moc směšné,“ řekla jsem. „Ty – skoro jsi mě vyděsil k smrti.

Pak by to bylo na tobě.“

65

Nechtěla jsem, aby viděl, jak těţce dýchám. Podezíravě se na mě

podíval.

„No,“ řekla jsem pomalu. „Co potřebuješ?“

Chvilku mě pozoroval.

Pak řekl: „Ach jo,“ a vytáhl kousek ţlutého papíru, na který si

dělal poznámky o kaţdé zkoušce. „Zapomněl jsem ti dát tyhle

připomínky. Prostor opatství je příliš tmavý, můţeš to zesvětlit?“

„Jistě.“

Pak řekl dívčí hlas: „Vejde se sem ještě jeden člověk navíc?“

Byla to Dawn, dlouhé blond vlasy měla zastrčené pod čepcem.

Jediná dnes zkoušela v kostýmu.

„Marie, nemyslíš, ţe uţ máš být na jevišti?“ zeptal se Robbie.

„Jo. Za chvilku se vrátím dolů. Potřebuju, aby mi Lizzy

zkontrolovala rekvizity. Nepřijdu pozdě, slibuju.“

Robbie mi vrazil do ruky připomínky a pak se protáhl kolem

Dawn.

„Spěchej,“ volal dozadu, kdyţ šel úzkou chodbou k ţebříku,

vedoucímu dolů na jeviště.

Dívaly jsme se jedna na druhou. Něco v její tváři mě vyděsilo.

„Co je?“ zeptala jsem se.

„Tohle byla obrovská chyba,“ poznamenala.

„Co?“

„Nikdy jsem neměla souhlasit s tím, ţe převezmu roli po Simone.

Nikdy.“

„Proč?“

„Protoţe si připadám děsně divně, proto. Oblékat kostým mrtvé

holky! Nevím proč, ale jako bych na sobě nosila cedulku s nápisem

‚příště já‘!“

Začala jsem se smát, ale zarazila jsem se. „Taky se bojím,“

přiznala jsem se.

Dawn se na mě podívala, jako by chtěla vidět skrz mě. „Napadlo

tě to, co mě?“ zeptala se.

Zamrazilo mě. Těch několik posledních dnů mě trápila hrozná

věc. Očividně to napadlo i Dawn. „O čem to mluvíš?“ zeptala jsem

se, předstírajíc, ţe nevím, co myslela.

„Nejdříve Simona, pak Rachel. A pak chlap, co mě napadl v

66

kině.“

„No a co?“

Dawn se na mě podívala tak, jako bychom se měly rozdělit o

hrozné tajemství. „No, víš o někom, kdo by chtěl úplně odrovnat

všechny kandidátky?“

„Kandidátky?“ přeskočil mi hlas, kdyţ jsem se zeptala. „Tomu

nevěřím. Proč by…“

„Myslíš, ţe je to jenom náhoda?“ zeptala se nedůvěřivě.. „Jistě.

Bylo to tak.“

„Nebylo!“

„Marie!“ ozval se dole v hledišti Robbie. „Prosím, prosím.“

„Za chvilinku!“ zavolala Dawn.

„Ale toho chlapa, který to udělal, chytli…“ začala jsem.

„Jistě,“ pokračovala a ztišila hlas. „Ale byl uţ pod zámkem, kdyţ

byla zabita Rachel. A k vraţdě Simone se nepřiznal. Lizzy, hele, to je

úplně jasné. Jde po nás někdo jiný. A skutečně myslím nás.“

Dawn měla tik v levém oku. Uvědomila jsem si, ţe byla stejně

vyděšená jako já.

Odkašlala jsem si. „Zbyly jsme uţ jenom tři. Ty, já a Elana.“

„Takţe co uděláme?“ zeptala se třesoucím hlasem.

Pokrčila jsem rameny. Nic mě nenapadlo. „Podívej – uděláš líp,

kdyţ na to teď přestaneš myslet,“ řekla jsem. Chtěla jsem jí naznačit,

ţe i já potřebuju chvíli klidu.

Nebrala mě na vědomí.

„Víš, co je ze všeho nejděsivější?“

„Co můţe být hroznějšího neţ to, ţe nás nějaký šílenec vraţdí

jednu po druhé?“

„Úúúú. Nejděsivější ze všeho je, ţe to je pravděpodobně někdo,

kdo nás všechny zná.“

„Vidíš; uţ zpíváš jinou,“ řekla jsem. „Říkalas, ţe to je směšné,

kdyţ jsem mluvila o Lucasovi.“

Ztuhla jsem, kdyţ jsem si představila Lucase, plíţícího se ke mně

s těma svýma bláznivýma očima.

„Pořád si myslím, ţe to Lucas nebyl,“ řekla Dawn. „Říkám si,

fajn, i kdyby měl důvod nenávidět Simonu, co mohl mít proti

Rachel?“

67

„Nevím.“ Pak jsem si připomněla hru pana Meadyho. Moţná, ţe

to byla cesta jak najít vraha. Ocitla jsem se na jeho místě,

představovala jsem si, co si myslel.

Musela jsem být úplně mimo, protoţe se Dawn zeptala: „Co je? O

čem přemýšlíš?“

„Dawn!!“ zaječel Robbie zespodu. „Pojď sem!“

Kdybych byla vrah, proč bych zabíjela kandidátky jednu po

druhé?

Pak mě to praštilo do hlavy.

„Prachy!“ řekla jsem nahlas.

„Prachy?“ zakoulela Dawn očima. „O čem to mluvíš? Jaké

prachy?“

„Tři tisíce dolarů stipendia, které vítězka dostane. Moţná chtěl

mít nějaký chlap jistotu, ţe jeho holka vyhraje a on ty prachy

dostane.“

Dawn se zašklebila. „Ty bys zavraţdila Čtyři holky pro tři tisíce

dolarů? Proč nevyloupil banku? To nedává smysl. Počkej! Uţ vím!

Moţná je to holka, kterou nenominovali a ona se teď cítí ukřivděná.“

„Myslím, ţe peníze dávají větší smysl.“

„Dobře, ale zapamatuj si – to není náhoda!“

„DAWNNNNN!!!!!“ ozval se zezdola řev.

„Musím letět,“ řekla a chytila mě za ruku. Měla studenou a

zpocenou dlaň.

„Zde je tvůj růţenec, Marie,“ řekla jsem.

Sevřela ho v dlani. „Budu ho potřebovat. Jdu se modlit.“

Spěchala pryč. Šla jsem za ní ven do chodby. Kdyţ sestupovala

po ţebříku, usadila jsem se tam a dívala se dolů na osvětlené jeviště a

do tmy hlediště.

Byl tam Robbie. Právě pronášel k souboru řeč. „Toto představení

musí být skvělé,“ řekl. „Právě ono odstartuje plesový víkend a

odstartuje ho pořádným bouchnutím. Proto musíme všichni hodně

pracovat. Pamatujte si, ţe do premiéry zbývá osm dnů. Oukej, na

místa!“

Dívala jsem se dál dozadu do hlediště. Koho to tam vidím?

Justina? Chodil se dívat na Simonu, vzpomínala jsem.

Pak jsem ho poznala. Stál úplně napravo a upřeně se díval ke mně

68

nahoru.

Lucas. Naše oči se setkaly. Usmál se. Sešpulil rty jako k polibku.

Odvrátila jsem se. Ten kluk je psychopat, pomyslela jsem si.

Zamrazilo mě v zádech. Vzpomněla jsem si na naše setkání venku

před domem Perryových. Lucas byl blázen, ten motiv nepotřeboval.

Mohl kandidátky pronásledovat jen proto, aby se pobavil.

Jednou jsem v televizi viděla film, kde podobně neoblíbený

študák zabíjel fanoušky nějakého týmu jednoho za druhým jenom

proto, ţe se nesnášel s jeho kapitánem. Po tom filmu jsem nemohla

týden spát.

Co si Lucas myslel? Ne – nechtěla jsem hrát hru pana Meada s

Lucasem Brownem. Aţ příliš jsem se bála.

Nedívala jsem se raději směrem k němu. Ale dlouho jsem to

nevydrţela. Rychle jsem se na něj koukla.

Přicházel.

Dawn zpívala sólo. Proţívala to a tančila u toho po jevišti.

„Zastav!“ přerušil ji Robbie. „Mimi,“ řekl klavíristce, „o něco

rychleji, oukej?“ Klusal nahoru na jeviště. „Dawn, promiň, ţe jsem tě

zastavil. Dělalas to báječně. Ale chci se pokusit o ještě větší

vyjádření svobody, jo?“

Dawn se na něj usmála, svraštila nos a řekla: „Jasně.“ Robbie ji

obejmul. Otočil se ku zbytku účinkujících. „Viděli jste, jak dobře

dělala Dawn tuhle krátkou scénku? Kolik bude opon?“

Soubor se cítil zavázán hlasitým potleskem a ovacemi. Byli

zvyklí, ţe Robbie hrál roli šoumena.

Civěla jsem dolů na Dawn. Vzpomněla jsem si, ţe po převzetí

Simonina partu přiznala, ţe je na rozpacích. Tak proč teď zářila, jako

by právě vyhrála Wimbledon?

Najednou mě napadla hrozná myšlenka.

Dawn měla jasný motiv pro zabíjení!

Zoufale touţila vyhrát. Byla do vítězství celá blázen. Všichni jsme

to věděli.

Blázen…

Co jestli Dawn řekla nějakému chlápkovi, aby zabil ostatní

kandidátky?

Ale kdyţ jsme o tom povídaly, byla opravdu vystrašená.

69

I já jsem se bála, zvlášť kdyţ jsem byla zodpovědná za dvě vraţdy

– s oběma jsem přišla do styku.

Takţe co takhle Elana?

V ţádném případě, odpověděla jsem si. Neuměla jsem si ji

představit.

Nevěřila jsem, ţe by toho byla schopna. Hrůza, podezřívala jsem

vlastní kamarádky ze spáchání vraţdy!

Najednou, bez varování, se mi vybavilo ještě jedno jméno.

Překvapilo mě to.

Gideon!

Ten den v Peteově pizzerii se Gideon zmiňoval o stipendiu. Dost

nás to udivilo. A Rachel mu řekla, ţe to není jeho věc. Moţná, ţe se

v poslední chvíli rozhodl přehodit výhybku…

Točila se mi hlava. Dole pode mnou se znovu zkoušelo. Dawn

vykládala matce představené o zmatcích kolem kapitána von Trappa.

Spěchala jsem í po ţebříku dolů do kulis, abych mohla spustit další

obraz. Doufala jsem, ţe to stihnu včas. Uţ i mě nebavilo fantazírovat.

Opatrně jsem odmotala provaz na levé straně a po naráţce jsem jej

pustila.

„Jeţišmarjá, ne!“ vykřikla jsem. Kromě kulis se na jeviště řítil

těţký pytel písku.

Pak jsem uslyšela výkřik.

Byla to Dawn.

Pytel přistál s děsivým zaduněním.

70

XIV.

„Dawn!?“ vykřikla jsem v hrůze hlasem, který nebyl můj.

Z jeviště se ozval zděšený jekot.

Kdyţ jsem tam přišla, stáli všichni natlačeni kolem Dawn, takţe

jsem neviděla, co s ní je.

„Dawn! Dawn!“ volala jsem, zoufalá z toho, co se stalo.

Pak jsem uviděla její hábit. Vstala úplně v pořádku.

Razila jsem si cestu shlukem lidí, abych se k ní dostala.

Těţký pytel leţel u jejich nohou.

Dawn brečela. „Spadlo to tak blízko! Spadlo to tak blízko!“

Objala jsem ji.

„Lizzy!“ Robbie vypadal rozzuřeně. „Co se stalo?“

„Já fakt nevím.“ Dívala jsem se nahoru do prostoru nad námi.

„Kdyţ jsem zatáhla za provaz…“

Obrátila jsem se k Dawn. Obviňovala mě uslzenýma očima.

„Hele, to jsem nebyla já!“ vykřikla jsem. Vinila mě z poranění.

„Dawn – nedívej se na mě tak.“

„Někdo se pokusil mě zabít,“ řekla temně, dusila další slova. „A

je to uţ podruhé, co to zkoušel.“

„Coţe?“ vykřikl Robbie s pochybovačným výrazem v obličeji.

Otočil se k ostatním. „Dobře, teď si dáme pátý obraz. Jdeme. Přidělí

nám nějakou místnost.“

Vzal Dawn za ramena a vedl ji do šatny. Šla jsem za nimi. Dawn

klesla do ţidle před velkým zrcadlem.

„Tak povídej, kdo se pokoušel tě zabít?“ řekl Robbie.

Udivilo mě, jak to řekl. Co si Robbie skutečně myslí?

Robbie Simonu nenáviděl. Ale proč by chtěl zabít Rachel? Nebo

71

svou novou první dámu Dawn?

Dost, Lizzy. Okamţitě přestaň, varovala jsem se. Nesměla jsem

nikoho podezírat.

„Kdybysme věděli, kdo nás chce zabít, nemyslíš, ţe bysme to

řekli policii?“ zeptala jsem se uštěpačně.

Robbie vzdychl. Vzal labutěnku, zkoumal ji a potom ji upustil

zpět na stůl. Pak se ke mně otočil.

V zrcadle jsem viděla, ţe je vyděšen právě tak jako Dawn.

„No, co za bláznivou teorii o spiknutí mi dodáte teď?“ zeptal se.

„Simone a Rachel byly zabity,“ řekla jsem mu. „Nebo jsi na to

zapomněl?“

„Co to s vámi dvěma je?“ řekl a posouval si brýle zpět na nos.

„Vím, ţe to, co jste proţily, bylo děsivé, ale nikdo vás nechce zabít.

Samozřejmě, ţe existuje někde další vyšinutý člověk, který má chuť

někoho zabít. Ale ne vás. Jste úplně vedle.“

„A co ten pytel písku?“ zeptala se Dawn.

„Ten pytel? To byla nehoda.“

Nelíbilo se mi, jak Robbie mluvil. Bylo to podezřelé.

„Pojďme,“ řekl. „Nemůţu vám pořád dělat pečovatelku. Musíme

jít zkoušet. No, jdeme.“

„Robbie,“ řekla jsem. „Někdo se ji opravdu pokoušel zabít. Ráda

bych viděla, co bys dělal, kdyby to…“

„Lizzy, čti mi ze rtů,“ řekl a hlas mu poskočili o oktávu výš.

„Byla to nehoda. Chápeš?“

„Hele!“ řekla jsem a překvapilo mě, jak cize zněl můj hlas. „Proč

to nechceš pochopit? Dawn má pravdu. To všechno nemůţe být

náhoda. Někdo ji chtěl odstranit, jasné? A ať uţ je to kdokoli, chce

odstranit taky mě. Moţná jsi to tyl“ Bylo to venku.

Robbie jen rezignovaně mávl rukou a šel pryč.

„Robbie!“ ječela jsem. „Dvě z kandidátek jsou mrtvé. Rozumíš?“

„Dvě z koho?“ zeptal se.

Uţ jsem nemohla udělat víc. Najednou jsem musela odtud. Chtěla

jsem být co nejdál. Odstrčila jsem ho stranou a vyšla ze šatny.

„Kam jdeš?“ pokřikoval za mnou. „Máš provést výměnu scény!“

„Udělá to někdo jiný!“ zakřičela jsem přes rameno. Spěchala jsem

přes hlediště. Všichni na mě civěli. Šla jsem se skloněnou hlavou

72

pořád dál.

Slzy mi vhrkly do očí. Nechtěla jsem, aby to někdo viděl.

Bouchnutím jsem otevřela dvojité dveře a začala jsem utíkat.

Chodba byla temná a pustá. Všechny třídy byly zamčené.

Odstrčila jsem kovovou závoru u východu a osvobodila se.

Byla jsem venku.

Pršelo. Kdy ten déšť přestane? Moţná by se nezdálo všechno tak

strašné a bezútěšné, kdyby přestalo pršet.

Utíkala jsem k autu. Někdo se chce zbavit Dawn. A to znamená,

ţe chce odstranit i mě. A Elanu. Ale kdo? Kdo???

Zacvakla jsem si bezpečnostní pás a se svištěním pneumatik jsem

prudce odstartovala. Téměř jsem narazila do dodávky, kterou jsem

míjela.

Brzy jsem s burácením jela dolů Division Street. Vířilo mi v

hlavě.

„Och!“

Vykřikla jsem, kdyţ se v zrcátku vyhoupla něčí tvář.

Zezadu mi něčí ruka pevně sevřela rameno.

Zaječela jsem a auto se vymklo kontrole.

73

XV.

Muţ na zadním sedadle mě stále drţel za ramena a divoce se smál,

kdyţ se auto bez kontroly kymácelo ze strany na stranu.

Kola na mokré silnici podklouzávala. Řítili jsme se ke svodidlům.

Otočila jsem volantem a usilovně brzdila. Poradil mi to táta, kdyţ mě

učil jezdit. Jak jsem si pamatovala, co mám udělat, to nikdy

nepochopím.

Narazila jsem na svodidla. Ţuchlo to a zaskřípalo, kdyţ auto

zadním blatníkem škrtalo o kov a řítilo se podél zábradlí. Konečně

jsem je zvládla a vrátila na silnici.

„Co to zkoušíš, Lucasi?“ ječela jsem na nezvaného hosta, ze

kterého se vyklubal právě tenhle cvok. „Chceš nás oba zabít?“

Pustil mě a zabořil se zpět do sedadla.

Silnice se rozšířila. Byla jsem mimo nebezpečí. Opatrně jsem

dojela a zaparkovala. Celá jsem se třásla. Obrátila jsem se dozadu a

nenávistně se na Lucase podívala. Jestli mě chtěl zabít… Zkoušela

jsem do něj očima vypálit díry.

Konečně se přestal smát a znejistěl.

„Promiň,“ řekl. „Nechtěl jsem tě vyděsit.“ Trochu se

pochechtával. „Ale musíš uznat, ţe to byl šok.“

Neodpovídala jsem. Jen jsem na něj hleděla.

„Lituji, lituji, lituji,“ prozpěvoval si.‘

„Vypadni,“ řekla jsem.

„Á!“ řekl. „Nebuď taková, byl to jenom vtip.“

„Lucasi, všiml sis, ţe jsem se vůbec nebavila?“ odsekla jsem

naštvaně.

Mračil se a kousal do rtů. „Poslouchej – váţně.“ Naklonil se a

74

znovu mi poloţil ruku na rameno. Ucukla jsem tak prudce, aţ jsem

narazila hlavou na volant.

„Dej ty špinavé pracky pryč!“

„Prosím tě,“ řekl ostře. „Co se ti stalo? Děláš, jako bych byl

malomocný, nebo co.“

Bylo to neuvěřitelné. Je to blázen. Uráţel mě. Jako bych to byla

já, kdo nás mohl před chvílí oba zabít!

„Vypadni,“ opakovala jsem tiše.

Zamračil se ještě víc. Několikrát si přejel rukou po tváři.

„Poslouchej,“ řekl, „to je směšné. Důvod, proč jsem tady, je, ţe se

chci omluvit za to čmuchání a…“

„No, to sis vybral nejlepší způsob jak to udělat.“

„Já vím. Je mi to líto,“ řekl znovu. „Ale věděl jsem, ţe kdyţ to

udělám jinak,‘ nebudeš se mnou chtít mluvit.“ Vypadal teď váţně a

zamyšleně.

„Poslyš,“ začal, „co jsem se pokoušel říct je…“ Bojácně se olízl.

„Rád bych ti řekl, ţe bych tě chtěl líp poznat.“

„Prima.“

„Mnohem líp.“

„Zapomeň na to,“ odsekla jsem.

„Proč? Lizzy – mám tě skutečně rád.“

Uţ jsem slyšela dost – víc neţ dost. Obrátila jsem se na sedadle,

zkontrolovala zrcátko, stočila auto o devadesát stupňů a vyrazila zpět

ke škole. Jela jsem rychle.

„Kam jedeme?“ zeptal se.

„Nejedeme nikam. Hodím tě zpět do školy.“

Neodpověděl.

Jeho mlčení bylo víc neţ nepříjemné.

V zrcátku jsem viděla, jak se ke mně znovu nahýbá.

„Lucasi!“ zařvala jsem. „Řídím!“

Ale to uţ jsem měla jeho ruce kolem svých ramen.

Rukávy měl tmavě, purpurově červené. Měl na sobě baseballovou

bundu.

75

XVI.

„Vypadni!!!“ ječela jsem, shazujíc jeho ruce.

Řvala jsem aţ k zastávce na školním parkovišti. Tam jsem

vyskočila do deště a otevřela zadní dveře. „Myslím to váţně!“ ječela

jsem.

„Klid, klid. Ať tě neraní mrtvice,“ řekl.

Zkříţil ruce a usmál se na mě. Na tváři se mu dal číst vzkaz –

„jestli mě chceš odtud dostat, musíš mě vyhodit.“ Přesně to jsem se

chystala udělat. Rychle jsem ztrácela kontrolu.

„Lucasi,“ snaţila jsem se mluvit pevným hlasem, „chci, abys

opustil moje auto, teď hned. Jestli nepůjdeš ven, začnu strašně řvát.

Odvedu tě k řediteli a na policii. Dostanu tě v kaţdém směru do

potíţí, o jakých se ti ani nesnilo. Tak co, pochopils to?“

Lucas se blýskl, dle svého mínění, sexy úsměvem.

„Jsi roztomilá, kdyţ se zlobíš.“

„Ven!“

Začal vylézat. Ale příliš pomalu. Škubla jsem mu rukou, ale zdálo

se, ţe ho hra na přetahování těší, a tak jsem toho nechala.

„Hele,“ řekl. „Jsem venku. Cos měla v úmyslu?“

Zavřela jsem dveře. Pak jsem skočila zpátky k volantu a rychle

vyjela od chodníku dřív, neţ mohl znovu otevřít.

Letmo jsem si všimla jeho výrazu v zrcátku. Zvadle se usmíval a

vypadal hrozně zmateně.

Jela jsem rychle domů. Příliš rychle. Nechtěla jsem dostat pokutu,

ale potřebovala jsem, aby mezi mnou a Lucasem bylo co nejvíc

kilometrů.

Vjela jsem na příjezdovou cestu..

76

Divné, veranda byla tmavá. Maminka skoro vţdycky nechává

svítit. A modré subaru před domem taky chybělo. Asi je v garáţi,

pomyslela jsem si.

Přestalo pršet a z hradby mraků vyšel měsíc. Potěšilo mě to.

Utíkala jsem ke garáţi a. uchopila pevně za kliku od rolety.

Škubla jsem a roleta se zvedla s dunivým rachotem. Garáţ byla

prázdná. Moji rodiče byli pryč.

Neuvěřitelné. Jestli jsem někdy v ţivotě přišla do prázdného

domu, bylo to nyní.

Dveře mezi garáţí a kuchyní byly rovněţ zavřené. Šmátrala jsem

po klíči. Měla jsem jen klíč od vchodu.

Pak jsem uvnitř domu uslyšela kroky.

Srdce se mi zastavilo. Naslouchala jsem. Nic. Muselo se mi to

zdát.

Stála jsem co nejklidněji. Za chvilku jsem se otočila a odešla od

dveří pryč. Opřela jsem se o něco měkkého a vyskočila. Uvědomila

jsem si, ţe tátu uloţil nahoru na krabice s haraburdím starý koberec.

Měsíc svítil na cestu ke vchodu. Zákrsky mého otce, na které byl

tak hrdý, vroubily cestu. Ve tmě se nejasně rýsovaly jako obludná

monstra, připravená se na mně vrhnout.

Neboj se toho, Lizzy, napomínala jsem se.

Klíč do zámku jsem zastrčila aţ napodruhé, jak se mi třásly ruce.

Otevřela jsem a rozhlédla se kolem. Rozsvítila jsem světlo v hale,

i všechna ostatní, která jsem míjela.

Dům byl prázdný.

Zhluboka jsem si oddechla. A ještě jednou. Podívala jsem se na

stůl. Od Kevina zase nic. Ještě jsem neodpověděla na jeho poslední

dopis. Ale nesla jsem nelibě, ţe nenapsal. Kde byl, kdyţ jsem ho

potřebovala?

Čokoláda. To byla v nejbliţší době jediná věc, na kterou jsem

byla schopna myslet. Zamířila jsem do kuchyně k mámině tajnému

úkrytu v zásuvce na zeleninu. Kuchyň uţ byla osvětlená.

Za stolem seděl Justin.

„To je překvapení,“ řekl.

„Justine, jak ses dostal dovnitř?“ vyděsila jsem se. V obličeji měl

cizí výraz.

77

„Tvoji rodiče mě pustili. Jak si myslíš, ţe jsem se sem dostal?“

„Kde jsou naši?“ zeptala jsem se a nehnula se od vchodu.

„Jeli na letiště, pro tvou tetu.“

„Mou tetu?“

Nejdřív mě napadlo, ţe lţe, pak, ţe bych měla rychle utéct a křičet

o pomoc. Pak jsem si uvědomila, ţe je čtvrtek. Z Dallasu přiletěla

teta Rena. Úplně jsem na to zapomněla.

„Promiň,“ povzdechla jsem. „Já, já – měla jsem moc těţký den.“

„Byla to těţká doba pro nás všechny,“ řekl konejšivě.

Přikývla jsem. „Letošní cena za porozumění mezi národy byla

přiřčena Justinu Stilesovi.“

Otevřela jsem ledničku a nakoukla dovnitř. Vyndala jsem Ring

Ding. „Chceš jeden?“

Ukázal na podnos před sebou a zašklebil se. Z drobečků jsem

poznala, ţe dojedl poslední kousek mámina mrkvového koláče.

Rozesmál se. Dokonale modré oči mu zářily. Byl tak hezký!

I kdyţ jsem byla vystrašená, uvědomovala jsem si, jak na mě

působí. Elana vţdycky říkala, ţe Justin má ‚nepřekonatelný půvab‘.

Jeho vzhled člověka vyburcoval, jako by ho šlehl bičem.

„Hele, proč jsem přišel,“ řekl.

„Ty chceš říct, ţes nepřišel kvůli mrkvovému koláči? Mámu to

bude bolet.“

Cítila jsem se trošku líp. Sedla jsem si naproti němu.

„Důvod, proč jsem přišel,“ začal znovu, „je Suki.“

Podívala jsem se na něj zmateně.

„Chtěl jsem tě poprosit, abys nic neříkala.“

„O čem?“

„O tom, ţe jsem s ní byl v kině.“

Chvíli jsem přemýšlela. „Tolik ti na tom záleţí?“ zeptala jsem se

ho.

„Je to tak, ţe uţ s ní nechci jít znovu,“ vysvětloval. „A nemůţu

dělat, ţe s ní chodím a pak ji hodit přes palubu. Uţ tak se dostala do

špatné situace.“

Obrátila jsem oči v sloup. Nevěřila jsem mu.

„Víš, bez Simony jsem si připadal osamělý,“ řekl a vypadal jako

malé štěně.

78

Osamělý, to přece není správné slovo, kdyţ jeho holka byla

zavraţděná.

Postavil se a obešel kuchyň. Podíval se z okna, vrátil zpět a

postavil se za mě. Rychle jsem si odsedla, abych na něj viděla.

„Ano, osaměle,“ opakoval. „Simonin odchod mi způsobil velikou

bolest.“

Natáhl se a mírně pootočil mou tvář k sobě. Pak ruku spustil a

hladil mě po krku. Uhnula jsem a bojovně se na něj podívala.

„Pojď sem, Lizzy,“ řekl měkce. „Zajímala ses o mě, vím to.“

Zafuněla jsem. Byl ohromený.

„Je mi líto, ale přísahám, ţe jsi největší sobec a domýšlivec v

historii Shadyside. Jak jsi na to přišel, ţe jsem se o tebe zajímala?“

Justinovy oči se rozšířily. Rty mu ochable visely. „Dobře, jestli

ne, pak jsi první holka, kterou znám, co to neudělala.“

Vstala jsem a šla pryč. „Jsem si jistá, ţe nejsi zvyklý na odmítnutí,

co?“

„Vlastně, ve skutečnosti,“ trošku se nahrbil, „ne“.

„Jistě,“ souhlasila jsem. „Neodmítla tě ani jedna, i kdyţ jsi v té

době vytrvale chodil se Simonou.“

„Co sis myslela, ţe to znamená?“

„Jak to myslíš, co to znamená? Chodil jsi se Simonou a zároveň

za jejími zády s jejími kámoškami.“

„To je leţ.“

Naštvala jsem se. „Neříkej mi, ţe lţu, Justine. Ty jsi lhář. Chodil,

jsi s Dawn. Chodil jsi s Rachel a Elanou. A to je jen část, o kterých

vím.“

„Nevíš, o čem mluvíš,“ řekl. Měl teď v modrých očích nový

výraz. Strach.

„Byl jsi na rande s Elanou, kdyţ byla zabita Simone,“ pokračovala

jsem. „Vţdycky jsi poldům řekl jen část. Nebo jsi uţ zapomněl?“

„No a co,“ řekl. „To neznamená, ţe jsem vrah.“

Zadrţela jsem dech. „Nikdy jsem nic takového neřekla,“

poznamenala jsem konečně.

„Dobře… potom… co tím chceš získat?“

Byl úplně vedle.

„Nic. Chtěla jsem ti jenom říct, ţe to byla pěkně všivá věc dělat

79

Simone takové věci,“ pokračovala jsem.

„Fajn, nechci o tom teď mluvit,“ řekl a blýskl očima. „A být

tebou, nemluvil bych o tom taky.“

Otočil se na podpatku a šel pryč.

To byla výhrůţka!

Právě mi pohrozil!

Co udělá, kdyţ nebudu zticha?

Ale odpověď jsem nedostala. Vstupní dveře se hlasitě zavřely.

Pět kandidátek na královnu plesu – dokonce i Simone a Rachel –

pochodovalo na pódiu v oslnivých plesových šatech. Šaty všech byly

stejné – jasně červené. Dívky se postavily zády k publiku.

Pan Sewall stál u mikrofonu, drţel v ruce malou bílou obálku.

Přistoupila k němu Lisa Blumeová, předsedkyně studentské rady.

Drţela v rukou královskou korunu a ţezlo.

„A nyní,“ řekl ředitel, „letošní vítězkou plesu v Shadyside…“

Roztrhl obálku. Všichni přestali tančit a očekávali příchod

královny. Pan Sewall rovněţ. Kdyţ se na ni podíval, byl tak zděšen,

ţe její jméno ani neoznámil.

Královny se jedna po druhé pomalu otočily tvářemi k publiku.

A kdyţ se kaţdá dívka otočila, hledištěm se rozlehl strašný křik.

Tváře měly odhalené. Kaţdá z těch tváří přijímala výkřiky

prázdnýma, bezvýraznýma očima.

Maso na dívčích obličejích se rozkládalo. Jejich vlasy byly

zcuchané a špinavé od mokré hlíny a zetlelého listí. Vypadaly, jako

by byly zakopány několik týdnů v mokré hlíně. Kosti se bortily a

trčely přes prohnilé, nazelenalé maso.

Nejděsivější byl obličej Simony. Maso na její tváři bylo tak

šeredně zetlelé, ţe obličejové kosti prorazily skrz ně.

Jen oči královen zůstaly neporušené. Byly krvavě červené. Bez

mrknutí upřeně hleděly do publika. Upírské tváře. V nádherných

šatech.

Pět kandidátek na královnu plesu vykročilo směrem do hlediště.

Vrávoraly strnule dopředu.

Blíţ a blíţ.

Dokud jejich pach z hnijících těl nezačal dusit publikum v

tělocvičně.

80

S příšerným smíchem zvedly dívky neslyšně hlavy.

Jejich krvavě rudé oči zářily.

Odhalovaly se jejich šíje a paţe pokryté hemţícími se bílými

červy.

S křikem jsem se probudila.

Křičela jsem tak hlasitě, ţe se probudili rodiče i teta Rena.

Vtrhli všichni tři ke mně do pokoje. Jejich rozespalé obličeje byly

úzkostně napjaté.

„Srdíčko,“ řekla maminka a klesla dolů na mou postel. „Skoro

jsem dostala infarkt.“

„Zlé sny jsou právě jen zlé sny,“ řekl otec a pohladil mě po hlavě.

Říkal mi vţdycky to samé od té doby, co mi byly čtyři. Mlčela

jsem. Jestli vůbec někdy budu mít vlastní děti, pravděpodobně jim

řeknu totéţ, abych zaplašila jejich noční můry.

V případě, ţe budu moci někdy spát bez vzpomínek na ztracené

kamarádky.

Rodiče s tetou odešli uklidněni do svých pokojů. Civěla jsem do

stropu a pokoušela se zapomenout na královny pokryté červy.

Příštího dne jsem měla na schůzi pronést za kandidátky projev.

Přinutila jsem se vynechat to, co jsem měla vypracováno. Začala

jsem mluvit bez papíru. O Rachel a Simone.

„Dva lidé, kterým jste dali hlas, tady dnes nejsou.“ Plánovala jsem

si, ţe začnu: „Rachel Westová a Simone Perryová.“

Jenţe jakmile jsem vyslovila jejich jména, vybavily se mi jejich

tváře. Ne, ţe by tam skutečně byly, ale proto, ţe byly v mém snu.

přesné tak jsem je viděla.

Byl to jenom sen, Lizzy.

Jenom sen!

Zapomeň na to!

V jednom se táta mýlil. Někdy zlý sen nebyl jen zlý sen.

V tuto chvíli byl skutečný.

81

XVII.

„Jé! Co to je?“ zeptala jsem se.

Upřeně jsem se dívala do napařovacího kotle. Rozeznala jsem

ţlutá zrna kukuřice, špagety, ztuhlou bramborovou kaši, mastné

mleté maso, bledý hrášek, prostě od kaţdého jídla, které nám během

týdne servírovali, tam bylo trochu.

„To jsou zapečené brambory s mletým masem a cibulkou,“ řekla s

netečnou tváří paní Listonová, naše kuchařka.

„Vypadá to spíš jako něco, do čeho někdo šlápl,“ skřehotal mi do

ucha dobře známý hlas.

Zase Lucas.

Posunovala jsem svůj podnos bez odpovědi. Neměla jsem hlad. A

vůbec uţ ne na zapečené brambory.

Lucas spěchal za mnou. Z kopečku na jeho talíři stoupala pára.

„Pojď sem, ochutnej.“

„Lucasi, naposledy. Vypadni.“

„Nebo jinak?“ zeptal se.

„Nebo jinak skončíš jako ty brambory,“ řekla jsem.

Zaplatila jsem za kelímek jogurtu a za salát a zamířila k

prázdnému stolu. Zamávala mi Elana, která seděla s Dawn. Pokývla

jsem jí a pokračovala v chůzi. Necítila bych se nejlíp, kdybych seděla

vedle ní.

Do plesu zbývalo pouze osm dní a tam budeme všechny tři sedět

vedle sebe jako na střelnici. A čekat na nějakého maniaka zvenku,

který nás odstřelí.

Kříţem ode mně jsem zpozorovala nějakého nervózně

vypadajícího prvňáka. Ohromila jsem ho, kdyţ jsem si k němu sedla.

82

„Sedí tady někdo?“ zeptala jsem se.

Nebyl schopný odpovědi.

„Páteční večírek, ţe?“ poznamenala jsem, rýpajíc se v salátu.

„Jo!“ řekl. Pohlédl ke konci stolu. Předváděla se tam parta

čtvrťáků. Kdyţ jsem se podívala zpět na svého souseda, vypnul hruď

a hrdě se usmál. Mrkla jsem na něj.

Za rovných deset minut hlučně dopil a odloţil prázdný kartón od

čokoládového mléka a sdělil mi, jak strašně nenávidí tělocvik.

„Nejradši bych učitele tělocviku zabil,“ svěřil se mi.

Povzdechla jsem si. Dokonce i nováčci byli vrahové.

„Tak ti dík, ţe se nám vyhýbáš,“ řekl někdo nade mnou, kdyţ

jsem dojídala poslední jogurt. Vzhlédla jsem. Byla to Elana,

nalíčená, upravená a napjatá. Tušila jsem, ţe byla pod stejným

tlakem jako já.

Vstala jsem a rozloučila se s klukem naproti.

„Fajn, uvidíme se zítra,“ řekl. Získala jsem kamaráda na ţivot a na

smrt.

Elana se nesmála. „Můţem si promluvit?“ bylo všechno, co řekla.

Zbývalo nám asi dvacet minut přestávky na oběd. Rozhodly jsme

se, ţe se projdeme.

Venku bylo pěkně. Díky dešti bylo všechno bujné a svěţe zelené.

Ptáci cvrlikali, hmyz bzučel. Přímo jsem cítila, jak se všechno

probouzí k ţivotu.

Šly jsme do parku za školou. Ţádná jsme toho moc nenamluvily.

Sedly jsme si na nově natřenou lavičku.

„Jsi připravená na dnešní schůzi?“ zeptala jsem se, zkoušejíc

uvést věci do pohybu.

„Řeknu ti pravdu,“ řekla Elana. „Myslím na tolik věcí, ţe vlastně

na nic nemůţu myslet pořádně. Vypadá to pak, jako bych se o nic

nestarala.“

Přikývla jsem a čekala, co bude následovat.

Nakonec řekla: „Cítím se hrozně.“ A zase zmlkla.

Podívala jsem se na ni. Měla na sobě dlouhý modrobílý svetr přes

modré legginy a zlatý páskový náhrdelník. Byl pravý. Vlasy měla

svázané do roztomilého malého ohonu bílou Šňůrkou. Na tvářích

jsem objevila odstín meruňkového líčidla.

83

Asi se cítila špatně, ale ne zase natolik, aby nevěnovala pozornost

tomu, jak vypadá.

Fuj, takové nepěkné myšlenky.

Styděla jsem se za ně. Elana vypadala sklíčeně. „Cítím se hrozně

provinile,“ řekla s povzdechem.

„Proč?“

Dívala se na mě, jako by nevěřila, ţe to nevím. „Protoţe jsem šla

na rande s Gideonem,“ řekla. „Přebrala jsem jí ho.“

Vyhnula jsem se jejím očím. Pomyslela jsem si, ţe to bylo od ní

opravdu hrozné, ale nevěděla jsem, co na to říct.

„To nebyl můj napadl, víš?“ řekla mi. „Gideon se mě pořád drţel.

Říkal, ţe mě má skutečně rád a ţe on a Rachel byli jen přátelé…“

Znovu se na mě upřeně podívala. Samozřejmě, chtěla mi říct, ţe

to bylo všechno v pořádku. Nemohla jsem ze sebe vypravit ani slovo.

„Nikdy jsem se jí neomluvila, předtím neţ umřela,“ pokračovala.

„Já – já, cítím se tak blbě. I teď, kdyţ o tom mluvím. Celou dobu na

to myslím.“

Zvlhly jí oči. Elanu jsem nikdy předtím neviděla brečet. Najednou

mi jí bylo líto. „Hele,“ řekla jsem, „to, co se stalo Rachel, nebyla

tvoje chyba. Přestaň si to myslet, Elano. Uţ jsme zaţily dost hrůzy,

abychom obviňovaly samy sebe.“ Vděčně se na mě usmála a utřela

si nos hřbetem ruky. „Díky,“ zašeptala.

„Mimochodem… řekl ti vůbec Gideon něco o soutěţi?“ zeptala

jsem se.

Vypadala překvapeně. „Ne. Proč?“

„Jen tak. Jeho rodina je skoro stejně chudá jako Rachelina, víš?“

„Tak?“

Přemýšlela jsem, jestli má cenu ji lekat svým šíleným

podezřením.

„Jsem ráda, ţe jsme si to vyříkaly,“ řekla.

Ráno zavolal pan Sewall Elanu, Dawn a mě, aby zjistil, jestli jsme

schopny pokračovat v soutěţi. Dawn řekla, ţe Simone a Rachel by si

to určitě přály. Elana a já jsme s ní souhlasily.

„Máš uţ šaty?“ zeptala se mě Elana a dívala se na velkého drozda,

který se snaţil vytáhnout ze země ţíţalu.

„Ne.“

84

„Včera večer mi naši řekli, ţe mám být po plese v jedenáct

doma.“

„V jedenáct?“

„Hm.“ potřásla hlavou. „Takový ples,“ mávla rukou.

„Nemůţeme odejít, kdy nás napadne,“ řekla jsem.

„Tracy Simonová odešla z Halsey Manoru z výboru proto, ţe se

bála chodit večer kolem lesa u Fear Street.“

„Nedivila jsem se jí,“ řekla jsem. „Samotnou by mě to netěšilo.“

Elana se upřeně dívala, na ruce. „Souhlasíš s Dawn?“ zeptala se

tiše.

„V čem?“

„Ţe se někdo pokouší zabít všechny kandidátky?“

Nervózně jsem semkla rty. „Nevím, snad.“

Elanina tvář byla prázdná. Vţdycky se takhle stáhla do sebe, kdyţ

byla vystrašená. Najednou se nepřirozeně zasmála a narovnala se.

„Víš, s kým jdu? S Brucem Chadwinem.“

Věděla jsem, ţe se zoufale pokoušela změnit partnera. A podařilo

se jí to. Zírala jsem na ni. „S Brucem? Pozval tě?“

„Uh-hm.“

„Dawn tě zabije,“ znejistěla jsem. „Myslím, ţe zešílí.“

„Já vím.“ Pokrčila rameny. „Vţdycky se na mě nějaká holka

zlobila. Ale co můţu dělat? Pozval mě – ne ji. A přitom to od něj

není pěkné, neměla velký výběr partnerů. Ale kdyţ mluvíme o

doprovodu…“

„Kevinův otec mu ještě nelekl, jestli můţe jet,“ řekla jsem.

„Pravděpodobně budu muset uhnat bratrance Setha – toho z

Waynesbridge. Vyjádřil se, ţe mi udělá laskavost a půjde se mnou.

To není tak zlé. Ale to není můj největší problém. Mám trému před

svým odpoledním projevem. Myslíš, ţe bys mi mohla pomoct? Jsem

vyřízená, kdyţ mám před publikem mluvit.“

Je to pravda. Vţdycky jsem úplně bez sebe. Skutečně jsem jednou

četla o odhadu, který ukazoval, ţe projev před publikem děsí většinu

lidí víc neţ smrt. Nechtěla jsem dojít tak daleko. Ale byla jsem

skutečně nervózní.

Trápilo mě to celé odpoledne. Ale dobře to dopadlo. Kaţdá z nás

se dočkala ohromného potlesku, a kdyţ Elana končila vysvětlením,

85

proč jsme se rozhodly pokračovat, sklidily jsme dokonce potlesk

vestoje.

Hned po škole jsem jela domů. Musela jsem poobědvat s našimi a

tetou. Pak jsem se vrátila do školy na zkoušku. Chtěla jsem tam být

brzy. Vţdycky, kdyţ jsem chtěla sníţit podlahu kapitánova sídla,

zůstávala zadní zeď na poloviční cestě dolů.

Přešel týden a Robbie začal ztrácet svůj smysl pro humor.

Nechtěla jsem, aby pak na mě křičel, takţe jsem to musela nějak

vyřešit.

Na parkovišti bylo jen několik aut. Školní chodba byla prázdná a

tichá. Kdyţ jsem míjela otevřenou šatnu, zavřela jsem ji. Slyšela

jsem rámus, který jsem dělala.

Zhluboka jsem se nadechla. Cítila jsem, jak stará škola hezky voní

– kombinace podlahového vosku, potu, arašídového másla a

kyselého mléka. Jak by se tady mohlo něco zlého přihodit?

Zahnula jsem za roh a téměř se srazila s panem Santuccim, který

vytíral podlahu.

„Pokoušíš se mě zase vylekat, co?“ řekl. Nesmál se, kdyţ to říkal.

V hledišti byla tma jako v pytli. Kdo zatáhl těţké záclony a

zatemnil tak všechna okna? Musel to být Santucci. Zašla jsem do

středu uličky. Bylo to stejně opojné jako odpoledne, kdyţ jsem

přednášela svůj projev. Ale tehdy byla místnost plná, osvětlená a

hlučná.

Byla jsem vyděšená. Najednou jsem měla dojem, ţe nejsem sama.

Udělala jsem pár kroků k jevišti. Opona byla zataţená, ale znala

jsem cestu. Šla jsem pomalu. Byla tam spousta moţností jak

upadnout – provazy, vycpávky, světla.

Mohlo by to být pro mě osudné. Bláznivý vrah mi šel v patách.

Aspoň jsem ho mohla vyřídit. Pak jsem zakopla a má odvaha byla

ta tam.

Nahmatala jsem osvětlovací panel. Ohmatávala jsem široké

dřevěné páky. Stáhla jsem dolů první a uslyšela, jak se s hlasitým

bzučením rozsvěcují světla.

Stáhla jsem páky jednu po druhé.

Jeviště se koupalo v teplém světle.

Rozhlédla jsem se kolem.

86

A rozkřičela se.

87

XVIII.

Ještě jsem křičela, kdyţ jsem se vrhla na jeviště. Nemohla jsem

přestat. Můj křik se odráţel od zdí rozlehlého hlediště.

Kdyţ jsem se přiblíţila ke středu jeviště, připadaly mi všechny

kulisy ohavné. Elana leţela uprostřed tváří dolů. Levou ruku měla

nepřirozeně ohnutou pod sebou. Prsty pravé ruky byly široce

roztaţené, jako by rukou drásala podlahu.

Tmavě červená krev postříkala podlahu kolem.

Pořád jsem ječela. Konečně se otevřely dveře do hlediště a pan

Santucci se vrhl dovnitř se smetákem v ruce.

„Volejte sanitku!“ vykřikla jsem na něj.

Civěl na mě zmateně. Vrhla jsem se na rampu.

„Volejte sanitku – hned!“

Upustil smeták, otočil se a běţel.

Schoulila jsem se u Elanina těla, které bylo jako bez ţivota, kdyţ

konečně za několik minut přijeli se záchrankou. Dva policisté

dorazili za chvilku za nimi.

Sledovala jsem, jak ke mně běţí. Slyšela jsem, jak praskají jejich

vysílačky. A věděla jsem, ţe pro spěch uţ není ţádný důvod.

„Ach, jé,“ řekla ţena v bílém lékařském plášti, která ke mně

dorazila první.

„Co se stalo?“ vyštěkl vysoký, zrzavý policajt.

Dva ošetřovatelé opatrně Elanu otočili na pravý bok.

Málem jsem omdlela.

Měla rozbitý, zakrvácený obličej. Vypadala stejně jako v mé

noční můře.

Jeden z ošetřovatelů se snaţil nahmatat puls. Pak se podíval po

88

nás ostatních. Byl bledý. Smutně potřásl hlavou.

„Vypadá to, ţe spadla,“ řekla jedna policistka a dívala se nahoru.

Pak sjela pohledem na mě. Poznala jsem ji. Byla to Barnettová.

„Bylas tady? Nevidělas, co se stalo?“ ptala se.

„Ne.“

Zrzavý polda ukázal k úzké lávce. „Mohla spadnout tam odtud.“

Barnettová se sklonila a poloţila mi ruku na rameno, „Netušíš,

proč byla nahoře?“ Zvedla jsem oči vzhůru. „Tam je malé skladiště,“

řekla jsem jí. „Někdy tam bývám. Třeba šla za mnou.“

Barnettová začala stoupat nahoru, aby se mohla líp rozhlédnout.

Stála jsem dole a odpovídala na mnoho otázek.

Elanino tělo naloţili na nosítka. Netušila jsem, proč ji vezli do

nemocnice. Jen jsem si pomyslela, ţe by to udělali i se mnou,

kdybych umřela.

„Nespadla,“ řekla jsem tiše policistovi. „Vím to téměř jistě.“

„Co tím chceš říct?“

Neměla jsem ţádný důkaz, věděla jsem to. Mně se to ale zdálo tak

samozřejmé.

„Vím to jistě,“ řekla jsem otupěle.

Věděla jsem to, kdyţ jsem se podívala na Elaninu sevřenou ruku,

která vypadala, jako by drásala podlahu.

Svírala malý útrţek hnědého saténu.

„A ty říkáš, ţe byla neklidná?“ zeptal se Jackson.

„Jo. A proč by nebyla?“ zeptala jsem se. „Já jsem vynervovaná,

Dawn taky. Všechny jsme vyplašené z toho, co se děje.“

Tátovy ruce mě pevně objímaly. Seděl vedle mě na bílé

manšestrové pohovce. Dawn seděla z druhé strany, Jackson s

Barnettovou proti nám. Barnettová si vzala poznámkový blok.

Bylo po desáté, otázky padaly uţ přes hodinu. Zdálo se, jako bych

měla celé jaro strávit hovorem s policií.

Jackson se zeptal: „A zdála se obzvlášť nervózní?“ Hlasitě jsem

vzdychla. „Ano!“ Musela jsem se drţet, abych nevybuchla. „Vy

byste nebyl? Já jsem nemohla v noci spát.“

„Někdo vyvraţďuje kandidátky,“ řekla vztekle Dawn. „To je

přece normální.“

Dawn uţ jim svou teorii řekla. Jackson ji mátl svým upřeným

89

pohledem. „Sledovali jsme kaţdé vodítko,“ bylo vše, co nám sdělil.

„Víte,“ pokračovala Dawn. „Byla jsem rozčilená, kdyţ jsme byly

nominovány. Teď to ale vypadá, ţe jsme tím byly odsouzeny k – k

smrti! Chápete to?“

Jackson se zamračil. „Jestliţe mi správně odpovíte na několik

málo otázek, pak budeme s vámi hotovi.“

Barnettová vstala. „Lizzy, je mi líto. Nechci to prodluţovat. Ale

tys byla poslední, která viděla Rachel a Elanu naţivu. Pokusíme se

vypátrat všechno, co můţeme.“

Obrátila se k Dawn. „Tys byla před zkouškou…“

„Hrála jsem tenis,“ odpověděla.

„A Elanu jsi naposled viděla na schůzi?“

„Přesně tak.“

Barnettová se obrátila zpět ke mně. „Popiš nám ještě jednou tu

záleţitost s bundou.“

Pověděla jsem jí všechno, co jsem věděla. Takovou spoustu času

jsem strávila popisem muţe, kterého jsem viděla utíkat a líčením

jeho hnědé bundy!

„Opravdu si myslím, ţe to je Lucas,“ dodala jsem.

Jackson zaklapl svůj blok a vstal, „O něm budeme hovořit příště.“

„Tak kdo myslíte, ţe to udělal?“ zeptala se Dawn.

„Budeme sledovat kaţdou stopu,“ řekl.

Dawn a já jsme je upřeně pozorovaly. „Proč nám aspoň nechcete

říct, koho podezříváte?“ zeptala se vzrušeně Dawn. „Chci říct,

nemyslíte, ţe budeme v menším nebezpečí, kdyţ budeme vědět, kdo

na nás číhá?“

Jackson pokrčil rameny. „Můţete učinit jakékoli opatření,‘“

doporučil nám. „Obávám se, ţe to je vše, co vám mohu říct.“

Táta je doprovodil ke dveřím. Dawn vstala, protáhla se a otřásla.

„No, myslím, ţe půjdu taky domů,“ řekla.

„Co uděláš?“ zeptala jsem se.

„Och, nic. Zabarikáduju dveře, nabiju kulomet. To je běţné.“

Malinko se na mě usmála. Zkoušela jsem jí úsměv oplatit, ale

nešlo to.

„Teď je řada na nás,“ řekla.

„Jak to myslíš?“

90

„No. pokud jde o kandidátky.“

Dívala jsem se na ni, jestli to myslí váţně. Myslela.

„Nepřemýšlela jsi o soutěţi? Tři vraţdy ještě nestačily ukončit tvé

trápení, jestli vyhraješ?“

Dawn pokrčila rameny.

„Dobře, vyhraješ ty,“ řekla jsem. „Odstoupím. Zítra to zajdu říci

Sewallovi. Nechám toho. Nechci být královnou, fakt ne. Kam

půjdeme celý ples stavit? Do pohřebního ústavu v Shadyside?“

Líčila jsem naši budoucnost dramaticky. Měla. jsem v úmyslu

načrtnout obrysy svého úmrtí. Ale narazila jsem na svou matku.

„Neber si to tak,“ řekla mi.

Beze slova jsem kolem ní prošla a šla po schodech nahoru.

Vešla jsem do pokoje a práskla dveřmi. Ale nebyla jsem tak

naštvaná, jak jsem doufala, ţe budu. Podle Dawn jsem chtěla být ze

všeho venku. Uţ jsem dál nemohla.

Slyšela jsem zavírat vstupní dveře. Vykoukla jsem z okna do tmy.

Viděla jsem Dawn, jak jde temným chodníkem. Vypadala tak

zranitelná! Bylo mí zle z toho, jak jsem se rozčilila.

Sledovala jsem ji, dokud jsem neviděla její auto odjíţdět. Ještě

chvíli jsem číhavě hleděla ven. Pozorovala jsem větve stromů, jak se

kývají ve větru, a poslouchala šelestem‘ listí. Kdyby byl někdo

venku, měl by spoustu moţností, kam se schovat. Sedla jsem si na

postel, abych uklidnila chvějící se nohy.

Byla jsem celá rozklepaná. Naskakovala mi husí kůţe.

Pokoušela jsem se uklidnit. Jsem na řadě, táhlo mi hlavou.

Byly to příšerné myšlenky, ale nemohla jsem přestat. Stále se mi

ta věta točila v hlavě. Další jsem já… teď jsem na řadě já… teď jsem

na řadě já!!!

A pak ještě Lucasova slova: „Mám tě rád. Skutečně tě mám rád.“

O dvacet minut později jsem leţela s dokořán otevřenýma očima a

jedna děsivější myšlenka stíhala druhou.

Vtom mi na nočním stolku pronikavě zazvonil do ucha telefon.

Strnule jsem se na něj podívala a poslouchala vyzvánění.

Bála jsem se ho zvednout.

91

XIX.

„Haló?“

„Lizzy?“

„Ano?“

„Tady je Justin.“

„Och. Ahoj.“

„Ahoj.“

„Co se děje?“

„Och… no… já, och –“

Nervózně breptal. Proč by právě on měl být nervózní? „Co se

stalo?“ zeptala jsem se. „Nic, nic. Můţu, ech, přijít?“

„Přijít?“

„Jo.“

„Teď?“

„No, hm, jo.“

„Justine, je skoro jedenáct. Naši uţ šli spát.“

„Jo, jenţe je to fakt důleţité.“

„Co je ti? Jsi v pořádku?“

„Je mi dobře. Je mi dobře.“

„Nechceš mi říct, o co jde?“

„Ne,“ řekl. „Povím ti to osobně, jo?“

Proč měl tak cizí hlas?

„Jo?“ zeptal se znovu,

„Jo. Já myslím.“

Nic konkrétního jsem nemyslela. Něco se stalo, ale nevěděla jsem,

co to bylo.

„Dobře. Budu u vás asi za čtvrt hodiny. Nebudu zvonit, neboj. Já,

92

hm, nechci vzbudit tvé rodiče. Čekej dole u schodů, jo?“

„O.K.“

Pak mě něco napadlo. „Justine?“

„Ano?“

„Nejde to. Táta zapnul poplašné zařízení. Nemůţu jít dolů.“

„Neprodyšná ochrana, co?“

„Jo, to je fakt.“

„Fajn, vypni to.“ řekl.

Uslyšela jsem cvaknutí telefonu.

Ovládací panel zařízení byl venku před loţnicí mých rodičů. Pod

jejich dveřmi prosvítalo světlo, ale neslyšela jsem ţádné hlasy.

Světlo zářilo i pod dveřmi hostinského pokoje, takţe teta Rena byla

taky vzhůru. Sundala jsem z knoflíku na dveřích máminu kartičku s

nápisem ‚Zapnuto‘. Tiše jsem vyťukala náš bezpečnostní kód.

Červené světýlko dvakrát bliklo a pak zvolna zmizelo. Otočila jsem

kartu na nápis ‚Vypnuto‘.

Po špičkách jsem sešla dolů.

Justinův obličej se za dveřmi objevil asi o dvacet minut později.

Na hlavě měl hnědou baseballovou čepičku. Mířil ke vchodu, šla

jsem otevřít, abych ho pustila dovnitř.

„Ahoj,“ zašeptal, kdyţ jsem otevřela. Udělal na mě směšnou

grimasu.

„Pojď dál. Můţeme mluvit tady.“

Vedla jsem ho do pracovny a zavřela za námi dveře. Opíral se o

tátův stůl a strkal špičky prstů do kapes dţínů. Zkříţil nohy. Pak se

postavil normálně a vytáhl ruce z kapes. Vypadal neklidně.

„Tak,“ řekl tiše. „Mluvila jsi s poldama?“

„Přes hodinu. Hele, nemusíš šeptat. Naši jsou nahoře.“

„Skvělé,“ řekl nahlas.

Co měl za problém? vrtalo mi hlavou. Obvykle byl klidný. Teď na

mě napjatě koukal. Čelo měl celé zpocené.

„Tohle je splašený čas,“ řekl.

„Musíš být dost vyděšený, ţe?“

„Aby ne.“ O tom si se mnou přišel promluvit?

Podívala jsem se dolů na jeho ruce. Co to dělá?

Drţel tátův stříbrný nůţ na dopisy. Ten se zakřivenou střenkou a

93

ostrou špičkou. Procházel se, plácal noţem o dlaň,

„Takţe,“ řekl, „cos policajtům opravdu řekla?“

„Všechno, co jsem věděla.“ Nespouštěla jsem z noţe oči. „Řekla

jsem jim…“

Uprostřed věty mě přerušil.

„Coţe?“

Mlčela jsem.

„Co, Lizzy?“ naléhal a vpíjel se do mě očima. „Cos jim řekla???“

Chtěla jsem mu povědět, ţe jsem policajtům řekla o útrţku látky v

Elanině ruce. Ale místo toho jsem řekla: „Co se staráš?“

Bláznivě se zasmál. „Máš pravdu. Nestarám se ani za mák.“

Víckrát jsem se na nůţ nepodívala.

Prohlíţela jsem si Justinovu čapku. Měl na ní vepředu našitý tygří

emblém.

Jak to, ţe mě to nenapadlo předtím? Justin byl taky z

baseballového muţstva. Nejen Lucas.

Byl jednou z jeho hvězd.

Takţe i on měl hnědou saténovou bundu.

„Proč stojíš tak daleko?“ zeptal se a mrzutě se zasmál. „Myslíš, ţe

tě chci uštknout?“

„Ne, já…“

Mozek mi radil, abych utekla. „Jsem ráda, ţe jsi přišel,“ řekla

jsem.

A Justin pomalu vykročil ke mně. V ruce pevně drţel nůţ.

94

XX.

Stála jsem a zírala na lesklou stříbrnou čepel. Klepala jsem na dveře.

Otevřely se.

„Tati!“ vykřikla jsem s úlevou.

Stál tam v pytlovitém, odrbaném pyţamu se zmatenou tváří.

„Lizzy, s kým mluvíš –“

Zarazil se, kdyţ zpozoroval Justina. Chvíli si ho prohlíţel a pak se

otočil ke mně.

„Tati?“ řekla jsem. „To je Justin Stiles. Justine, to je táta.“

„Dobrý večer, pane McVayi,“ řekl Justin. Poloţil nůţ zpátky na

stůl.

„Na návštěvy je jaksi dost pozdě, není to tak?“ řekl táta. Smál se,

kdyţ to říkal. Vţdycky ho rozesmálo, kdyţ se přistihl, ţe mluví jako

rodič. Byla jsem moc ráda, kdyţ jsem ho viděla a vůbec mi

nezáleţelo na tom, jak se tvářil. Cítila jsem, ţe se mám za koho

schovat.

„Je mi líto, ţe vás obtěţuji,“ řekl Justin. „Chtěl jsem se Lizzy na

něco zeptat, a měl jsem dojem, ţe bych nemohl čekat do rána.“

„Chápu,“ odpověděl táta a zívl. „A zeptal jste se jí?“

Justin se na nás podíval: „Ano,“ řekl.

Co se mě ptal? S výjimkou policie se o nic jiného nezajímal.

Srdce mi divoce bušilo.

„Dobře, pak tedy můţete vy dva pokračovat v konverzaci zítra.“

Usmála jsem se. Stejně to nebyl ten pravý důvod, pomyslela jsem

si. „Právě odchází,“ řekl táta ke mně. „Pojďte, Justine. Ukáţu vám

kudy.“

Odváděla jsem Justina ke dveřím, ale zaváhal a nechtělo se mu.

95

Podívali jsme se na tátu. Zamával nám ode dveří do pracovny a

odešel do kuchyně. Něčím vevnitř šustil a čekal, aţ Justin odejde.

„Díky, ţes přišel,“ řekla jsem rychle. „Promluvíme si zítra.“

Mluvila jsem hlasitě, aby táta slyšel.

Justin se na mě podíval. Konečně řekl: „Jo. Zítra.“

Sledovala jsem ho, jak šel po schodech dolů, pak pěšinkou, aţ

zmizel ve tmě. Pak jsem zavřela dveře, zamkla a opřela si hlavu o

dveře.

Otec vyšel z kuchyně, zastavil se na odpočivadle a díval se na mě.

„Odešel,“ řekla jsem s obrovskou úlevou.

Otec přikývl a pomalu vystupoval po schodech nahoru.

Bodl by mě Justin?

Nebo jsem si to představovala ve své přehnané fantazii?

Určitě byl nervózní.

A určitě měl na srdci víc, neţ byl schopen říct.

Ale nepřišel mě zapíchnout tátovým noţem na dopisy.

Bylo to jednoduše bláznivé.

Povzdychla jsem si. Aţ do té chvíle jsem si neuvědomila, jak jsem

unavená. Kdyţ si představujete, ţe budete ubodáni k smrti, jste

ostraţití. Teď jsem uţ mohla odpočívat. Byla jsem úplně vyčerpaná.

Šla jsem nahoru, vyčistila si zuby, svlékla se a vlezla do postele.

Zavřela jsem oči a uhnízdila se na polštáři. Hledala jsem co

nejpohodlnější polohu. Obtočila jsem rukou polštář, shrnula ho pod

hlavu. Byla to má nejoblíbenější poloha na spaní. Snad bych se

jednou mohla dobře vyspat.

Ťuk.

Prudce jsem otevřela oči. Napjatě jsem poslouchala.

Co to bylo?

Někdo u dveří? U okna? Pokoušel se někdo dostat ke mně do

pokoje?

Hruď se mi zvedala, jako bych právě zaběhla maratón.

Ťuk tuk.

Ozvalo se znovu. Přicházelo to od okna. Natáhla jsem se a

rozsvítila. Všechno vypadalo celkem normálně. Vylezla jsem z

postele a pomalu šla k oknu. Podívala jsem se ven, ale přes světla

nebylo nic vidět.

96

Ťuk!

Couvla jsem zpátky. Začínal foukat vítr. Uvědomila jsem si, ţe to

klepala větev stromu.

Větev stromu – ale vypadala jako kostra ruky.

Vklouzla jsem zpátky do postele a ťukání pokračovalo. Dělalo to

na mě dojem, jako by mi větev kynula, vyťukávala vzkaz, pokoušela

se něco mi říct.

Nespala jsem celou noc.

Celý víkend jsem nešla ven. Strávila jsem většinu času ve svém

pokoji a leţela jsem. V sobotu večer byli naši a teta pozváni na

večírek, ale maminka účast odvolala, abych nebyla sama.

Nesouhlasila jsem s tím, ale ne moc energicky.

Kdykoli zazvonil telefon, zvedla jsem ho. Čekala jsem, ţe zavolá

Justin. Místo toho volala Dawn. „Slyšela jsem, ţe u vás byl minulou

noc Justin?“ řekla.

„Zprávy se rychle šíří.“

„Někdo viděl parkovat u vás jeho auto,“ vysvětlovala.

Shadyside bylo jako lapák. Kdekdo pozoroval kohokoli jiného a

vrtal se v jeho záleţitostech. „Ano, přijel,“ přiznala jsem.

„Věděla jsem to,“ škádlila mě Dawn. „Právě to jsem ti chtěla říct.

Musím se dozvědět, co chtěl.“

„Správná otázka. Nevím.“

„Jak to myslíš?“

„Jak to říkám. Nevím, co chtěl. Vnutil se k nám, jestli chceš vědět

pravdu.“

Udělal mnohem víc, neţ jen to, ţe se k nám vloudil – přišel ke

mně s noţem v ruce – ale nechtěla jsem dělat drby a obviňovat ho.

V pondělí jsem se mu ve škole celý den vyhýbala. Nebylo to

snadné. Zachytila jsem jeho významný pohled. Jednou, mezi

vyučováním, jsem zahýbala za roh pusté chodby a málem jsem do

něj vrazila. „Ahoj,“ zamumlala jsem a spěchala pryč dřív, neţ mohl

něco říct.

„Hej!“ volal na mě, ale šla jsem dál.

Kdyţ jsem přišla domů, našla jsem na polštáři dopis. Od Kevina.

Rychle jsem ho otevřela.

„Víš, co?“ začínal dopis. „Táta mi konečně dal svolení. Napiš mi

97

datum plesu!“

Smála a brečela jsem zároveň.

Ples. Uţ tuto sobotu večer.

Zdálo se mi, ţe je to dávno, co jsem se tím zabývala. Kevin

nevěděl, co se stalo, co jeho dopis způsobil. Připadalo mi trochu

vyděračské.

Přiloţila jsem si dopis na tvář. Jen aby Kevin brzy přijel. Teď

jsem mohla připravit všechno, co bylo na ples potřeba.

V úterý večer byla první generálka ‚Zvuků hudby‘. Kaţdý byl

napnutý. Jako vţdycky. Teprve, kdyţ se obléknou do kostýmů,

dostanou správnou trému.

Bylo těţké jít kolem jeviště a nemyslet přitom na Elanu. Pro mě

obzvlášť. Pořád jsem ji viděla, jak leţela tváří dolů uprostřed scény.

„Jedem,“ řval Robbie, „dejme se do toho, nebo tady budeme celou

noc.“

Měla jsem plno práce s kontrolováním rekvizit, které jsem měla

připraveny na malém stolku v portále, kdyţ za mnou přišla Dawn.

Její nalíčení jí na tváři vytvořilo něco, co vypadalo jako lívanec.

Vypadala velice tajuplně a pro diváky nepochopitelně.

„Pokoušel se tě Justin ještě navštívit?“ zeptala se mě.

„Ne.“

Dawn pozorovala jeviště a kousala se do rtů. „Uţ jenom čtyři

dny,“ řekla zamyšleně.

„Já vím.“

„Nemůţe se dočkat, aţ bude po všem.“

„Chápu, jak ti je.“

Dawn řekla: „Moţná bysme se měli sebrat a vypadnout z města.

Mohl by nás Kevin nechat v Alabamě?“

Najednou jsem si vzpomněla – jak jsem mohla zapomenout!

„Jé, víš to? Mám přece jen doprovod. Kevin přijede.“

Napětí na chvíli polevilo. Dawn zavýskla a dala mi herdu do zad.

„To je ohromné!“

Pokrčila jsem rameny. „Jsem teď tak vylekaná a zmatená, ţe se

ani netěším. Dawn, kdyţ o tom přemýšlím – jestli někdo vraţdí

královny plesu, potom uţ moc času nemá.“

„Já vím,“ řekla a měla vlhké oči, kdyţ mi stiskla ruku.

98

„Na místa! Všichni!“ vykřikl Robbie z hlediště.

„Zlom vaz,“ popřála jsem Dawn.

„Jsem zpocená?“

„Jo.“

„To dělá to zatracené líčidlo,“ stěţovala si. „Je horko a dělají se

mi z toho beďary.“

Najednou ke mně přiskočila a objala mě. Cítila jsem, jak jí buší

srdce.

Potom Dawn, ‚Sestra Maria‘ Rodgersová spěchala pryč na

začátek zkoušky.

„Tak, poslouchejte,“ začal Robbie z hlediště, kde od začátku

seděl. „Nezáleţí na tom, co se stalo. Nepřestaneme. Budeme

pokračovat uţ kvůli tomu představení.“

Začali jsme.

Generálka, to se rozumí, šla špatně. Je to stará divadelní tradice.

„Špatná generálka, dobrá premiéra,“ říkají vţdycky herci.

Jestli to byla pravda, tak se naše představení mohlo stát jedním z

největších hitů v historii Shadysideské střední. Všechno šlo pod psa.

Jeptišky vešly na jeviště v nepravou chvíli. Matka představená se

objevila v kapitánově domě uprostřed jiné scény. Lidi si pletli pravý

a levý portál a pomateně říkali, co jim slina na jazyk přinesla. Pak

byla dlouhá, strašlivá pauza, během které na jevišti koukal zmateně

jeden na druhého.

Nejvíc nervózní byla Dawn. Obracela se na hospodyni jako na

baronku a popletla jména všech dětí von Trappa.

Bylo to poprvé, co jsme zkoušeli s kapelou místo klavíristy.

Kaţdá část představení byl průšvih. Muzikanti byli buď pozadu za

zpěváky, nebo naopak zase moc vpředu. Byl to závod, ve kterém se

jeden přes druhého střídali ve vedení.

Na breptech jsem taky měla svůj podíl. Přiznávám to. Kdyţ sestra

Marie skončí svou práci jako vychovatelka a vrátí se zpět do kláštera,

zatáhla jsem za špatné lano. Podlaha se zvedla a Dawn málem

upadla.

Konečně jsme skončili. Robbie svolal celý soubor na jeviště. „V

pořádku,“ řekl. „Doufám, ţe stávka uţ skončila, protoţe to bylo

nejhorší představení ‚Zvuků hudby‘ v dějinách divadla.“

99

„Ale jdi, Robbie,“ zvolal prvňák, hrající Gretela. „Nebylo to

nejhorší.“

„Ano, Robbie,“ řekl kapitán a strhl si falešný knírek. „Dělali jsme

to kvůli věci samotné.“

„A byli jsme úplně vyčerpaní,“ připojila se baronka.

„Dobře, dobře, omlouvám se,“ vylezl Robie na jeviště. „Myslím,

ţe jsem vyčerpaný taky.“ Sundal si brýle a třel si oči. „Máte pravdu,“

řekl. „Potáhneme všichni za jeden provaz. Jsem si tím jist.“

Prohlíţel své poznámky stránku za stránkou. „Víte, všichni si

zaslouţíte změnu. Do zítřka tenhle blok odloţím. Všichni teď

půjdeme domů a dobře se vyspíme.“

Sklidil radostný pokřik souboru. Ale ne moc silný. Kaţdý byl

pěkně utahaný. Herci zamířili k šatnám a začali nanášet na své

obličeje spoustu odličovacího krému.

Vţdycky mi trvalo trochu déle neţ ostatním, neţ jsem sklidila

všechny rekvizity, které herci zapomněli vrátit. Potom jsem je

musela uklidit a vytáhnout všechny kulisy a zabezpečit je.

Kdyţ jsem podruhé klopýtala do rekvizitárny, všimla jsem si, ţe

se zavřené dveře lehce pootevřely. Vţdyť jsem je pevně zavřela! Od

té doby jsem je neotvírala!

Takţe…

Takţe to znamená, ţe tady je ještě někdo jiný.

Ztuhla jsem.

A pak se za mnou ozvalo: „Hej.“

Byl to Justin. Zatarasil vchod, opíral se o rám dveří a díval se na

mě upřeně bledýma modrýma očima. Byl stejně nervózní jako

minulý večer.

„Tak…“ začal a imitoval výslovnost filmových herců, „konečně

se setkáváme.“

„Justine –“ ještě tady jsou někde lidé, uklidňovala jsem se. A

pokud jsem mluvila dost hlasitě, slyšeli mě.

„Já tě nechápu, Lizzy. Tak bláznivě mi volat. Kdybych to nevzal,

tak bych si myslel, ţe se mi vyhýbáš,“ ironizoval.

„To je směšné.“

„Aspoň, ţe to. Nechci se ptát na to, co jsem chtěl vědět minulý

pátek večer.“

100

Měla bych se zdejchnout, křičelo ve mně. Dělily nás od sebe čtyři

krátké kroky. Moţná by byl tak překvapený, ţe by se mi to podařilo.

Pozdě. Vykročil pomalu ke mně. Ruce měl hluboko v kapsách.

Má nůţ?

„Chci jen vědět, jestli máš doprovod na ples?“ řekl.

Ohromeně jsem na něj zírala.

„Ale jo, nedívej se tak překvapeně. Vím, ţe jsi do mě trošku

zblázněná a myslíš, ţe jsem sobec a náfuka, ale pravda je… no…“

„Tys mě přišel pozvat na ples?“ zeptala jsem se.

Zašklebil se. „Přesně tak.“

Znovu jsem mohla dýchat.

„Ty mě zveš na ples?“ zeptala jsem se ještě jednou.

„No ano,“ smál se.

Taky jsem se smála. Proto byl tak nervózní. Kvůli pozvání na

ples. Cítila jsem se ohromně. „Omlouvám se, nesměju se tobě, je to

skoro…“

Justin přišel blíţ. „Hej,“ řekl měkce, „cos říkala?“

„Lizzy? Jsi tam nahoře?“ ozval se hlas zezdola. Byla to Dawn.

Pohnula jsem se ke dveřím. Justin za mnou.

„Za vteřinu budu dole,“ zavolala jsem. Zavřela jsem dveře od

rekvizitárny. Šli jsme s Justinem po úzké lávce.

„Hele,“ řekla jsem potichu. „Nemůţu s tebou jít.“

Zachmuřil se.

„Je mi líto, opravdu jsi mě potěšil. Ale přijede Kevin.“

„Och,“ Justin vypadal zklamaně. „To je skvělé!“

Chvíli jsme na sebe rozpačitě hleděli. Pak řekl: „Fajn…“ Dolů

lezl první, já za ním.

„Ahoj, Dawn,“ pozdravil ji, kdyţ byl dole. měla na sobě černé

dţíny a pastelově zelené tričko. Kolem očí jí zůstala spousta líčidla.

„Dobře se kolem sebe dívej,“ řekl a lhostejně se loudal pryč.

Dawn se na mě ustrašeně podívala.

„Co je?“

Usmála jsem se. Řekla jsem jí, co chtěl.

„Pozval tě na ples?“ zářila Dawn. „Ne! Tomu nevěřím!“

Trochu mě mrzelo, ţe byla tak překvapená. „Co je na tom tak

divného?“

101

„Nic.“ Začala mě šťouchat do ţeber. „Tedy? Tedy? Cos mu

řekla?“

„Řekla jsem, ţe jdu s Kevinem.“

Byla zklamaná a ztratila o případ zájem. „Na to jsem zapomněla.

Uţ jsi hotová?“

„Ještě pět minut,“ odpověděla jsem.

Zvedla mou koţenou bundu, která byla pohozená na ţidli.

„Není ti v tom trochu horko?“ zeptala se a zkoušela si ji. „Je jaro,

uvědom si to.“

„Kdyţ sem přijdu, je mi vţdycky zima.“

Roger Brownmiller, který hrál strýčka Maxe, vyšel ze šatny a

zavolal na ni. „Jdeš?“ Kromě nás byl poslední, kdo tu zůstal.

„Počkám na Lizzy,“ řekla.

„Neodcházej sama,“ řekl jí, kdyţ ji míjel.

„Dík,“ řekla. Pozorovala ho a pak se otočila ke mně. „Nevěřila

bys, kolik lidí mě odrazovalo od sebevraţdy, nebo něčeho

podobného. To jsem tak ošklivá?“

„Všichni máme nějaké mouchy,“ řekla jsem.

„Díky moc,“ řekla. Seskočila z jeviště. „Pospěš si,“ zavolala a

jezdila zipem nahoru a dolů. „Nahání mi husí kůţi být tady sama.“

Přála jsem si, aby to neříkala. Protoţe jsem se musela soustředit

na představení, vypustila jsem na tu dobu z hlavy všechno ostatní.

Skutečnost, ţe jsme úplně samy v napůl temném sále, mi nedělala

dobře.

Vzpomněla jsem si na Elanu. Všechny další nehezké vzpomínky

nebyly ani zdaleka za námi.

„Uţ jsem skoro hotová,“ volala jsem.

Dawn jsem neviděla ani neslyšela.

„Dawn?“ zavolala jsem. „Prosím tě, nehraj divadlo. Nemám to

ráda.“

V tu chvíli mi odpověděla.

Výkřikem, po němţ by se ve mně krve nedořezal.

102

XXI.

Vyběhla jsem na jasně osvětlené jeviště. Dawn tam nebyla. Pak

jsem uslyšela nějaké rány napravo ode mě. Rozhlédla jsem se. Bylo

těţké uvěřit tomu, co jsem uviděla.

Na opačné straně, v šeru kulis, zápasila Dawn s nějakým muţem!

„Dawn!!!“ zaječela jsem.

Rozběhla jsem se k nim.

Dawn a útočník se zoufale rvali. Obě postavy tvořily rozmazané

stíny. Ale viděla jsem, ţe ten chlap měl baseballovou čapku a hnědou

bundu.

„Přestaňte!“ vykřikla jsem.

Jak jsem tak na ně zírala, projíţdělo mi hlavou, kdo to je? Byla

jsem zvědavá s kým Dawn zápasí.

Muţ byl stejně štíhlý jako Lucas. „Justine?“

Najednou jsem viděla zablesknout se ocel.

Měl nůţ!

Kdyţ to uviděla Dawn, zalapala po dechu. Ona a útočník teď byli

do sebe tak zapleteni, ţe vypadali jako nějaká podivná socha. Oba

nespouštěli oči z noţe. Dawn se pokoušela nadzvednout muţovu

ruku. On se vší silou snaţil ruku dostat dolů.

A vítězil. Jeho ruka se pomalu přibliţovala k Dawn.

Blíţ.

Ještě blíţ.

Špička noţe mířila na Dawn.

„Ne!“ vykřikla jsem a vyrazila kupředu.

Upadla jsem rovnou na obličej.

Zakopla jsem o tlustý černý osvětlovací kabel. Plácla jsem sebou

103

tvrdě na podlahu, má hlava se seznámila s barovým pultem a tvář s

povrchem baseballové pálky.

V hlavě mi bušilo, omámeně jsem se snaţila postavit na nohy.

Vtom Dawn znovu vykřikla.

Vrah vítězil. Podařilo se mu dostat nůţ dolů a zabořit jej do

Dawniny hrudi.

Opozdila jsem se. Dawn pomalu povolila sevření muţových paţí.

Zhroutila se na podlahu a leţela bezvládně na hromádce. Vrah chvíli

stál a díval se na ni. Pak se otočil ke mně. Jeho oči se zavěsily do

mých. A pak vyšel ze stínu.

Nůţ ještě pořád drţel v ruce. Byl potřísněn krví.

Dawninou krví.

Vykročil ke mně. Zacouvala jsem zpět na osvětlené jeviště.

Konečně jsem poznala, kdo to je.

104

XXII.

„Simono!“ vydechla jsem. „A my jsme mysleli…“

„Mysleli jste, ţe jsem umřela,“ ušklíbla se. „Jistě – všichni jste

byli nedočkaví. Chtěli jste, abych byla mrtvá.“

„Ne – já –“

„Ale nemohla jsem si dovolit umřít, Lizzy. Měla jsem tolik

práce.“

Utíkala jsem přes jeviště pryč. Běţela za mnou.

„Zinscenovala jsem vlastní zmizení,“ řekla a oči jí blýskaly, rty se

zlostně kroutily. „Zreţírovala jsem celou tu věc. Věděla jsem, ţe se

naši nebudou starat, kdyţ zmizím. A chceš vědět, proč? Protoţe se o

mě nestará nikdo. Nikdo.“

„To není pravda –“ začala jsem.

„Buď zticha!“ zařvala. Zvedla zkrvavený nůţ a hrozila mi.

„Naši se o mě nikdy nestarali. Zajímaly je jen výsledky v golfu a

martini. A ani Justin se o mě nezajímal. Jenom mě vyuţíval. Nikdo

se o mě nezajímal. Nikdo.“

Pohnula jsem se. „Nerozumím,“ dokázala jsem ze sebe vypravit.

„Proč jsi zabíjela kandidátky? Mám dojem, ţes to ve skutečnosti

vůbec tak nemyslela…“

Simone se opovrţlivě usmála. Sundala si baseballovou čapku a

dramaticky rozhodila své dlouhé tmavé vlasy.

„Kandidátky?“ řekla. „Kdo se o to staral. Jak můţeš být tak

hloupá. Nezabíjela jsem kandidátky. Zabíjela jsem kaţdou, která mě

zradila, kaţdou, která to táhla s Justinem.“

„Ale, Simono…“ řekla jsem.

„Vzdej to, Lizzy,“ řekla. „Odtud se nedostaneš.“

105

Přeběhla jsem jeviště. Byla jsem o krok zpět v levém portálu. Bála

jsem se jít do tmy. Ale neměla jsem na vybranou. Simone se ke mně

stále přibliţovala.

„Pokoušela jsem se donutit ho, aby se o mě zajímal,“ řekla a

odhodila zuřivě vlasy dozadu. „Kdyţ to nešlo, rozhodla jsem se ho

potrestat. Způsobit mu bolest, jakou jsem cítila já. Chtěla jsem, aby

se po zabití kaţdé holky připlíţil a pak táhl. Myslím, ţe si spočítal, o

co jde. Aspoň doufám.“

Zasmála se. „Oblékla jsem si jeho baseballovou bundu, vlasy jsem

si zastrčila pod čepici a vypadala jsem jako kluk. Nemyslíš? Šla jsi

kolem mě v kině a nepoznalas mě.“

„Ale kde ses schovávala?“ zeptala jsem se a zoufale se snaţila

udrţet rozhovor.

„Na nebesích,“ řekla lhostejně. Píchala krvavým noţem do

vzduchu.

„Myslím to váţně,“ naléhala jsem.

„Já taky,“ řekla a šklebila se při tom. „Zůstávala jsem nahoře v

rekvizitárně. Je to opravdu útulné a menza mě zásobovala vším, co

jsem potřebovala.

V kaţdém případě to uţ brzy opustím. Moje práce téměř skončila.

Všem vylíčím barvitě nějaký příběh o tom, jak jsem byla unesena, a

vrátím se domů. Ty víš, jak dobrá herečka jsem, Lizzy. Kaţdý mi

uvěří.“

Pohnula se pomalu směrem ke mně.

„Co chceš se mnou udělat?“ zeptala jsem se. „Nikdy jsem s

Justinem nic neměla.“

Zasmála se. „Taková leţ,“ řekla. „Je skutečně ohromující, co

člověk dokáţe říct, kdyţ se bojí.“

V obličeji měla zuřivý výraz. „Byla jsem tady!“ zavrčela. „Slyšela

jsem ho, jak tě zval a chtěl, abys s ním šla.“

„Ano,“ řekla jsem nepřesvědčivě. „Zval mě. Ale odmítla jsem.“

„Skutečně? No, proč bych tomu na chvilku nevěřila. Lizzy, je

řada na tobě. Lituju. Myslela jsem, ţe jsi moje kamarádka, ale ty ses

jenom přetvařovala. Nezajímala ses o mě. Jsi stejná jako všichni

ostatní.“

Bleskově jsem uvaţovala. Co chystala? Snaţ se myslet jako ona!

106

nařizovala jsem si.

„Simono,“ řekla jsem, „kdyţ tě chytí, zavřou tě okamţitě na

strašně dlouho. Víš to, ţe? Proč to nezastavíš? Dřív, neţ budeš mít na

rukou ještě víc krve. Uděláš si to ještě horší.“

Simone zvedla nůţ do vzduchu. „Nepřišla jsem, abych se dala

chytit,“ řekla. „Jenom ty víš, kdo to všechno dělal a znáš tajemství

mého zmizení.“

Znovu zamířila ke mně. Ustupovala jsem dozadu. Ale za mnou

byla jen betonová zeď. Nebylo kam uhnout, nebylo kam se schovat.

Pak jsem je ucítila.

Lana ke kulisám byla rozvázána právě vedle mé ruky. Rychle

jsem se na ně podívala.

Jedno z nich mohlo srazit dolů pytel s pískem. Ale které?

Které???

Měla jsem pouze jedinou šanci.

Zuřivě jsem jedno vybrala.

Zhluboka jsem se nadechla, zavřela oči a trhla jím vší silou.

107

XXIII.

Otevřela jsem oči v okamţiku, kdy se Simone vrhla ke mně.

Ve stejné chvíli sletěl dolů těţký pytel.

Bylo to to správné lano!

Zřítil se mezi nás.

S třesknutím přistál.

Na Simonině tváři se objevil celý rejstřík bolesti. Potom začala

křičet.

Nakřáplý zvuk naznačoval, ţe těţký pytel zlomil Simone nohu.

Upustila nůţ a skácela se na zem. Svíjela se bolestí.

Namáhavě vykřikla a vytrhla nohu zpod pytle. Zkoušela se nohy

dotknout, ale bylo to bolestivé. Dala obličej do dlaní a lehla si.

Leţela naprosto klidně.

Křik ustal.

Bylo úplné ticho.

Čekala jsem, aţ popadnu dech. Potom jsem se pomalu pohnula

směrem k ní. Byla to zase jen herecká etuda?

Kdyţ jsem přišla blíţ, poznala jsem, ţe její křik byl nepředstíraný.

Nohu měla od sebou otočenou do pravého úhlu.

Vzala jsem nůţ z podlahy a poloţila ho vedle Simonina

vysíleného těla. Hystericky jsem se otřásla. Simone se nehýbala.

Dívala se nahoru, oči měla rozšířené utrpením a němou prosbou.

„Bolí,“ naříkala slabě. „Hrozně to bolí.“

Pak zavřela oči. Hlavu poloţila zpět na podlahu. Upadla do

bezvědomí.

Chvíli jsem stála a dívala se na ni. Pak jsem si uvědomila, ţe

Simone uţ nikam nepřijde. Ne s touhle nohou. Přeběhla jsem přes

108

jeviště. „Dawn!“ zakřičela jsem. Nic, ţádná odpověď.

Ale kdyţ jsem se k ní rozběhla, všimla jsem si, ţe se pohnula.

„Dawn! Dawn! Jsme zachráněny! Jsme zachráněny! Och –

prosím, buď v pořádku. Dawn! Slyšíš mě?! Dawn!!!“

Zvedla ke mně oči. Potom otevřela pusu, jako by chtěla něco říct,

ale nevydala hlásku.

„Jdu zavolat pomoc,“ řekla jsem jí. „Budu hned zpátky.“

„Počkám,“ zašeptala.

Ohromeně jsem na ni zírala. Opravdu jsem dobře slyšela? Nebo si

zase dělala legraci? „Budeš zase fit?“ řekla jsem.

Otočila jsem se k odchodu.

A tehdy mě dostala!

Simonin obličej byl těsně u mého. Stiskla ruce kolem mého krku a

škrtila mě. Její dlouhé nehty se mi vrývaly do kůţe.

Neměla jsem kdy vykřiknout. Táhla mi hlavu dolů. Dusila jsem se

a padala přes Dawn dozadu. Simone teď byla nade mnou, svírala můj

krk a vyráţela namáhavé skřeky.

Pokoušela jsem odtrhnout její ruce, ale neměla jsem sílu.

Omdlévala jsem.

Najednou Simone vyštěkla překvapením. Její pevný stisk povolil.

S prskáním, napůl udušená snaţila jsem se naplnit si plíce vzduchem

a zvedla jsem ruce ke krku.

S křikem se Simone plazila ode mně. Viděla jsem, co se stalo. Po

Simonině noze tekla krev. Nůţ vypadl Dawn z ruky. Bodla Simonu

do nohy.

Stejně zoufale, jako jsem já zápasila s dechem, skočila Simone po

noţi.

„N-né!“ koktala jsem chraptivě.

Ale Simone ho chňapla, zuřivě zaječela a zvedla nůţ nad hlavu.

Byla jsem znovu na nohou. Vydala jsem se k ní. Narazily jsme na

sebe a nůţ jí vyletěl z ruky a sklouzl na jeviště.

Otáčely jsme se, válely se přes sebe. Simone chytla do hrsti

pramen mých vlasů a vší silou rvala. Vykřikla jsem a šla k zemi.

Abych se osvobodila, praštila jsem ji tvrdě do ţaludku.

Schoulila jsem se a chabě se bránila. Pak mi došlo, ţe uţ po mně

nemůţe vystartovat. Belhala se pryč z jeviště. V ruce opět drţela nůţ.

109

Sebrala jsem poslední zbytky sil a skočila jsem po ní.

Vykřikla: „Moje noha! Moje noha!“ Její stav byl ještě horší. Ale

nepustila jsem ji. Drţela jsem jí ruce vzadu tak pevně, jak jsem

mohla. A začala jsem křičet.

Ještě pořád jsem ji pevně drţela, kdyţ konečně přišel pan

Santucci. Jeho obličej byl plný úzkosti a nedůvěry.

O pár minut později se dovnitř vřítila policie a záchranka, které

zavolal.

Konečně, kdyţ mě jemně pobídli, jsem Simonu pustila. Šaty jsem

měla nasáklé krví – ale nebyla moje.

Letmo jsem se podívala na Dawn. Viděla jsem na podlaze jen její

záda. Byla pořád oblečená v mé koţené bundě. Jeden z ošetřovatelů

bundu rychle rozepnul. Objevila se její poranění.

Kdyţ jsem to zahlédla, zalapala jsem po dechu.

Ošetřovatel na mě rychle pohlédl. „Nevypadá to špatně,“ řekl.

Vydechla jsem úlevou.

„Slyšíš to?“ zeptala jsem se Dawn.

Přikývla.

Saniťák začal rychle skládat široké bavlněné obinadlo. „Vypadá

to, ţe vám ta bunda zachránila ţivot,“ řekl jí.

Přinutila jsem se na Dawn usmát. „Slyšíš to? Teplé oblečení se

vyplácí.“

Dawn byla bledá jako stěna, ale úsměv mi oplatila.

„Uvidíme se na plese,“ řekla.

110

XXIV.

Kevin mě tiskl k sobě při nějakém pomalém tanci. Opírala jsem si

hlavu o jeho rameno. Vůně nádherné gardénie připnuté na mých

šatech se vznášela ve vzduchu. Kdyţ hudba dohrála, usmál se na mě.

Jeho zelené oči zářily.

„Skoro o tobě nevím, ale tohle je jediný ples, na který nikdy

nezapomenu,“ řekl.

„Já taky,“ souhlasila jsem. Měla jsem k tomu ale jiné důvody, neţ

on.

Odcházeli jsme ruku v ruce z tanečního parketu, minuli dvě tabla

plesového výboru, vystavená na památku Rachel a Elany. Kevin

zachytil můj rychlý pohled.

„Myslím, ţe to bylo velmi šlechetné, jak pan Brandt rozhodl. To

darování peněz za vítězství nadaci pro univerzitní vzdělávání. Je to

na jejich památku,“ řekl. Vzal mě za ruku. „Nemůţu uvěřit, ţe jsi tím

dokázala projít.“

Podívala jsem se přes celý ohromný sál Halsey Manor House aţ

tam, kde stála Dawn, obklopená několika milými kluky. Úplně jsme

se vzdaly myšlenek na královnu plesu, ale Dawn byla nicméně

královnou jejich party – nemohla jsem si pomoci. Hudba začala hrát

znovu a Kevin mě táhl pátky na parket. Vypátrala jsem Lucase

Browna, tančícího se Shari Paulsenovou. Bezva – byla stejně

příšerná jako on. Ale pro tuto chvíli byl šťastný. Konečně měl holku.

O chvíli později tančila kolem nás Dawn s jedním z mnoha svých

ctitelů.

Zadívala se obdivně na mé šaty. Měla jsem na sobě ty černé sexy

šatičky, o které jsme spolu bojovaly u Ferrary. Dawn trvala na tom,

111

ţe si je musím vzít místo ní.

„Víš co?“ řekla a důvěrně se ke mně naklonila. „Na tobě vypadají

líp.“

„Říkáš to jen proto, ţe se chceš udělat hezká, co?“ zeptala jsem se

skepticky.

„Přesně tak,“ řekla a rychle odtančila.

112

R. L. Stine

KRÁLOVNA PLESU Z anglického originálu The Prom Queen, vydaného

nakladatelstvím Pocket Books, New York 1992,

přeloţila Ivana Fraisová

Obálku navrhl Oldřich Pošmurný

Grafickou úpravu a sazbu zhotovil KURS 99

Vydalo Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit

v edici Buldok jako svou 38. publikaci, Praha 1993

Odpovědný redaktor Josef Novák

Vytiskl Tisk, s. p., Brno

1. vydání

Cena 25 Kčs

ISBN 80-85279-70-3

113