U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 1 2 7 7 2

Menší knížka o německých spisovatelích z Čech a Moravy

Pavel Kosatík

Text © 2001 Pavel KosatíkGrafická úprava a sazba © Lukáš Vik, 2015

Obálka © Štěpán Marko2. vydání © 2015 Dita Hradecká, Lublaňská 9, 120 00 Praha 2

http://www.kosatik.euISBN ePub formátu: ISBN 978-80-906199-3-7ISBN mobi formátu: ISBN 978-80-906199-4-4ISBN PDF formátu: ISBN 978-80-906199-5-1

Konverze do elektronických formátů:webdesignér Lukáš Vikhttp://www.lukasvik.cz

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Slovo úvodemNěmecká literatura z českých zemí: vyslovíme-li

těchto pár slov, zpravidla se nedokážeme ubránit pocitu melancholie, který je doprovází. Svět, jenž dal této literatuře vzniknout, svět česko-německo-židovského stýkání a potýkání, před přibližně šedesáti lety zanikl; nadvakrát, nejdřív v roce Mnichova, a podruhé, definitivně, v roce 1945. Číst staré německé spisovatele z Čech a Moravy proto dnes dost dobře nelze bez pocitu ztráty: zmizely nejen reálie jejich minulého světa, ale vytratily se i nové duchovní plody starého kulturního střetávání.

Je ale pocit tragičnosti tím jediným či hlavním, co tato literatura čtenářům odkázala? Pisatel těchto řádků se domnívá, že ne, v českém prostředí jistě ne. Je toho názoru, že německé literatuře z Čech a Moravy je právě v zemi jejího původu stále upíráno postavení, které jí právem náleží, a že je tento dluh potřeba splatit. Že jsme – většinou bez zlé vůle, často prostě proto, že jsme nechtěli anebo nebyli schopni vidět – zapřeli existenci mohutného literárního proudu, který se ve svých špičkách většinou vyrovnal špičkám literatury české, občas je dokonce předčil – a který existoval souběžně s literaturou českou déle než šest staletí. A že se

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 1 2 7 7 2

navíc jedná o literaturu, která se právě nás, Čechů, bytostně týká – protože nám umožňuje lépe, v jakémsi zrcadlovém obrazu, poznat svou vlastní minulost.

O jménech, jako je Kafka, Rilke nebo Werfel, asi těžko bude sporu. Hůř už však v českém prostředí byli přijímáni autoři jako třeba Ferdinand von Saar, v jehož prózách lze nalézt totéž existenciální zahloubání jako v nejlepších povídkách Nerudových, nebo Marie von Ebner-Eschenbach, velká realistická vypravěčka z Moravy, u nás téměř neznámá – protože na rozdíl třeba od Boženy Němcové, s níž snese plné a důstojné srovnání, nepsala česky. Desítky jmen spisovatelů, kteří žili v téže zemi jako jejich čeští současníci, čerpali z jejího étosu a zachytili život jejích obyvatel stejně jako autoři české řeči, jsou vzhledem ke své jazykové odlišnosti českým čtenářům buď zcela neznámí, nebo jejich recepce v českém prostředí naprosto neodpovídá významu jejich díla. (Knihy jednoho z největších „českých Němců“, Adalberta Stiftera, jsou toho příkladem: Stifterův klíčový román, Pozdní léto, vyšel za sto třicet let, která uplynula od spisovatelovy smrti, jen v jediném českém překladu.) Navzdory mnohému, co bylo vykonáno, mezery jsou stále netušené, neznalost

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 1 2 7 7 2

nesmírná. Neznalost literatury, napsané sice v jiném jazyce, vážící se však k této zemi.

Tato menší knížka chce čtenáři poskytnout základní orientaci v dané oblasti a zároveň je koncipovaná tak, aby čtenář, kterého text případně zaujme, si mohl najít a přečíst celé to či ono konkrétní dílo. Proto jsou přímo v textu uváděny odkazy k českým překladům a za každou kapitolou je uveden stručný seznam doplňující literatury. (Týká se to knih vydaných po roce 1848. Do té doby byly překlady spíš raritou – znalost němčiny se u českého čtenáře předpokládala automaticky.) Snad tato příručka pootevře svět německé literatury z Čech a Moravy dalším čtenářům – podobně jako se to před lety podařilo, k jeho velké radosti a štěstí, jejímu autorovi.

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 1 2 7 7 2

LITERATURA DO ROKU 1848Za nejstaršího německého spisovatele, jenž

působil v českých zemích, bývá většinou pokládán básník REINMAR von ZWETER. Žil v první polovině 13. století a někdy ve třicátých letech, brzy poté, kdy na trůn nastoupil český král Václav I., se Reinmar objevil u jeho dvora, zřejmě nikoli bez přispění královy manželky Kunhuty Štaufské. Reinmar von Zweter nebyl původem z Čech; jeho úkolem bylo zavést u přemyslovského dvora vysokou básnickou kulturu německých potulných pěvců, minnesängrů, a povznést tak poměry u pražského dvora po vzoru vyspělých aristokratických dvorů západní Evropy. S výsledkem svého působení Reinmar nebyl moc spokojen; podle jeho veršů ho poměry v Čechách spíš zaskočily.

Král, země – dobré obojí.Jen jedno mrzí mě: mé verše obstojí,až když je schválí král. Pak teprv zem též tleská.[1]

Mít u dvora mistry pěvce bylo ve 13. století stejně spolehlivou známkou vkusu jako pořádání rytířských turnajů. Minnesängři podobně jako rytíři vnášeli mezi českou šlechtu ducha ušlechtilých mužných ctností, odvahy, úcty k ženám atd. U

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 1 2 7 7 2

přemyslovského dvora se němečtí básníci i rytíři objevili v době, kdy politický význam českého státu prudce vzrostl a kdy přemyslovští panovníci zatoužili dát své moci výraz i v jejím vnějším lesku. Zanedlouho po Reinmarovi se tedy v Praze objevil i básník SIGEHER, jenž doprovázel při válečných výpravách Přemysla Otakara II. a zbásnil jeho bitevní úspěchy; vrcholné Přemyslovo období oslavil ve verších i FRIEDRICH von SONNENBURG. ULRICH von ETZENBACH se objevil u dvora v posledních letech Přemyslovy vlády, a tak svůj záměr oslavit panovníka ve formě německy psané Alexandreidy dokončil až po králově tragické smrti. Epos měl úctyhodný rozsah osmadvaceti tisíc veršů a jeho autor vstoupil do historie jako první známý německy píšící básník, jenž prokazatelně pocházel z českých zemí.

Přemyslova nástupce Václava II. oslavil Ulrich von Etzenbach v dvorské románové legendě Wilhelm von Wenden (asi z roku 1292) a zřejmě i jeho zásluhou se z Václavova dvora stal na několik let azyl přející rozvoji dvorské a milostné lyriky, kde vedle sebe působilo několik autorů včetně samotného krále – jehož německy psané milostné verše se pro svou obsahovou původnost a formální vybroušenost čtou i po sedmi staletích.

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 1 2 7 7 2

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

S koncem přemyslovské vlády se německá dvorská kultura šířila z královského sídla také do některých sídel šlechtických, takže například u dvora pánů z Lichtenburka ve východních Čechách mohl HEINRICH von FREIBERG po roce 1297 zkomponovat báseň Ritterfahrt Johanns von Michelsberg (Rytířská jízda Jana z Michalovic), opěvující úspěšné vystoupení českého šlechtice na rytířském turnaji v Paříži.

Za vlády Jana Lucemburského tvorba německých básníků v Čechách a na Moravě upadá a znovu se zlepšuje až za Karla IV., v jehož dvorské kanceláři vznikají dokumenty psané nejlepší němčinou své doby. Brzy nato přichází dokonce vrchol předreformační německé literatury z českých zemí, dialog Ackermann aus Böhmen od JOHANNESE von SAAZ (Jana ze Žatce), vzniklý počátkem 15. století (Oráč z Čech, česky 1985). Hádání muže, kterému náhle zemřela mladá žena, se Smrtí je konfrontací dvou postojů: prvního, lpějícího na životě s jeho radostmi i starostmi, a druhého, který zdůrazňuje pomíjivost pozemských hodnot.

Mlátek za valoun zlata, kost za topas, oblázek za rubín pokládá blázen; stodolu hradem, Dunaj mořem, krahulce sokolem nazve jen bloud. Tak i ty

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 1 2 7 7 2

chválíš, čím oko se těší, příčiny nezvažuješ; protože nevíš, že všechno, co je na světě, je buď žádost těla nebo žádost očí nebo pýcha života. Tělesná žádost tíhne k slastem, chtivost očí k statkům a jmění, pýcha života k poctám. Statky s sebou nesou lakotu a hrabivost, slast plodí vilnost a necudnost, pocty přinášejí zpupnost a chlubivost. Ze statků vzchází vždy troufalost a strach, z rozkoše špatnost a hřích, z pocty ješitnost a chvástavá slova. Kdybys to pochopil, shledal bys na celém světě marnost; a kdyby tě potom postihla milost či bolest, přetrpěl bys je smířen, nevyčítal bys ani nám.[2]

Husitstvím začíná v německé literatuře Čech a Moravy období úpadku, který na čas pominul až v průběhu 16. století, kdy se vlivem reformace rozvíjí německy psaná literatura náboženská. Ve století následujícím se však většina „oficiální” literatury vrátila k latině, a tak německý vliv zůstal v období baroka omezen hlavně na literaturu určenou pro lid a divadlo (první divadelní budovu v Praze postavil hrabě Sporck na dnešním náměstí Republiky krátce po roce 1710). Typickým lidovým autorem německé literatury z Čech byl v 18. století nesmírně populární vypravěč hrůzostrašných příběhů CHRISTIAN HEINRICH SPIESS (1755

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 1 2 7 7 2

Freiberg – 1799 Bezděkov u Klatov), považovaný za otce kolportážního (senzacechtivého a napínavého) románu. Spiesse fascinovaly obskurní zjevy – šílenci, sebevrazi, duchové –, o nichž na Šumavě, kde žil, nacházel spousty báchorek. Ty při svých výpravách sbíral, zapisoval a posléze vydával: v podobě čtyřsvazkových Biographien der Wahnsinnigen (1795, Životopisy šílenců) nebo rovněž čtyřsvazkových Die Berggeister (1797, Skalní duchové, česky 1798); česky od něj vyšla naposled v roce 1941 „pověst ze čtrnáctého století” Kamenné svatební lůžko. Z českých autorů Spiesse uznávali například Jakub Arbes či Josef Váchal.

Jako vedlejší, původně neplánovaný produkt osvícenství a josefinských reforem – a jako jedna z forem odporu vůči sílícímu vídeňskému centralismu – vznikl v poslední třetině 18. století pojem češství, jenž však měl v té době zcela jiný nežli národnostní obsah. Šlo o pojem zeměpisně-historický: „Čechem” měl být ten, kdo žil na historickém území Koruny české, ať už mluvil českým či německým jazykem. Jen díky tomuto chápání pojmu se mohlo stát, že prvními českými buditeli, předchůdci procesu, jenž měl být později nazván národním obrozením, byli Němci – a na prvním místě německy píšící literáti z českých zemí,

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 1 2 7 7 2

žádající větší míru zemské nezávislosti na Vídni. Většinou se jednalo o učence působící na pražské německé univerzitě nebo v různých mnišských řádech – jako byl GELASIUS DOBNER (1719 Praha – 1790 Praha), původem Němec, jenž se však naučil česky, cítil se Čechem a je považován za zakladatele českého dějepisectví, na něhož později navazoval Palacký. Významným učencem byl KARL HEINRICH SEIBT (1735 Marienthal – 1806 Praha), první nejezuitský učitel na pražské filosofické fakultě, který tam zavedl přednášky v němčině na místo dosavadních latinských. Muži, jako byl kulturní historik NIKOLAUS ADAUKT VOIGT (1733 Horní Litvínov – 1787 Mikulov), estetik a klasický filolog AUGUST GOTTLIEB MEISSNER (1753 Budyšín – 1807 Fulda) nebo zakladatel Soukromé společnosti v Čechách pro rozvoj matematiky, vlasteneckých dějin a přírodních věd (předchůdce pozdější Akademie věd) a vůdčí duch týdeníku Prager gelehrte Nachrichten (Pražské učené zprávy) IGNÁC ANTONÍN BORN (1742 Karlovský Bělehrad – 1791 Vídeň), vkomponovali do novodobého českého zemského („böhmisch”) vlastenectví i dobové učení Herderovo o nadějných historických perspektivách slovanských národů. Na toto učení pak navázali nejenom jejich němečtí

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 1 2 7 7 2

žáci, ale i badatelé, kteří začali vytvářet koncepci novodobého českého národa na české straně – František Martin Pelcl, autor Stručných dějin Čechů od nejstarších dob, Karel Ignác Thám, autor Obrany jazyka českého a česko-německého slovníku, jeho bratr Václav, divadelník a editor prvního českého almanachu, Básní v řeči vázané, a přirozeně i vůdčí osobnost českého národního obrození Josef Dobrovský.

Ze stejného osvícenského a později romantického zdroje, který zrodil vlastenectví německé, se tedy zrodilo i vlastenectví české. Jak napsal ve dvacátých letech 20. století český filosof Emanuel Rádl:

„Lid československý“ a „Deutsches Volk“ … jsou bratři, jejichž rodištěm jsou zamžené nivy německé mystiky.[3]

Na utváření vcelku harmonických česko-německých poměrů v prvních desetiletích 19. století měl velký vliv i básník Johann Wolfgang Goethe, který v rozmezí let 1785–1823 celkem sedmnáctkrát pobýval v Čechách – a dohromady tam strávil tři roky života, z největší části v Karlových Varech. Goethův vliv určoval, jak bude

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 1 2 7 7 2

„český živel“ v německém prostředí a německými literáty vnímán. Je pravda, že Goethe považoval Čechy za součást německé země – ovšem pouze geograficky a politicky, nikoli po národnostní stránce. Je také pravda, že z českých zemí znal dobře jen Karlovy Vary a některá další města v severních a západních Čechách; kupříkladu v Praze nikdy nebyl. Byl přesvědčen, že obyvatelstvo českých zemí tvoří dvě jazykově od sebe oddělené skupiny: plebs mluví česky a vyšší a vzdělanecké vrstvy německy. Z češtiny sám znal jen několik slov – přesto jeho zájem o český svět byl hluboký a obsáhl několik tematických oblastí. Zakladatel české germanobohemistiky Arnošt Kraus takto tlumočil Goethova slova:

Vedle českého jazyka trvá nyní německý v Čechách jako skutečně domácí a má rozhodnou převahu v kruzích vědeckých a vzdělaných. Největší počet knih a časopisů vychází v něm. Ale český jazyk trvá taktéž v plné síle, a knihy, časopisy, létavé spisy pro lid často v něm se tisknou… Zachování a oživení literatury, jejíž jazyk v úzké hranice se uzavírá, byl dlouhou dobu skoro jen nižšímu lidu přenechán a musí závodit s jazykem státu a vzdělanosti částečně zdomácnělým, přes veliké země daleko rozšířeným,

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

je zajisté chvályhodné počínání, které vyžaduje rovně sebezapření jako síly a obratnosti.[4]

Goethe se zajímal o českou (v českých zemích vzniklou) poezii, pochvalně se například vyjádřil o Ebertově básni Vlasta, o níž ještě bude zmínka; z české poezie znal (v německých překladech) úryvky z Kollárovy Slávy dcery a některé Čelakovského národní písně, přebásnil úryvky z Rukopisů a podobně. Soužití českých a německých básníků viděl Goethe podle všeho neproblematicky:

O spolužití dvou sfér jazykových a básnických poskytují nám Čechy nyní zajímavý obraz, v němž při největším rozdílu, jejž už vyjadřuje rozdíl mezi němčinou a slovanštinou, jeví se přece nejtužší spojení. Neboť, nemohou-li čeští básníci, i když sledují staré vzory, vyhnout se tomu, aby nebyli smýšlením, výrazy, tvary a vzděláním přece jen Němci, jsou naopak němečtí básníci v Čechách rozhodnou náklonností a stálým vracením se k staronárodnímu v pravém smyslu českými.[5]

Goethe doporučoval vracet se k nejstarším českým literárním pramenům a čerpat z nich v nové, česky i německy psané literatuře. Čechům doporučoval, aby vybudovali vlastní silnou

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 1 2 7 7 2