ukázka z knihy: edith piaf

EDITH PIAF

Jean-Dominique Brierre

ukázka z knihy

Copyright © Hors Collection un départementde Place des Editeurs, 2013

Translation © Jakub Volný, 2014Czech edition © Metafora, 2014

All rights reserved

ISBN 978−80−7359−399-5

U Krbu 35100 00 Praha 10www.metafora.cz

EDITH PIAF


EDITH PIAFBEZ LÁSKY

NEJSME NIC

Přeložil

Jakub Volný

Jean-Dominique Brierre28

EDITH A MARCEL(1948–1949)

Edith Piaf se z neúspěchu v Play House poučila. Byla rozhodnutá tu zeď nedorozumění, která vyrostla mezi ní a americkým publikem, zbořit stůj co stůj. Usmyslela si proto, že pouto mezi ní a publikem musí být co nej-těsnější. To ona musí vyjít vstříc divákům, a ne naopak. Když se navíc 14. ledna 1948 postavila na pódium Ver-sailles (jméno, které jí mělo přinést štěstí), mohla se už díky lekcím angličtiny, které jí dával Robert Chauvigny, obrátit přímo na publikum. A přestože pronesla jen pár slov, diváci její úsilí ocenili. Ve své touze Američany po-těšit šla ještě dál a nechala si dvě své písničky přeložit do angličtiny, konkrétně La Vie en rose, která se změnila na Take Me to Your Heart Again a Je n’en connais pas la fin, kterou uváděla jako My Lost Melody. A došlo ještě k další výrazné změně: Compagnons de la Chanson s ní na pódium nenastoupili. Podle všeho se po vzájemné dohodě rozhodli, že si své americké dobro-družství prožijí zvlášť. Skupina Jean-Louise Jauberta, kte-rou americká veřejnost přijala okamžitě, neboť doslova žíznila po lidových písních, si bezpochyby mohla poradit sama. Edith si ale moc dobře uvědomovala, že v Americe tak ostrý kontrast mezi mladistvým svěžím stylem Compa-gnons a jejím projevem hraje spíš v její neprospěch. Těchto pár změn přineslo svoje ovoce. Vřelé přijetí publika ihned smazalo nepříjemné zkušenosti z přede-

EDITH PIAF 111

šlého měsíce. Zpěvačka, jíž se navrátila ztracená sebejis-tota, na pódiu kabaretu na Broadwayi vystupovala až do 10. března. Po osobní stránce to bylo trochu komplikovanější. Jis-tý čas už to mezi ní a Jean-Louisem Jaubertem nebylo zdaleka tak idylické jako na začátku. Rozporuplná Edith váhala, zda se má s mladým zpěvákem rozejít nebo se za něj provdat. Jean-Louis jí ale dal celkem jasně najevo, že by se jeho rodina se sňatkem se ženou nežidovského původu nikdy nesmířila. Edith proti tomu nijak zvlášť neprotestovala, ale začala se pomalu rozhlížet jinde. Proto si nejdříve povšimla herce Johna Garfielda, kte-rý jí aplaudoval v Play House. To Edith stačilo k tomu, aby se do něj zamilovala. Ihned o tom také zpravila své-ho přítele Bourgeata, který byl ovšem na její chvilková vzplanutí zvyklý. „Seznámila jsem se tu s jistým mladí-kem. Nesměj se, je to pravda. Upřímně ho miluju a je to velká láska! Miluju jen jeho a nikoho jiného. Bohužel má ženu a dvě děti. Ale mně je to jedno. Nezajímá mě to, na to ho příliš miluju…“58

Jaubert odjel zrovna s Compagnons na šňůru koncertů do Miami a tohle odloučení začátek milostné romance s hollywoodským hercem jen uspíšilo. Edith však brzy pochopila, že nemůže doufat v nic víc než v pouhou avantýru bez budoucnosti. „Včera za mnou přišel,“ svě-řovala se Bourgeatovi, „mám ale pocit, že mě každá jeho návštěva naplňuje větším a větším smutkem. Uvědomuju si, co nás rozděluje, a vidím, že je to nemožné… Vzpla-nula jsem k němu láskou tak rychle, že to ani nemohl pochopit. Musel mě mít zákonitě za blázna. Asi ho dě-sím… Dneska se má vrátit Jean-Louis. A jaká bude moje reakce? Mám z toho docela strach. Tolik jsem trpěla a plakala, že mi to vážně nahání hrůzu.“59

58 Citováno ve filmu Les Hommes de Piaf.59 Tamtéž.


Compagnons se do New Yorku vrátili 23. ledna, ale 17. února už zase odjeli, tentokrát do Bostonu. Během jejich nepřítomnosti se Edith sešla s Marcelem Cerda-nem, který přiletěl do Ameriky, aby se postavil Ame-ričanovi Lavernu Roachovi. Bylo to první Marcelovo a Edithino setkání o samotě. Velmi brzy si povšimli spo-lečných rysů: oba byli zhruba stejně staří, oba pocházeli z mimořádně nuzného prostředí, oba se proslavili díky jedinečnému talentu. Cerdan, od roku 1939 mistr Evro-py ve střední váze, obhájil titul roku 1945. Znovu se mu to podařilo na začátku roku 1947 proti Léonu Fouque-tovi. Vítězství na mistrovství světa mu ale pořád unikalo. Navzdory svým úspěchům byl tento milovník vzne-šeného umění mimořádně pokorný a laskavý. Edith se tento prostý muž ihned zalíbil. Zamilovala si i jeho něhu, která bývá pro tak silné muže typická. Našla u něj mravní čistotu, kterou tolik oceňovala u Jean-Louise, jen v dvojnásobné míře. Z Marcela se jí doslova podlamova-la kolena. V jeho mužné síle cítila obrovskou oporu, ale zároveň k němu chovala téměř mateřské city. Všechno by bylo dokonalé, kdyby nový „muž jejího života“ neměl manželku Marinette a tři děti. Pro Edith ovšem fakt, že je její nový milenec zadaný, nikdy nepředstavoval žádný velký problém. Už od dob svého poměru s Henrim Contetem se dokázala této ně-kdy bolestivé, jindy příjemné realitě dokonale přizpůso-bit. Edith Piaf společnost žen nevyhledávala, neboť v nich viděla především nežádoucí rivalky, pokud byly hezké, a cítila dokonce jakési podvědomé uspokojení, když něja-ké ženě mohla odloudit manžela. Určitě si také myslela, že jí status milenky dodává nadřazené postavení, protože ji daný muž v té konkrétní chvíli miluje víc než svou záko-nitou ženu. Velmi dobře si ale uvědomovala, jaké hranice a nevýhody s sebou taková situace přináší. Cerdan zase podlehl zpěvaččinu šarmu, její něze, bláz-novství a touze po absolutní lásce. Pokud si k tomu přičte-

EDITH PIAF 113

me obdiv k jejímu umění, snadno pochopíme, proč jeho morální závazky vzaly rychle zasvé. Měl jediný požadavek: jejich láska musí být tajná. Tuto podmínku však nebylo nijak snadné splnit, protože šlo o dvě slavné osobnosti, které novináři provázeli takřka na každém kroku. Z toho důvodu se v novinách docela brzy začaly objevovat zvěsti, že se z těchto dvou Francouzů v New Yorku stal nerozluč-ný pár. A tak se 12. března 1948, jen dva dny po svém posled-ním koncertu ve Versailles, šla Edith podívat do Madi-son Square Garden, kde Cerdan porazil Roache. Zápasu přihlížela po boku Jeana-Louise Jauberta, který, aniž by o tom věděl, hrál jen návnadu pro novináře. Sedmnácté-ho března se po necelém půlroce vrátila do Francie. Na Orly už pak vystupovala po boku Marcela Cerdana, Jau-bert kráčel až za nimi. Mezi lidmi, kteří je na letišti vítali, byl i Jacques Bourgeat. Tomu Edith svůj přílet oznámila telegramem, jehož poslední slova nepřipouštějí žádné pochybnosti: „Opustila jsem Jean-Louise STOP Všechno vysvětlím STOP Mám tě ráda. Piafou.“ S Compagnons však Edith dál spolupracovala i po rozchodu s lídrem kapely. Pětadvacátého března spolu vystoupili v Ambassadeurs. Pak od 23. dubna do 26. květ-na na pódiu ABC. Šestnáctého května se kromě vystoupe-ní ve varieté na bulváru Poissonnière pustili společně do koncertů v kabaretu Chez Carrère na Champs-Élysées, a to na žádost budoucí královny Anglie princezny Alžbě-ty a jejího manžela, prince Filipa. V červnu, poprvé po devíti měsících, se Piaf vrací do studia, aby tam nahrála tři nové písničky. Jednu z nich vytvořil Michel Emer (Monsieur Lenoble), další dvě složili zatím neznámí umělci: Léo Ferré a Charles Aznavour. Ferré je podepsán pod skladbou Les Amants de Paris (na hudbě se podílel ještě Eddy Marnay). Od člověka, který se později měl stát jedním z největších básníků francouzské-ho šansonu, může taková konvenční líbivost překvapit.


Les amants de Paris se font à Robinson Quand on marque des points à coups d’accordéon Les amants de Paris vont changer de saison En traînant par la main mon petit brin de chanson.

U Robinsona se zrodil pár pařížských milenců, když zazněl poslední tón akordeonu. Milenci z Paříže změní i roční období, když na dlani vytáhnou můj kousek písně.

Aznavour se zase nechal inspirovat deštěm a jeho text v písni Il pleut (hudbu složil Pierre Roche) připomíná Trenetovu poezii:

Les maisons sont enrhumées Les gouttières ont la goutte au nez Il pleut… Les oiseaux désertent le ciel Nuages et loups Les fenêtres, une larme à l’oeil Semblent toutes porter le deuil des beaux jours…

Domy chytily rýmu, i okapům už teče z nosu. Prší… Ptáci prchají z oblohy, kde zůstávají jen mraky a šedí vlci. A zdá se, jako by jen okna, slza v oku, v sobě nesla stesk po hezkých dnech…

V červenci se Edith přestěhovala do jistého hotelu v Auteuil v ulici Leconte-de-Lisle číslo 7, kde mohl její a Marcelův tajný poměr nadále pokračovat. Přestože si však dávali dobrý pozor a svou lásku tajili, začaly se po Pa-říži šířit řeči. A ty nakonec doputovaly až k uším Cerdano-vy ženy Marinette, která zrovna pobývala na farmě v Sidi

EDITH PIAF 115

Maarouf u Casablanky, kde manželé s dětmi žili. Marinet- te začala nevěrnému manželovi hrozit a požadovala jeho okamžitý návrat domů. Marcel však vytrval. Jenže boxer, který byl znám svou upřímností a mravními zásadami, celou situaci snášel velmi špatně. Vztah s Edith mu na-víc rozmlouval i jeho manažer Lucien Roupp, který moc dobře věděl, že by se vrcholový sportovec měl vyhnout stresu a veškerým psychickým konfliktům. Neprohrál snad jeho svěřenec souboj o obhajobu titulu evropské-ho šampiona, když 23. května v Bruselu podlehl Cyrillu Delannoitovi? Tuto prohru pak pochopitelně přisuzoval Cerdanovu poměru s Edith. O pár týdnů později si Marcel naštěstí znovu nasadil korunu krále evropského boxu. Protože opět potvrdil své světové kvality, mohl zase pomýšlet na nejvyšší cíl. Dvacátého druhého srpna proto odletěl zpátky do Spo-jených států, kde se měl utkat s Američanem Tonym Za-lem o titul mistra světa. Pokud si někdo myslel, že Edith nechá samotnou truchlit v Paříži, pak byl na velkém omylu. Zpěvačka si narychlo domluvila s Louisem Barri-erem turné po Quebeku, od 7. do 16. září, a další sérii vystoupení ve Versailles až do konce roku. Sedmadvacátého srpna je už Edith znovu v New Yor-ku. Přidala se k ní i Simone Berteaut, která se hned po zpěvaččině rozchodu s Jaubertem znovu vetřela do její přízně. Nelze samozřejmě tvrdit, že přátelství s Momo-ne i s jeho pády a vrcholy kopírovalo křivku Edithina milostného života. Ani určit, jak jejich vztah závisel na míře trpělivosti každého nového Edithina milence s její „dávnou kamarádkou“. Hned na druhý den po příjezdu do New Yorku se Edith v doprovodu Momone vydala do zábavního parku Loch Sheldrake, kde se sešla s Cerdanem. V naprosté diskrétnosti s ním až do 3. září zůstala v hotelu bratrů Evanových, kde byl boxer ubytovaný. „Jak dlouho může-me skrývat svoje štěstí?“ napsala Bourgeatovi. „Je to


stále těžší a těžší a já se každý den bojím, že to všechno praskne.“ Sedmého září odjíždí Edith vlakem do Montrealu, kde se setkává s Compagnons, kteří jsou součástí quebec-kého turné. Když se 16. září vrátila do New Yorku, posa-dila se spolu s dalšími dvaceti tisíci lidí na sedačku Roo-seveltova stadionu v Jersey City, aby sledovala mistrovství světa ve střední váze. Marcel rozhodně nebyl favoritem. „Tony Zale tvrdil, že zápas vyhraje KO v sedmém kole,“ uvádí Euloge Boissonnade ve své knize o slavném páru. „Jenže právě v sedmém kole získal navrch Cerdan, který byl silnější a přesnější. V osmém kole začal svého sou-peře doslova demolovat drtivými údery ze všech stran a zcela rozhozený Zale přešel do defenzivy. V jedenác-tém kole Cerdan uviděl v protivníkově obraně velikou mezeru a zasáhl ho obrovskou silou pravačkou do tváře. Šampion padl na kolena a nezvedl se, dokud gong ne-oznámil konec kola. Zaleův tým odvedl svého borce do kouta. Když znovu zazněl gong a začalo dvanácté kolo, Zale jen zakroutil hlavou. Cerdan se stal mistrem světa ve střední váze…“60

Osm dní po vyhraném zápase se Marcel vrátil do Pa-říže. Na Champs-Élysées, kudy projížděl v otevřené li-muzíně, ho dav vítal jako hrdinu. „Pořád nedokážu na-jít klid,“ svěřila se Edith Bourgeatovi 1. října v dopise z New Yorku. „Vím, že mu Paříž připravila úžasné přiví-tání. Nejsem si jistá, jestli to dokážeš pochopit, ale mě to strašně trápí… Nevěděla jsem, že láska může být i tak sobecká, přesto jsem ráda, že je šťastný.“61

Když se Cerdan 18. listopadu vrátil do New Yorku, našel v něm pořád stejně zamilovanou Edith. V noci z 20. na 21. listopadu se strhla prudká hádka mileneckého páru

60 Euloge Boissonnade, Edith Piaf, Marcel Cerdan, l’amour foudroyé, nakladatelství France Empire, 1983.

61 Dopis citovaný v Les Hommes de Piaf.

EDITH PIAF 117

s Momone, která patrně hrozila, že jejich tajemství pro-zradí. Když ji Louis Barrier proti její vůli posadil do le-tadla do Paříže, stěžovala si nejdřív na zranění, která při hádce utrpěla, pak ale otočila a projevila lítost. Šestého prosince skončilo Edith angažmá ve Versailles, a tak se 16. téhož měsíce vrátila do Paříže stejným letem jako Marcel. „Slavný boxer se včera navrátil z Ameriky,“ mohli se lidé dočíst v novinách hned následujícího dne. „Týmž letadlem náhodou přiletěla i neméně slavná uměl-kyně – zpěvačka. Na letišti Orly je čekalo celé hejno foto-grafů. (…) Jenže zpěvačka, jež si z důvodů, které nechce-me znát, nepřála, aby se vědělo, že do Paříže přicestovala s boxerem, vystoupila jiným východem. Naneštěstí pro ni ji objevil pohotový reportér, který ji vyfotografoval. Ona dáma se však rozzuřila, doběhla k fotografovi, zahrnula ho nadávkami, popadla ho, kousla, poškrábala a nako-nec si zavolala čtyři svalnaté chlapíky ze svého doprovo-du, kteří vzápětí kompromitující snímky zničili. Dáma to napadení nazývá ‚Život v růžích‘! Studená sprcha by jí jen prospěla.“62

Jak tato hádka dosvědčuje, veřejnost o vztahu Edith s Marcelem věděla. Zpěvačka byla ale rozhodnutá do-držet slib, který boxerovi dala, a tak všechno zarputile popírala. Navzdory faktům vydala prohlášení v Combatu. „Jsem šokovaná a plná bolesti. Netuším, jaké cíle sle-dují, když spustili tuhle lživou kampaň. (…) Marcel je můj kamarád, veliký kamarád, jako starší bratr. Mám ho ráda a nikdo mi nemůže zabránit, abych se s ním stýka-la. Všechno ostatní jsou jen smyšlenky…“63

Jakmile se Edith vrátila do Paříže, začala se připravo-vat na pařížské publikum. (Marcel Cerdan mezitím začal točit víceméně autobiografický film L’Homme aux mains d’argile.) Dvojice koncertů se konala 14. a 21. ledna

62 L’Aurore, 18. prosince 1948.63 Combat, 28. ledna 1949.


v sále Pleyel, kde se pořádaly zejména koncerty klasické hudby. Obě vystoupení se uskutečnila před vyprodaným sálem, obě zaznamenala triumf. Edith Piaf ještě nikdy neovládla scénu s takovou bravurou. „Její umění se vy-značuje extrémní střízlivostí,“ povšiml si kritik z Figaro littéraire. „Hlas není jejím jediným darem. Hluboký vý-znam totiž nese i každé z jejích gest. Nedělá jich mnoho, všechna jsou ale procítěná a rozvážná. Poté, co dozní její hlas, dokáže mimikou a výrazem dát svému projevu působivou tečku.“ Po opětovném setkání s domácím publikem pokra-čovala Edith Piaf ve své mezinárodní kariéře. Na konci února proto vyrazila do Egypta. Po vystoupení v Káhiře se 26. a 27. února představila v divadle Muhammada Alí-ho v Alexandrii. Z publika ji sledoval i jeden uchvácený čtrnáctiletý hoch. Jmenoval se Joseph Mustacchi a stu-doval alexandrijské francouzské gymnázium. Za méně než deset let Edith začne zpívat jeho písně a on sám se stane slavným zpěvákem s uměleckým jménem Georges Moustaki. Edith a Marcel museli kvůli pracovním povinnostem trávit dlouhé týdny jeden bez druhého. Tato situace byla pro Edith novinkou, protože byla zvyklá mít své milence neustále „po ruce“. Uvědomila si však, že nucené odlou-čení představuje vynikající prostředek proti zevšednění lásky. A tak, neustále zamilovaná až po uši, se s Marce-lem setkala aspoň mezi dvěma turné. Dvacátého deváté-ho března odjela do Londýna, kde sledovala jeho souboj s Turpinem. Šestnáctého června jí však série vystoupe-ní v pařížském kabaretu Copacabana znemožnila cestu do Detroitu, kde Cerdan odevzdal titul Jaku La Motto-vi. „Lásko,“ psala mu tři dny před bojem. „Ach, jak bych si přála, abys můj dopis dostal ještě před zápasem. Mám dojem, jako by moje srdce bylo s tebou. Až ten souboj skončí, pošli mi, prosím, mé srdce zpátky, abych mohla dýchat… Ve středu mě najdeš ve svých rukavicích, ve

EDITH PIAF 119

svém dechu… Všude! Nejradši bych toho mizeru La Mot- tu nakopala do zadku. Jestli ti zkřiví vlas na hlavě, bude mít co do činění se mnou! Nashledanou, můj maličký, můj milovaný chlapečku, moje lásko, můj živote. Miluju tě, můj maličký…“ V tom, že se nemohla zápasu zúčastnit, viděla pověr-čivá Edith špatné znamení. A nemýlila se. Už v prvním kole totiž Cerdan po prudké výměně upadl nešikovně na zem a poranil si rameno. Nadále tedy bojoval jen jed-nou rukou, ale na konci desátého kola se vzdal a titul přenechal La Mottovi. Zdrcený se pak bez otálení vydal do Paříže, aby na-šel útěchu v Edithině náručí. V hlavě však nesl jedinou myšlenku: touhu po odvetě. K jeho překvapení k ní La Motta svolil, konat se měla za pouhé tři měsíce, tedy 28. září. Tentokrát si to už Edith, která se cítila provinile, že se prvního zápasu nezúčastnila, zařídila tak, aby své-ho milence mohla doprovázet. Přerušila své letní turné a 13. srpna se inkognito s Cerdanem nalodila na palubu parníku Île-de-France do New Yorku. Dvacátého šestého srpna se boxer ubytoval ve svém tréninkovém táboře u Loch Sheldrake, zatímco Edith se začala připravovat na vystoupení ve Versailles, které se mělo konat 14. září. Pro tuto příležitost napsala novou píseň na hudbu Marguerite Monnot. Nešlo o obvyklou milostnou pí-seň a navzdory zobecňujícímu názvu L’Hymne à l’amour (Óda na lásku) ji věnovala jedinému člověku: Marcelu Cerdanovi. Rozhodla se, že lásku, kterou musí skrývat, dá najevo aspoň prostřednictvím svého umění. I když tato skladba oslavuje lásku coby cit nadřazený nad všech-no ostatní, nevyznívá příliš šťastně. Od samého počátku v ní cítíme předzvěst katastrofy:

Le ciel bleu sur nous peut s’effondrer Et la terre peut bien s’écrouler…


Modré nebe se na nás může zhroutit a zem se nám sesout pod nohama…

Neštěstí se naplňuje v posledním verši, který je podiv-ným způsobem prorocký:

Si un jour la vie t’arrache à moi Si tu meurs, que tu sois loin de moi…

Jestli mi tě jednoho dne život vyrve z náručí, jestli mi zemřeš, až budeš daleko ode mě…

Tuto ódu Edith poprvé představila ve Versailles, kde ji newyorské publikum ihned označilo za „velkou sklad-bu“. Sama zpěvačka zaznamenala triumf. Nepochopení, kterému musela před pouhým rokem a půl čelit, bylo najednou dávnou minulostí. Tisk její výstup doslova za-valil chválou: „Edith Piaf je hvězda roku“ (Daily News), „Předstihla Sarah Bernhardt“ (New York Sun), „Edith Piaf dobyla New York silou uragánu“ (Daily Mirror). Zatímco zpěvačka zažívala obrovský úspěch, Cerdan se po návratu z New Yorku musel vypořádávat se zkla-máním. La Motta odvetu v zápase o titul mistra světa odložil, protože se zranil při tréninku. Zamilovaná dvo-jice tak žila ve zdánlivém poklidu, v němž se jen těžko tajily úzkosti a nejistoty. Edith se však obávala, že ji bo-xer, sžírán výčitkami, opustí. Život ve lži skutečně špatně snášel, i nadále však zůstával s Edith. Jestliže spolu byli oba slavní Francouzi tak hluboce spjati, pak proto, že kromě nesmírné vášně se jejich vztah vyvíjel i v jiném aspektu. Nabýval hloubky. Měl té-měř existenciální rozměr. „Před Marcelem jsem nebyla nic,“ uvedla Edith později. „Byla jsem slavná zpěvačka… Po morální stránce jsem ale byla zoufalá. Byla jsem pře-svědčená, že život nemá žádný hlubší smysl, že muži jsou jen taková zvířátka a že se člověk má bavit a pít, aby si

EDITH PIAF 121

zkrátil čekání na smrt. To Marcel mě naučil žít. To on zahnal mou zatrpklost i zoufalství, které mi otravovaly duši i tělo.“64

Tuto cestu za poznáním v tom nejčistším slova smys-lu podnikla Edith dřív než její milenec, který ji za to ob-divoval. Nastoupila na ni už v Gerny’s, a to v době, kdy poznala Jacquesa Bourgeata. Tenkrát si tento vzdělanec vzal mladou Edith pod křídla. Přivedl ji k četbě a přiměl ji učit se pravopis. Postupem času Edith tomuto přístupu přišla na chuť, což dokládá i její korespondence s Bour-geatem, která je dokonalým svědectvím jejích pokroků. „Nenadělala jsem ve svém dopise moc chyb?“ ptala se ho například. „Musíš ke mně být hodný a shovívavý. Na kaž-dý pád už mám určitě lepší styl oproti mým prvním dopi-sům, že?“65 Ale přestože Edith psala stále lépe a lépe, od svého přítele očekávala mnohem víc než jen opravování pravopisných chyb. „Máš důležitý úkol,“ napsala mu jed-nou. „Musíš mě zklidnit a naučit všemu, co neznám.“ Navzdory nabitému programu Edith hodně četla. O této skryté tváři slavné zpěvačky promluvil Philippe-Gérard, s nímž se seznámila po válce a který se stal jejím důvěrným přítelem. „Vedli jsme dlouhé a vážné rozho-vory. Vyprávěla mi mimo jiné i o své četbě. Překvapilo mě, že četla Platona. Hodně se zajímala o filozofii a růz-né mystické teorie. Hovořili jsme i o takových tématech, jako je nesmrtelnost duše.“ Touhu po spirituálním vývoji prostřednictvím vědo-mostí chtěla předat i Cerdanovi. A tak napsala z New Yor-ku Bourgeatovi, aby jejího milence zasvětil stejně, jako to kdysi udělal s ní. „Marcel brzy přiletí do Paříže,“ napsala mu. „Vyprávěj mu o mně a jemně, tak aby si toho ne-všiml, mu říkej ty krásné věci, které povídáš mně. Musíš to ale dělat zlehka a nenápadně, protože Marcel je mimo-

64 Edith Piaf, Ma vie, série článků vydaná roku 1958.65 Dopis ze 17. února 1946.


řádně citlivý a nevědomost ho trápí. Nesmíš na něj hned chodit s komplikovanými záležitostmi. Nejdřív mu hodně povídej o mně a o mém vývoji, jak tomu říkáš.“ Jak tento dopis napovídá, Cerdan se vrátil do Francie 2. října. Jakmile odjel, byla si Edith jistá, že už se nikdy neuvidí. Věděla totiž, že po návštěvě Paříže chtěl odjet do Maroka, aby se podíval na děti, a tím pádem i na manželku. To v Edith samozřejmě vyvolalo hořkost a ne-jistotu. „Jsem strašně zklamaná,“ svěřila se Bourgeatovi. „Myslela jsem, že mě Marcel miluje celým srdcem. Nyní zjišťuji, že nejsem víc než milenka… Spěchal, jen aby se co nejdřív dostal domů. A až se vrátí, nebude to kvůli mně, nýbrž kvůli zápasu. Já jsem vždycky až ta poslední. Jsem naivní blázen. Myslela jsem si, že beze mě trpí, jen-že v den odjezdu si ve vaně zpíval z plných plic. Jsem tak hloupá… Mám pocit, jako bych se zbláznila, chce se mi křičet. Vím, že tentokrát Marcel odjel, protože chtěl.“66

Během návratu z Casablanky se Cerdan na pár dní zastavil v Paříži. Potom chtěl odplout lodí do New Yor-ku, kde na něj čekala Edith i odvetný zápas s La Mottou. Edith ale hořela nedočkavostí a prosila Marcela, aby le-těl letadlem a přicestoval tak za ní o několik dní dříve. Na její naléhání Marcel souhlasil, přestože letadla neměl zrovna v lásce. Dvacátého sedmého října ve 20.54 vzlét-lo jeho letadlo Constellation F-BAZN z letiště Orly. Na palubě sedělo čtyřicet sedm lidí. Kolem třetí hodiny ran-ní, když stroj letěl v oblasti Azorských ostrovů, přestala posádka komunikovat s kontrolní věží v Santa Marii. Na druhý den před polednem našlo jeho trosky průzkumné letadlo, když přelétalo ostrov São Miguel. Odpoledne zá-chranáři prozkoumali vrak letounu, který se nacházel na vrcholu Rodonta ve výšce 1 105 metrů. Nikdo nepřežil. V New Yorku se zlou novinu jako první dozvěděli Marc a Danielle Bonelovi a Louis Barrier, kteří jeli na

66 Citováno ve filmu Les Hommes de Piaf.

EDITH PIAF 123

letiště Cerdana vyzvednout. „Když jsme dorazili k Edith, která ještě spala (byli jsme domluveni, že ji Marcel vzbu-dí), zachvátila nás úzkost,“ vzpomínala Danielle Bonel. „Bylo jedenáct dopoledne a celý New York už o té smut-né události věděl. Edith netušila nic. Až ve tři čtvrtě na dvě se otevřely dveře jejího pokoje. Edith vyšla celá ro-zespalá a v županu a zeptala se nás, kolik je hodin. Pta-la se, proč jsme ji nevzbudili. Věřila, že jsme na ni jen nastražili nějakou legrácku. Myslela, že se Marcel jen ukrývá za dveřmi, a tak na něj mluvila: ‚Proč se schováváš?‘ Pak se na nás podívala (…). ‚Stalo se snad něco?‘ Louis Barrier ji vzal do náručí. ‚Moje malá Edith, teď musíte být silná. Nikdo nepře-žil, všichni zemřeli.‘ Neplakala. Edith doslova křičela zoufalstvím a strašli-vou bolestí. Ihned jsme začali hlídat okna. Chránili jsme ji před ní samou.“67

Toho večera měla zpívat ve Versailles. Přestože ji váza-la smlouva, určitě se mohla omluvit a vzhledem k okol-nostem večerní koncert zrušit. Ona to ale neudělala. Hlavní roli v jejím rozhodnutí zcela jistě nesehrála po-třeba dodržet smlouvu, ale nutnost vyzpívat se z utrpení. Vystoupení z 28. října 1949 věnovala celé Marcelovi. Jen jemu. A oznámila to bez okolků i publiku. Všichni si samozřejmě hned pomysleli, jestli vůbec dokáže zpívat. V tíživém tichu pak zazněl její hlas. Navzdory zoufalé bolesti se jí podařilo prorazit bariéru staženého hrdla. U šesté písně, L’Hymne à l’amour, cítila, jak se jí jeviště houpe pod nohama. Chytila se opony a těsně předtím, než mohla zazpívat poslední slova písně, kterou složila pro Marcela – „Bůh spojil ty, co se milují“ – se zhroutila.

67 Marc a Danielle Bonelovi, op. cit.


AMERIČAN V PAŘÍŽI(1950)

„Nedokážeš si představit, jak strašně trpím. Snažila jsem se to všechno pochopit, ale nedaří se mi to. Moje bolest každým dnem roste. Nikdy by mě nenapadlo, že budu toužit po smrti jako po vysvobození a že já, která tolik miluju život, začnu bytostně nenávidět radost!“ Tato bo-lestná slova jen dokazují, jak strašlivě Edith trpěla. Na-psala je příteli z New Yorku, pouhé čtyři týdny po Cerda-nově smrti. I když byly boxerovy ostatky odvezeny zpátky do Maroka, rozhodla se Edith zůstat ve Spojených stá-tech. „Nechci se hned vracet,“ psala. „Počkám ještě pár měsíců. Bojím se vidět Paříž bez něho…“ Do New Yorku za ní tedy aspoň přijelo pár přátel, na-příklad Jacques Bourgeat nebo její sekretářka Andrée Bigard, kteří se ji snažili podpořit. Ve Versailles zpíva-la až do 31. ledna 1950. Tou dobou jí bylo třicet čtyři, zbývalo jí ještě čtrnáct let života. Čtrnáct let, které lze považovat za pomalý sestup do pekel. Jako by v ní Mar-celova smrt cosi definitivně zlomila. S touto tragEdií se Edith nikdy nevyrovnala. Navzdory neustále rostoucímu úspěchu, vzdor písním, které si zpívali lidé po celém svě-tě, navzdory triumfům v těch nejprestižnějších koncert-ních halách, navzdory manželství a celé řadě milostných poměrů… Vzdor tomu všemu se už nikdy zcela nevyma-nila z bolesti, která ji zaplavila onoho osudného říjnové-ho dne roku 1949.

EDITH PIAF 125

Milovala Piaf Cerdana víc než ostatní muže? Bezpo-chyby. Tento fakt ale nevysvětluje, proč v ní láska k němu přežívala tak dlouho. Kdyby mohla pokračovat, možná by skončila zcela přirozeně. „Kdyby to trvalo ještě rok, nejspíš by to nedopadlo dobře,“ byla přesvědčená Simo-ne Berteaut. „Patrně by se s ním rozešla, stejně jako to po osmnácti měsících udělala s každým.“68

„Co se lásky týče,“ dodal Philippe-Gérard, „to byla vždycky ona, kdo ukončoval vztah. Žádný ji nikdy ne- opustil. Když viděla, že láska začala skomírat, utekla. Odešel od ní jediný muž: Marcel Cerdan. A to jen pro-to, že tragicky zemřel. Proto tenhle milostný román na-byl takových rozměrů.“ Edith Piaf si zcela jistě tento jev uvědomovala také. O svých komplikovaných vztazích si nedělala žádné ilu-ze. I když oslavovala lásku jakožto absolutní cíl veškerého bytí, velmi dobře si uvědomovala i dvojznačnost milostné-ho citu, který podle jejího názoru nemohl existovat bez jisté míry utrpení. „Láska mezi dvěma lidskými bytostmi je to jediné, co má na zemi smysl. Když člověk miluje, má i potřebnou odvahu. Když se chce realizovat, rozvinout, musí mít v životě jen JEDNU lásku. Stav lásky připomíná mimořádně příjemnou nemoc, se všemi útrapami a ra-dostmi. Věřím, že i když člověk v lásce trpí, je svým způso-bem nejšťastnější. Prostřednictvím utrpení si uvědomuje, že láska skutečně existuje. Jedině skrze utrpení dokáže přiznat věcem tu pravou hodnotu. Podle mého názoru je skutečné štěstí vykoupeno slzami…“ Dokázala také překvapivě střízlivě nahlížet sama na sebe. Velmi dobře totiž analyzovala fenomén krystalizace, jak by řekl Stend-hal, kvůli níž dokázala tak rychle zahořet láskou k muži a stejně rychle se s ním pak rozejít. „V lásce mě nikdo nezklamal, neboť jsem to byla já, kdo určoval postavy.

68 „Simone Berteaut parle de Piaf“, vysílání pořadu Dim, Dam, Dom, 1969.


A ty postavy vypadaly tak, jak já jsem chtěla. A když mě už nebavilo hrát si na představení, ukončila jsem to.“69

Edith tedy odmítala uznat, že milostný příběh s Cer-danem skončil. Zpívající „vdova“ také neustále vymýšlela způsoby, jak jejich vztah prodloužit. Ze všeho nejdříve se pokoušela se svým zesnulým milencem komunikovat. Už od útlého věku byla silně věřící. Jacques Bourgeat potvr-dil, že trávila i několik hodin denně v pokoji na modlit-bách. Po Cerdanově smrti se obracela ke stále hlubšímu a hlubšímu mysticismu, což lze pozorovat na jejím pří- klonu k metafyzickým myšlenkám rosenkruciánů a k ví- ře v reinkarnaci. Tento druh mysticismu se konkrétně zhmotňoval v podobě spiritistických seancí, jež pořádala. Stála za tímto nápadem Momone, která se po Mar-celově smrti vrátila do zpěvaččiny blízkosti, nebo herec Robert Dalban, který tyto praktiky rád provozoval? Po dobu několika měsíců po tragEdii představoval kulatý stolek základní vybavení Edithina bytu. Hledala v něm klid duše. Věřila, že jí tento kousek nábytku, který kou-pila v jednom obchůdku v New Yorku, může zajistit kontakt se zesnulým milencem. Podle blízkých přátel ale zpěvačka jen naletěla několika šejdířům, kteří na její víře chtěli vydělat peníze. Není proto žádným pře-kvapením, že během těchto seancí Marcel „nadiktoval“ celý seznam dárků a pozorností, které měla Edith svým pochybným přítelíčkům nakoupit. „Odmítal jsem se té komedie účastnit,“ vzpomíná akordeonista Marc Bo-nel. „Odmítal jsem uvěřit, že se Marcel skutečně vrací ze záhrobí. Odmítal jsem reagovat na ty příkazy, které v klepání stolku spatřovala. Nebyl jsem sám, kdo pocho-pil, že jde jen o podvod. Od těch ostudných seancí ji zrazovali Michel Emer, Charles Aznavour i Henri Con-tet. Ona ale nebyla ve stavu, aby to mohla pochopit…“70

69 Setkání s Pierrem Desgraupesem (21. září 1962).70 Marc a Danielle Bonelovi, op. cit.

EDITH PIAF 127

Tohle tvrzení upřesnil Philippe-Gérard: „O několika tricích a podvodech věděla. Edith spíš chtěla věřit, než že by skutečně věřila. Možnost ‚hovořit‘ s Marcelem ji naplňovala štěstím.“ Čtvrtého února 1950, tři měsíce po Cerdanově smrti, se Edith Piaf konečně vrátila do Paříže. Její příjezd se ča-sově shodoval se stěhováním její domácnosti na novou adresu, do domu v ulici Gambetta 5 v Boulogne-Billan-court, nedaleko závodů Renault. Dům koupila zcela prázdný, a tak ho musela před nastěhováním vybavit. Během prací Edith bydlela v hotelu v Saint-Lambert ne-daleko Versailles. Tam také dostala telegram od Marinet- te Cerdan, oficiální vdovy po Marcelu Cerdanovi, která ji pozvala k sobě na svou farmu u Casablanky. Dvacátého sedmého února tedy odletěla do Maroka a následující-ho dne, ve čtyři hodiny ráno, dorazila na farmu Sidi Ma-arouf. Celý první březen strávila s Marcelovou rodinou. Během této podivné návštěvy se milenka a manželka viděly poprvé. Edith ale po tomhle setkání toužila už dlouho. To ona to navrhla a celé zorganizovala. Co ji ale k tak překvapivé výpravě vedlo? Určitě za tím stála směs různorodých pocitů. Za prvé ji k tomu zcela jistě vedla touha přiblížit se Marcelovi, poznat místa, kde vyrůstal, seznámit se s jeho dětmi. Možná se cítila trochu pro-vinile, když na vlastní oči spatřila rodinu, kterou měla v úmyslu zničit. Velkou roli určitě sehrálo i vědomé či nevědomé přesvědčení, že když vystoupí z jisté ilegality, kam ji uvrhl statut milenky, znovu tak jejich lásku posílí. Seznámením s Cerdanovou manželkou a dětmi získala jakousi legitimitu, kterou tolik potřebovala, aby uvěřila, že to, co s Marcelem prožila, se skutečně stalo. Po návratu z Maroka se Edith nastěhovala rovnou do svého nového bydliště v Boulogne. Protože však veškeré práce ještě nebyly u konce, ubytovala se zatím ve dvou pokojích napravo za vchodem, kde měl bydlet správce. Edith v nich ale zůstala a udělala si z nich své „soukromé


apartmá“. Samotný dům se vyznačoval značnou rozleh-lostí.71 V přízemí se nacházela kancelář Andrée Bigard, která po deseti letech dobrých a věrných služeb opustila svou funkci sekretářky. V patře byl rozsáhlý salon. V dal-ším poschodí bydleli hosté. Ve zpěvaččině domě tak jistou dobu žili Roland Ave-lys, přezdívaný Zpěvák beze jména, a Charles Aznavour, který se rozešel se svým uměleckým partnerem Rochem. Ten se rozhodl zůstat v Montrealu, kde se zasnoubil s kanadskou zpěvačkou Aglaé. Avelys se znal s Edith už řadu let, neboť se potkali už v Radio-Cité, ještě když vy-stupovala v Gerny’s. Avelys byl veselá kopa, a tak plnil roli oficiálního baviče slavné zpěvačky. Aznavour, které-ho Edith Piaf překřtila na Blbečka, plnil několik úkolů. Byl skladatel a textař, ale i poskok, řidič a osvětlovač. Kromě velkého klavíru, který stál uprostřed salonu, ve zpěvaččině domě nebyl téměř žádný nábytek. Pohr-dání hmotnými statky si zcela jistě vypěstovala během let, kdy se jako malá s otcem potloukala po Francii. Vy-drželo jí už po celý život. Když se jí na to téma roku 1960 ptal Pierre Desgraupes, odpověděla: „Nemám pro to cit. Nezajímá mě to. Klidně bych mohla žít v jeskyni. V malém bytě nebo velkém. Nábytek a vybavení mě váž-ně nezajímají ani trochu.“ 72

Edith, které společenské konvence nic neříkaly, byla naštěstí dost inteligentní na to, aby si uvědomovala, že existují situace, kdy se svých zvyků musí vzdát. Odtud pramení i veselá historka, kterou vyprávěl Philippe-Gé-rard. „Jednoho dne pozvala na večeři Michèle Morgan. Než přišla, požádala Aznavoura, aby zařídil a nachystal jídelnu. A tak, den před onou večeří, přijel k Edithinu domu obrovský náklaďák, který přivezl stoly, židle i další

71 Původně prý chtěla v domě vybudovat i tělocvičnu pro Cerdana.

72 Cinq colonnes à la une, podzim 1960.

EDITH PIAF 129

vybavení. Když Michèle Morgan dorazila, užasla: ‚Ach! Máš to tu opravdu krásné, Edith.‘ Na druhý den se stě-hováci vrátili, aby si nábytek odvezli zpátky.“ Návrat do Paříže Edith naplánovala mezi 14. a 18. břez-nem. Byl to už skoro rok, co naposledy zpívala ve svém rodném městě. Pro tuto příležitost zvolila sál Pleyel a for-mu recitálu. Zazpívala dvacet skladeb, z nichž tři Paří-žané neznali, nebo se o nich dozvěděli jen z doslechu: L’Hymne à l’amour, La fête continue od Michela Emera a Tous les amoureux chantent, jejíž text napsal mladičký autor Jean Jeepy na hudbu Marguerite Monnot. Všech-ny tři koncerty v sále Pleyel byly opět beznadějně vypro-dané, jelikož šlo o obrovskou událost. „Včera večer při-šla snad celá Paříž,“ poznamenal redaktor Paris-Presse. „Byli tam přátelé, profesionální umělci, snobi, kritici, kterým tváří v tvář dokonalosti došla slova, i široké publikum, a spousta dalších lidí. Mlčení bylo tíživé a bo- lestné, když tím svým nádherným plným hlasem zpívala svoje písně.“73

Po návratu na pařížské pódium se Edith znovu vyda-la i do nahrávacích studií. Osm měsíců po premiéře ve Versailles nahrála poprvé L’Hymne à l’amour. O pár týdnů později, tedy 20. června, Le Chevalier de Paris, která také zaznamenala celosvětový úspěch. Edith však nikoli! Dů-vody vysvětlil Philippe-Gérard, který píseň složil: „Jednou mě navštívila slepá básnířka Angèle Vannier. Pět nebo šest jejích textů jsem se pokusil zhudebnit. Byl mezi nimi i Le Chevalier de Paris. Zahrál jsem ho Edith a ta prohlási-la: ‚Taková nádhera! Mistrovské dílo!‘ O osm dní později píseň nahrála. I když si skladba vysloužila uznání, Edith ji nikdy nezpívala naživo. Text byl na ni příliš dlouhý a složitý. Jednoho dne mi řekla: ‚Nedokážu si zapamato-vat slova.‘ Zanedlouho si vyrazil do Francie slavný Bing Crosby, který skladbu náhodou zaslechl v jakémsi před-

73 Paris-Presse, 16. března 1950.


chůdci dnešních jukeboxů. Nazpíval ji tedy pod anglic-kým názvem When the World Was Young. V Americe měla skladba obrovský úspěch. Zpívali ji tam snad všichni, i Si-natra! A to všechno díky Edith…“ Devět měsíců po Cerdanově smrti se zdálo, že žije opět jako dřív. Koncerty, nahrávání, cvičení, hledání nových skladeb, kabarety… Zkrátka rutina. Chyběla jí však jediná věc, bez níž nedokázala fungovat: mužský. Na Marcela rozhodně nezapomněla. Příjezd Marinette a Cerdanových dětí na jaře bolest v jejím srdci ještě roz-jitřil. Edith se ale musela znovu zamilovat, a umocnit tak svou potřebu zpívat. V tomhle ohledu si nedělala žádné iluze a uvědomovala si, že vezme zavděk tím, kdo přijde jako první. Od 16. do 29. června vystupovala v kabaretu Baccarat. Jednoho večera se šla podívat na další atrakci kabaretu, třicetiletého Američana s něžným jménem Edward Con-stantinowski, který si říkal zkráceně Eddie Constantine. I když jeho obličej lehce hyzdily stopy po neštovicích a trpěl předčasnou pleší, vynikal neodolatelným šar-mem a drzostí. Constantine přijel do Francie před ně-kolika měsíci se svou ženou Helene Russel, která tančila balet v Monte-Carlu u Rolanda Petita, a dcerou Taniou. Příliš se mu ale nedařilo. Vystudoval zpěv ve Vídni a ve čtyřicátých letech odjel do Ameriky, kde zahájil kariéru druhořadého zpěváka. Mezitím vykonával několik málo prestižních povolání: daboval hudební filmy pro studio MGM, zpíval ve sboru pro Radio Music Hall na Broad-wayi… A příliš se mu nedařilo ani po příjezdu do Francie. Byl jen jedním z mnoha umělců a spíše přežíval. Podlé-hal depresím. A tak jednoho večera využil šanci. Věděl, že Edith strávila dlouhou dobu v Americe a že se pokou-ší zpívat některé své písně v angličtině. Navrhl tedy, že jí napíše anglickou verzi L’Hymne à l’amour. Vážně chtěl Edith jen pomoci se svou mateřštinou? Nebo to byla

EDITH PIAF 131

jen záminka, aby se mohl vetřít do zpěvaččiny přízně a ukousnout si z ní co největší díl? Milému Eddiemu se přisuzují spíše machiavelistické sklony. Někteří jsou dokonce přesvědčeni, že se svou manželkou vymysleli cynický plán, podle něhož měl Edith svést a s její pomo-cí se vyšvihnout v kariéře. „Později jsme se dozvěděli,“ napsala Danielle Bonel ve své knize, „že manželé Con-stantinovi uzavřeli dohodu: Pokud se všechno podaří a Eddie zaznamená profesní úspěch, ‚dají se opět do-hromady‘. A přesně to se později stalo.“74

Byl Američan takový prospěchář? A Edith Piaf tak na-ivní, aby jeho vypočítavé jednání nepoznala? Tomu se dá jen těžko uvěřit. I v tomto případě bude realita mno-hem komplikovanější. „Ze začátku si myslel, že mu vztah s Edith Piaf pomůže v kariéře,“ domnívá se Philippe- -Gérard. „Byl chladnokrevným oportunistou. Jenže když Edith někoho milovala, zahrnovala ho takovou něhou, že Constantine pomalu podlehl.“ Tuhle hypotézu poz-ději potvrdil i sám Constantine. „Žádný muž na světě by neodolal Edith Piaf. Když rozehrála ten svůj šarm, bylo po boji. Jediným pohledem by dokázala zbořit šestipat-rový dům…“75

Tak či tak, Eddieho snahy o sblížení s Edith dopadly přesně tak, jak doufal. Během několika týdnů se z něj stal nový „pan Piaf“. Edith se znovu chopila role Pyg-maliona a vzala ho pod svá křídla, stejně jako to kdysi udělala s Montandem. Neúnavně ho noc co noc nutila pracovat, aby ho zbavila jisté těžkopádnosti a nešikov-nosti. I Eddie potřeboval písničky. Kvůli osobitému vzhledu a hlasu mu Edith přisoudila jazzový styl. Povo-lala tedy Aznavoura, jehož skladby byly jazzem hodně ovlivněné, aby pro něj připravil takový repertoár, který by se k němu hodil. Charles se pustil do práce a napsal

74 Marc a Danielle Bonelovi, op. cit.75 France Soir, 6. října 1969.


pro Eddieho pár písniček na tělo. V nich se už objevila osobnost, kterou později Constantine ztělesňoval i na plátně, tedy tvrďáka s něžným srdcem, jehož nenuce-nost hraničila s leností. Tak vznikla slavná píseň Et bâil- ler, et dormir:

On ne m’a pas mis sur terre Pour me tuer à travailler Mais pour vivre à ma manière Et goûter à la liberté Et rêver, et sourire Et bâiller, et dormir.

Nenarodil jsem se, abych se zabíjel prací, ale abych si žil, jak se mi zlíbí, a vychutnával si svobodu, snil, usmíval se, zíval a spal.

Aznavour s Constantinem se stali součástí letního tur-né Edith Piaf, které začalo 1. července v kasinu v Char-bonnières nedaleko Lyonu. Zpěvačka se city, které cho-vala ke svému americkému předskokanovi, nijak netaji-la. A tak mohl 21. srpna deník L’Aurore oznámit: „Tento výlet Edith Piaf skončí svatbou. Zpěvačka si vezme svého snoubence Eddieho Constantina.“ Pak autor upřesnil: „Eddie Constantine už ale jednu ženu má, proto musejí snoubenci čekat (sic!).“ O dva týdny později Edith se svým „snoubencem“ od-letěla do New Yorku, kde zpěvačka od 13. září vystupova-la ve Versailles. Charles Aznavour se cesty účastnil coby asistent. Tento čtvrtý pobyt ve Spojených státech měl po-sílit Edithinu popularitu u amerického publika. Zname-nal ale i zkoušku. Vzpomínky na poslední týdny v New Yorku, které strávila s Marcelem, byly ještě příliš živé

EDITH PIAF 133

a Edith často upadala do zoufalství a depresí. Během takových chvil se ke svému okolí chovala podrážděně, náladově, někdy dokonce tyransky. Navíc když Constan-tine i nadále se škodolibou radostí Edith upozorňoval, že je stále ženatý. Koncertní šňůra ve Versailles skončila 2. ledna 1951. O čtyři dny později už se Edith vrátila do Francie. Na Orly ji přijeli vyzvednout Marcel Achard a jeho žena Juliette. Zpěvačka se s dramatikem znala už tři roky. V květnu roku 1948 se autor Jean de la Lune (1929) a Auprès de ma blonde (1946) doslova vnutil do její šat-ny, jen aby jí pověděl, jak moc ho nadchla její píseň Les Yeux de ma mère. Pak ještě dodal: „Chtěl bych pro tebe napsat hru.“ Edith souhlasila, pak se ale rozešli vstříc svým úspěchům a hra upadla v zapomnění. Přesto mezi bývalou pouliční zpěvačkou a spisovatelem samoukem, který, než začal tvořit divadelní hry, pracoval jako mon-tér-seřizovač nebo prodejce uhlového papíru, vzniklo přátelství. Kdykoli se ti dva potkali, připomínala Edith Achardovi jeho návrh. Autor zatlačený do kouta nako-nec vytvořil hudební komedii La P’tite Lili. Když Edith Acharda po příletu na Orly objala, na-padlo ji, že by hra líčící příběh lásky mezi švadlenkou a portýrem už mohla být dokončena. Ale dramatik měl tou dobou práce až nad hlavu a hru ještě zdaleka neměl hotovou. Slíbil ale, že chybějící části dokončí, ještě než se začne se zkoušením. Edith napsala text k pěti z dese-ti písniček hry, vybrala divadlo (ABC Mittyho Goldina), tvůrkyni dekorací (Lilu de Nobili) i režiséra (Raymon-da Rouleaua), jednoho z nejuznávanějších režisérů své doby. Vzdor nevoli Raymonda Rouleaua, kterému vadil Constantinův silný americký přízvuk, však chtěla do hry zapojit i Eddieho. Přinutila tedy Acharda, aby pro něj napsal roli na tělo. A tak dostal úlohu gangstera. Koktejl, který Edith namíchala, byl celkem třaskavý. Všichni ti významní lidé, které spojila dohromady, mezi


sebou měli vztahy spíše napjaté… A poslední zkoušky v divadle des Capucines se odehrávaly ve velmi nepří-jemné atmosféře. Situaci ještě vyhrotil sám Achard, kte-rý finální verzi hry dodal se značným zpožděním, takže herci se se svými rolemi seznamovali postupně. Navzdory těžkým porodním bolestem se však La P’tite Lili nakonec dočkala spíš kladného přijetí. „Ukázalo se, že slavná Edith Piaf, která do banku vložila svou obrov-skou reputaci vynikající zpěvačky, je jednou z našich nej-citlivějších a nejpřesvědčivějších komediálních hereček. Možná i nejupřímnějších. Utíkejte se na ni podívat!“ mohli se lidé dočíst v revui C’est la vie. V jiném časopise spisovatel Roger Nimier, jeden z takzvaných „Husarů“, kteří se stavěli do opozice k Sartrovu existencionalis-mu, vychválil Edith ve své zprávě ještě nadšeněji: „Edith Piaf v komedii zahrála skvěle. Už dříve jsme si všimli, jak střízlivá gesta používá, když zpívá svoje písně. A tahle role jí perfektně sedla. Stačilo, aby se zalíbila, a ona se opravdu líbila. Zpívala se silou, která ji vždy naplní tím charakteristickým zvláštním výrazem. Tváří se, aniž by si to uvědomovala, jako maska ze starořecké tragédie.“ Dvacátého prvního března, pouhých deset dní po premiéře, ale musela série představení La P’tite Lili předčasně skončit. Edith se ocitla na pokraji svých sil a dostavily se vážné střevní potíže. Musela být dokon-ce urgentně hospitalizována na klinice Franklin. Hra byla znovu uvedena 4. dubna a hrála se až do 10. čer-vence. Mezitím Eddie Constantine Edith oznámil, že se s ní rozchází. „Sdělil jí: ‚Řekl jsem ženě, aby se vrátila do Paříže‘,“ vzpomíná Philippe-Gérard, který byl u toho. „Chtěl jí dát najevo svou nezávislost a naprostou svobo-du. Prohlásil to s obrovskou dávkou cynismu. A Edith dostala další ránu.“ Když se Eddie později proslavil díky roli Lemmyho Cautiona (ke konci kariéry zazářil ve filmu Alphaville Jean-Luca Godarda), vzdal Edith hold a pravil, že to

EDITH PIAF 135

byla ona, kdo nastartoval jeho kariéru. „Udělala pro mě spoustu dobrého. Chci říct, že to byla ona, kdo mě na-učil bojovat, to ona mi dala tu touhu po úspěchu.“ Ve svém životopise se o svém vztahu s Edith zmínil a po-kusil se analyzovat vztah zpěvačky s jejími milenci. „Ne-přitahovala ji tělesná láska,“ prozradil. „Muži jí v mládí tolik ublížili… Podle mého názoru se jim mstila tím, že je sváděla, často ty nejpohlednější a nejmocnější… Kompenzovala si tím všechno, co si musela vytrpět. Ale nebyla tím posedlá. Jsem přesvědčený, že to nebyla šťast-ná žena… Občas, to když sváděla nějakého mužského, byla šťastná. Zažívala svých čtrnáct dní radosti!“


Pokud vás kniha zaujala, můžete si jizakoupit v našem e-shopu

http://www.metafora.cz/zivotopisy/edith-piaf-bez-lasky-nejsme-nic

V edici životopisy již vyšlo:

I tyto knihy si můžete zakoupitv našem e-shopuhttp://www.metafora.cz/zivotopisy



http://www.metafora.cz/zivotopisy

ukázka z knihy: edith piaf

Documents