M I L O Š Š E J N

G R A N D G / M I S C E L L A N E A

The National Museum of Agriculture Prague2006

M I L O Š Š E J N

G R A N D G / M I S C E L L A N E A

The National Museum of Agriculture Prague9/2 – 12/3 2006

The TouchpeopleEssay on National Museum, soul considered as a collection and on bowls of Miloš Šejn

“I shall never reach the placeWhere during July night a tree extendsI know that and the summertime night still teaches me” Jan Skácel, Czech poet

Caution and distrust are a good start in a world where every deter-gent cleans whiter than another, where every bank believes it is the model of security and the authorities speak a language which first has to be translated from Czech to Czech, than cleared of promises and the deadlines have to be multiplied. After all, why should we be-lieve Miloš Šejn more than the State Bank governor? And what ac-tually is the Conceptual Media School led by Miloš Šejn since 1990 at the Academy of Fine Arts in Prague, until recently managed by the suspicious character of Milan Knížák?A student who finally gets himself into the Academy at the fifth at-tempt can be an unreliable lunatic, but he can make an authentic drawing of a nose. If he doesn’t draw noses, it is not because he would not be able to do it, but he has a reason that makes him draw fire lines with a burning branch in the night, or establish a private, thus incommunicable, relationship to the Japanese Cypress, the colour blue or, an extreme case, the square root of three (which has been, since the Gnostic times, as irrational a number as the universe itself). Then the student enrolls in a studio of his own choice and starts to search for himself. Each term he may change studios and professors. This is what makes the Academy special: most schools give you a qualification, some even provide education (the satura-tion which remains after you have forgotten all the facts), but the Academy seems to be here not only to teach the students how to recognize the proper end of the brush or pencil or to paint in ink, but also to discover themselves and know what to do with the dis-covery. Some often take a shortcut and find their style earlier than themselves, but this is just not the case in Miloš Šejn’s studio.The people who come here have a different or more intense way of thinking than others, or they are the people of touch. The classical painting or drawing is a translation of a more or less real outer or inner world into the expression of the painting. Many artists do not find the restrictions posed by the technique and colour so difficult and some, on the contrary, are able to use it to their advantage (or use it to the advantage of the object). But for the people of touch, drawing is a barrier. It is the same as if you were to stroke a dog with gloved hands. This concept is about touching the unhindered by tools, making it clear without the brush. Hand, stalk, waterfall or landscape can be the tool.However, there is another question: this is a time more clever and

elegant than wise and beautiful. It prefers fast, sharp ideas to slow and uncertain self-realization, to reflections upon the stars and the summer night underneath sandstone rock shelter where Mesolithic man used to come to collect hazelnuts. This is clearly reflected in the art where an idea resembling the Spielberg movie trick or a shortcut in a computer program is often exhibited. Therefore we ask ourselves, seeing not only a standard oil painting or graphic art but rather the land-art or conceptual art, the following question: Is this as real as TV news, or as real as a stone?Many art seekers find their way somewhere to the worlds of anxiety and sometimes vanity and do not bother with an explanation. Who should they explain it to when we are all overwhelmed by words and concern? Couples of people among the artist’s friends resonate and anticipate the answer. Some art historians rise above the usual “in-fluence-isms” and the artificial mumbo-jumbo of noise, thus showing their power over the public. The piece of art becomes known among certain groups of people, but the rest of the world is eliminated from the game of understanding and doesn’t want to get in. Then the speaker or text author is entered in the catalogue and is asked to somehow explain the piece. So he asks not about the meaning but after truthfulness, but today we know that there are many ways of truthfulness and we have to seek the understanding step by step while using the trick, this deduction, that we needn’t guess exactly, that it is enough if we find our own meaning of the piece.The sad fact is that while classical art was supposed to, and often had to, work without explanation, today’s artist needs his theolo-gian, which originally used to be someone who explained the words of Pythia and, as you can imagine, these were rather precarious roles. But I had to give you this long introduction, as I am not an art historian. I do not collect artists like beetles and do not pin them in catalogues. If I think something is true I want to understand secrets such as the dishes of Miloš Šejn. And I am not so simple-minded as to think that I will understand in a couple of hours or days what someone else has been involved in with humbleness and serious-ness, as I have learned, for thirty years now.

The Colour of the Land

“Observe nature carefully and perceive it thoughtfully: hastiness means running aground and a step back. Take in small portions so that you can digest them entirely. Remember just today. And al-ways keep to the truth – nature needn’t be beautified or amplified. She has enough of these qualities.”The advice of Julius Mařák, a Czech painter, to his students

Miloš Šejn used to paint pictures of The Czech Paradise, gorges at the Prachov Rocks or colored structures of natural objects, but he wanted to live with the landscape and touch it directly as an ar-

chaeologist or ploughman does. He created frontages of rock sur-faces, calligraphy using his hand-ground pigments and painted with ferriferous spout mud or elder sap, an imprint of the Zebín hilltop made by copying the shape of sap basalt onto a roll of paper, or paintings made with tree branches. Landscape is also lightning, a fire set alight at the top of a rock, the course of the Sun on the sum-mer solstice. The central Czech landscape, and Bohemian Paradise especially, are highly cultural phenomena, they are proof of mutual habituation and the influence of place, man, grazing animal and cli-matic changes. All of this is reflected throughout the work of Miloš Šejn, although not very visible in some of the exhibits – you have to know a larger part of his work. Just think of those thousands of dishes collected since 1958. There is an exact record of each of them saying where the object was found and what it is –arsenopy-rite from Kaňk, or a straw bed from the nest of the chaffinch. Most of the objects were collected around Jičín and if you remember nothing from this exhibition, at least you will know that these are the colors of the motherland. What František Kaván or Jindřich Pru-cha brought to their paintings with such difficulties and so nicely, Miloš Šejn exhibits as it was found. The point is not who is a greater artist or that the dishes are difficult to frame and hang in your room; the point is to touch nature. The touch means that you kneel down and, through an unfolded sheet of paper, you feel someone from underneath trying to find out who you are.František Kaván, through his work, might have said this: You live in a nice country, enjoy it and don’t destroy it. Miloš Šejn says: I watched carefully and in my own way (I don’t know any other) around myself and this is what I found. I think he is the same prisoner of landscape as were Karel Vik or František Kaván, but his character and his ap-proach to art do not want to provoke and make slogans, such as “Protect, do not destroy, and watch carefully as I do (and you will be given the rest)”.

Variability or Composition

“Rain the pale rains Boiling drops say “Ave”A fertile Ave of grief.Blissful be you who can seeThe meaning of dusk and rain.To the rainbow it will ascendLike an arrow to the bowstringPerhaps you know better of this.”Josef Hora, Czech poet

A collection of dishes is similar to a collection of old legends. The chronicles of past years are collections. Bohuslav Balbín, who is very

close to Miloš Šejn, wrote his Miscellanea or Variability of the Czech Kingdom using the same process as Miloš Šejn. He collected from many resources and archives facts, which were of interest to him – from historical data to tales of miracles. And his work has been with us up until today. This exhibition is in fact the conversion of Balbín’s Miscellanea into colour and circles. I mean this seriously, not as an allegory or a metaphor.Our libraries, lives and souls are similar collections of miscellanea. Just notice how most people perceive their past not as a stream of changes and moments, but as a carefully kept selection of memo-ries, articles, exhibitions, conferences or funerals. As if we had been placing pieces of our life into small boxes and made a collection which time will sort into small drawers. And death, well, it is “the fire in the museum”, as Jan Placák used to say. I sometimes think about what makes up the collection of our soul. I suspect that many people visit foreign countries only to improve their souls, i.e. to add nice and exotic small boxes to the collection. Of course it is indiscreet, but ask about the soul of a country grandmother hidden in one wooden trunk, or about the soul of man, soul made of duckweed, fragments of chaffinch eggs and the black earth of Dolní Věstonice.And isn’t the National Museum big enough so as to house all the ground beetles, whirls and cephalopods at the time when the soul of a modern Czech nation was born? Isn’t it a nice and natural idea to make the soul of a nation from trilobites and from everything, which can be found and placed in a small dish? What sort of Nation-al Museum would we establish today? Wouldn’t it be a building full of words about democratic traditions, the Pansophy of Comenius and the Europeanism of Vojtěch? If we look for the soul of a nation (called “the national identity” today), a search, which has been going on not only here but also in England, Germany or Slovakia, words do not help – they only create concepts. If you forget the fern root or beech wood glinting in your palm early on the morning of 10/09/95 in Dobřeň, near Mšeno, you may soon have to pay for it.Soul is like an exhibition in a small town museum before the arrival of modern museology (I am thinking of Netvořice, but we are still on about the dishes). If any of the locals or teachers had something interesting, they gave it to the museum. A surprising conglomer-ate of things, of miscellanea, was created which represented the life and breath of the country. And when the collection grew too big, it was sorted into groups: farming tools, dishes made in the local kiln, a collection of minerals, a stuffed nuthatch and also things which were impossible to categorize and these gave it a special taste.This is one of the ways of understanding the work of Miloš Šejn. Best of all I’d like to be silent, but it is not right to present the riddle of thousands of dishes without a guide (possibly wrong). I can only be angry at the time when work is exclusive and man often enters the exhibition hall like a supermarket – help you with the explana-tion or buy the pre-digested catalogue.

Straw for the fire

At the time of his death in 1963 American poet Theodore Roethke left behind 277 notebooks full of miscellany of poetry fragments, entries, aphorisms. Roethke let his mind to rove freely from comic to the beautiful, from everyday notes to transcendental poetry. We hardly know about other poet whose collected a published life work is some 4-cm thick, while unpublished journals are covering at the shelves of Library of Congress almost 4 meters. What an example! David Wagoner a spiritual apprentice and poet himself selected and rearranged Roethke´s fragments in a book „Straw for the fire“ (1974, University of Washington Press) and I choose few appeal-ing quotations to illustrate the parallel movement between poet of words and poet of action and earth. Both -Roethke´s visions and Šejn´s bowls are important fragments, unfinished ones and thus pointing to space where the tree extends during July night and where we shall never enter in this body.

I wish I could photosynthesize. I often laughed in the middle of night. God has even more trouble than we do. How certain the light has becomed! My bones whisper to my blood; my sleep deceives me. This motion is larger than air; wider than the water; fly, fly spirit. A strange shape nestles in my nerves. Whisper back to me, wit. I am ready to be alive…. Birds beating in blood… I came close when I talked to the seeds…All I learned is what I love. I feel the weight of stars. All day, all day the wind whirled me out of myself. I saw the sea rolling in the field. Dwell in myself, said the dark fishes: I kissed the hand hit me… I made a last kiss to the stars, a slow touch of love to someone else. Among the up-sprung weeds I hurt my hands…

The stony garden of the spirit growsThing never harvested in ordered rows.Sometimes when the leaves in the elm gather the last of light,The eternal seems to come near me.Sweet stars Ill ask a softer question: MoonAttend me to the end. I’m here alone.

If there is not another life, there is at least another way to live. We sigh before we sing. The circles of my If and When dissolving in the rain…Reason keep away from my doors. I see what I believe. I stay away from the death by turning toward her face. The things I steal from sleep are what I am. I’m tired- is that maturity? I’m waiting for what I am. So much experience just flows over me: I might as well be a stone at the bottom of a stream: any stone. I belong to my soli-tude; I shall die for myself. We take from the nature what we cannot

see. My memory, my prison. If it is true that one’s basic character is established in quite early childhood, then I still have a chance. The self must be a bridge not a pit. The visible exhaust mess: I am dis-solved in a shadow.

Myself and the air! The gliding birds never denying their element.It is all the sameOut of me, out of me,The pure bird on its stone…A pure light cameAnd stole me awayFrom time.

All forms darken, things cannot know us. May my silences become more accurate. The angels ask but never answer. It is well to keep in touch with chaos. The only wisdom he acquired was from poetry: a special wisdom of feeling, not a refinement of feeling. Alas, he’s degenerated into civilized man.

Pardon me Apple,Hello Worm.Here ´s the SecretOf Pure Form.

The feeling that one is on the edge of many things: that there are many things: that there are many worlds from which we are sepa-rated by only a film; that a flick of the wrist, a turn of the body an-other way will bring us to a new world: it is more than a perpetual expectation: yet sometimes the sense of richness is haunting: it is richness and yet denial, the living a half step, as it were, from what one should be. Close to the central mysteriousness of life he was, the times in childhood… in a June night, out on the sleeping porch.

(I am watching my text with the same distrust as Miloš Šejn’s work. I am afraid that the text would be too nice. It might hurt work that is simple and raw)

Václav Cílek

Zemědělské muzeum – vernisáž Miloše ŠejnaPodklady

1. Umění je z 95% zbytečné, proto o něm nebudeme mluvit2. Borges navrhoval napsat dějiny literatury bez jmen3. Budeme zde sledovat linii určité přírodní sensitivity (J. H. Kocman – Šejn je přírodovědec)4. Jak bude vypadat umění po Potopě? (skleníkovém světě?)

Magické hranice a vliv lesních požárů na stav korálových útesů

Přírodovědci někdy hovoří o „magických hranicích“ a rozumí jimi nějaké rozhraní, kde se „jakoby mávnutím kouzelného proutku“ mění nějaká pravidla. Ve středoevropské krajině leží taková magická hranice někde ve 350-400 m n. v. mezi suššími a úrodnějšími kra-jinami nížin a vlhčími, později osídlenými pahorkatinami. Magické hranice se týkají nejenom místa, ale také času. Klimatologové, kteří se zabývají současnými změnami a celkovou reakcí bioty na klimatické změny někdy rozeznávají dvě nedávné magické hranice, které souvisejí s neobvykle silnými epizodami El Nino v roce 1976 a 1997.

Jak se určuje „magičnost“ takovéto hranice? Především pokud se nám nelíbí slovo „magický“ můžeme jej přenechat Harry Potterovi a hovořit místo toho o hraničních fenoménech anebo o překračování pole klimatické nebo ekosystémové stability. Pravděpodobně nejlepší přístup spočívá v kombinaci nějaké klimatické a biologické databáze. Klimatickou databází mohou být jak přímá měření teploty, tak – a to častěji – odvozená měření. Například množství organick-ých kyselin v antarktickém ledu v pobřežní oblasti indikuje množství fytoplanktonu. Antarktický fytoplankton přežívá dlouhé, studené měsíce polární zimy pod ledem, kde se jím živí krill, tedy drobní korýši zejména druhu Euphasia superba. Krillu je někdy tolik, že ku-bický metr mořské vody jej může obsahovat až 20 kg. Když je méně planktonu, je méně ryb, tučňáků, tuleňů a velryb. Tím, jak tají šelfové ledovce Antarktidy ( i když Antarktida jako celek se ochlazuje), klesá od roku 1976 množství krillu. Většina populací má oscilační charak-ter, ale krill je sledován zhruba jedno století, takže máme představu o tom, co je přirozená oscilace a co je celková změna trendu. V tom-to případě dochází k redukci množství krillu asi o 40% za desetiletí. Tím je ohrožen samotný základ trofické pyramidy.

Na druhé straně zeměkoule v  Arktidě má oteplování jiný závažný dopad – migraci hmyzu včetně kůrovce. Za posledních patnáct let zničil na Aljašce kůrovec přes 40 milionů stromů, víc než jakýko-liv jiný hmyz v  zaznamenané historii amerických lesů. Mírné zimy

mění zvyky zvířat. Během teplejších podzimů na severu Evropy stále častěji prší. V noci déšť zmrzne a obalí kameny ledovým pov-lakem. Pro soba je to sice nepříjemné, ale umí si poradit – odkousne celý ledový krunýř a lišejník vyžere. Problém je v tom, že při tomto způsobu obživy obvykle zničí i systém hyl, které lišejník ukotvují k hornině a vyživují jej. Lišejníky pak regenerují jen obtížně a pomalu. I zde dochází k ničení základů potravního řetězce.

V roce 2003 publikovala v časopisu Science Camille Parmesanová a Gary Johe výsledek studia 1700 biologických databází. Například jedna anglická rodina v letech 1736-1947 zaznamenávala den, kdy poprvé uslyšeli skřehotání žab. Další řady se týkaly například příletů ptáků, severní hranice rozšíření různých druhů hmyzu či prvního ob-jevení se motýlů. Teprve srovnání takto obrovitého souboru pozoro-vání umožnilo ukázat, že zhruba do roku 1950 se celkem nic nedělo, ale pak se v globálním měřítku projevují před tím nezaznamenané trendy zejména v migraci druhů do původně studenějších prostředí. K podobným posunům docházelo vždycky, ale dnes civilizace obsa-dila tak velké plochy země, že za změněných klimatických podmínek zvířata a rostliny nemají kam migrovat či kam se vracet.

Rok 1950 tedy vypadá jako první magická hranice, další v řadě je již zmíněný rok 1976 a možná zatím poslední velký skok nastal v roce požárů na přelomu let 1997-98. Základní příčinou byla silná epizoda El Nino, která do tropických lesů Sumatry, Bornea a Nové Guinee nepřinesla dostatek vláhy. Některé lesy, zejména na příkrých svazích, kde tenký půdní pokryv nezachytí vláhu, začaly usychat. Část lesů v  Meganesii na Nové Guinei dokonce vymrzla. V lesích se nahromadilo suché dříví a listí. Koncem roku 1997 téměř nepršelo a pak začaly požáry jaké nikdo v dříve tak humidních oblastech ne-pamatoval. Lesy hořely celé měsíce a plameny nečekaně vyskakova-ly i zpod půdního pokryvu, kde hořely humifikované mechy, ještě za rok.

Mraky smogu měly plochu Francie. Na některých místech na týd-ny zastínily oblohu a dlouhodobě zhruba o 10% odstínily sluneční záření. Pak došlo k něčemu nečekanému. V moři nastal neobvykle silný „rudý příliv“ způsobený drobnými bičíkovci, kteří vylučují tox-iny, jež mohou zničit exponované části korálového útesu. Korálové útesy jsou již tak ohroženy blednutím, které je způsobeno jednak vyššími teplotami vody a jednak lepší dostupností živin z odpadních systémů velkých přístavů. Při vyšší úživnosti vod, se z  korálových útesů osamostatňuje symbiotická řasa, která je zatím neznámým mechanismem vypuzována ze „společné domácnosti“ s  polypem. Ten dlouhodobě slábne a pokud je za této situace napaden toxinem rudého přílivu, odumírá. Důvodem přemnožení bičíkovců byly saze lesních požárů, které obsahovaly zvýšené množství limitního prvku – železa!

Nikoho před tím nenapadlo, že požár vlhkého tropického lesa (který je za normálních okolností velice neobvyklý) dá prostřednictvím „hnojení železem“ a přemnožení bičíkovců poslední ránu oslabeným partiím korálového útesu. Tyto příklady jako je kůrovec na Aljašce, hladový sob za teplého podzimu ve Švédsku nebo lesní požár jako terminální příčina ničení korálového útesu u břehů Austrálie uka-zují, že část a možná podstatná část klimatických změn bude mít nepředpověditelné následky. Budeme kroutit hlavou a říkat: „Kdo by si to byl pomyslel?“ Příroda bude zase chytřejší než my.

Pochmurný návrat mistra Lovelocka

Život je matrix

V 60 letech minulého století navrhoval J. Lovelock, že nejjednodušší způsob, jak zjistit, zda je na Marsu nebo jiné planetě život, je ana-lyzovat její atmosféru. Vycházel z  předpokladu, že téměř veškerý kyslík, dusík, oxid uhličitý a metan v  pozemské atmosféře je bio-genního původu. Pozemská atmosféra není nějaká náhodná směs plynů, ale výsledek vzájemných vazeb tisíců organismů. O pár let později Lovelock navrhl, že celý planetární systém představuje určitý druh živého organismu, který se nejenom přizpůsobuje okol-nímu prostředí, ale také si jej sám aktivně upravuje. Představme si, že život bychom nedefinovali jako nějakou vlastnost vázanou třeba na stromy nebo velryby, ale že vlastní esencí života by byly vztahy mezi růstem stromů na pevnině, oxidem uhličitým v  atmosféře a činností mořských řas v severním Atlantiku. Jinými slovy, že základ-ní vlastností života by nebyl individuální život, ale život celého sys-tému. Dobře si to umíme představit u mraveniště, ale hůř u celé země.

V té době chodil Lovelock na venkovskou poštu se sousedem, spi-sovatelem Williamem Goldingem a ten mu při jedné diskuzi navrhl, že takovýto planetární organismus by se mohl jmenovat podle řecké bohyně země Gáia. Hypotéza přišla právě včas – lidé nalézali předkřesťanské vztahy k přírodě, počítačové vědy upozorňovaly, že svět má charakter sítě či matrix složené z mnoha zpětných vazeb a vědci začali postupně objevovat globální geochemické cykly uhlíku, síra a dusíku a přicházeli na to, že se jich účastní obrovské množství mikroorganismů. Z hlediska spirituality přinesla Gáia nový pohled na zemi jako na něco, co je obdařeno nějakou formou života a možná i vědomí, z hlediska vědy upozornila na propojení mezi atmosférou, životem a horninami.

Země vrací lidstvu úder

Lovelock se později stáhl z veřejného života na svoji farmu, zdálky pozoroval dění a na gáiovské semináře za sebe posílal třeba Tima Lentona, který přednášel i v Praze a později spolupracoval s míst-ní přírodovědnou obcí. Po delší době o sobě dal Lovelock vědět několika rozhovory (reakcí je plný internet, stačí zadat hledané slovo „James Lovelock“), ve kterých říká, že na změnu už je pozdě a že většina lidstava do konce tohoto století stejně vymře. Rozhovory předcházejí jeho knihu „Odplata Gáii“, která se má na trhu objevit počátkem února.

Normálně bychom si řekli, že se jedná o dobře načasovaný reklamní tah, anebo že na sebe chce spisovatel či vědec upozornit. Lovelock už je poměrně starý a nemá zapotřebí si budovat pověst. Dokonce, tak jak jej známe, se mu nejedná o prodej knihy a peníze, ale o myšlenky. Jeho autorita je sice kontroverzní, ale obrovská, protože v sobě kombinuje něco z vědce a něco z vizionáře. Když Lovelock mluví, tak naslouchají i lidé, kteří s ním nesouhlasí.

Jádro jeho sdělení je následující: systém zpětných vazeb mezi or-ganismy a celými zemskými systémy jako je atmosféra a hydrosféra je natolik poškozen, že již brzy dojde k nějaké velké změně. Bude se jednat o rychlý, nelineární proces. Netýká se jenom zvýšení teplo-ty o pár stupňů, ale třeba o to, že rovníkové oceány by se mohly začít vařit. To je však naprosto extrémní předpoklad. Mnohem snáz si umíme představit situaci, kdy se dva roky po sobě neurodí obilí, protože dojde k  podobně velkému sopečnému výbuchu jako byla vulkanická erupce Tambory v  roce 1815 nebo Laki v  roce 1783. Dnes již lidé nežijí na venkově, kde se dá i za této situace víceméně přežít, ale ve městech, jejichž vlády mají zásoby obilí jenom na pár týdnů či měsíců, ale ne na ty dva kritické roky.

Lovelock se domnívá, že jediný lék na spalování fosilních paliv a tím vypouštění skleníkových plynů je jaderná energetika a to pokud možno ve formě malých jaderných elektráren. Předpokládá, že ve srovnání se skleníkovým jevem jsou nejméně tisíckrát bezpečnější. Jaderný odpad mu nedělá starost. Jeho návrh je až osvěžující – žádná hluboká úložiště, ale umístil by jej třeba do deštného pralesa nebo na jiná přírodně hodnotná místa a tím by zabránil, aby tam lidé chodili a developeři drancovali pozemky. Jaderná energetika však podle něj není konečným řešením, ale právě jen hořkou medicínou na skleníkové plyny.

Bible, jež založí novou civilizaci

Lovelock nepochybuje o tom, že přijdou nová temná staletí. Myslí si, že se s tím nedá už příliš mnoho dělat. Nevěří, že by lidé nějak výrazně změnili své chování – podle jednoho sociologického výz-kumu si tak zvykli na používání automobilů, že je budou využívat

i kdyby se jejich rodiny měly octnout na okraji chudoby. Budoucí středověk je pro Lovelocka fakt. Myslí si, že by bylo vhodné sestavit knihu (jen žádná elektronická média!) na dobrém papíře, která by obsahovala veškeré důležité, pracně sebrané poznatky, ke kterým lidstvo dospělo – třeba to, že bacily způsobují nemoci. Tato papírová suma vědění by měla být v  každé rodině, aby bylo zajištěno, že některé exempláře přežijí a pomohou založit novou civilizaci.

Co si o tom všem máme myslet? Je stárnoucí prorok moudřejší mladého vizionáře? Vyjde příští Adam a Eva z  ráje Antarktidy ob-klopené horkým oceánem? Budou naši potomci jednou nacházet v sedimentech mořského dna zkamenělé automobily? Budou říkat, že tato hornina byla jednou Londýn či Amsterdam? Budeme-li se doopravdy ať již sérií skoků či pozvolna přesouvat do teplého klima-tu, bude se pravděpodobně jednat o klima podobné konci třetihor – o dost teplejší a o něco vlhčí. Ale se stejnou pravděpodobností budeme za nějakých 20 tisíc let čelit příchodu nové ledové doby, pokud ji sami neuspíšíme.

Hovořit o konci světa či civilizace je nebezpečné. Čekali jej husité v  15. století i fašistické Německo o čtyři století později. V  obou případech věřili tomu, že konec světa představuje tak mimořádně krutou situaci, že přestává platit obecná lidská slušnost. Ve 20. století za velké myšlenky válčili Němci, Rusové i Číňani, ale Fran-couzi spíš bojovali za své sýry a víno a Angličané za své zahrádky a radost ze života. Na Lovelockově očekávání konce civilizace je něco velice atraktivního, protože nějak automaticky předpokládáme, že to zlé zahyne a to dobré nakonec zvítězí. Ale co když výsledkem jednoho velkého chaosu bude jiný velký chaos? To by snad bylo lepší žít v této civilizaci a trochu lépe si ji uspořádat.

James Lovelock – box

James Lovelock se narodil v Anglii v roce 1919. Zpočátku pracoval v londýnském Ústavu pro výzkum medicíny, ale později se jako profe-sor chemie na několika amerických univerzitách a výzkumných cen-trech specializoval na různé přístroje měřící obsah látek v atmosféře. Výsledkem bylo kolem padesáti patentů a zejména jedny z prvních měření obsahů CFC (látek poškozujících ozonovou vrstvu země) na světě. Lovelock měl tehdy pocit, že jeho měření jsou na nic, protože obsahy chlor-fluorovaných uhlovodíků (CFC) byly příliš malé, ale jeho kolegové si poprvé uvědomili, že téměř veškeré vyrobené CFC se hromadí v atmosféře. Tím začaly akce k záchraně ozonové díry a mnoho vědců má dnes pocit, že jsme z vlastní „smrtonosné pasti“ vyvázli na poslední chvíli.

J. Lovelock se proslavil dvěma knihami o hypotéze Gáia, ve kterých

navrhuje, že existuje něco jako „geofyziologie“ – tedy zdravý či ne-zdravý stav celé planety, kterou Lovelock vnímá jako jeden systém propojený tisíci společnými vazbami, tedy jako určitý druh superor-ganismu. Gáia se nejprve stala tématem pro spirituální a ekologická hnutí, ale postupně se začalo ukazovat, že model Země jako sítě organizujícího se života, který udržuje planetu v určitém stabilním stavu je oprávněný i ze striktně vědeckého hlediska. Lovelockova pověst začala být mezi vědci dvousečná – na jedné straně bylo patrné, že otevřel téma, jímž se dnes zabývá stovky vědeckých pracovišť, na druhou stranu mělo mnoho vědců pocit, že zašel příliš daleko.

Ve sdělovacích prostředcích se poměrně často dozvídáme nějaké katastrofické zprávy o stavu životního prostředí, ale pokud sledu-jeme soustavně literaturu zabývající se klimatickými či obecně environmentálními změnami soustavně, jsme vystaveni téměř nepřetrřitému toku negativních informací. Se zemí se doopravdy něco závažného děje. Lovelock se domnívá, že klimatické změny vyústí ve zhroucení části globální biosféry, která přestane uhlík přijímat a naopak jej začne uvolňovat. Při koncentraci 1% oxidu uhličitého v atmosféře se začnou vařit tropická moře. Kdyby tento scénář navrhl někdo jiný než Lovelock, odmítli bychom jej, ale takhle jsme jej odmítali již jednou, když vymyslel hypotézu Gáia. Dnes už asi nežijeme ve věku nějakého vědeckého konsensu, ale pokud by byl, tak by asi mohl znít: Zemský systém čekají závažné změny, které budou selektivní, ale které nakonec nějak pocítí každý. Nebude se pravděpodobně jednat o jednu velkou, náhlou katastrofu, ale spíš o řadu, dlouhodobých lokálních krizí a tíživých transformací celýchso-ciálních systému i přírodních ekosystémů, které lidstvo sice přežije, ale nejspíš bude nuceno podstatně změnit svoje chování.

Ad Miloš Šejn

Práce s přírodou, pigmenty, empatie, vliv místaVe světě po Potopě zmizí hodně obrazů, ale zůstanou ty věci, které přečkaly již několik potop – Ovidiovy metamorfózy, Aeneis, Gargan-tua a Pantagruel, možná i Božena Němcová

Zůstanou některé tendence: konceptuál – ve smyslu promýšlet situacinaopak hravost + hloubka (absence konceptu), klasická malba a so-chavěci pro život, přírodu

Václav Cílek

Návštěvníci krajiny aneb Krajina v muzeu Důvody a náměty pro vybudování stálé exposice o krajině v Národ-ním Zemědělském Muzeu

Klíčové pojmy:Krajinné struktury, Funkce krajiny, Měřítko, Kořeny ke krajině, Museum a krajina

Krajina a její struktury v Čechách za posledních sto let doznaly vážných až fatálních změn, stejně tak jako struktury sociální. Struktura krajiny byla vlivem kolektivizace zemědělství po roce 1948 a následných pozemkových úpravách výrazně narušena. Mezi nejvýraznější zásahy do krajiny v Čechách se vřadilo sce-lování pozemků, rozorávání mezí a cest, napřimování vodních toků a odvodňování téměř všech ploch bez rozdílu (podmáčených, mokřadních, ale mnohdy i velmi suchých) s honosným názvem me-liorace bez ohledu na to, zda skutečně šlo o zlepšení či nikoliv, a zda toto odvodnění skutečně přineslo kýžený efekt. Mezi dalšími zásahy je nutné jmenovat zásahy, které cíleně likvidovaly paměť lidí i míst – boření drobné sakrální i profánní architektury v krajině, povolování staveb nezapadajících do krajinného rámce, stavby obrovských zemědělských provozoven z betonu, velkokapacitní stáje i stavba asfaltových silnic a dálnic, které rozbíjejí krajinu a omezují volný po-hyb lidí i migraci zvířat.

Přes všechny tyto většinou velice nepříznivé zásahy do krajiny, které měly za následek postupné odvodnění, místy až desertifikaci kra-jiny, zvýšenou vodní i vzdušnou erozi, ztrátu orientační funkce kra-jiny, ztrátu pocitu bezpečí a domova, si krajina nicméně stále mnohé ze své předchozí podoby uchovává ve své krajinné paměti, ale i v paměti lidí, kteří v ní žijí.

Podobné zásahy se nevyhnuly bohužel ani duchovnímu rozměru krajiny – kdy se všechny tyto zásahy zobrazily v mizení pomístních jmen, mizení pověstí kolujících dříve mezi lidmi, minimalizaci set-kávání ve společném prostoru, sdílení všednodenních i svátečních aktivit. To vše v důsledku vede až ke ztrátě pocitu domova a tím i ztrátě zodpovědnosti lidí za „svou krajinu“. Čímž se nenápadně, plíživě otevírá prostor pro projekty (stavby dálnic, nákupních center a přilehlých parkovišť, průmyslových zón), které mohou vážně ohro-zit již tak vážně narušenou stabilitu středoevropské krajiny. Vyřeší tuto situaci CEP – společná zemědělská politika EU? S největší pravděpodobností nikoliv. Je to vlastní kulturní dědictví, co si musíme chránit a pěstovat, to je to, po čem se volá, že je naše a nikdo nám nevezme...ale často si jej bereme sami, nevážíme si a nemáme představu co je cenné a co nikoliv, na jedné straně se Evro-py bojíme, máme (byť možná oprávněně, kdo ví?) pocit, že s rumem a olomouckými tvarůžky nás připraví o naše národní sebe-vědomí a na druhé nedbáme o pocit domova. Nejsou to spojené nádoby?

Bojím se o sebe, o svou tvářnost, identitu, protože nemám zas tak pevný domov, kořeny a zázemí?

Krajina a museum - proč a jak ?

Budova v Praze na Letné, která je dnes významnou památkou českého funkcionalismu, byla postavena v letech 1937-39 jako společný projekt s budovou Národního technického muzea podle projektu architekta M. Babušky. Budovy se podle původního záměru měly doplňovat, stát jako dvo-jjediný obraz symbiosy zemědělství a techniky, kultivace a techné. I místo na vrchu Letná, jejich architektonická tvářnost o tom vypovídá více než zřetelně.Ovšem jejich osudy stejně jako osudy země-vzdělávání a techniky byly značně rozdílné. A tak budovu i sbírky Národního zemědělského muzea stihl osud velice pohnutý, který svým způsobem poměrně věrně zobrazuje to, co se stalo s celým československým venkovem.dělo s Těsně po dostavbě byla budova NZM zabrána německou okupační armádou. Po válce byla sice budova navrácena muze-jním účelům, ale již v roce 1950 byla budova rozhodnutím Státní dislokační komise dočasně uvolněna pro potřeby nově vzniklých projekčních organizací a muzeum bylo přestěhováno do části zám-ku Konopiště a do zámku Kačina u Kutné Hory.Do své původní budovy se Zemědělské muzeum vrátilo až roku 1994 a ihned zahájilo její postupnou dlouhodobou stavební rehabili-taci. Dlouholetá časová pauza nicméně znamenala ztrátu kontinu-ity. Zatímco Technické museum se těšilo, stejně jako technika sama přízni socialistických rozvojových plánovačů, bylo zemědělství technice prakticky podřízeno, bez techniky ni krok. A tak NTM je nepřetržitě již po několik desetiletí tradičním nedělním bodem, kam míří tatínkové se svými dítky, zemědělství a krajina byly v roli podřízené, odstrkované služky, jakési popelky. Všichni sice víme, že by bez zemědělství a krajiny nebylo co jíst a kde žít, že zemědělství navíc plní mnoho „vedlejších funkcí“ –m.j. tvorbu a údržbu krajiny, ale málokdo to řekne veřejně a ještě méně subjektů je ochotno pro rehabilitaci zemědělství něco skutečně dělat.Národní zemědělské muzeum se tedy u vědomí všech těchto změn a souvislostí rozhodlo, že rekonstrukci budovy na Letné bude připravovat již se záměrem vybudování nové exposice s názvem Krajina, která by po svém dokončení měla pokrývat 4500 m2 pros-toru a tematicky zahrnovat okruhy „Krajina a kořeny; Krajina, znaky a symboly (1.patro); Krajina a zemědělství (celé 2. patro); Sídla a kra-jina; Krajina, umění a ideje (3. patro).

Cílem této exposice není konzervovat současný stav krajiny, ale naopak představit ji jako dynamický systém, jeho vývoj od kořenů do současného stavu, snažit se postihnout faktory které na vývoj kra-

jiny a vztahů v ní působí a presentovat celostnější náhled na fysické, jakož i paměťové struktury v tomto fascinujícím živoucím složitě strukturovaném těle i duši krajiny.

Situace, premisy

Podoba krajiny, tak jak ji známe dnes, vzniká už 8.000 let (míní se lidské, ne klimato-geografické vlivy) – činností zemědělství, které proměňuje, vytváří evropskou krajinu a zároveň spojuje i tvoří evrop-skou ekuménu, evropský životní, přírodní i kulturní prostor. Dnes je krajina ohrožená, protože je ohroženo samo zemědělství a rurální kultura ve své podstatě. Post industriální, urbánní kultura se totiž do krajiny sice vrací, ale zcela jiným, novým způsobem.Klíčovou otázkou pro nás v době tvoření základní koncepce bylo, jak se ke krajině (i exposici) stavět, aby nevznikl skanzen.Snažili jsme se držet dvou premis: Důležitý je vztah k půdě, krajině, k obdělávání, k práci.V krajině, stejně jako v muzeu jde totiž o komunikaci mezi tvůrcem a tvořeným.

Struktura

Velkou inspirací při utváření první představy o tom, jak by se krajina dala v muzeálních prostorách zpřítomnit a jak by se do ní dalo vstu-povat i symbolicky v prostoru nepřírodním nám budiž Kevin Lynch, jenž je sice urbanistou, ale jeho koncept „pěti kategorií“ (cesty (paths), hranice (edges), oblasti (districts), uzly (nodes) , dominanty (landmarks)) poslouží i v teorii krajinných prostor a stejně dobře i v muzejním konceptu. Cesty, trasy se totiž tu kříží, tu se vlévají do větších celků – do tematických oblastí, tu překračují hranice, pohlíží na dominanty, či z nich naopak shlíží na témata okrajová – a to vše platí jak v symbolické, tématické, tak v architektonické poloze.

Při tvoření celého konceptu jsme se rozhodli, že záměrně necháme otevřené některé otázky a znovu a znovu se na ně budeme snažit (třeba i v každé dílčí části exposice jinak) odpovídat. ?Jak pros-tor, exposici koncipovat tak, aby se jednotlivé okruhy prolínaly a navazovaly tam, kde jeden přechází do druhého? Kde se prolínají uzlové body – tak jako v krajině – kde jsou ony křižovatky? Jak se na křižovatkách cest chováme, orientujeme, rozhodujeme ?)

Z tohoto otevřeného konceptu se nám logicky nabídlo hned několik možností typů scénářů, evokující typy cest prostorem – vyextra-hované modely, užívané v krajině: cesty zemědělské, pracovní (na pole, louky, do lesů, lomů…), obchodní (solné, zlaté, hedvábné…), duchovní (poutě, procesí, křížová, ke hřbitovu či kostelu), cesty z venkova do města (na trhy, do školy apod.); cesty se zastaveními cesta středověkým prostorem – s divadelními „mansiony“ či okruh s

vrácením do výchozího bodu - souvislost, cykličnost .Stejně tak se nám jevilo nezbytné využít možnosti muzejního pro-storu ve smyslu změny terénu, významu (např: tunel – průchod do jiné úrovně – krajina a mýtus, krajina a symbol, pohádka…jeskyně, pozvolné zvýšení terénu, schody / nájezdy, „terasa“ výhled, nadhled.Jedním z hlavních muzeálních principů se nám stala i voda. „Voda prolíná všemi částmi exposice.“ RNDr.Jiří Sádlo, člen muzeál-ního konzultačního sboru

Rozhodli jsme se též, že by ve všech exposicích mělo být co nejméně textu a co nejvíce modelů, souvstažností, herního principu. Dopro-vodné texty by pro nauky chtivé měly být k disposici, ale exposici by mělo být schopno absolvovat, vnímat i školní dítě prvního stupně bez náročné lektury.

Kořeny, krajina, struktury a symbolytak by se daly ve stručnosti charakterizovat obě exposice prvního patra.

Exposice kořeny by měla návštěvníkům pomoci najít odpověď na otázky typu jaký má vztah ke krajině podloží, půda, jaké druhy ros-tlinstva a živočišstva můžeme nalézt v jakých krajinných typech, jak vůbec člověk reflektuje krajinu, jak si ji rozčlenil, k čemu je toto utřídění, jak využívá kterých typů či jaké má v krajině podoby a funkce voda.Člověk zde má být presentován jako rozporuplná síla, která na jedné straně mění, dokonce mnohde destruuje krajinu (dnes již na rovni geologických procesů) a na straně druhé je silou konzervující, ucho-vávající tradice, rurální krajinu, kulturu .Člověk měl být presentován jako faktor, který využíval v první fázi zvířata (lovec a sběrač), poté půdu (zemědělec) a nakonec pocítil potřebu využívat prostor – rozčlenit si jej, orientovat se v něm a tak vznikl v paleolitu systém, který během věků přerostl až do současné krajinné typologie, ploch a plošek, prostřednictvím něhož se po-souváme do exposice č. 2.„Krajiny struktury a symbolu“, která je v podstatě úvodní exposicí, jakýmsi klíčem, sítem, rastrem.

Uvádí další exposice tím, co je v krajině nejskrytějším a zároveň tím, co nejvíce určuje její tvar, tvářnost, tvář. Duchovní principem, který ovšem úzce souvisí s přítomností lidí v krajině a je jakýmsi jednotícím prvkem, něčím co chtě-nechtě stojí za každou krajinou. Ukazuje, že struktury a prvky mají svou základní paměť, související s jejich funkcí.V této exposici jsme zvolili jako základní princip cesty se zastavení-mi, snažící se přiblížit, dotknout se genia loci jednotlivých krajinných struktur.

„Krajina, struktury a symboly“ druhá část exposice v prvním patře je v jistém smyslu exposicí úvodní, úhelnou, představuje totiž symbol-ický význam jednotlivých prvků, struktur a jejich významů v konkré-tních údobích i krajinných systémech. U každého krajinného prvku by tak měla být informace (panel, tab-ule či interaktivní formou), jakého významu prvek nabýval v prosto-rových, historických konfiguracích, přičemž budeme volit uzlové, klíčové krajinné prvky, struktury (body, linie, plochy, vertikály, hori-zontály i diagonály) a vyprávět jejich příběh, jak se rozvíjel v různých dobách (např. bodový krajinný prvek „pramen“ získával jiný význam v neolitu, jiný v baroku a jiný v konci 20 stol., přičemž některé sym-bolické významy - pramen života, voda atd. stále zůstávají.) Kra-jinné prvky ve stylizované, zmenšené podobě bude možné podle osobní obliby naložit do košíku - a na konci této části si pak bude moci každý na svém kusu krajiny ze svých prvků postavit svou ideál-ní krajinu – cestu k prameni lemovanou stromy či třeba sídliště s velkým parkovištěm, ale s hřištěm pro děti. Z takto vzniklých“ krajin-ných osobních plošek“ pak vzniká krajina společná, kterou stvořili návštěvníci za měsíc, půl roku, ta je zdokumentována, rozebrána na prvotní krajinné prvky a celý proces začíná znovu. Nastává tu tedy i šance vidět jak se třeba za pět let změní ideál krajiny…

Krajina a zemědělství

Druhé patro by v zásadě celé mělo být věnováno tématu Krajina a zemědělství, ale krajina by zde (na návrh Miloslava Lapky z Ústavu krajinné ekologie AVČR a člena muzejního konzultačního sboru), měla být presentována spíše jako agroekosystém se subsystémy – rostlin, zvířat, vody, sídel a transcedence. Multifunkčnost zemědělství – ochrana, krajinný ráz apod. je totiž dnes mnohde důležitější než produkce, a bude třeba rozlišit nové či tradiční přístupy k vnímání krajiny; od výroby po agroturistiku, od produkčních po ochranné zóny. Exposice krajina a zemědělství je vedena po hlavní chronologické linii.Začínáme neolitem, předtím člověk lovec a sběrač a od neolitu teprve začíná systematicky pracovat s půdou, dále přes osidlování údolí niv, první pokusy s pěstěním…až k rurální krajině konce 19. stol.. Budoucnost zemědělství – byla dalším diskutovaným tématem – jak ji presentovat, odkud, resp. odkdy ji počítáme…Lze vyjádřit alespoň trendy a podle nich vystavět modely možných typů budoucích krajin či lépe budoucích typů zemědělství, ale „je nutné si uvědomit, že bu-doucnost zemědělství v Evropě je vykoupena neexistencí na straně druhé. Zapojení do globálního systému. Uvědomit si, že evropské zemědělství bude čím dál tím více dotováno energiemi i financemi , jako specifickým zdrojem energie a že globalizace zemědělství

může nabývat podoby hypertrofovaného trojpolního hospodaření“./ M.Lapka/Nakonec bylo navrženo a odsouhlaseno, že by budoucnost zemědělství mohla být presentována jako systém „karetní hry“ , kde budou představeny jednotlivé „ karty“ - typy a faktory, které se ne jejím ovlivnění mohou podílet – ( globální oteplování, nové technolo-gie, genetické manipulace, odchod lodí z měst na venkov a vice versa…)

K hlavní linii chronologické linii přistupuje pět linií vedlejších, tematických, které se prolínají (mohou být vedeny, jako barevná stopa, čára po podlaze či pomocí barevně či tvarově odlišených tab-ulí, značek). Tematické linie zahrnují: Linii rostlin (Zelená) šlechtění, lesnictví, vinohradnictví, sadařství, zahradnictví aj.; Linii zvířat (červená) domestikace, využívání zvířat, návrat a reintrodukce aj.; Linii vody (modrá) rybníkářství, zavlažovací systémy, plavení dřeva aj.; Linii sídel (šedá) typologie sídel, vybavení domácností aj. a Linii transcedence (žlutá) rituály, mýty, zbožnost související s rurální tematikou (od předkřesťanských mýtů a rituálů ochranných, přes křesťanské – prošení za úrodu , poutě v polích, po moderní mýty o všespasitelnosti technologií a vědy).

Sekce krajinné dynamiky a Krajina a ideje

Třetí patro je tematicky děleno opět na dvě části. V levém křídle se plánuje exposice Sídla a krajina aneb „sekce krajinné dynamiky“ a v části střední a pravé exposice s názvem Krajina umění a idejí.

Část první se zabývá chronologicky s mírnými odskoky vývojem zemědělského, posléze městského osídlení v souvztažnosti a návaznosti na jeho zasazení do krajinného rámce (např. od Neoli-tické vesnice, Keltské oppidum, život a okolí, Germánská sídla… a časově návazně; dále systémy hospodaření, dvoj, troj-pluží, vznikem, vývojem a typologií vesnických sídel, okrajově i městským zemědělstvím, vývojem vesnice v 19. a 20. stol., městskou zelení, geniem loci vesnických a městských sídel aj.Ke chronologické linii se opět jako v patře druhém přivíjí Linie Umělé krajiny a architektury krajiny (zahrady, renesanční a barokní úpravy krajiny, parky atd.), Linie Průmyslové krajiny (od protoindustrií-sk-lárny, hamry přes vývoj v renesanci, 19 stol. jako zlom, následky pro krajinu – industrializace , nadměrný rozvoj dopravní sítě, zóny, finále 20. stol a Linií Cest (analogické linii vody v exposici Zemědělství, kde je význam cest presentován nejenom jako komunikační kanál, ale i jako symbolický, a zároveň ukázána dichotomii - cesta původně spojující, může v moderním pojetí –nadměrného rozvoje cestní sítě, betonářství, logistiky, působit jako separátor, znemožňující komu-nikaci mezi obcemi, lidmi i zvířecími populacemi. Své místo by tu měla mít i antropoisace termínů a změna symbolického vnímání od

„cesty – pouta - poutě“ až k „dopravním tepnám“ .

Ve střední části - Krajina a umění je pozornost věnována nejenom vztahu zobrazování krajiny v hudbě, výtvarném umění, literatuře, di-vadle, filmu a nových mediích, ale především tomu, jakým vývojem vztah zobrazovaného a uměny procházel, ve které době začala být krajina pro kterou uměleckou disciplinu nositelem jakých významů či která doby naopak krajinu ostentativně nereflektovala.

V křídle pravém je plánována exposice Krajina a ideje, která se od náboženství a filosofických směrů operujících s pojem krajina dostane přes politiku (např. pojetí národa na základě geografického principu – dle potoků a řek - hor - vymezování zemí i mikroregionů…) až k vědě o krajině a současným způsobům nahlížení - antropoekol-ogie, sociologie venkova, návrat ke kořenům , tradicím, čímž se celá exposice okruhem vrací k počátku – tématům prvního patra.

Návštěvníci krajiny ?

Je samozřejmě otázkou, pro koho chce Národní Zemědělské Mu-seum takto rozsáhlou a možno říci téměř monumentální exposici budovat, vždyť každého napadne – není jednodušší si zajet přímo na Křivoklátsko či do Soosu? Je a není. Cílové skupiny, na které se NZM zaměřuje (školy, senioři, rodiny s dětmi, zahraniční i domácí turisté, zájmová a profesní sdružení, odborná veřejnost) se totiž samozřejmě mohou vypravit do jakékoli lokality na výlet či procház-ku.

Museum se však návštěvníkům bude snažit nabídnout ony souvis-losti a myšlenky, struktury či styl přemýšlení, které se snaží krajinu nejen opatrně uchopit, nahlédnout, chápat, ale bez nichž by nebyla možná její ochrana, záchrana. Myšlenkové pochody, metafyzické byť intuitivně cítěné struktury, které nám umožňují nahlédnout krajinu jako živoucí, mohutný, ale křehký organismus – kterou si je možné v zjednodušeně představit jako ženu vnitřně i navenek působící jako silnou, drsnou, ale uvnitř citlivou, bolestnou, zraňovanou.

Snad se tedy Národnímu Zemědělskému Museu podaří touto plánovanou exposicí přispět ke znovu uvědomění si důležitosti krajiny a navázání vztahu ke svému životnímu prostoru a rurálním tradicím; k tomu, aby se lidé začali nad svým životním prostorem, nad svou krajinou zamýšlet; zkusili se na chvíli vrátit od prožitku a vnímání krajiny tempem jízdy autem ke vnímání a myšlení v tempu chůze.

A možná se snad dokonce výstavbou exposice Krajina podaří Národ-nímu Zemědělskému Museu zrealizovat a uvést v život původní záměr architekta Babušky-pokus o vyváženost v této době tak

podstatnou. Vyváženost mezi zemědělstvím, krajinou a přírodou a technikou. A snad, doufejme tato vyváženost prosákne i do vědomí lidí, do potřeb a jejich jednání. Tak by totiž splnila svůj zamýšlený účel a zároveň potvrdila mou fixní ideu, že totiž, vše co děláme ve svém životním prostoru se nám obloukem vrací. Třeba tedy, začneme-li se zabývat krajinou, pomáhat jí získat znovu sílu a respekt, který jí patří, vrátí se tím část vnitřního pořádku a síly i nám samým pro další nápomoc…kruhů kruh.

Literatura: Cílek, Václav: Krajiny vnitřní a vnější. Dokořán, Praha, 2002. Forman, Richard T.T. and Godron. M..: Landscape Ecology, 1986, John Willey, N.Y., též česky Krajinná ekologie, Academia, Praha, 1992.Hadač, Emil: Úvod do krajinné ekologie, Bulletin Ústavu krajinné ekologie ČSAV, Praha, 1977.Landscape Ecology – vybrané statě: Kluwer Academic Publishers in cooperation with IALE.Liblich, A., Tuval-Maschiach, Zilber.R.,: Narrative research. Reading, Analysis and Interpretiation. Aplied Social Research Methods Series Volume 47. Sage Publisher. Thousand Oaks, London, New Delphi, 1997.Librová, Hana: Láska ke krajině? Blok, Brno, 1988.Lapka, M., Gottlieb, M.: Rolník a krajina. Kapitoly ze života souk-romých rolníků, SLON, Praha, 2000.Míchal, Igor: Ekologická stabilita, Veronika, MŽP ČR., Praha, 1992.Odum, Eugen Peter: Základy ekologie, Academia, 1977.