jean-dominique brierre edith piaf

Adriana

Razítko

1EDITH PIAF

Jean-Dominique Brierre

EDITH PIAF

EDITH PIAF_TISK.indd 1 17.9.2014 11:20:31

3EDITH PIAF

Jean-Dominique Brierre

EDITH PIAFBEZ LÁSKY

NEJSME NIC

Přeložil

Jakub Volný


4 Jean-Dominique Brierre

Copyright © Hors Collection un département de Place des Editeurs, 2013Translation © Jakub Volný, 2014Czech edition © Metafora, 2014

All rights reserved

ISBN 978-80-7359-820-4 (PDF)

Práva na písně a výňatky z originálů písňových textůEdith Piaf uvedené v této knize náležejí vydavatelstvím:

Warner ChappelBeuscherS. E. M. ISalabertRaoul BretonE. M. I. PublishingLe Chant du MondeCélineM. C. A. Caravelle


5EDITH PIAF

OBSAH

Po padesáti letech… 9

Tajemství zrození 23Zpěvačka ulice 32Le Gerny’s 42Můj legionář 56Le Bel Indifférent 68V Berlíně 79Montand 88Dobývání Ameriky 97Edith a Marcel 110Američan v Paříži 124Vrabčák a motýlek 136Sňatek z rozumu 145Emportée par la foule 161Milord 171Znovu od nuly 178Théo 188

Znovuzrozená v Hollywoodu 204

Diskografie 212Filmografie 225Poděkování 231


7EDITH PIAF

„Zemřu a lidé budou říkat, že neexistuje nikdo,kdo ví, kým skutečně jsem. To přece vůbec není

důležité, namítnete nejspíš. To je pravda.Jenže právě tohle pomyšlení mě naplňuje bolestí.“

Edith Piaf

„Edith je nenapodobitelná. Možná založila školu,nikoho by ale ani nenapadlo zkusit ji napodobovat…“

Michel Simon


9EDITH PIAF

PO PADESÁTI LETECH…

Co nám zbývá po Edith Piaf padesát let po její smrti a skoro sto let po jejím narození? Úchvatný repertoár a legenda. Hlas a obrázky. Na rozdíl od ostatních hvězd té doby, jakými byli například Tino Rossi nebo André Claveau, které už upadly do zapomnění, přežívá vzpo-mínka na Edith Piaf nejen ve Francii, ale i v zahraničí (jen na Googlu najdete více než dvanáct milionů odka-zů!), zejména pak ve Spojených státech.1 Svůj odkaz za-čala tvořit už během svého života, jen si toho ne vždy byla vědoma. Už jen tím, že projela celý svět (kromě Asie), aby ji lidé znali. Kvůli několika navazujícím turné (pře-devším po americkém kontinentu) se v rodné Francii neobjevila i rok a půl. Její křehká postava, nenápadné černé šaty, tragické pohyby, to všechno ukázala na jeviš-tích divadel a kabaretů ve Stockholmu, Athénách, New Yorku, Hollywoodu, Montrealu, Mexiku i Buenos Aires. Neustálé a obtížné cestování ji zákonitě muselo unavovat a možná bylo i jednou z příčin její předčasné smrti. Když takhle vozila svoje písně (z nichž některé byly přeloženy do angličtiny) a tělo po světě, upravovala si svůj život, dětství, lásky i trápení, přičemž fakta předklá-dala s maximální svobodou, takže celek tvoří působivý

1 Viz americký televizní pořad Piaf Biography, který je dostupný

na serveru YouTube.



příběh, který je dodnes předmětem fascinace i bádání. Edith Piaf měla úžasnou schopnost využít melodrama-tický aspekt svého života v písních a dát jim univerzální dimenzi. Nepřekvapí proto, že dvě z jejích nejosobněj-ších písní, tedy L’Hymne à l’amour, která vznikla po smrti Marcela Cerdana, a Non, je ne regrette rien, znamenající poslední znovuzrození Edith Piaf, kdy už všichni mluvili o jejím konci, patří dnes k jejím nejhranějším skladbám. Takový vztah mezi životem a uměním se v uměleckém světě nevidí často a možná ještě vzácněji se objevuje v oblasti písně, „malého umění“, jak to nazýval Serge Gainsbourg. „Paní Edith Pia (…) je nezaměnitelná,“ tvr-dil její přítel Jean Cocteau. „Nikdy předtím žádná Edith Piaf nebyla a nikdy už žádná jiná nebude.“ Tohle smě-lé prohlášení se nakonec ukázalo pravdivé. Stejně jako Billie Holiday, k níž bývá často přirovnána, nemá rovno-cenné pokračovatele. Přesto zanechala ve francouzské i světové písňové tvorbě hlubokou stopu. Po její smrti se přesto našlo pár osob, které si myslely, že by slavnou zpěvačku mohly nahradit. Například roku 1965 se Johnny Stark, impresário Johnnyho Hallydaye, rozhodl vzít pod svá křídla Mireille Mathieu (narozenou roku 1946), mladičkou dělnici z Avignonu, která vystou-pila v rozhlasové soutěži s písněmi Edith Piaf, zejména Jezebel a Exodus. 2 I když se občas její působivý hlas skuteč-ně svému vzoru blíží, novou Edith Piaf se nikdy nestala. Přesto, stejně jako ona, dosáhla obrovského mezinárod-ního úspěchu (122 milionů prodaných alb po celém svě-tě) a zůstává jednou z nejoblíbenějších a nejznámějších francouzských zpěvaček v zahraničí (roku 2008 dokonce vystoupila v moskevském Kremlu, kde zazpívala… Puti-

2 V této soutěži Mireille Matthieu skončila jako druhá za Michèle Torr, ikonou období jé-jé, která později také nahrála album na počest Edith Piaf s názvem Michèle Torr chante Piaf (2003).


11EDITH PIAF

novi a Kaddáfímu). Ani jednou nevynechala příležitost, aby mohla vzdát hold Edith Piaf, a při každém vystoupe-ní zpívala La Vie en rose. Roku 1993 vydala album Mireille Matthieu chante Piaf, které se dočkalo opětovného vydání roku 2003 a ve verzi rozšířené o À quoi ça sert l’amour? a La Goualante du pauvre Jean ještě roku 2012. Pařížanku jménem Georgette Lemaire (narozena roku 1943) objevili zhruba ve stejnou dobu jako Mireil- le Mathieu, nedosáhla však takového věhlasu. Znalci ovšem tvrdí, že Edith Piaf se podobá nejvíce, a to jak uměleckým projevem, tak životem. Není proto velkým překvapením, že pro ni tvořili i tři blízcí spolupracovníci slavné zpěvačky: skladatel Charles Dumont a textaři Mi-chel Vaucaire a Michel Rivgauche. Navzdory kolísavým úspěchům u zpěvu zůstala a roku 2013 nazpívala album písní o Paříži, z nichž Sous le ciel de Paris a J’m’en fous pas mal si vypůjčila právě od Edith Piaf. Když uhasly naděje, že by se mohla najít pokračova-telka Edith Piaf, dostavily se snahy oživit její repertoár. A protože Edithin klon stejně nebylo možné vytvořit, vstoupili do hry vedle zpěvaček i zpěváci. Například ta-kový Claude Nougaro sám sebe v jedné ze svých písní označil za „mužskou verzi Edith Piaf“ a roku 1980 úžas-ně nazpíval L’Accordéoniste, čímž skutečně dokázal, že i muž svede zpívat Piaf. Během následujících deseti let mu vydatně šlapal na paty Johnny Hallyday, který svoje koncerty uzavíral skladbou L’Hymne à l’amour. Jen verš „odbarvím se na blond“ musel pro své mužné rty upravit na „zapomenu na brunety i blondýny“. Na začátku tisí-ciletí do repertoáru zařadil Non, je ne regrette rien. Roku 2003 zazářil s velmi povedenou a překvapivě upřímnou verzí Sous le ciel de Paris zpěvák Enrico Macias. Píseň je jako obraz: „Neměli bychom se pokoušet měnit její bar-vy,“ tvrdil po svém vystoupení zpěvák narozený v severní Africe. „Sous le ciel de Paris má barvu, kterou je nutné dodržovat. Zpívá se v ní přece o Paříži, a ne o Andalusii!



Nelze vymýšlet aranžmá, které by neodpovídalo duchu melodie a textu.“ Pak promluvil i o samotné Edith Piaf: „Nestává se často, že by zpěvák, řekněme z varieté, žil i po své smrti. A Edith Piaf bude žít navěky. Je tu ještě její hlas, který se pohybuje někde mezi operou a varieté. Je to nehynoucí památník zpěvu.“ O deset let dříve, tedy roku 1993, vystoupil v koncert-ní síni Olympia Étienne Daho, který je pravým opakem zpěváka opírajícího se o hlas. Je to ale vyhlášený znalec francouzského šansonu a do svého repertoáru zařadil Mon manège à moi. Coby archetyp popového zpěváka ote-vřel cestu šansonu i mladší generaci a dnes bychom jen stěží spočítali umělce, kteří z tohoto dědictví těží. Anaïs (narozena roku 1976), obrovská fanynka takzvané reali-stické písně, zařadila na své album À l’eau de Javel i sklad-bu Mon Dieu. Zpěvačka Zaz (narozena roku 1980) zda-řile interpretuje L’Accordeoniste stejně jako Olivia Ruiz (narozena téhož roku). Chimène Badi, objev pěvecké reality show Popstars, zazářila se svou verzí písně Padam, padam. „Edith Piaf byla zkrátka jedinečná,“ tvrdí mladá zpěvačka (narozená roku 1982). „Mám ráda i Mireille Mathieu, která má podobný typ hlasu, ale Edith Piaf byla výjimečná. Nezajímá mě, že ji mnozí považují za staromódní přežitek, já se ráda zabývám nejrůznějšími styly. Ale interpretovat Piaf není žádná legrace. Naopak, je to hodně náročné, protože velmi často přechází z hlu-bokých poloh do vysokých. Ne, její písně jsou opravdu hodně těžké na zpívání.“ Také Axelle Red a Patricia Kaas, zpěvačky předchozí generace (obě se narodily na konci šedesátých let), pro-půjčily své chraplavé bluesové hlasy do jisté míry písním Edith Piaf. Vlámská zpěvačka a královna duetů (Renaud, Youssou N’Dour, Arno) se v tomto případě uchýlila k só-lovému zpěvu a vložila veškerou sílu svého působivého vý-razu do rhythm’n’bluesového remaku skladby Mon Dieu. „Nemusíte nutně sáhnout po akordeonu, když chcete


13EDITH PIAF

dnešnímu světu přiblížit tvorbu Edith Piaf. Musíte ale lidi umět dojmout k slzám, jak to uměla ona. Musíte zpívat opravdu ze srdce. Dokázala to i taková Aretha Franklin, i když to byl zcela odlišný typ zpěvačky než Edith Piaf. Podle mého názoru by bylo chybou, kdybychom se za každou cenu nechali inspirovat jejím způsobem zpěvu. Velmi snadno bychom totiž mohli sklouznout do obyčej-né imitace. Po tom jsem já nikdy netoužila.“ Patricia Kaas, mezinárodní hvězda obrovského věhla-su, vydala roku 2012 celé album věnované odkazu Edith Piaf. Natáčela ho v Londýně ve spolupráci s královským symfonickým orchestrem Royal Philharmonic Orchest-ra, se kterým si zazpívaly i jiné hvězdy showbyznysu (Pink Floyd, Queen, The Police, ABBA nebo Deep Purple). Album Kaas chante Piaf vedl Abel Korzeniowski. Tento mladý polský muzikant, žák legendárního Krzysztofa Pende-reckého, žije v Los Angeles a proslavil se jako skladatel filmové hudby pro Hollywood. Na rozdíl od lidí, kteří se spokojí s tím, že si pohodlně kráčí ve stopách Edith Piaf, a pokoušejí se identicky reprodukovat její písně, aby se pochlubili svými hlasovými kvalitami, měla Patricia Kaas s Abelem Korzeniowským cíl (a odvahu) vyzkoušet si zce-la novou interpretaci repertoáru Edith Piaf. „Musím při-znat, že jsme pár skladeb zcela předělali. Dlouhé úvody vyvolávaly pochybnosti a otázky. Kdybyste neměli v ruce seznam skladeb, museli byste při prvním poslechu něko-lik sekund počkat, než by vám došlo, o jakou píseň se jedná… My ale chtěli dílo Edith Piaf respektovat. Několik písní, například Milord, jsme převedli z durové do mollo-vé stupnice, takže dostaly temnější ráz. I já jsem se však musela těm písním hodně přizpůsobit, což ale není příliš slyšet. Musela jsem se pohybovat mezi tím, co chtěla do svých písní vetknout sama Edith Piaf, a zároveň respek-tovat Abelovo aranžmá. Musela jsem si v těchto mezích zkrátka najít své místo. A také mě to stálo spoustu času! Ze začátku jsem byla tak trochu ztracená.“



Než Patricia Kaas pro svoje album vybrala šestnáct skla-deb, naposlouchala 435 písní z repertoáru Edith Piaf. Vybrala si jak notoricky známou klasiku jako L’Hymne à l’amour, La Foule nebo Mon manège à moi, tak méně pro-slulé skladby, například Je t’ai dans la peau (za jejímž vzni-kem stojí Jacques Pills a Gilbert Bécaud) nebo T’es beau, tu sais (hudba Georges Moustaki, text Henri Contet). Teprve pak začala práce na úpravě a interpretaci ve spo-lupráci s Abelem Korzeniowským. „Když jsem nahrávala Je t’ai dans la peau, která je v jistém smyslu vlastně takovým erotickým snem, poradil mi Abel, abych to zazpívala, jako bych mu text šeptala do ucha. Nemělo to být použito do alba. Zazpívala jsem píseň, jak mi poradil, pak mi ji pustil. Byl to další způsob, jak ke skladbě přistoupit. Další možná interpretace, která mě předtím nenapadla. Můj způsob zpěvu se také úzce dotýká vizuálního dojmu. Když jsem se vžila do role šlapky, byl můj přednes zase úplně jiný. Proč jsme zvolili tak křehkou interpretaci T’es beau, tu sais? To proto, že v písni mluví slepá žena k muži, kterého nevidí. V duchu si ho přikrášluje, protože ho miluje. On možná není ani trochu krásný, ale ona si ho tak představuje. To-hle všechno jsem měla během nahrávání v hlavě. Právě takové detaily podle mého názoru dělají ty nejzásadnější rozdíly v interpretaci.“ Všudypřítomnost všech devadesáti hudebníků Krá-lovské filharmonie občas působí přehnaně a občas zbytečně pompézně. Tento dojem může vadit zejména u L’Hymne à l’amour, která je dostatečně působivá sama o sobě a nadbytečný instrumentální doprovod nevyža-duje. Navzdory místy přemrštěné orchestraci a smělým, byť destabilizačním okamžikům, lze album Kaas chante Piaf díky jeho originalitě a invenci považovat za jednu z nejpovedenějších interpretací tvorby Edith Piaf. Už jen proto, že jde o skutečné přepracování, a ne pouhé napodobení. Patricia Kaas nesklouzla do zpěvu „à la Piaf“ a díky tomu vdechla do písní i svou osobnost.


15EDITH PIAF

Další možností, jak zpívat Piaf a zároveň nespadnout do obyčejné imitace, je pokus o převedení jejích šanso-nů do jiného hudebního stylu, i když občas to není dost dobře možné. Valčík Padam, padam si vysloveně říkal o jazzovou harmonizaci, jak dokládá verze Arthura H,3 nebo instrumentální interpretace trumpetisty Wyntona Marsalise s akordeonistou Richardem Gallianem (na albu From Billie Holiday to Edith Piaf). V trochu exotič-tějším rejstříku se o interpretaci písní Edith Piaf pokusi-la Gertrude Seinin z Martiniku. Podařilo se jí dokonce natočit celé album skladeb Edith Piaf v rytmickém do-provodu karibského steel bandu. Výsledek je ohromu-jící, zejména píseň Le Grand Voyage du pauvre nègre, mis- trovské dílko Raymonda Assa z roku 1937. Písně Edith Piaf se chopili i umělci z reggae skupiny Danakil (Non, je ne regrette rien), kteří ji přetvořili na počest jamajského zpěváka U Roye. Po Edithině tvorbě zašilhali dokonce i zástupci rapu. Například rapper Youssoupha, půvo-dem z Konga, propůjčil svůj impozantní flow písni La Foule. I zástupci Maghrebu museli přispět svou troškou do mlýna, konkrétně v podobě prince raï, Cheba Mami-ho, který se pochlubil arabizující verzí Non, je ne regret-te rien. „Tuhle písničku jsem zvolil hlavně proto, že má podle mého názoru orientální rozměr. Mohl jsem si to dovolit. Srovnával jsem totiž Piaf s Oum Kalsoum, která zastupuje arabskou hudební školu, zatímco Edith Piaf francouzskou.“ Edith Piaf se stala mezinárodní hvězdou ještě za živo-ta. Od té doby žádná jiná celebrita z frankofonní země takového věhlasu nedosáhla. Pro začátek se podívejme do Québeku, kde uprostřed sedmdesátých let zazářil fenomén „nové quebecké písně“. V rámci tohoto hnu-

3 Arthurův otec, Jacques Higelin, zpíval La Foule v duetu s komičkou Agnès Jaoui. Dřívější Higelinova partnerka, Brigitte Fontaine, se zase zhlédla v písni L’Homme à la moto.



tí vynikla skupina Offenbach, jejíž zpěvák Gerry Boulet (zemřel roku 1990) se chopil L’Hymne à l’amour, aby ji přetvořil do podoby elektropopového hitu. Dnes pře-vzala pochodeň nová generace quebeckých zpěvaček opírajících se o kvalitu a sílu hlasu (Céline Dion, Isa-belle Boulay, Natasha St-Pier), které s oblibou přirov-návají úspěchy svých koncertů k úspěchu Edith Piaf, nikdy se jim to ovšem zcela nepovedlo. Quebečané ale nejsou jedinými Kanaďany, kteří si Edith Piaf zamilo-vali. Její tvorbou se nechaly inspirovat i některé anglo- fonní zpěvačky. Například Patricia O’Callaghan (narozena roku 1970 v Ontariu) zazpívá stejně dobře I’m Your Man Leonarda Cohena jako Mon manège à moi (ve francouzštině). Nebo dcera amerického folkaře Loudo-na Wainwrighta III. a kanadské zpěvačky Kate McGar- rigle (zemřela roku 2010) Martha Wainwright (sestra zpěváka Rufuse) se také vrhla na repertoár Edith Piaf v podobě alba Sans fusils, ni souliers a stejnojmenného vystoupení, které předvedla v newyorském Dixon Pla-ce v červnu roku 2009. Na rozdíl od svých kanadských kolegyň se tato mladá zpěvačka (narozena roku 1976), kterou odkojil rock’n’roll, nebála dílo Edith Piaf posu-nout opět o kousek dál. Výběrem písní, kam zařadila několik klasických kousků i téměř neznámých skladeb (Les Grognards, Marie Trottoir, Le Métro de Paris, Le Brun et le Blond), originálním aranžmá i rozkošným anglickým přízvukem obohacuje Edithiny písně vítaným dotykem své osobnosti. Ke Spojeným státům měla Edith Piaf takřka milostný vztah a za ta léta je procestovala křížem krážem. Zane-chala tam také po sobě hlubokou stopu, kterou oživil úspěch filmu Edith Piaf (La Môme) z roku 2007 (za zmín-ku v tomhle ohledu stojí zejména kapitola věnovaná jejímu zmrtvýchvstání v Hollywoodu). Je proto celkem překvapivé, že moc amerických hudebníků, kteří by se pokusili ztvárnit její písně, nenajdete. Musíme se ovšem


17EDITH PIAF

zmínit o Louisi Armstrongovi, který si ještě za života Edith Piaf, konkrétně roku 1950, půjčil její skladbu La Vie en rose, a Iggym Popovi, jenž tutéž píseň zařadil na svoje album Après (vyšlo roku 2012), a nádherně tím dokazuje, že i takový jazzman nebo rocker si může její skladbu užít. A neměli bychom zapomínat ani na Grace Jones a Lady Gaga, která během svého koncertu v Stade de France v září 2012 zanotovala pár taktů Padam, pa-dam. Na Edith Piaf se ale vzpomíná i v zemích, které tak čas-to nenavštěvovala. V Jižní Americe ji zpívala mimo jiné Brazilka Cassia Eller (zemřela roku 2001) nebo argen-tinská herečka Elena Roger, která na plátně ztvárnila Evi-tu Perón. Ve Švédsku, kam na konci čtyřicátých let často jezdila, po sobě zanechala hlubokou stopu, kterou oživi-la Helen Sjöholm adaptací písně L’Hymne à l’amour. Do-konce i v Nizozemsku jí celé album věnovala Conny Van-denbos (zemřela roku 2002). V Německu si Ute Lemper, známá pro své interpretace písní Kurta Weilla i zálibu v kabaretní tvorbě, vypůjčila L’Accordéoniste a převedla ho do jazzové formy. Tutéž píseň si zazpívala i Italka Stefania Miele. V arabských zemích oslovila Edith Piaf zejména Maročanku Nabylu Maan nebo Libanonku Majidu El Roumi či Alžířanku Mucat, která přednesla píseň La Fou-le ve své rodné kabylštině. Umělci se ale nenechávali inspirovat jen hudbou Edith Piaf, pokoušeli se po jejím vzoru tvořit i samot-ná vystoupení. I když se postupem let vzdalovaly od pě-veckých turné, která spojovala úspěch môme, začaly od devadesátých let jisté zpěvačky přejímat podobné kon-cepty představení. Někdy dílo přijmou celé nebo jen částečně, jindy do své tvorby integrují prvky ze života slavné zpěvačky. Jedním z průkopníků tohoto trendu byl Serge Hureau, který dnes řídí Hall de la Chanson. Roku 1993 vydal album Gueules de Piaf, díky němuž ožily i polozapomenuté skladby Edith Piaf, zejména z jejích



začátků a čtyřicátých let, mezi nimiž se objevují i písně Raymonda Assa a Henriho Conteta: Paris-Méditerranée, Browning, Coup de grisou. O dvacet let později už existuje takových představení celá řada a patrně ani není žádoucí představovat celý se-znam. Mezi ty nejzajímavější a nejoriginálnější bychom ale mohli zařadit Madame Anny Pekoslawské, mnohostranné umělkyně francouzsko-polského původu. Je zpěvačkou, ale i talentovanou komičkou, tanečnicí a saxofonistkou, takže prostřednictvím repertoáru Edith Piaf dokáže nád-herně vykreslit dávno ztracenou Paříž… Paříž, kde ješ- tě stála čtvrť gaunerů a hrdlořezů. Ještě překvapivějším počinem je L’Empiafée od Christelle Chollet. Jde o „one woman show“, která svou komickou stránkou drtí klišé spojená s Edith Piaf. Více při zemi se drží představení Piaf, une vie en rose et noir, které představuje klíčové momen- ty ze života legendární zpěvačky (tu hraje Nathalie Lher-mitte, doprovází ji akordeonista Aurélien Noël). Piaf, une vie en rose et noir napsal novinář a rozhlasový moderátor Jacques Pessis, na produkci se podílel Alain Delon.4 Od roku 2005 hra navštívila už několik zemí po celém svě- tě (Itálii, Řecko, Čínu, Rusko) a roku 2013 představe- ní převléklo kabát a ukázalo i Edith Piaf, která se směje a baví. Patricia Kaas, která je zvyklá na velká mezinárodní turné, vyrazila roku 2013 do světa s vystoupením, které navazuje na její album. Turné začalo 5. listopadu 2012 a zahrnovalo i koncerty v sálech, kde měla Edith Piaf svá legendární vystoupení: Royal Albert Hall v Londýně, Car-negie Hall v New Yorku nebo Olympia v Paříži. K šestnácti písním, které najdete v albu, přidala zpěvačka z Lotrinska na scéně osm dalších, například Les Blouses blanches. Kaas chante Piaf zdaleka není obyčejným recitálem. Jde naopak

4 Slavný herec se objevil i v klipu Patricie Kaas, který se promítal na scéně během písně Milord.


19EDITH PIAF

o velmi divadelní spektákl, kde se promítají i neznámé záběry z Edithina života. „Je přítomná během celého představení. Je to pro mě hodně důležité,“ říká Patricia Kaas. „V jednu chvíli ji slyšíte zpívat, je přímo na pódiu… Ne ale v tom smyslu, že by stála za mnou, když zpívám. K tomuhle klišé jsem se nechtěla uchylovat. Cítila jsem potřebu vnést do svého představení i trochu moderního světa. Na pódiu se mnou vystupuje i hiphopový tanečník, který má tak poetickou choreografii, že mi tak trochu při-pomíná mima…“ Dvojsmysl ukrytý v podtitulku představení – Deux voix, deux destins, un hommage (Dva hlasy, dva osudy, jedna pocta) – prozrazuje ambice Patricie Kaas: Vzdát úctu památce Edith Piaf, k níž bývá občas přirovnávána, ovšem bez ztráty své vlastní identity. Byl to hazard, ale to si zpěvačka moc dobře uvědomovala. „Zpívat Piaf je jedna věc,“ prohlašuje. „Pokud ji ale chce člověk skuteč-ně kvalitně interpretovat, musí mít už něco za sebou. I já pocházím z chudé rodiny, musela jsem se prát se životem, zažila jsem těžké chvíle, a přestože jsem nemě-la tak smutný život jako Edith, věřím, že jsem ji dokázala pochopit… Samotu řešila tak, že se obklopovala lidmi, pořádala večírky, pila. Já jsem jiná a odloučení naopak vyhledávám. Neříkám, že jsem smutný člověk, mám v so- bě ale jistý druh samoty, která mě k písním Edith Piaf přibližuje. Tato paralela mi pomáhá žít a vzdát pěknou poctu… V těch dvaceti písních je srdce Patricie Kaas – nekradu emoce Edith Piaf, prožívám je po svém. Dá-vám do těch skladeb všechno, co jsem prožila ve svém osobním životě, a všechno, co jsem se naučila v životě profesionálním, chvíle bolesti i chvíle radosti. Ano, Piaf můžete zpívat i ve dvaceti. Pokud si ale něco zažijete a na vlastní kůži poznáte životní dramata, pak se vám pár písní bude zpívat snadněji. Já nepotřebuji hledat cizí emoce, vystačím si s těmi svými.“ Připomenout padesátileté výročí smrti Edith Piaf a vy-



hnout se přitom klišé znamenalo výzvu. Patricia Kaas se toho úkolu zhostila po svém a do značné míry moder-nizovala hudební univerzum zpěvačky, která roku 1963 odešla ze světa. Dobrodružný život Edith Piaf už převy-právěly stovky lidí, a to na papíře, televizní obrazovce i na divadelním jevišti. Doslova vybízí k hudební kome-dii, která by představovala Edith Piaf v jednotlivých výje-vech oddělených písněmi. Představení Les Amants d’un jour, které vzniklo ve varieté Bobino 24. září 2013, se od tohoto laciného pojetí odvrací a pokouší se o moderni-zaci žánru. Ansámbl tvořený čtrnácti zpívajícími herci a sedmi muzikanty nechce poněkolikáté čerpat ze živo-topisu Edith Piaf a místo toho si za výchozí bod bere jednu z nejznámějších a nejteatrálnějších skladeb reper-toáru slavné zpěvačky. Píseň Les Amants d’un jour 5 (slova Claude Delécluse a Michelle Senlis, hudba Marguerite Monnot), kterou Edith Piaf nahrála 8. února 1956, vy-práví ústy pokojské o lásce, která odkazuje k šedé všed-nosti jejího vlastního života, i o tragickém skonu dvou mladých milenců na pokoji ve špinavém laciném hotelu. Tato hudební komedie, kterou vede Jean-Louis Grinda, ředitel opery v Monte Carlu, vypráví příběh postav pís-ně a zasazuje ho na Montmartre do roku 1957. V rámci této originální myšlenky pak mohli zpěváci představit ty nejznámější písně Edith Piaf. Také zástupci Spojených států amerických chtěli uctít památku pout, která francouzskou zpěvačku k zemi za oceánem pojila, a oslavili padesátileté výročí její smrti po svém. Na 21. září 2013 proto přichystali velký francouzsko--americký koncert v Bacon Theatre v New Yorku (událost přenášela francouzská televize France 2). Mezi pozvanými byli Patricia Kaas, Jean-Louis Aubert, Charles Aznavour, Calogero, Catherine Ringer, Zaz, ale i Madonna, Beyon-

5 Tuto píseň přezpívala roku 1977 Catherine Ribeiro a zařadila ji do alba Les Blues de Piaf. Později si ji vypůjčil Alain Bashung.


21EDITH PIAF

cé, Liza Minelli a Scarlett Johansson. Zatímco Newyorča-né vzpomínku na Edith Piaf uctili honosnou akcí, paměť Pařížanů překvapivě tak hluboko nesahá. I když se po celé Francii pořádaly drobné výstavy a další vzpomínkové akce věnované legendární zpěvačce, starosta Paříže při této pří-ležitosti žádnou zvláštní slavnost neohlásil, jako by zcela zapomněl, že Edith Piaf byla a nadále je tou nejslavnější Pařížankou na světě!


23EDITH PIAF

TAJEMSTVÍ ZROZENÍ(1915–1929)

Píše se rok 1966, nacházíme se v domě č. p. 72 v ulici Belleville ve 20. pařížském obvodu. Na svažitých chod-nících postávají stovky zvědavců. U skromného pětipa-trového domu se sešly i některé významné osobnosti tehdejšího kulturního světa. Mezi nimi stojí i osmase-dmdesátiletý Maurice Chevalier, který se narodil ve čtvr-ti Ménilmontant na vedlejším kopci, šestapadesátiletý ředitel Olympie Bruno Coquatrix, třicetiletý Théo Sara-po, bývalý kadeřník, který se o čtyři roky dříve vydal na dráhu zpěváka. Všichni obdivovali pamětní desku, která byla vyvěšena nad vraty a na níž stálo: „Na schodech to-hoto domu se 19. prosince 1915 ve strašné bídě narodi-la Edith Piaf, jejíž hlas změnil svět.“ Ti tři se u pamětní desky sešli tři roky po smrti slavné zpěvačky, protože byli s jejím životem silně spjati. Chevalier s Coquatrixem ji znali už od roku 1935, kdy zaznamenala první větší úspěch, Sarapo byl jejím posledním manželem. Přihlížející, přátelé, rodina, všichni při tomto výjevu, který připomíná melodrama Eugèna Suea, cítí dojetí. Jedna z největších zpěvaček století se narodila na paříž-ském chodníku. Je však možné, že Edith Piaf nepřišla na svět za až tak bídných podmínek a že i tato událost byla „přibarvena“, aby mohla vzniknout legenda. Nelze však pochybovat o tom, že Edith Piaf se zrodila na ulici… Přesněji: zrodila se tam zpěvačka Edith Piaf.



Toto tvrzení hojně používal Louis Leplée, který ji obje-vil a ukázal světu. Odtud to byl už jen krůček k legendě o narození děvčátka na pařížské dlažbě, čehož se už na počátku Edithiny kariéry chytili jistí novináři. Sama zpě-vačka navíc tento mýtus nikdy nevyvrátila. Zprvu, proto-že díky své vrozené profesionalitě pochopila, že pokud dojemnou historkou o svém narození zabrnká lidem na citlivou strunu, mohla by z toho jen těžit. Později nejspíš proto, že sama přesně nevěděla, za jakých okolností se vlastně narodila. Pravdu se asi nikdy nedozvíme; zpráva o narození hol-čičky nám ale umožňuje navrhnout pravděpodobnou hypotézu. Co tedy říká? Že 15. prosince 1915 v pět ho-din ráno se „v ulici de la Chine narodila Edith Giovan-na, dcera Louise Gassiona, 34 let, povoláním akrobata, a Annetty Giovanny Maillard, 20 let, povoláním zpěvač-ky, s bydlištěm v ulici de Belleville, číslo popisné 72“. Znamená tento zápis, že Edithina matka byla nucena ro-dit na ulici, protože neměla trvalé bydliště? Nabízí se ale také otázka: Kdyby opravdu bydlela v ulici de Belleville 72, proč by svoje dítě rodila přede dveřmi svého domu? Další zajímavost: zmínka o „ulici de la Chine“, kde se Edith Piaf měla podle zápisu narodit. Dočteme se tam také, že přišla na svět v nepřítomnosti otce a že ji na radnici 20. obvodu nahlásila ošetřovatelka Jeanne Crau-zier bydlící v ulici de la Chine 4. Porodila tedy Edithina matka u této ženy? Ne, odpověď je ještě jednodušší. Na této adrese totiž sídlí nemocnice Tenon a její porodnic-ké oddělení. Zápisy samotné nemocnice potvrzují, že k porodu došlo skutečně tam. Řídila jej porodní bába Jeanne Crauzier, které pomáhali dva lékaři Jules De-fleur a asistent Jacques Goviet. Četba lékařské zprávy o porodu nám pak dovolí roz-lousknout další oříšek, a tím je přítomnost otce u Edi-thina narození. Podle fantaskních příběhů různých živo-topisců měl Louis Gassion, toho času voják (probíhala


25EDITH PIAF

zrovna válka), povolení přijet při této příležitosti do Paří-že. Edithin tatínek byl ale pořádný násoska a po cestě se zdržoval v nejrůznějších výčepech, takže prostě nedorazil včas, aby svou ženu odvedl do porodnice. Podle jiných verzí zase včas dojel a v hospodě se zdržel, až když vyrazil pro doktora. Nemůžeme se tedy divit, že takové detaily, hodné románů Emila Zoly, svedly životopisce na scestí. Naneštěstí ale neexistuje ani náznak nějakého důkazu, o který bychom se mohli opřít a tato tvrzení vyvrátit. Podle Bernarda Marchoise, prezidenta Asociace přátel Edith Piaf, je nejpravděpodobnější, že Louise Gassiona jednoduše zdržely vojenské povinnosti, a proto tou do-bou nebyl v Paříži. Edith tedy byla dcerou akrobata a zpěvačky. Louis Gassion se narodil 10. května 1881 ve Falaise (v depar-tementu Calvados), což je vesnička v Normandii, kde jeho rodina žila po několik generací. Louis se věnoval tradičnímu rodinnému řemeslu, tedy cirkusáctví. Jeho otec Victor byl krasojezdec, dvě z jeho sester také provo-zovaly akrobacii a sám Louis byl hadím mužem a antipo-distou. Jinými slovy, byl natolik ohebný a pružný, že se dokázal zkroutit do nepřirozených poloh, uměl chodit po rukou a nohama přitom žonglovat. S Annettou (Anitou) se Louis seznámil krátce před vypuknutím první světové války. Edithině matce tehdy táhlo na devatenáct, a ne na šestnáct, jak manželé tvrdili později. Byla zpěvačkou a příležitostně prodávala nugát, aby vyšla s penězi. Akrobat s perfektní figurou ji svedl, ačkoli byla o dobrých patnáct let mladší. Zanedlouho však musel narukovat a přidat se ke svému regimentu v Sens. Právě v této malé vesnici v departementu Yonne dvojice 4. září 1914, tedy jen pár dní po vypuknutí první světové války, uzavřela manželství. Annetta nebyla žádnou velkou umělkyní. Pod pseu-donymem Line Marsa zpívala po ulicích. O jejím reper-toáru toho moc nevíme, ale herec Michel Simon, který



se s ní v mládí seznámil, tvrdil, že měla nádherný hlas. Line Marsa ztratila velmi brzy otce a žila jen se svou mat-kou, Kabylkou Emmou Saïd ben Mohammed. Ta zamla-da vedla pod uměleckým jménem Aïcha bleší cirkus, později se živila jako služka. Annetta alias Line dceři vybrala jméno na počest Edith Cavell, anglické dělnice, kterou o dva měsíce dříve Němci zastřelili za špionáž. Když se dítě narodi-lo, zůstala s ním sama. Byla pořád manželkou Louise Gassiona, ten ale bojoval ve válce a do Paříže jezdil, jen když dostal opušťák, což se nestávalo často. Během jed-né z těchto vzácných návštěv mladá matka otěhotněla podruhé. A tak se 31. srpna 1918 Gassionovým narodilo druhé dítě, Herbert Gassion. Edith ale neměla čas svého bratříčka poznat. Když se Louis Gassion vrátil po skončení války do Paříže, vydě-silo ho, v jaké špíně jeho dcerka vyrůstá. Zjistil, že Line zpívá kvůli přivýdělku po ulicích a dceru zcela svěřila do péče své matky Aïchy, která bydlela hned naproti, v ulici Rébeval 91. Cvičila bývalá principálka blešího cirkusu své roztomilé hmyzí svěřence doma? Kdo ví…? Různá svědectví však vypovídají, že se tahala po hospodách a životní potřeby své vnučky ignorovala. Louis nemusel čelit velkému odporu a protestům Li- ne, u níž se mateřský instinkt nikdy příliš nevyvinul, ani Aïchy, a vyrval malou Edith ze špíny Belleville. Chtěl se ale vrátit ke svému životu potulného akrobata, a o tříletou dceru se tak nemohl starat. Rozhodl se tedy, že ji pošle do Normandie ke své matce, která si na chleba nevydělávala zrovna počestně. Edithina babička z otcovy strany opustila Falaise a přestěhovala se do Bernay v departementu Eure, kde v ulici Saint-Michel 7 vedla vykřičený dům. Edith se tedy jako mávnutím kouzelného proutku přesunula z bídy a nuzoty Paříže do nevěstince v Normandii. Obyvatelky vykřičeného domu jí sice nebyly dobrým mravním pří-


27EDITH PIAF

kladem, daly jí ale lásku, jakou do té doby nepoznala. Edith se stala miláčkem těchto dam a v Bernay prožila tři víceméně šťastné roky v prostředí venkovské prostitu-ce, jak ho popsal Guy de Maupassant v povídce U Tellie-rů. Tehdy také Edith prožila svou jedinou zkušenost se školou. Tamní učitelka, paní Laperruque, o ní mluvila jako o „pilné žačce, která si rychle zapamatovala všech-no, čemu se zrovna učili“.6

V pěti letech začala mít malá Edith problémy se zra-kem. Lékař u ní diagnostikoval zánět rohovky v obou očích. V budoucnu se našlo dost autorů, kteří pomocí této historky chtěli Edithino dětství opříst legendami. Podle nich Edith oslepla, zrak se jí ale zázračně vrátil poté, co se obyvatelky nevěstince z Bernay vydaly na pouť do Lisieux, aby se modlily ke svaté Terezii. „Pravda ale byla úplně jiná,“ vyprávěl později Raymond Asso, první textař Edith Piaf, který poznal i její babičku z Bernay. „Kvůli tomu zánětu jí doktor zavázal oči obva-zem, a tak Edith prožila dlouhých šest měsíců v naprosté temnotě. Jednoho dne doktor prohlásil: ‚Tak se na to po-díváme,‘ a Edith zvolala: ‚Já vidím!‘“ (France Soir, 30. září 1959). Jestliže tedy dámy z vykřičeného domu vyrazily do Lisieux (v srpnu 1921), pak proto, aby svaté Terezii podě-kovaly za uzdravení své milované Edith. Uzdravení ale podle legendy mělo ještě jiné následky. Když se holčičce navrátil zrak, mohla znovu hledět na morálně nevhodné výjevy ze života nevěstince. Místní farář prý prohlásil, že už je příliš stará na to, aby mohla nadále setrvávat v místě hříchu, a začal tlačit na jejího otce, aby si ji odvedl. A tak roku 1922 Louis Gassion definitivně odvedl Edith z veřejného domu v Bernay. Bylo jí tehdy šest let

6 Slova učitelky madame Laperruque citoval Bernard Marchois v knize Edith Piaf, emportée par la foule, nakladatelství Vade Retro, 1995.



a s otcem zůstala až do roku 1929. Během těch sedmi let s ním cestovala po Francii a do jisté míry si sama osvo-jila řemeslo potulných umělců. Zprvu se Louis Gassion přidal k ansámblu cirkusu Caroli. Edith, která otce na turné doprovázela, začala vést život v rytmu neustálého stavění a bourání šapitó i přesunů z místa na místo. Louis byl ale silnou osobností a život ve velké cirkusové rodině se mu zanedlouho začal zajídat. Rozhodl se proto, že se bude světem protloukat na vlastní pěst. Bezpochy-by totiž poznal, jaký trumf pro jeho řemeslo představuje malá holčička po jeho boku, a tak zatímco předváděl po ulicích svoje kousky, malá Edith obcházela diváky s klo-boukem v ruce a vybírala peníze. Také Edith brzy došlo, že pokud má být otci opravdu přínosem, musí publikum co nejvíc dojmout a zahrát na strunu jeho šlechetnosti. Život nebyl žádné peříčko a bydlení v maringotce jako za časů v cirkuse Caroli odzvonilo. Když měli Louis s Edith dobrý den, mohli si zaplatit pokoj v hotelu, když naopak vybrali málo, museli se spokojit s noclehem na ulici. Louis, který nám může připomínat siláka Zampana z Felliniho filmu Silnice, udržoval se svou dcerkou vztahy, v nichž se mísila hrubost s bezmála sadistickou přísností. Patrně věřil, že se žádná výchova nevyrovná tělesným tres-tům, a tak nikdy nešel daleko pro pořádnou ránu, kdy-koli se mu zdálo, že se Edith při představení dostatečně nečinila nebo zlobila. Tato zkušenost s fyzickou surovostí patrně později ovlivnila Edithiny vztahy s muži. Ve snaze rozšířit obsah svého akrobatického vystoupe-ní, donutil Louis svou dceru, které tehdy bylo devět let, aby lidem zpívala. Napříště tedy Edith zpívala jedinou píseň, kterou znala: francouzskou hymnu, Marseillaisu od Rougeta de Lisle. Tento pokus se skutečně vyplatil a mladičká zpěvačka od té doby přispívala do rodinné kasy pravidelně. Během těchto let na cestách sice ztratila veškerý kon-takt se svou matkou, na úplnou absenci ženského prvku


29EDITH PIAF

si však stěžovat nemohla. Louis Gassion platil díky své impozantní figuře a výřečnosti za neodolatelného svůd-níka. A když si vyhlédl mladou ženu, která se mu líbila, skončil s ní zanedlouho v posteli… Pokud tedy nějakou zrovna měl. Jelikož se ale neustále přesouvali z místa na místo, musel své svůdnické schopnosti opakovaně uplat-ňovat večer co večer. Ve snaze prodloužit životnost svých lásek podával si akrobat inzeráty do novin. Nehledal v nich ale manželku, nýbrž jakousi pečovatelku, která by se postarala o dceru a při té příležitosti i o jeho potře-by. Během putování po Francii se tedy Edith seznámila s celou řadou nevlastních matek. Na některé si odnesla příjemné vzpomínky, na jiné už méně. Tyto svazky, které se během cestování řetězily, většinou netrvaly dlouho, protože život potulného akrobata nebyl nijak jednoduchý. Velmi často se stávalo, že po několika měsících taková „pečovatelka“ vrátila zástěru a nechala akrobata s dcerou, ať si jdou vstříc novým zážitkům sami. Jednoho dne v Nancy se však Louis seznámil s jistou Georgette L‘Hote,7 do níž se zamiloval. A to natolik, že se rozhodl pověsit potulný život na hřebík a usadit se v Pa-říži. Došlo k tomu roku 1930, kdy bylo Edith čtrnáct let. Když se vrátili do ulice de Belleville 72, založili si Louis s Georgette domácnost. O rok později se jim narodila Denise, Edithina nevlastní sestra. Tou dobou už s nimi však dospívající zpěvačka nežila. Během roku se rozhod-la, že si na živobytí bude vydělávat úplně sama a že se po-staví na vlastní nohy.8 Zůstala ale ve stejné čtvrti. Vlastně se odstěhovala jen naproti, do čísla 11 v ulici de Belleville. Díky tomu na ni mohl otec i nadále tu a tam dohlížet.

7 Někteří životopisci o ní hovoří jako o Jeanne.8 Tuto touhu po nezávislosti Edith Piaf prokázala už před návratem

do Paříže. V jistém televizním vystoupení v padesátých letech se zmínila o útěku, k němuž se rozhodla, když putovala se svým otcem. Ztratila se mu prý v Saint-Jean-de-Maurienne v Savojsku a utekla do Bernay v Normandii.



A co se stalo s její matkou? V rodině Gassionových se znovu objevila během rozvodového řízení, které Louis roku 1929 vyvolal. K rozvodu došlo 4. června téhož roku a soud rozhodl, že o malou Edith bude nadále pečovat otec. Tohle rozhodnutí je blíže vysvětleno v rozvodovém spisu: „Pan Gassion tvrdí, že v roce 1916 jej paní Gassio-nová opustila a od té doby měla hříšné poměry s několi-ka různými muži. Že čtyři roky žila s jistým panem H. Že paní Gassionová už deset let o svou dceru nejeví žádný zájem. Že na spořádaný život už dávno rezignovala…“ Louis Gassion pak už Belleville neopustil a skonal v ma- lém bytečku v ulici Rébeval, jen pár kroků od bytu, kde Edith jako malá žila s babičkou Aïchou. Až do jeho smrti 3. března 1944 udržovala Edith Piaf s otcem vřelý vztah. Neustále dohlížela na to, aby mu nic nechybělo, věnovala mu také měsíční rentu. Peníze dávala i své matce, která s ní znovu navázala kontakt, když zjistila, že se z její dcery stala hvězda. Vztah slavné zpěvačky s Line Marsou však byl mnohem komplikovanější a bolestivější a lze se do-mnívat, i když to Edith Piaf nikdy zcela nepotvrdila, že jí nikdy nepřestala vyčítat, že ji jako malou opustila. V knize, která vyšla třicet let po smrti Edith Piaf, zve-řejnila Danielle Bonel, poslední asistentka slavné zpě-vačky, pár dopisů, které zaslala Line Marsa své dceři během okupace. Objevujeme v nich odevzdanou ženu, která si neustále stěžuje na hlad a žádá Edith, aby jí něco poslala. Žena, která se často jen přesouvala z hospicu v Nanterre do vězení Roquette, 22. ledna 1944 napsa-la: „Jak ráda bych se přestala toulat po ulicích, jak ráda bych žila stejně jako všichni ostatní. Ten věčný strach z vězení, protože dneska se všechno trestá dvěma až tře-mi měsíci za mřížemi. Už nikdy se tam nechci vrátit.“9

Line Marsa zemřela o rok později, přesněji 6. února

9 Z knihy Marca a Danielle Bonelových Edith Piaf, le temps d’une vie, nakl. Fallois, 1993.


31EDITH PIAF

1945. Nikdo nepochyboval, že se předávkovala droga-mi. Lidé ji našli, když se v agonii svíjela na ulici, pak byla převezena do nemocnice Bichat. Je pochována na hřbitově Thiais. Edith Piaf nikdy nenechala její ostatky převést do rodinné hrobky na hřbitově Père-Lachaise, kde sama leží, přestože slibovala, že tak učiní.



ZPĚVAČKA ULICE(1930–1934)

Patnáctiletá holka, samotná ve velkoměstě. Přímo se na-bízí, abychom tato slova použili pro popis Edithiny situace poté, co opustila ochranný dozor svého otce. Jen- že i v tomto případě je situace poněkud odlišnější. Už jen proto, že tehdy čtvrť Belleville nepřipomínala Paříž tak jako dnes. K hlavnímu městu byla připojena sotva šedesát let a do značné míry si udržovala svůj vesnický charakter. Kromě malebného vzhledu, strmých a občas křivolakých uliček nebo dlážděných dvorků se Belleville od ostatních pařížských čtvrtí odlišovala specifickou po-pulací. Žili tam vesměs obyčejní chudí lidé, tedy potom-ci dělnických rodin, které za druhého císařství vyhnaly z centra Paříže práce barona Haussmanna, a četní po-tomci venkovanů ze všech francouzských krajů,10 kteří v metropoli hledali práci. Následovalo hned několik imigračních vln, které do ulic Belleville přivedly Italy, imigranty z Magrebu a Číňany. Belleville, kde dospívala mladá Edith, byl chudou čtvrtí s chátrajícími rozpadajícími se domy, ale také lido- vou čtvrtí se vším, co k tomu patří, tedy i s výrazným po-

10 To byl také zcela jistě důvod, proč takzvaní „Parigots“ vyslovovali hlásku „r“ tak, jak to můžeme slyšet na nahrávkách Maurice Chevaliera nebo Damie. Od třicátých let se tento zvyk vytrácel a přízvuk Edith Piaf se už od pařížské francouzštiny prakticky neliší.


33EDITH PIAF

citem sounáležitosti. A tak se mladá dívka, která právě vstoupila do neznámého města (opustila ho ve třech le-tech), celkem rychle rozkoukala a stala se součástí ulic, kde se stýkala s dělníky, drobnými umělci i zlými hochy, kterým se tehdy říkalo apaches (Apači). Dospívající Edith musela začít řešit, jak se uživí. Pusti-la se tedy do hledání práce na příslušném úřadě (před-chůdci dnešního úřadu práce Pôle). Zanedlouho dosta-la místo v mlékárně. Do zaměstnání sice nastoupila, po několika dnech z něj však zase odešla. Po dalších dvou třech podobných pokusech si uvědomila, že se bude mu-set vydat jinou cestou. Její spolupráce s potravinářstvím se tímto ukončila. A je to celkem pochopitelné. Edith nikdy ve svém okolí neviděla, že by byl někdo zaměstna-ný, nota bene že by ke svému zaměstnání přilnul. Zcela přirozeně se tedy rozhodla následovat příklad svých ro-dičů a věnovat se pouličnímu umění, které pro ni zna-menalo ten nejjednodušší způsob, jak se uživit. Od onoho dne, kdy akrobatické vystoupení svého otce doprovázela zpěvem francouzské hymny, se naučila pár dalších skladeb, které se ve dvacátých letech hrály. Písně se tehdy ještě nešířily rádiem nebo gramofonem, který vlastnili jen ti nejzámožnější, mezi lidi se dostávaly prostřednictvím okruhu pouličních zpěváků. Ti novin-ky znali díky malým sešitkům, které vydávala hudební nakladatelství. Některé písně se tedy anonymně šířily po ulicích a teprve po letech je nějaká hvězda nazpívala. To byl i případ písně Nuits de Chine, kterou na konci dvacátých let nahrál Louis Lynel. Lidé ale tenhle song znali už od roku 1922. Tento koncentrát exotického kýče s „lascivním nápěvem a textem odkazujícím ke ku-řákům opia a smyslnosti exotických konkubín,“11 převza- la Edith Gassion do svého repertoáru už před návratem do Paříže. Byla tedy ještě dítě. A nabízela ji svým po-

11 Y’a d’l’amour en chansons, nakladatelství Larousse, 2002.



sluchačům i o několik let později, když začala zpívat ve dvorech a na ulicích Belleville. Ve snaze rozšířit si repertoár přejala mladičká uměl-kyně i pár skladeb dvou slavných zpěvaček Fréhel a Da-mie, kterým tou dobou bylo už přes čtyřicet. Tu nejstarší z písní, které si Edith vypůjčila, Sur les bords de la Riviera, napsal Léo Daniderff (přezdívalo se mu Falešný Rus) a vznikla ještě před první světovou válkou. Právě tato píseň proslavila Fréhel, tehdy krásnou mladou dívku jménem Pervenche. Zcela zmizela ze scény a objevila se až o deset let později na francouzské ambasádě v Kon-stantinopoli, neboť ji z Turecka vypověděli kvůli nezří-zené toxikomanii. Do Paříže se kdysi krásná Pervenche vrátila jako Fréhel, uštěpačná matrona, která znovu za-znamenala úspěch roku 1925 díky písni Comme un moi-neau. Kromě titulu (v překladu „Jako vrabčák“) musel budoucí Edith Piaf zaujmout i celý zbývající text písně, který popisuje život mladé dívky:

On s’accoutume à ne plus voir La poussière grise du trottoir Où l’on se vautre Chaque soir sur l’pavé parigot On cherche son pain dans le ruisseau.

Zvykneš si, přestaneš si všímat šedého prachu na chodníku, kde se povalujeme každý večer, na pařížské dlažbě, v jejíchž stružkách hledáme kus žvance.*

Od Fréhel si Edith Piaf vypůjčila i J’ai l’cafard, která vznikla roku 1927. Tuto píseň jí prý zakázali zpívat čet-

* (Stejně jako u všech dalších úryvků z písní v této knize jde o doslovný překlad, nikoli přebásněný text, pozn. red.)


jean-dominique brierre edith piaf

Documents